Časopis Českého Museum, 1848 (XXII/1-3)
1848 / No. 2
O národowédé. 117 winutí net) moment genetický. Nynější aesthetika je ale náramný chuchwalec powstalý z rozličných pletenin, jichž vvelký díl, když se wytříbí, patří к leleologii. — Tedy jmne celau filosofii rozlučili, rozdiwidowali a ničeho jsme nenašli, co bychom mohli nazivati wědau filosofie? Ničeho, leda několika škwarků a truskň pošlých ze středowěku, které je wšak hodno wyhoditi. Nebohá wédo filosofie ! — A wšak, aita! není to docela „caput mortuum“, co jsme po skončené chemické analysí wyhodili z kotlíka. Hle tu se třpytí ještě jedno ryzí zrno ! Je to tak nazwaná metliodika, jenžto poblauzena, mnohým nepotřebným třepením již ode dáwna wyšnořena, ba poplašena a newědauc čí dcera jest, obyčejně se přitulowala společně s dialektikau ke swé polosestře „logice“; nazivala se její částkuu, byla ale w skutku jejím přílepkem. Zwedněin ji. Owšem tak — a tak — — ano — má-li filosofie se opět wzkřísiti, má-li swé „disjecta membra locis“ opět sebrali a někdy w krásnější, ušlechtilejší formě powslati: i musí svvými tělesnými zbytky pole ostatních wčd dříwe zúrodnili, musí dříwe sama nejlepší tuk a mozk z nich wyssáti a tak se ožiwiti. Ano ona powstane! Ona powstane, až se na ni jaro opět zasměje, a bude tak krásná, tak ušlechtilá jako 1’lalonowa „ctnost“, která, kdyby se wtělila, „nebyloby žádného, kdo by se do ní nezamilowal.“ Neptejme se wšak kdy se to stane; nemáme-li к tomu století, tisíciletí? Nelajme také nynější filosofii, že je nesrozumitelná, překraucená, blauzniwá, že žiwol náš, wnitřní i zewnější, wíce zatemňuje, než wyjasňuje. Ona wí, že její nynější učená zatemnělost je jen nutný průchod, jehož jí nelze bylo přeskočili. Cesta, kterau jsem zde filosofii wytknul pomocí methodiky čili encyklopuediky, pokrok ten snad snadnějším učiní. Wšak to samé platí také o historii. Wšeliká plemena nynějších historií : wšcobecné a občanské dějepisy, stálo— a národopisy, bio- a monografie, historie kultury, literatury, wěd a umění atd., jsau jen pauhé příprawv a pro-