Časopis Českého Museum, 1848 (XXII/1-3)

1848 / No. 2

O národowédě. 123 útok učinili na mnohé za wčdy se wydáwající Iheorie, junž nejsau nikoli wědami, nýbrž uměními, loliž pauhými náwody ku pracím rozličným, jako jsau namnoze juridické, medicínské a theologické tak nazvvané wčdy; než nechrne toho. — Co znamená wšak „národní“ ? — Pomysl ten je jeden z oněch, jenžto w rozličném spojení rozličného nabýwají wýznamu. Slowa „národní“ možná přede vrším w dwojím smyslu užíwati a sice w smyslu subjektiwním a vv smyslu objektiwním. Národní w smyslu subjektiwním jest to, co pochodí od národu. Což wšak pochodí od národu? Tuším že nic, jelikož národ co osoba powšechná nelze jednati sama sebau. Tedy od jednotliwců musí púwod swůj wzíti to, co se má nazwati subjektiwnč národním. Leč zdali slušno nazwati národním wše to, co wzniklo u jednolliwých z ná­rodu půwodně? Nikterak; nebo mnoho wzniklo již a wzniká posud půwodně w národu, což nazwati národním, ještě nižádnému na mysli nelanulo. Nutno tedy, aby pů­­wodnost la ještě jinau známku do sebe měla, má-li so sláti národní. Ta známka záleží w tom, že si národ musí při­­•wlastniti půwodnost nějakau, totiž tak, že ji w užíwání wezme lakowé a jinaké. (Owšem, že ta půwodnost musí býli co do formy a látky i přirozená, totiž národu přimě­řená, jinak by si ji národ ani nemohl přiwlastnili.) Ostatně naráží tento wýznam slowa „národní“ na welkau neurči­tost, kterauž chowá pomysl národu sám w sobě; nebo se zajisté wyrozumíwá, že nemusí národ až na posledního jednotliwce užíwati jakés půwodnosti, aby ona mohla slauti národní; třeba zde jen pomyslili na nějaké množstwí wůbec, tedy owšem na neurčitost. Národní w smyslu objektiwním, je to, co se děje pro národ. Proliwí se lomu wšak zwyk we inluwení nazwati i hned národním, co se děje pro národ, nebo by nám tu bylo často nazwati národním to, co je dle náhledu našich w skutku welmi nenarodili. Třeba tedy wyměřili wýznam

Next