Český Zápas, 1959 (XLII/1-52)
1959-01-02 / No. 1
3 Český zápas T ÝDENÍK CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ ROCNlK XLII. — ČÍSLO 1. — CENA 50 HALÉŘ Ü. — DNE 2. LEDNA 1959 $ 3 __L ^ 359 _____v.4 i________ BYLO DOBŘE pro dílo naše, že zůstalo v počátcích „skryto přea moudrými a opatrnými a že zjeveno bylo jen maličkým“. Nebot jen tak mohli právě tito maličcí, to jest široké vrstvy národa uplatniti v něm svoje. Národ, lid v nejširším smyslu slova, byl ušetřen neblahého podezření, že se mu něco diktuje a poroučí shora. Nyní víme, proč se tak stalo: jistěiže se tak zalíbilo Bohu, otcovskému dárci života všeho. Buďme mu za to vděčni sami v sobě. Zbývá nám dílo dodělati. Nuže, pojďme a dodělejme! KAREL FARSKÝ XA PRAHU ČTYŘICÁTÉHO ROKU CÍRKVE ARNOŠT ŠIMŠÍK Rok 1959 ]e vstupní branou do čtyřicátého roku života církve československé. Dá-li Bůh, budeme 8. ledna 1960 pokorně děkovat za vše, co nám novou církví v ní dal za těch čtyřicet let jejího» trvání a našeho života a práce v ní, k jejichž naplnění se blížíme. M^li bychom proto již teď přemýšlet, co a jak zařídit, abychom přišli v celé CČS k tomuto výročí připraveni a mohli v něm v milosti Boží načerpat hojnost posily a svátého nadšení do let, v nichž naše církev dosáhne svého prvního půlstoletí. Víme z Písma svátého, jak Hospodin v Izraeli uvedl do zaslíbené země novou generaci, vychovanou čtyřicetiletým strádáním a zápasy cesty do ní. Nevedl a nevede si i nás Hospodin od toho památného 8- ledna 1920? Nebyl nacismus, jímž jsme prošli, horší pouště? Již je nás, kdož jsme stáli u kolébky CČS a pak v ní od jejího počátku pracovali, jen hrstka. Odešel na věčnost zakladatel a první patriarcha její dr. Karel Farský i jeho věrný a neúnavný pomocník, první tajemník ústřední rady Antonín Procházka, který mne, jako svého bývalého žáka ve Slaném, zapřáhl do sledování osudů žádosti o schválení tvořících se prvních náboženských obcí, jež byly podány církevnímu oddělení .tehdejšího ministerstva školství. Dobíhal jsem tam týden co týden a přinášel mu zprávy, podle nichž pak posílal rady a pokyny náboženským obcím, co udělat, jak se zařídit, až schválení obce dojde. Snažili jsme se ušetřit těchto starostí patriarchu. Bratr patriarcha našel v něm vskutku nedocenitelného, cele mu oddaného pomocníka. Mohl se klidně věnovat poslání apoštola, učitele a vůdce. A přesto se strávil v práci, neznaje ani odpočinku — což teprve zábavy. Často vzpomínám na setkání s Farským — v počátcích CČS — ve vlaku v Benešově. Vracel se z bohoslužeb, jež měl ve Vlašimi. Já se vracel z Postupic a Popovic, rovněž po vykonaných boho-službách. Bratr Farský seděl u okna ve třetí třídě. Vlak byl přeplněný. V ruce měl bibličku a črtal si postilu pro Český zápas, kam týden co týden psal. Ani ve vlaku si nedopřál odpočinku po tak velké únavě z cesty a bohoslužeb s přednáškou. Vzpomínám na vypravování, jež jsem o něm slyšel v Podkrkonoší v samých začátcích naší církve. Čekali tam na něho až do půlnoci, když se mu vlak zpozdil. Vyprávěli mi účastníci tohoto setkání, že ho poslouchali až do ranních hodin, nechtějíce se ani rozejít. A tak sloužil až shořel jako svíce. Požehnání jeho příkladného života sebeobětování přineslo církvi požehnanou žeň. Neviděla Praha pohřeb tněze, jehož by doprovázely takové zástupy oddaných mu bratří a sester — až ke krematoriu, jako doprovodily zakladatele a prvního patriarchu CČS — dr. Karla Farského. Nikdy nezapomenu svědectví, jež mu vydal jeho nástupce, patriarcha G. A. Procházka, když vyprávěl o světové konferenci křesťanských církví ve Stockholmu, na níž s Farským byl a svědčil, jak se dr. Karel Farský večer vkleče u lůžka dlouho modlíval. Těžký úkol uložil Bůh i patriarchovi Procházkovi. V době vlády zrůdného nacismu nedal se svést ani úlisným německým biskupem Múllerem, ani zastrašit Hitlerovskými pochopy. Nedočkal se jejich porážky v hanbě a bídných jejich konců. Dovedl však zabezpečit církev důvěrou v mladé duchovní, ujímající se ideové práce v CČS ve spojení s tím, jenž se pak* stal třetím patriarchou církve — bratrem dr. Františkem Kovářem. Bratr patriarcha Kovář stál u kolébky církve a nikoliv jako divák. On s bratrem Farským dali první brožurky církvi v kolébce. Farský ji nazval „Z pode jha“, ukazuje na osvobození z pokřiveného křesťanství; Kovář ji pojmenoval „Království Boží na zemi“, připomínaje cíl, pro nějž tu církev má být-Kéž v naše účtování s dovršujícími se čtyřiceti léty církve je Církev vstupuje letošním S. lednem, výročním dnem svého založení, do čtyřicátého roku svéhô života. Dosavadních třicet devět není nejen před tváří Věčného, i před počtem lidským nějakou kdovíjak dlouhou dobou. Čtyřicátník je člověk na vrcholu života, v rozkvětu sil, mající už své zkušenosti, třeba draze vykoupené. Ale církev před čtyřicítkou? Vedle jiných, které počítají své trvání ve staletích? Za všecko, co je v knize života československé církve přikryto právě obráceným, dosud nepopsaným listem čtyřicáté stránky, budiž Pánu církve dík ve vší pokoře a pokání. Ať jsme psali v úsměvu či sevřeni starostmi, všecko bylo z ruky Boží. To nemůže být jiné. A nemůže to být změněno. Ale před námi je prostorná země nového roku. V té můžeme, přizná-li se k nám Otec nebeský, vykonat mnoho dobrého. Vlastně — máme konat jen všecko dobré, nic jiného. Můžeme být (a opět: přizná-li se k nám Pán) dobrou církví. V níž bude bratrství nejen ve slovech, ale i v pozdravení, nad nímž nebudu váhat, mám-li zdravit první nebo čekat, až budu pozdraven, ve slovech, v nichž nebude jen pomluvy, ale slovo spravedlivé, láskyplné, v úctě, za níž nebude faleš. Může být naše dílo požehnané a může nést ovoce. Dílo společné, duchovních i neduchovních. Budeme, shromáždění kolem Ježíše Krista, hledat i v novém roce vzory pro svou práci, Právě naše církev nebude hledat dlouho. Dějiny spásy v našem národě jsou jimi bohaté: Jan Hus, Petr Chelčický, Jednota bratrská, Jan Ámos Komenský, Karel Farský. Lidský příklad učí, zavazuje, přikazuje. Království Boží ve vás, jsme zaslechli. Budeme je hledat, jednotlivci i celá církev. Všichni opravdově. Tentokrát už opravdově, slyšíte? Pán Bůh naším pomocníkem, rádcem a rozhodčím! Jemu vševědoucímu doznejme své chyby i omyly, Jeho — Pána našeho — prosme o odpuštění za malátnosť i nedobrou svou vůlí, jemu přislibme věrnost a poslušnost — s prosbou, aby nás ani v dalších letech neopouštěl, ale vedl tak, abychom vždy- jasněji viděli a ochotněji plnili to, zač denně prosíme: Bud vůle Tvá jako v nebi tak i na zemí. RELIEF ZE STRAKONICKÉHO SBDRT V srdcích ještě zdaleka nedozněly líbezné vánoční koledy, když se loučíme se starým rokem a vítáme rok nový. Proud času plyne nezadržitelně dál. Zastavujeme se na chvíli, abychom se ohlédli zpět. A co pro nás má znamenat každé toto, byť jen letmé ohlédnutí? Odpověď na otázky, co jsme v uplynulém roce z Boží ruky přijali, co dobrého jsme sami učinili a co jsme Bohu a svému svědomí zůstali dlužni. Z ruky Boží jsme, jak v tomto, tak i ve všech uplynulých letech přijali dar života, zdraví, schopnost pracovat. Darem Božím je naše rodina, naši přátelé, druhové v povolání. Darem Božím je naše milovaná vlast, národ, příležitost k dobrému skutku, milost víry, denní příležitost ke spáse, zkušenost a poučení z překonávání nejrůznějších těžkostí, obtíží, bolestí a překážek. Jak by se při pomyšlení na tak bohaté dary nerozezněla naše srdce hymnem díků a chvály za lásku Boží. Jak bychom nenaplnili svá srdce vděčností, jež přivolává nové dobrodiní? Jsou dobrodiní, společná všem lidem, všem křesťanům, a jsou dary, které jsou udělovány osobně. Jak tak mnohé, za co jsme ani nepoděkovali, čeho jsme si ve chvatu života ani dost nepo V ykupujte čas všimli. Leckdy je totiž i nepříjemná věc člověku k užitku. Tak nemoc bližního jest příležitostí k osvědčení obětavosti i školou nezištné služby. A bolest? Je-li trpělivě snášena, může se bolest i zklamání stát pramenem očištění, zušlechtění a zásluh. A tak zjišťujeme, že každý pohled do propasti Boží dobroty a lásky je novou a novou příležitostí k tomu, abychom vroucně a vděčně zapěli: „Tobě, Bože, dík a čest!“ Píseň díkůčinění má však také svůj refrén a tím jsou další dvě otázky. Co tys dal dobrého? A cos zůstal Bohu dlužen? Zkusme odpovědět na tyto otázky a odpovězme poctivě a upřímně, bez Výmluv a bez vytáček. Dívejme se pozorně na váhy svého svědomí. Vyváží miska našich dobrých skutků, slov, myšlenek a věrnosti přikázáním — zvláště největšímu z nich, přikázání lásky k Bohu a bližnímu — misku darů Božích? Jak velký bude stále rozdíl mezi hromádkou našeho dobra a dobrodiním Božím? Kolik jsme vytěžili’ z hřiven,, které nám byly svěřeny? (Mat. 25,14—36). A tu je důvod k vážnému zamyšlení nad tím, co jsme zůstali dlužni Bohu, s.obě a bližnímu. Dlouhý je řetěz nekřesťanského sobectví, malosti, malátnosti a slabosti v duchovním životě. Bolestné bývá toto zrcadlo přísného, pozorného zpytování. A východisko? Je v mužném odhodlání opřít se rázně dó vesel a řezat ostře hladinu budoucích dnů, zaměřit vysoko, až k slunci věčnosti kurs lodi života, zvolit cestu srdečné lásky, poctivosti k Bohu i lidem, ' věrnosti a obětavosti. V listopadu dostali všichni občané našeho státu dopis, který se stal předmětem celonárodní diskuse. Tento dopis se obrací ke každému člověku dobré vůle s velkorysou a naprosto reálnou perspektivou budoucího rozvoje našeho národního života, reálnou ovšem za předpokladu, že každý — což je jeho prvořadou povinností — přiloží podle svých možností ruku ke společnému dílu. Je samozřejmé, že při této celonárodní diskusi křesťan, jako občan tohoto státu, nemůže a nebude stát stranou. Bude nejenom uvažovat, kde by se dala vylepšit cesta ke splnění vytčených plánů a úkolů, ale sám přiloží účinně ruku k dílu. Je to jeho křesťanskou a náboženskou povinností. Zavazuje ho k tomu jeho víra, je-li opravdu živá. Již dávno bylo skoncováno s falešným a bib (Dokončení na str, 3.) Do nového rohu s láskou 1 Koř. 13, 4—7 _ Jestliže Jsme se v posledním dnu roku chvěli před Božím soudem, bylo to proto, že pří dobrém rozpoznání kvalit svých možná kvantitativně uspokojujících činů nemohli jsme každému z nich přiznat motivVlásky. Proto na počátku nového roku, kdy opět činíme sliby a předsevzetí, nemůžeme než právě tuto lásku učinit východiskem svých zamýšlených akcí, Jimiž hodláme vyplnit nastávajících dvanáct měsíců života i církevní práce. Majíce na paměti, že dokonalost Boží jsme od Pána církve dostali jako životní cíl, nemůže být naše láska jen odleskem lidského milování, ale za předpokladu, že Bůh skrze Ježíše Kiista nám sebe jako Lásku zjevuje, napodobením Krista bez výhrad. Sama naše zkušenost o Bohu, který dlouho čeká a shovívá, i nás nutí ke shovívavosti, s jakou bychom se naučili těšit malomyslné, ujímat se slabých, trpělivě se mít ke všem (1 Tes. 5, 15). „Protož oblectež se jako vyvolení Boží, svati a milí, v střeva milosrdenství, v dobrotivost, v nízké o sobě smýšlení, krotkost, trpělivost, snášejíce jeden druhého a odpouštějíce sobě vespolek (Kol. 3, 12). Máme-li pak být svědectvím, že nás Ježíš Kristus přivedl v otcovství Boží, nelze nám pohrdati bohatstvím dobrotivosti jeho a snášenlivosti a dlouhočekání (Ř 2, 4). Nejinak pak i dobrotivost lásky Boží jest povinným zřetelem k člověku, buďsl on kdokoli. DáváTi Otec slunci svému vzchoditi na dobré i na zlé a déšť sesílá na spravedlivé i na nespravedlivé, zrcadlí-li Ježíš tuto lásku jako lékař hříšníků věrojatně v případě ženy cizoložné na chrámovém nádvoří i v domě farizea Šimona, pak služebníkům Božím náleží nejen mnohá trpělivost, ale i dobrotivost v Duchu svátém, v lásce neošemetné (2. Kor. 6, 4—6). Kainovská závist, závist bratří Josefových i Saula krále pak vždycky v strašlivou nenávist; vústí jest proto láska přejícná, nezávidí to, co má druhý, a nehonosí se vlastním. Patříť mezi sváry, závisti, hněvy, vády, utrhání, reptání a různice jako projev nelásky právě „nadýmání“ (2. Kor. 12, 20). Vždyť pýchu vždycky trestá Bůh, od babylonských Titánů až posavad, kdykoli kdo „výše smýš-. lí a nadýmá se proti druhému“ (1. Kor. 4, 6). Království Boží nezáleží v řečech sebevědomých a pyšných, ale v moci, s jakou dáváme svědectví (1. Koř. 4, 18, 19); tedy ani ne v moudrosti a vědění, ale právě v lásce (8, 1). Slušnost, která )e ovocem lásky, je právě láskou „k církevnímu řádu a milostné té káziii, která mezi dítkami Božími býti má a musí“; řád, jímž Tvůrce nahradil vesmírný ch^os právě jen z lásky k člověku, jestl ten řád sboru Páně, o němž platí „serva ordinem et ordo servabit te“. Zdaleka tu nejde jen o organisační jako spíš o mravníma věroučný řád v církvi. A je to opět láska, která po příkladu vykupující lásky Boží v Ježíši Kristu vede ke službě bratřím velíc nehledat svého užitku, ale mnohých, aby spaseni byli (1. Koř. 10, 33), aniž hledat svých věcí, ale toho, což iest bližního (10, 34). Hněvivost jí nenáleží, zato však odpuštění až sedmasedmdesátkrát před slunce západem, včas, aby nea došlo dřív k soudu než k smíru Nenávist jest vždycky projevem nebožských sil v církvi fl, 11; 3, 3) Nemůže-li ten, kdo miluje, se uchylovat k činům zlým, nemůže ani zle smýšlet; neboť jde o ovoce Ducha svátého. Radostný nový rok je možný jen v lásce, která se neraduje z nepravosti, ale spolu raduje se v pravdě. Jůh jako věčná Pravda, Láska, budiž Tvůrcem a Dárcem' vší radostnosti nastávajícího roku! Roku míru a pokoje! FRANTIŠEK M. MOC