Český Zápas, 1965 (XLVIII/1-52)
1965-01-02 / No. 1
Český zápas ROCNÍK 48 • ČÍSLO 1 • 2. LEDNA 1965 • CENA 50 HAL. / v ř AJ, NOVE CINIM VŠECKO Tato slova z knihy Zjeveni (21, 5) nám dávají na začátku nového roku 1965, jubilejního roku naší československé církve, plnost důvěry v Boží lásku a zároveň nás chrání před sebevědomým přeceňováním lidských zásluh a lidského díla. Pán světa i dějin je počinatelem, on novým činí všecko, jeho vůle rozhoduje a my lidé jsme předmětem jeho lásky i nástrojem. Prožili jsme v naší církvi překrásné vánoční svátky. Naše sbory se znovu staly místem duchovního rozvlažení, když jako před čtyřiceti pětr lety při prvních českých bohoslužbách všecko bylo v srdcích i myslích učiněno novým, takže přítomnost Ježíše Krista, v němž Bůh přišel do našeho světa, zrušila železnou oponu odcizení a osamocení a věřící v sobě navzájem poznávali bratry a sestry jednoho společenství. Život hned dostává nový smysl. Osmý leden nám připomíná, jak hluboce zasáhla do lidských životů osvobozující radostná zvěst o založení nové církve. Nadšení, které dovedlo překonávat nepřátelství vůči církvi ze všech stran i nesnáze hospodářské a organizační, dosvědčuje dodnes, že zakladatel církve dr. Karel Farský a jeho přátelé mezi kněžími a laiky byli zasaženi Božím zavoláním a v plné poslušnosti se cele oddali nesobecké službě novému společenství. Vzpomínka na ně otvírá i dnes naše srdce vděčnosti Bohu za jejich životy a dílo a nutí nás, abychom v opravdovém pokání skládali účty ze své poslušnosti a své práce v církvi a kladli si otázku, zda i my obstojíme pod měřítkem Božího slova a zda jsme hodni té milosti, že patříme k obecenství víry, lásky a naděje, které oni založili. Abychom prosili o obnovení pretrhaných svazků s Bohem, o sílu k novému životu: Mne vezmi, Pane, a předělej zcela, abych byl nástrojem v Tvých rukou! Aj, nové činím všecko. Živá víra se neobrací zpátky. Žije přítomností a pohledem dopředu. Kam mne Bůh dnes postavil a k čemu mne dnes posílá, je rozhodující. Jen pak je církev živým organizmem přítomnosti a všechny její údy jsou živé. Vzájemná láska a vzájemná služba jsou viditelným projevem toho, že nežijeme ze vzpomínání na minulost. Nyní má naše církev za sebou jeden rok členství ve Světové radě církví a v Ekumenické radě církví v Československu. Roste zájem o její život. Mnoho zahraničních návštěv se přijelo na nás podívat a když jedou zástupci církve československé do zahraničí, brzy se pozornost obrací k nové církvi, která, dá-li Bůh, bude mít za pět let teprve půl století a někteří svědkové jejího založení žijí ještě mezí námi. Veliká je tedy naše odpovědnost. Kéž i v novém roce naše církev vnitřně sílí a pomáhá bratřím a sestrám oprošťovat se od sobectví a povýšenosti, závisti a hněvu, ale hlavně od lhostejnosti. Fyzicky jsme k sobě blíž než dříve, zvlášť ve velkoměstech, ale lidé jsou si vzdálenější než kdy v minulostí. Tady, v lidských vztazích je široké pole působnosti a příslušníci československé církve by měli být dobrým příkladem. Nezavíráme své oči před tím, co se děje ve světě. Víme, že jedině v míru a pokoji je možná budoucnost lidstva. Denně však slyšíme o kruté válce v jižním Vietnamu, o vraždění v Kongu, o zločinech rasismu v Jihoafrické republice. Čteme o otřesných svědectvích proti nacistickým válečným zle čincům z koncentračních táborů, z nichž se dovídáme, čeho je schopen člověk odcizený Bohu a zbavený svědomí. Čteme zprávy vědců o tom, kolikrát by nahromaděné a připravené jaderné prostředky hromadného ničení mohly zahubit všechno živé na této zemi. A výdaje na pokračující zbrojení jsou nepředstavitelné. Každý rok se vydá sto dvacet miliard dolarů (tj. asi 1680 miliard Kčs! J. Víme také, že pokoj světa je ohrožen, jestliže na druhé straně celé dvě třetiny lidstva hladoví. Na začátku roku 1965 si sám uvědomuji, jak rychle počet lidí na světě vzrůstá. Nyní je dvakrát tolik lidí než v roce, když jsem se narodil, roku 1907. Tenkrát to bylo 1 650 miliónů lidí a ^thes 3 300 miliónů. Na národech stále ještě leží nedůvěra ze studené války. Organizace spojených národů, která v tomto roce oslaví dvacet let svého trvání, vyhlásila rok 1965 za rok mezinárodní spolupráce. Ale s úzkostí sledujeme, jak je ve své prácí ochromena. Proto tím více musíme my, věřící, hledat ještě usilovněji cestu ke sblížení s křesťany celého světa, s příslušníky jiných náboženství a se všemi lidmi dobré vůle. Proto jsme zapojeni do Křesťanské mírové konference a celým srdcem stojíme za usneseními II. Všekřesťanského mírového shromáždění. Kéž je Bůh s námi, aby učinil začátek nového času, času pokoje ! Nový rok je i rokem Mistra Jana Husův rok Vstupujeme do slavného roku Husova jubilea. Uplyne v něm 6. července již 550 lnt-ode-dne. kdy M. Jan dokonal jako mučedník na kostnické hranici. Během celého tohoto roku bude jistě Husa a jeho odkazu častěji vzpomínáno v národním i světovém měřítku, neboť jeho pověst, ožívající v našem národě z generace na generaci, přesáhla již dávno hranice naší země a stala se záležitostí světovou. M. Jan Hus jest jedním z největších synů českého národa, uznávaných doma i ve světě za skutečné duchovní vůdce lidstva. Vzhledem k tomuto jubileu nebude jistě na škodu, pokusíme-li se znovu ve stručnosti připomenout, na zahájení Husova roku, co určilo Husovi v našem národě a ve světě tak významné dějinné místo. Na prvém místě lze uvést nepochybně to, že v době obecně uznávané jediné myšlenkové autority, neomylné středověké církve, našel Hus v sobě odvahu myslet samostatně, svobodněji, jinak nežli mu to bylo od církve ukládáno. Nikoliv, že by snad byl odmítl autoritu církve vůbec, nýbrž odmítal ji v její vnější mocenské formě, jakou Husa, jenž je vzorem člověka, který touží po dokonalejším poznání pravdy a po nové, lepší spravedlnosti pro všechny lidi v době, kdy zpronevěřilá církev nesloužila, nýbrž vládla nad světem a ve své hříšné samospravedlnosti zabraňovala lidu v cestě k Bohu a Ježíši Kristu. Naše církev bývá často nazývána církví husitskou. To nás velmi zavazuje, abychom Mistra Jana následovali v jeho úsilí o pravdu. A v jeho věrnosti pravdě, s níž stál za poznanou pravdou i za cenu života. Aj, nové činím všecko. Naše země, československá socialistická republika, vstupuje do jubilejního roku svého osvobození Sovětskou armádou. S obdivem se díváme, co bylo u nás za dvacet let velkého a dobrého úděláno. A nyní, jak všichni víte, máme před sebou nový způsob plánování a organizace výroby i odměňování za práci. Pomáhejme ve formování každodenního života společnosti příkladem uvědomělého života ve skromnosti a střídmosti a v potěšení z dobře vykonané práce. Myslím, že pro nás všechny jako by byla napsána slova Jana Žižky z Trocnova: „Kráčejte pokorně a spravedlivě po této zemi, která je vlastí vaší. Zaveďte pořádek a kázeň ve všem a všude. Ať jsou čisté duše i srdce vaše. Buďte spravedliví. Každý 1 ten nejmenší z těch malých ať v bezpečí má krov svůj 1 což jeho jest. A hrozí-li nepřítel zvenčí — buďte všichni jedné duše a v jednom táboře.“ Dr. MIROSLAV NOVÁK, PATRIARCHA CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ jí dalo římské papežství, usilující tehdy již po staletí o duchovní i politickou nadvládu nad světem i lidmi. M. Jan odkazoval církev neustále na pole vlastní jejímu poslání, to jest do sféry jejího působení mravního a náboženského, a omezoval její příkazy důležitou podmínkou, to jest aby byly vždy jen v souhlase s Ježíšem Kristem. Při zachování vysokých etických hodnot křesťanských pro člověka zbavil tím Hus lidského ducha tíže středověku, která mu bránila v rozletu myšlenkovém k výšinám novodobého poznání. Význam Husův v dějinách dotváří dále i to, že měl s požadavkem samostatného, svobodnějšího myšlení též odvahu samostatně jednat. Svým počínáním usiloval dáti pokaženému středověkému křesťanství původní jeho podobu, vyznačující se jednotou svědectví slova i života. Začal sám od sebe s uskutečňováním živého křesťanství Ježíšova tím, že se snažil sjednotiti své počínání s příkazy Písma svátého. A vznášel pak požadavek jednoty Slova a činů též na posluchače svých kázání v Betlémské kapli i jinde, dožaduje se čistoty evangelické zejména od kněží, řeholníků a prelátů. Chtěl, aby i oni byli křesťany důslednými a pravdivými. Nezalekl se ani toho, že mu církev pro důslednost takového jeho počínání hrozila vyloučením ze svého obecenství, že ho skutečně exkomunikovala a nakonec jako kacíře postavila na hranicí a upálila. Hus stal se velkým v dějinách tím, že když měl volit ve svém jednání mezi pravdou, poznanou z Písma svátého jako Boží vůli a dotvrzenou životem i obětí Ježíše Krista, a příkazy církve, odlišujícími se od této Boží vůle, manifestované Ježíšem Kristem, volil raději poznanou pravdu i za cenu oběti života. Konečně máme-li pochopit, v čem tkvěla a tkví ještě Husova dějinná velikost, musíme se pokusit postihnout také jeho lidskost. Byl člověkem v pravém smyslu tohoto slova, člověkem hluboce křesťanským, to jest člověkem zbožným, důvěřujícím v Boha a milujícím člověka. V mládí jeho život byl plný nedostatku, měl proto cit pro bídu chudého člověka, a to tehdy, kdy již žil sám v dostatku a blízko mocných tohoto světa. Byl vždy citlivý na lidskou důstojnost, káral proto časté prohřešky proti ní u lidí kolem sebe. Pranýřoval lehkovážnost, přílišné veselí, opilství, nactiutrhačství, zahálku, lenost a smilstvo. A ačkoliv sám trpěl protivenstvími všeho druhu, odmítal jakoukoliv nespravedlnost a násilípáchaná na člověku. Překrásné je Husovo napomenutí z konce jeho života, zaslané přátelům do Prahy, které vrcholí výzvou: „Také prosím vás, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli...“.' Všechno takové počínání a tyto zásady dělaly z Husa na jedné straně o čistotu víry zápasící náboženskou osobnost — křesťanského reformátora, na druhé straně však i společensky progresivního činitele — sociálního revolucionáře. Hus prohluboval sebe, svou víru i své individuální svědomí, nutil však k odpovědnosti i k odpovědnému životu a práci své posluchače a následovníky. Stal se příkladem i podněcovatelem nového myšlenkového i životního směru. Domyšlení odkazu Husova, zpečetěného obětí vlastního života, vyvolalo proto v Čechách a na Moravě husitské revoluční hnutí a v něm i nejradikálnější křídlo — táborskou obec, kde zásady křesťanské rovnosti, práva a spravedlnosti byly uskutečněny do všech důsledků společenských. Husitství stalo se pak na určitou dobu nadějí části našeho národa v počátek již se uskutečňující Boží vlády a spravedlnosti na zemi. Na věci nic nemění ani fakt, že husitství brzy bylo nuceno od svých radikálních požadavků značně ustoupit a podřídit se podmínkám života své doby. Vítězství husitských Božích bojovníků nad největšími armádami křižáků z celé Evropy, spanilé jízdy husitských vojsk, šířící do zemí "evropského západu myšlenky Husovy i jeho následovníků, pomohly proniknout známým již jménům M. Jana Husa a jeho následovníků husitů daleko za hranice Čech. Byly však dlouho vyslovovány různě — někde s despektem a hrůzou, jinde naopak s obdivem. Přívrženci myšlenek Husových byli pronásledováni, pro Husa a jeho přívržence hořely nové hranice. Církevní inkvizice se snažila '» Husovo jméno vymazat z dějin lidského vědomí. Když sto let po M. Janu Husovi vyznal reformátor dr. Martin Luther, že se cítí sám býti husitou, potvrdil tím nadčasový charakter úsilí Husova i husitů. Od této doby jest význam Husův v dějinách světa uznáván již téměř obecně. , Naše doba a nová její hodnotící měřítka přestala sice míti — řečeno v obecném smyslu — mnohdy Zájem 0 nejednu stránku Husovy osobnosti a jeho bojů, zejména pokud jde o jejich náboženský charakter, avšak nepřestala si vážit mravních a etických hodnot Husova úsilí. A tak M. Jan Hus stal se dnes u nás i v cizině nejednou spíše představitelem velikého boje za právo na svobodu myšlení a sociální pokrok i spravedlnost nežli náboženským reformátorem. Tak ho budou také nepochybně vzpomínat v UNESCO v rámci svých světových oslav a Světová rada míru ve svých světových kulturních výročích. V tomto roce, 1965, který bude rokem 550. výročí Husova tragického odsouzení a upálení na církevním koncilu v Kostnici, zaslouží si proto M. Jan Hus, abychom ho v našich reformačních církvích a ve sborech naší československé církve neopomněli vzhledem k specifickému reformačnímu zájmu i náboženskému poslání vzpomínat také jako náboženského reformátora, aby tím vynikla celá šíře jeho dějinné osobnosti a mnohostrannost jeho dějinného vystoupení a abychom splnili apoštolský příkaz, že máme vzpomínat „na vůdce své, kteříž nám mluvili slovo Boží, jejichžto obcování jaký byl cíl, spatřujíce a napodobujíce jejich víry“ (Žid. 13, 7). Dr. M. KANÁK Kaple Betlémská v Praze, symbol 1 program nových dni CfSTŘEDNl RADA ClRKVE ČESKOSLOVENSKÉ V PRAZE spolu s diecézni radou a pražským okrskem zvou příslušníky církve z Prahy a okolí na pobožnost k 45. výročí vzniku CCS, kterou vykoná v neděli 10. ledna 1965 v 16 hod. v Husově sboru v Praze-Dejvicích, V. V. Kujbyševa 5 br. patriarcha dr. M. Novák. Pěvecké vložky zazpívá Pěvecké sdružení Farský. Sbor bude vytopen. Spojeni tramvají č. 11, 18, 23 a 7, stanice Václavkova ul.