Český Zápas, 1970 (LIII/1-52)
1970-09-17 / No. 37
Do chrámových zdí jsou vetkána tato slova a čas jim neublíží. Bud dome modlitby i dnes, kdy svítíš čistotou a bělostí, těmito slovy požehnán a posvěcen! LOHN V těchto dnech se dokončily opravy starého kostela Jana Kř. Na prádle, stojícího v blízkosti toku Vltavy a ve stínu Petřina. Téměř půldruhého roku tu místo modliteb a křesťanských písní zněly údery kladiv a seker. Staré stěny, navlhlé dešti i spodní vodou, byly novým způsobem práce vysušeny a staletý prach odstraněn. Vším bylo pohnuto — i starými krovy pod střechou, jěn základů zdí se po osm století nikdo nedotkl. Těm čas neublížil. Člověk strhován různými zálibami, jim dával nová orámování, přetvářel románské formy do gotických a barokních tvarů, ale to všechno jen na povrchu. Nad vlastními základy stál Bůh, jako stojí nad vším, co učinil. Ve starých zdech kostela je možno vnímat čas jako věc a dotýkat se jeho vlnění. Dávno umlkla ústa kazatelů, kteří tu promlouvali a přece tu stále všichni jsou a z ruky dq ruky sí podávají Písmo, které je ostré jako meč. Činí to s němým příkazem: Čti a mluv! Ti, kteří sedávali a sedávají dole a hledí na oltář, který po staletí doznal mnohé změny, přinášejí sem i dnes své radosti i starosti. Vracejí se odtud proměněni, neboť toto je místo,' kde se člověku dostává nové víry a doufání. A jako tu kdysi pod chrámovou klenbou byli s živými i mrtví, jsou tu i dnes, staronovým způsobem pohřbíváni — to je svým prachem a popelem. A jaký bude příští čas? Proč se takto člověk ptá, když tu přece stále znova je možno slyšet zaslíbení: Já s vámi jsem po všechny dny až do skonání světa. Společná síla Pán Bůh nám dopřál zahájit na naších farách, v našich sborech a ovšem i v našich rodinách nový pracovní rok. Snad to pro mnohé nebylo nic zvláštního a ořešli první září tak, jako každý jiný počátek měsíce. Jestliže jsme si však jako církev už před lety navykli po prázdninách a po dovolených se jaksi „přizpůsobovat tomuto světu“, kdyžtě přeci církevní rok začíná adventem, pak začínající první podzimní měsíc by neměl mít začátek jen tak ledajaký. Vídyt i v našem občanském a církevním životě se leccos nově začíná a mělo by nám na tom záležet, aby to vše nejen nově začínalo, ale i nově probíhalo a nově se za deset měsíců i dokonávalo, čili, abychom v červnovém závěru pracovního roku byli spokojenější než na jeho zářijovém počátku. Modlívali jsme se s dětmi a snad se s nimi ještě modlíme: „S Pánem Bohem počínám, s Pánem Bohem dokonám; člověk slabý nic nezmůže, když mu Pqn Bůh nepomůže. Pane Bože pomáhej, chuť a sílu k práci dej!“ Byla to prostá modlitba a nechybí těch, kdo ji dodnes připojují ke svému každodennímu Otčenáši. Ale na jedno bychom tu neměli zapomenout. Totiž na to, že vyznání své malomoci a nesoběstačnosti i prosby za Boží pomoc jsme říkávali vlastně v tomtéž množném čísle, jako všechny prosby modlitby Páně. Vím, že ne všichni mezi námi se modlí; vím také, že se mnozí modlí o samotě, v soukromí, stranou od ostatních, tiše a nepozorováni. Má v církvi , i privátní modlitba své místo zcela ježíšské. Ale kolektivní modlitby nechtějí být vzácností, je-li křesťanství myslitelné pouze v církvi, tj. v bratrském a sesterském obecenství. Toto obecenství se manifestuje v neděli, jeho bohužel menší díl ve všednodenních biblických hodinách. Leč církev se dělí nejen na diecéze, okrsky a náboženské obce; obce se dělí na rodiny a jejich duchovní a mravní kvality, intenzita jejich zbožnosti dává podobu celé církvi. Jak v nich začneme pracovní rok, tak ho začne sbor, okrsek i církevní celek. Slavnost začátku je v kolektivní modlitbě, v modlitbě rodiny, která se kajícně podívá do minulosti, vděčně do přítomnosti a s bázní a třesením do budoucnosti. Tu totiž vidí před sebou ne jako deset nějak prožitých měsíců ani jako desetiměsíční přípravu na dovolenou, ale jako-úkol; úkol obstát jako křesťan a nad tím Zlým vyhrát jako vyznavač Ježíše Krista; a nezmalomyslnět, kdyby se snad pro někoho z nás ta roční délka ukrátila. Úspěch roku je v posvěceném rodinném kolektivu; a právě tady fe třeba začít nově, protože to naše „přizpůsobení se tomuto světu“ je na pováženou. — Bydlila před léty u nás rodina německého evangelického faráře. Bylo třeba prodloužit stůl v jídelně nejen proto, aby se naň vešlo vše, co bylo k snídani, ale aby se všichni mohli sesednout kolem ranního společného stolu. Sám se svým obligátním šálkem hořké černé kávy jsem se tu vyjímal dost podivně. Leč před tímto společným jídlem byla společná modlitba, po níž si všichni u stolu podali ruce s přáním požehnaného dne a pak se teprve začalo snídat. A takto podobně sřetězeni šli Ia chodí f do svého dne. Bez nových začátků nebude ani nových konců. Je-li v jednotě síla, pak především v jednotě rodiny a domova, v církvi toho nejmenšího rozměru a největší síly. FRANTIŠEK MOC týdeník československé církve ROČNÍK 53 17. ZÁŘI 1970 CENA 80 HAL. Den duchovní posily 4. PŘIKÁZÁNI Pomni světil. na den sobotní, abys jej Exodus 20, 8—XI Po vyhlášení o založení Československé církve vznikla řada obcí tak, že do nové církve vstoupil i farář či kaplan se svými osadníky a bohoslužby se konaly v dosavadním kostele, který zpravidla byl majetkem osady či města. Tam pak, kde bylo kostelů víc, se zdálo, že nebude obtížné používat nevyužitého kostela vedlejšího. Leč mladá republika brzo v zájmu politického uklidnění vyvinula veliký tlak na novou církev, aby tyto kostely opustila, a to i tam, kde byla většina obyvatel obce v Československé církvi. Padly dokonce i ■ BBBHB sliby, že církev obdrží na nové kostěly zvláštní příspěvky. Leč sliby splněny nebyly a mnohé obce přikročily k stavbě kostelů vlastních. Stavělo se především tam, kde věřící měli odvahu, protože se stavělo téměř bez peněz a tedy na dluh, ale s důvěrou v nadšení a obětavost prostých lidí. Tak bylo — jen z víry a nadšení — postaveno mnoho našich sborů. Církev, je dnes těmto nadšencům zavázána velikou vděčností. Pravda, i tehdy už se ozývaly varovné hlasy. Mnozí si kladli otázku, zda je moudré přistupovat k stavbám vlastních sborů. Dnes však víme, že to byla jediná cesta a že obce, které tuto oběť podstoupily, vykonaly veliké dílo, protože bez vlastního bohoslužebného stánku byl vždy život obce nějak ohrožen. Církev však těmito stavbami plnila 1 velice vážně míněné 4. přikázání o svěcení „dne odpočinutí“. Pravda, toto přikázání je širší a neznamená jen výzvu k návštěvě kostelů,. Týká se totiž celého řádu života a jeho uspořádání. Je v něm totiž velice naléhavá výzva k životnímu úsilí. Kdo o, nic v životě neusiluje, kdo celým srdcem při nějakém dobrém díle nestojí, nekoná ani to, k čemu je volán jako myslící a rozumná bytost, jako člověk. „Šesť dní budeš pnacovati a dělatl své dílo!“ Není zde však jen výzva k práci, ale i k odpočinutí, neboť i o to jde, aby člověk načerpal nových sil tělesných i duševních. Naši otcové proto neříkali „neděle“, ale nazývali sedmý den „dnem Páně“, protože pochopili, že nejde jen o „nic nedělání“, ale naopak o „dělání Božích věcí“. Když po celý týden hleděli dolů a kolem sebe, když celým srdcem byli při své práci, tento den ponechali Bohu, aby on sám mu dal náplň, aby on sám něco s ním i s nimi učinil. Sedmý den totiž nebyl zvolen náhodně a lidmi, ale je součástí stvořitelského řádu. Tak je člověk uzpůsoben, aby šest dní mohl být celým srdcem při díle svého života, ale sedmý den věnoval obnově svých sil i schopností, svého lidství. „Proto požehnal Hospodin dne sedmého a posvětil ho“. Čím ho posvětil? Starozákonní lid neviděl v sedmém dni jen den odpočinku, ale den, v němž Bůh dovršuje své dílo š člověkem, utvrzuje jej v každém dobrém IPokračování na str. Z) Betlémská kaple ve Vacanovicích byla jednou z mnoha míst, na nichž se v plynulých měsících sešla jubilující církev, aby vzpomínala a děkovala a hleděla kupředu a prosila. Bylo to 28. června, kdy několik autobusů přivezlo z okolních obci na 400 účastníků bohoslužeb v tomto diasporním středisku náboženské obce Velký Týnec u Olomouce. Přijel olomoucký biskup. Leo Marceluch, předseda okrsku A. Volkman z Chudobína, příslušníci z Horky nad Mor. s farářkou B. Kubešovou, Olomoučtí s farářem Zdeňkem Studeným, Velkobystřičtí se svou farářkou D. Spáčilovou, která je v současné době administrátorkou n. o. V. Týnec a mnoho příslušníků místní náboženské obce. Bratr biskup spolu s přítomnými sloužil v překrásném odpoledni na prostranství před kaplí děkovné bohoslužby, při nichž bylo vzpomenuto 40. výročí otevření této kaple i počátků života zdejší náboženské obce — a tedy počátků Československé církve na Moravě. Jak br. biskup, tak br. předseda Volkman zdůraznili, že to byl právě tento hanácký kraj, v němž se už r. 1920 začala formovat náboženská obec církve. Zvláště vřele bylo vzpomenuto díla druhého biskupa moravského, br. dr. J. R. Stejskala, rodáka z nedalekých Hostkovic, jehož popel je uložen v této kapli. Účastníci shromáždění vyslechli se zájmem též pozdravné dopisy, které k této příležitosti poslali dva dosud žijící bývalí faráři velkotýnečtí: dr. J. Slavětínský, za jehož působení byla kaple postavena a 29. června 1930 otevřena, připomněl, že její jméno bylo symbolicky zvoleno proto, že v tomto koutě Hané byl skutečně Betlém — počátek Československé církve na Moravě. Druhý, br. farář O. Lochman, který odešel teprve loňského roku na odpočinek, pozdravil nejen živé příslušníky náboženské obce, ale vzpomněl í některých zemřelých duchovních i laiků, bez jejichž úsilí si nelze představit vznik a růst Československé církve v této obci. Bohoslužebné shromáždění bylo obohaceno několika pěveckými vložkami, které zazpíval pěvecký sbor náboženské obce ve Velkém Týrci za řízení p. Ant. Tomka a pěvecký sbor z Velké Bystřice za řízení br. Zd. Záchy. V závěru je třeba církvi sdělit radostnou skutečnost, kterou vděčně vyzdvihl i br. biskup, že totiž jubilující kaple přivítala po 40 letech své vlastní i hosty ze sousedních obcí opravená, čisťounká a vonící novotou. To několik zdejších příslušníků (středisko má 37 dospělých údů) provedlo všechny potřebné práce zednické, stolařské, klempířské, malířské a natěračské — a to vše s minimálním fin-.nčním nákladem. Ba, nebylo zapomenuto ani na opravu zvonu a harmonia — a na zakoupení židlí pro návštěvníky pravidelných bohoslužeb. Betlémská kaple ve Vacanovicích, jejíž jméno mile připomíná slavné místo zrodu české reformace, stojí stranou hlavních komunikací — 1 vesničky Vacanovic. Stojí uprostřed krásného venkovského hřbitůvku jako svědek vzniku a rozmachu Československé církve v tomto kraji. Je od ní kousek cesty do rodiště biskupa dr. J. R. Stejskala i jeho nástupce dr. B. Cigánka, který se narodil v sousedních Lipanech. Je to tedy místo pamětihodné nejen' pro náboženskou obec Velký Týnec, nejen pro olomouckou diecézi. Proto i vám*, vzdáleným bratřím a sestrám, chceme fotografií přiblížit její podobu a ujistit vás, že tato kaple s dvojnásob zavazujícím jménem shromažduje pod svou střechou ty, kteří opravdově milují církev i jejího Pána. M - -i- - -1 w Ä iii»l KAŽDODENNÍ ČETBA PÍSMA # KAŽDODENNÍ g enesi s G2, 7; Ko3, 1—11; J 20, 20-23; 1K 5, 7 Člověka jako syna a jako krále země vytváří Bůh z nicoty protiboískeho elementu svou láskou a svým Duchem. DĚKUJEME, že se Boží majestát sklání až do nížin našeho hříchu. on?E Za nevděčnost za otcovské objetí tak nezasloužené [Lk 15, 20j. ^2K 5*37^ ° navštívení Ježíšem Kristem; jsmeť jen v něm nové stvořeni G2, 8—9; Zj 2,7 Bůh stvořil člověka pro sebe; obecenství s Ním je smyslem našeho «vota a podmínkou trvalé blaženosti. DĚKUJEME za Ježíše Krista, skrze něhož jedině lze přijít k Otci (J14, 6) KAJEME SE z touhy po blahu tohoto světa (Jk 4, 4), (Zj 3,1) PROSÍME, aby i nám dal Ježíš Kristus jíst se stromu života (Iz 4,2—8). G 2, 10—14; Mt5,43—48; Mt 8,11 Z chrámu co místa obecenství s Bohem a rajských zkušeností pomocí Božího požehnáni do celého světa! (Mt28,18_20) DĚKUJEME, že Bůh chce spasit všechny lidi (1T 2,4). KAJEME SE z diskriminace, kterou sami mezi lidmi činíme. PROSÍME za všechny, kdo dosud neslyšeli Božího pozvání v Ježíši Kristu. G 2,15; Mt 21, 28-31; Iz 56, 8—12; lPt 5,1—4 Člověk je aktivně účasten na rajském uspořádání světa; jeho práce má bohoslužebný charakter (,Jk 1, FRANTIŠEK MOC