Český Zápas, 1973 (LVI/1-52)
1973-01-07 / No. 1
TÝDENÍK CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ ROČNÍK 56 7. ledna 1973 CENA 60 hal.1 Pojďte ke muč všichni Pojďte ke mně všichni... V Husově sboru ve Studnici instalovali před časem sochu Ježíše Krista. Autory plastiky z lipového dřeva v životní velikosti jsou bří Kavkové z Červeného Kostelce. Plastika je darem jedné ze sester z náboženské obce, která jí uctila památku svého otce, spolubudovatele sboru • Snímek M. Smutný MÍR PLANETE ZEMI Dr. MIROSLAV NOVÄK Před vstupem do nového roku se dívám zpět na rok minulý. Myslím na svou církev, na desítky setkání ve velkých i v malých obcích při bohoslužbách a besedách. Byl to první rok po našem VI. sněmu. Rozbíhala se práce ve sněmovních výborech, které pokračují v řešení otázek, které jim sněm uložil. Spolu s ostatními církvemi jsme se účastnili všeho, co podnikla Křesťanská mírová konference. Byl jsem na zasedání Konference evropských církví i odboru Církev a společnost při Světové radě církví, kde se jednalo o otázkách celosvětových. Byl jsem na bruselském kongresu zástupců veřejného mínění pro přípravu konference o evropské bezpečnosti. Mnozí z nás jsme podle svých sil podporovali úsilí o zajištění míru, jež vyvíjely socialistické státy v čele se Sovětským svazem a jež bylo případně nazváno mírovou ofenzívou. Nebezpečné a vleklé otázky mezinárodních vztahů se hnuly kupředu. Smlouvy mezi Sovětským svazem a' Německou spolkovou republikou, smlouva mezi oběma německými státy, uznání Německé demokratické republiky a příprava pro přijetí obou německých států do Organizace spojených národů. A konečně 27. valné shromáždění OSN, jedno z nejúspěšnějších. Byl jsem zvláště potěšen překvapující většinou při hlasování proti používání síly při řešení sporů mezi státy. Jen v jednom očekávání jsme byli všichni trpce zklamáni. Očekávali jsme skončení kruté války ve Vietnamu a radostné prožití svátků pokoje, které by dovršilo velké naděje roku 1972. Ve svých modlitbách jsem byl často daleko na Východě. Do mých myšlenek, do psaní těchto řádků, doléhá hřmění moderních létajících pevností se smrtonosným nákladem a mezi výbuchy pum slyším pláč a nářek umírajících žen a dětí v troskách jejich domovů. Je mi smutno při vzpomínce na krásné a dobré vietnamské děti, které sedávaly u našeho stolu a tolik se chtěly učit pro ži-vot ve vlasti, Kom-či, dnes už nevěsta, zůstala-li na živu, Khan a Dzuongh, nejmladší, která uměla napřed česky, protože se rodičům narodila cestou do Československa, a Lien; ten u nás býval přes dva roky, jak bych na něho mohl zapomenout. Je mi smutno, když myslím na ty, co připravili krvavý advent a krvavé svátky vánoční. Veliká a bohatá země, kdysi nazývaná zemí svobody. Země s nejvyspělejší technikou civilizace, ale bez kultury vzdělání a lidskosti. Před presidentskými volbami jsme slyšeli, že dohoda o zastavení bojů ve Vietnamu je na dosah ruky a po volbách jsme svědky nejbarbarštějšího vedení války jaké poznaly dějiny. Zdá se, že nebyla prázdná slo-' va chvástavého generála, že je třeba dobombardovat Vietnam zpátky do doby kamenné! Nedovedu si představit kolem štědrovečerního stolu jak ty, co vydali rozkaz k vyhlazování („ausradieren“), tak ony, co rozkaz plnili. Říká se, že si lidé zvyknou na všecko. Nedopusťme, abychom propadli lhostejnosti a zvykli si na pomyšlení, že není v našich silách pomoci. Opakuji si slova slavného italského básníka Petrarky, současníka Karla IV.: „Io vo gridando Pace, Pace, Pace!“ (Jdu světem a volám: Mír, mír, mír!) A věřím, že síly míru, které jsou v nástupu, nakonec zvítězí. Vždyť jsem mohl osobně jako člen světového mírového hnutí roku 1949 sledovat, jak těžce a svízelně se myšlenka světového míru a přátelství prodírala hustým lesem nepřátelství a nenávisti, jež rozdmýchávala studená válka. Je i zásluhou křesťanských církví a společností, že nebezpečí jaderné globální války je zažehnáno a že se před námi rýsuje další rok uvolňování napětí. Vstupme do roku 1973 s novými nadějemi. Víme, že nejsme opuštěni. Otvíráme Písmo a ono nás vede stále víc doprostřed odpovědnosti za druhé, odvádí nás od našich sobeckých a přízemních cílů a otvírá oči pro vidění bližního, který nás potřebuje. Pán Bůh svěřil člověku svět do opatrování. Sám však zaslibuje: „Aj, j á stvořím nové nebe a novou zemi“ (Izaiáš 65,17). V Ježíši Kristu přišel Bůh do našeho světa a Novým zákonem zní slova naplnění: Já novým činím všecko! Jednu otázku si položme: Dovedli jsme a dovedeme svým příkladem dokázat nastupující generaci, že neseme štafetu pravého života, když se snažíme následovat Ježíše Krista, Pána církve i světa? A ZÁKONA JEHO... • Snímek lan Hampl r počátku nového roku Hle, činím všecko novým. Zj. 21, 5 Starý rok je za námi. Je před námi nový rok a tak i možnost nového začátku. Staré zůstává v minulosti. Jak vykročíme kupředu? Cestu nám ukazuje text knihy Zjevení, v němž Bůh ohlašuje, že činí všecko novým. Je to text obsahově i formálně blízký starozákonnímu slovu, v němž Bůh skrze proroka oznamuje: Aj, já učiním věc novou (Iz. 43, 19). Naše porozumění slovu „nový“ je odlišné od biblického pojetí. Pro nás protikladem slova „nový“ je slovo „starý“. Když řekneme „nové“ šaty, myslíme šaty, které jsou odlišné od starých. Když řekneme „nový“ vůz, myslíme vůz nově zakoupený na rozdíl od vozu starého. Říkáme, že někdo má „nový“ vůz, „nový“ nábytek, „nové“ rádio. Znakem toho všeho, co pod slovem „nový“ rozumíme, je nevyhnutelné stárnutí. Všecko, co jako nové koupíme, jednou bude staré: Naše nové šaty, náš nový nábytek, naše nové rádio. Na rozdíl od našeho běžného chápání slova „nový“, je biblické ftejstí zcela jiné. Když bible mluví o nové smlouvě, pak nemyslí smlouvu, která jednou zestárne, která bude jednou překonána, ale myslí tu pravou smlouvu, kterou nepřevýší už žádná jiná. Podobně je tomu, když bible mluví o novém stvoření (2 Koř. 5, 17), novém zákoně (2 Kor. 3, 6), novém přikázání (Jan 13, 34), novém učení (Sk. ap. 17, 19) a o nové zemi (2 Petr, 3, 13; Zj. 21, 1). Ve všech těchto případech nemyslí bible na něco, co se jednou stane starým a bude překonáno něčím jiným. Smysl shora uvedeného Božího slova z knihy Zjevení (21, 5) je spíše tento: „Hle, činím všecko takovým, jakým to má být; hle, činím všecko pravým.“ Tam totiž, kde jedná Hospodin, vzniká něco, co nemůže být něčím jiným překonáno. Nic lepšího nemůže nikdo vykonat, než co činí Hospodin. V tomto smyslu bychom měli rozumět slovům „nový rok“; abychom nešli cestou, kterou jsme dosud šli, ale cestou novou, pravou, v poslušnosti Boží. Všecko může být jiné, nové, jen se dát jím vést, být jeho nástrojem ve světě, proměňovat starý svět v nový, staré vztahy v pravé vztahy, staré dílo v nové ’dílo, aby na všem byla znát ruka Hospodinova. Abychom nikam nešli sami, ale pro každý krok sl vyprosili Boží doprovod. Staré nechrne za námi a vykročme na cestu novou. Prorok Izaiáš vybízí: „Nevzpomínejte na dřívější věci a na staré se neohlížejte! Aj, já učiním věc novou“ (43, 18—19). A nemysleme přitom jen na proměnu sebe sama, ale mysleme i na proměnu toho všeho, co je ve světě kolem nás, a to ne podle vlastních představ, ale na základě zaposlouchání se do slov, která říká Hospodin. Bůh má jiná přání než jaká míváme my. Musíme proto své myšlenky a představy konfrontovat s myšlenkami a představami Božími. Bůh říká „hle“ a volá nás tak k soustředění se na jeho slovo. To, co činí, je vždy nSco překvapujícího, „nového“, mocného, něco, co přesahuje naše představy. Izaiáš mluví např. o tom, že Hospodin „způsobuje na moři cestu a na prudkých vodách stezku“ (43, 16—20). A Pavel ví o tom, že jako „vnitřní člověk se den ze dne obnovuje“ (2 Kor. 4, 16). A nejenom něco se pod Božím slovem stává novým. Písmo říká, že „všecko“: „Hle, já činím všecko novým“ — a tedy nejenom život jedince, ale i život ve světě. Nepochybně k tomuto Božímu záměru činit všecko novým patří i ukončení válek ve světě. Jedno orientální přísloví říká: Dvě ruce mohou tleskat. Jaký potlesk může vyvolat jedna ruka? — Podobně je tomu s působností Božího slova. Jako jedna ruka nic nezmůže a k potlesku je potřeba dvou, tak je tomu i s Božím slovem. Bůh mluví, ale je třeba i naší odpovědi, našeho přitakání. To dvojí je potřebné, aby staré bylo učiněno novým. Bůh má své záměry se světem. A člověk je povolán k tomu, aby byl ochotným a tvárným nástrojem k jejich uskutečnění: Aby všecko bylo takové, jaké má být. Dr. JINDŘICH MÄNEK Pro život v pokoji Ve všech křesťanských sborech zaznívala o vánocích andělská slova: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle." (Luk. 2, 14). V teologické studii o míro jako součásti Kristova panství, kterou Žurnál Moskevské patriarchie a časopis KMK rozšířily v několika jazycích po celém křesťanském světě, napsal prof. dr. Zdeněk Trtík k tomuto andělskému chvalozpěvu významné věty: „Církev ví o Boží lásce, spravedlnosti, slávě a o Božím pokoji, které přesahují všechnu obecně známou lásku, spravedlnost, slávu a mír v dějinách tohoto světa.“ To „otevírá církev všemu kladnému, spravedlivému a plně lidskému, o co usilují humanitní hnutí ve světě, a činí z církve jejich spojence. To se týká především přítomného zápasu, lidstva o světový mír“. Proti falešné ideologii o tzv. „křesťanském“ státu prof. Trtík přesvědčivě ukazuje, že křesťanský stát není možný, a poznamenává: „Bůh pokoje v Kristu nám neukládá nevěcnou otázku, zda ten či onen stát je křesťanský, nýbrž věcnou otázku, zda politika toho či onoho státu je mírová či nikoli.“ Tento jasný křesťanský postoj nám umožňuje plně zhodnotit význam výstavy k 50. výročí založení SSSR, o níž výstižně referoval Český zápas v předminulém čísle. Pozorný návštěvník této výstavy získává nejen obraz velikého vykonaného budovatelského díla. ale také obraz rozsáhlého plánování mírové výstavby v budoucnosti. Právě toto plánování je pro život Sovětského svazu i ostatních socialistických zemí příznačné a přesvědčuje každého nezaujatého pozorovatele jednoznačně o tom, že socialismus je životně spjat s mírem, a že jeho politika nemůže být jiná než mírová. Touha po pokoji a míru je v každém člověku, který chce naplnit život svůj a svých bližních tvůrčí prací, pohodou, radostí a láskou. Tam, kde panuje mír a rozvíjí se život v míru, mohou být naplněny všechny lidské tužby. Tam se člověk stává pravým člověkem, jenž byl stvořen k obrazu svého Stvořitele, a naplňuje hodnoty života. Tam, kde se zakořenilo zlo. jehož pramenem je hřích, žijí lidé ve strachu, bídě, nenávisti a pokoření. Nejhorším obrazem zla, utrpení a bídy je touha po moci a zisku, která sahá k násilí, k zabíjení a válce. K poslání křesťanské církve patří, aby vážnou a hlubokou teologií míru získala svědomí a srdce všech svých věřících pro účinné mírové úsilí ve světě. Těžiskem takového úsilí zůstává budovatelská práce na všech úsecích života naší socialistické vlasti. Církvi a křesťanům v zemích socialismu nadto připadá úkol, aby svědectvím slova i života pře- IPokračováni na str. 2) © VÝROČÍ ZALOŽENI CÍRKVE vzpomenou ústřední a diecézni rada církve československé husitské při bohoslužbách v Husově sboru v Praze-Holešovicích v neděli 7. ledna 1973 v 17 hodin, při nichž kázáním poslouží přednosta úřadu patriarchy František Cochlár. Zveme církevní veřejnost k účasti. dr