Český Zápas, 1975 (LVIII/1-52)
1975-01-05 / No. 1
t Ovoce Ducha je láska „Ovoce Ducha je láska...“ Galatským 5, 22 ! Když apoštol Pavel psal svůj dopis sborům Galatským, měl velkou starost ve svém: srdci. Bál se o novou křesťanskou církev, kterou tam založil a od níž musel odejít, protože na něho čekala jiná města a noví lidé, jimž měl posloužit evangeliem a uchvátit je pro Krista a jeho království. Jeho starost pramenila z obavy, že lidé nebudou umět dobře a správně pochopit, co od nich Kristus žádá, k čemu je vede. Budou jistě poslouchat polovičatě, rady problematizovat a říkat, že to i ono se do jejich života nehodí, požadavky sebezapření, že platí na ostatní, ale ne na ně samotné. Búdou žít jen polovičním křesťanským životem. Má-li však být člověk zrozen pro království Boží, musí Kristu patřit cele, bezvýhradně, následovat ho a činit to, co on předkreslil svými podobenstvími, kázáními i svým životem. Není vyhnutí, omluv, svalování vin na druhé. Křesťanství chce plné úsilí vlastního věřícího srdce, i když není dokonalé a prosté omylu. Proto apoštol Pavel volá úzkostlivě do řad nového sboru Páně, do jiskry plamene nového lidství, který má rozhořet všechno lidské stvoření. Varuje, kárá, potěšuje, pozvedá, učí, dává svůj příklad. Používá všech možností, kterými by těm, jež miluje, plasticky ukázal, co znamená patřit Kristp, být novým stvořením, vědomým, odpovědným, tvořivým dílem Božím. Protože jen těmito silami může vzniknout společenství nového ducha a nového chtění. Apoštol dává důraz na společenství církve jako tvořivou silu a jako nositele podoby nového světa. Nemyslí tím uzavřenou církev, která má pěstovat sama sebe, ale společenství, z něhož vycházejí dobré popudy pro všechny mimo ni. Čím žije společenství uvnitř, tím také vyzařuje navenek. Jakého ducha přijalo, takového může předávat. O tom ví apoštol Pavel, když vyjmenovává mylné žádosti člověka, plodící zmatky, bolesti, nepokoj, nenávisti, vraždy, války, pláč dětí a zoufalství osamocených. A nad tímto obrazem zaznívá jeho slavnostní slovo: „Ovoce pak ducha jest láska.“ Vlastnosti této velké síly vypsal v nejkrásnějším hymnu lásky na světě, jak soudí básníci, v listě ^do Korintu. Označuje ji jako nejtvořivější sílu světa vůbec, protože může být obsažena jen v moudrém a ryžím člověku, a to ne jako vládnoucí, ale jako sloužící a sebezapírající ve prospěch druhých. A právě tato láska, kterou první křesťané nazývali „bratrská“, byla nejsilnější složkou prvotní církve vedle víry, z níž vyrůstala. Bez ní se totiž neobejde žádné lidské společenství, které chce být nositelem života a budoucnosti. Bez ní se neobejde žádná církev a žádná náboženská obec, která chce být křesťanská. Ani naše církev, jejíž vznik si v těchto dnech připomínáme, se neobejde bez bratrské lásky. Musí být její složkou, neboť je prvním znamením, že ji byly uděleny dary Ducha svátého, a že se k ní sám Pán přiznává. Neboť jen ten, kdo pochopil bratrskou lásku, pochopil Boží záměry. M. SKÄLOVÄ Pro-jejich šťastnou budoucnost... Snímek Josef Zikmund / v PASTÝŘSKÝ LIST, biskupů církve československé husitské k 8. lednu 1975 Duše m3 veíetií Pána. Prokázal sílu svým ramenem, vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou (Lk 1, 46. 51. 52. 53) Stojíme na prahu roku 1975, v němž si budeme připomínat významná výročí. Ohlédneme se zpět, abychom načerpali poučení a sílu k novým rozhodnutím na cestě do budoucnosti. Rok 1975 bude pro nás rokem díků za to, co jsme přijali z mocná Boží ruky. 8. ledna poděkujeme za vyhlášení své církve. Statisíce věřících, kteří o vánoční bohoslužbě v roce 1919 zakusili moc Ducha svátého ve svých srdcích, vstoupily do nově vyhlášené církve. Zakladatelská generace nelitovala obětí, protože kráčela za ideálem čisté Kristovy církve, jak o ni usilovalo již husitství. Naše církev zakořenila mezi prostými lidmi, jimž slouží po padesát pět let svého života. Na svém druhém sněmu v roce 1946 se přihlásila k socialistické společnosti, kterou po druhé světové válce začal u nás budovat lid. Toto historické rozhodnutí se prokázalo jako správné. Otevřelo církvi v naší společnosti perspektivu, která, jak věříme, platí pro ty, kteří po nás přijdou. V květnu poděkujeme Bohu za to, že v roce 1945 po šesti letech válečné litice, strádání a běd nás Bůh zachránil „jako oharek vychvácený z ohně“ (Ani 4,11). Otevřela se nám cesta k tvořivé práci pro trvalý pokoj a štěstí. Svoboda, vykoupená pře-* devším obětmi vojsk Sovětské armády, je darem i současně úkolem udržet prací a plněním společeni ských povinností mír a pokoj v naší vlasti, Evropě i lidstvu. Jsme vděčni za třicet let míru, který se klene nad Evropou. Cítíme se solidární se všemi lid-« mi dobré vůle v úsilí pokoj udržet a prosadit myši lenky mírového soužití v Evropě i na celém světě, V tomto odhodlání nás posiluje odkaz husitských' předků, zejména Mistra Jana Husa, jehož 560. výročí upálení budeme vzpomínat 6. července 1975 v Bet-« lémské kapli. Husitský odkaz, který se snažíme v myšlení a životě své církve pro přítomnost usku-« tečnit, nás zavazuje k ustavičnému pokání, k bratrské lásce a vzájemné důvěře. Vede nás k tomu, abychom žili v naději, že Bůh, který „prokázal sílu svým ramenem, ponížené povýšil a hladové nasytil dobrými věcmi“ v minulosti našeho národa i naší církve, zaslibuje nám, naší vlasti i lidstvu dobré věci také v budoucnosti. Budiž Bohu za to dík, čest a chvála. Dr. Miroslav Novák, v. r., patriarcha Dr. Josef Kupka, v. r., Josef Pochop, v. r., biskup pražský biskup královohradecký Jaroslav Fialka, v. r., Karel Pudich, v. r., Leo Marceluch, v. r., biskup plzeňský biskup brněnský biskup olomoucký Zůstat u Ježíše Krista Dr. JOSEF KUPKA, pražský biskup Jan 6, 68—69 Před několika hodinami jsme prošli předělem času. Pro každého člověka je takový předěl příležitostí zamyslet se nad tím, jak jít v novém roce, čím se orientovat v budoucnosti, která je před námi a o níž nevíme, co přinese. Pro křesťana však není tak docela temná, protože ji osvětluje Ten* jehož nový příchod jsme prožívali před několika dny — o vánocích. On je naším průvodcem do dnů, které jsou před námi. Proto v této chvíli vyznáváme slovy Janova evangelia: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že Ty jsi ten Svatý Boží.“ Tedy nová budoucnost je pro nás v tomto směru otevřená a jasná. Půjdeme do ní s Ježíšem Kristem, který nás zve k sobě a připomíná: Kdo mne následue, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo světa.“ Ale on nás také upozorňuje: „Vy jste světlo světa. Tak ať vaše světlo svítí před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzali slávu vašemu Otci v nebesích.“ Čas tedy není pro nás nějakým prázdným pojmem, jen pouhým pojmem, něčím, co se jen měří pohybem hodinových ručiček; je tím, co nám Pán života nabízí jako dar, abychom znovu prokázali, jak chápeme své poslání a svůj život na tomto světě. Mnozí z nás ještě dnes chápou čas jako proud, který vše odplaví, v němž všechno uniká, aby zmizelo v nenávratnu, aby beze stopy zaniklo. Ale křesťan nesmí tomuto pojetí podlehnout. Každou chvíli svého života musí přijímat jako novou příležitost od Pána Boha k svému vnitřnímu růstu, k neustálému obměňování k novému životu, aby zde na zemi žil takovými hodnotami a pomáhal tvořit takové hodnoty, které obstojí před tváří Boží, a jež pomáhají lidstvu k nové kvalitě. Tím dostává naše existence nový rozměr. Ten je však podmíněn opravdovou změnou — tedy skutkem života. A je to Kristus, který svým příkladem, svou obětí na kříži dal člověku tuto novou dimenzi času a zavazuje jej k následování. Věčnost — ta začíná zde na zemi a Kristus nás zve, abychom byli jejími spolunaplňovateli. Vykročme tedy do nového roku s vědomím, že naše kroky jsou osvětlovány Kristovým světlem, že my sami jsme nositeli tohoto světla, ukazovateli cesty i pro druhé. Pamatujme však na velkou odpovědnost, tím na nás vloženou, a žijme tak, abychom před soudem Pána života i smrti obstáli. Letošním Novým rokem vstupujeme do období významného pro naši církev i pro celou naši společnost. Jako církev si připomeneme padesáté páté výročí své existence a služby lidu této země v duchu Ježíše Krista. Připomeneme si také 560. výročí mučednické smrti Mistra Jana Husa. Jako příslušníci svého národa vděčně vzpomínáme a budeme po celý rok vzpomínat a děkovat Bohu, že jsme byli před třiceti léty osvobozeni ze jha nacismu, a budeme usilovat o to, aby náš osobní příspěvek k budování nového domova v osvobozené vlasti obstál v měřítku Božího soudu. Je potřebí, abychom si neustále ozřejmovali důsledky křesťanské víry pro náš osobní i společenský život. Nemůžeme říci, že to máme jednou pro vždy vyřízeno, že už se tím nemusíme obírat, protože už jsme své rozhodnutí a svědectví vydali příslušností k církvi, která je neoddělitelnou součástí naší víry. Ale život nás staví stále do nových situací a my se musíme znovu a znovu rozhodovat. A to nebývá vždycky snadné. Jen si přiznejme, že se někdy vyhýbáme povinnostem z víry, že se jich bojíme, a proto se stavíme nevědomými. Na druhé straně nám však víra brání v přikývnutí naší přirozenosti, jež nás přemlouvá, abychom šli jinou cestou, než tou, na kterou nás zve Ježíš a jež s sebou přináší i nutnost obětavé lásky a služby. Proto je potřebí, abychom nabrali novou odvahu k tomu, aby naše kijesťanské postoje byly jasné i bez velkých slov. Abychom si byli vědomi, že je to velká milost, kterou nám ve víře poskytuje Pán země i nebes, Otec pravdy. Tato milost se s námi stále děje. Bůh se k nám v Ježíši Kristu opět a opět obrací a vyzývá, abychom vzali vážně ústřední jistoty naší křesťanské víry, a aby (PokraSovánl na 2. straně)' Snímek Josef Chroust