Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1967 (LII/1-44)
1967-01-04 / No. 1
NUNC DIMIWIS s— Nyní propouštíš ... Tak začíná chvalozpěv Simeonův, poslední z řady úvodních chvalozpěvů Lukášova evangelia. Představujeme si obvykle Simeona jako zbožného starce, jehož bohulibý život došel zvláštní pocty a odměny, když mu bylo dopřáno setkat se s narozeným Spasitelem. A nejen ho uzřít, ale dokonce se ho dotknout vlastníma rukama, aby se ujistil o skutečnosti a pravdivosti tohoto setkání. Když pak Simeon pokorně a vděčně říká: „Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, podle slova svého v pokoji,“ znamená to v tomto pojetí, že se usmířen rozžehnává se životem, neboť se mu dostalo toho nejvzácnějšího, co člověk může na konci svých dnů očekávat: jisto- Chvalozpěv Narozenému Lukáš 2,29-35 ty, že nežil nadarmo a že ani smrt pro něho není krokem do marnosti a nicoty. „Nebo viděly oči mé spasení tvé ...“ Nelze říci, že by tato představa byla nesprávná a že bychom si neměli všichni přát, aby i nám, až pomine náš čas, bylo dáno odcházet v Simeonově radostné jistotě. Avšak celý smysl našeho oddílu nás vede к tomu, abychom svou představu rozšířili. Nemusíme vidět v Simeonovi jen starce. Není také výslovně řečeno, že by byl stařec. A nevystupuje také před námi jen jako jednotlivec. Praví-li se o něm, že byl spraveiilivý 8 že očekával spasení Izraelského, je tím zobrazen jako představitel všeho Božího lidu, lidu staré smlouvy, jehož zbožnost sestávala právě z oněch dvou hlavních složek: z horlivé snahy plnit Boží vůli, vyjádřenou v přikázáních Zákona, a z toužebného očekávání příchodu zaslíbeného Mesiáše. Simeon představuje církev postavenou doprostřed světa jako viditelný výraz Božích nároků a Božích řádů, aby usilovně udržovala a hájila svou svébytnost a čekala na zahájení Boží akce, kdy Bůh platnost svých slibů a soudů rozšíří na všechny národy. Má tedy dvojí úkol: věrně a trpělivě vytrvat a v pravý čas rozpoznat, kdy udeří hodina spásy pro ostatní svět. Tato hodina bude pro ni znamenat počátek velkých změn. Přinese jí ztrátu dosavadního výlučného a výsadního postavení před Bohem, přinese jí nové velké povinnosti svědecké a pastýřské služby, přinese jí také hluboké přehodnocení samých základů její zbožnosti. Hráze Zákona, které jí dosud byly oporou a záštitou, hrozí se stát v nových podmínkách překážkou a břemenem, proto musí být prolomeny. A skutečnost Mesiášova příchodu se velice liší od starých vžitých představ, proto musí být tyto představy opuštěny. Simeonův chvalozpěv je velkým radostným přisvědčením к novému Božímu jednání. Stará epocha církve a stará formy její služby skončily. Staré věci pomíjejí a nové všecko učiněno jest. „Viděly oči mé spasení tvé, které jsi připravil před obličejem všech lidí, světlo к zjevení národům.“ Simeonovi není na překážku, že jediným zjevným důkazem Božího zásahu je nemluvňátko, které chová na svých loktech. Ani to ne, že toto dítě vyroste v muže, jemuž budou odpírat a kterého matka uzří trpícího a umírajícího. Pohled víry vidí jinak než pohled očí. Právě skutečnost, že Bůh uplatňuje své záměry zcela jinými prostředky než jsou naše lidské, tolikrát zneužité a tolikrát neúspěšné, právě tato skutečnost dosvědčuje, že se neklame. A v této věci především se nám Simeon má stát příkladem к následování. V tom, že nepřestaneme v Kristu vidět spasení, pomoc a naději pro sebe i pro všechen svět a že náš život ponese odlesk tohoto přesvědčení. Ptáme se často, jak učinit evangelium dnešnímu člověku přístupným a srozumitelným, jenom tak, že mu dáme uvidět vyznavače evangelia, naplněné přesvědčivou jistotou o jeho pravosti a pravdivosti. Kteří v této jistotě svůj život nejen končí, ale také žijí, vděčně chválíce Pána za úkoly, jež pomohl splnit, i za ty, které nově otevírá. Bedřich B. Bašus LUKÁŠ 2, 27—32 Když pak rodiče přinášeli dítě Ježíše, aby při něm učinili, co bylo obyčejem podle zákona, vzal ho,Simeon do náručí a takto chválil Boha: „Nyní v pokoji propouštíš svého služebníka, Pane, podle svého slova, nebot mé oči už viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy, světlo, jež bude zjevením pohanům, sláva tvého lidu izraelského." NZS Jedno potřebné Mo’dlitební týden na počátku roku je nám všem zdravou připomínkou, že jednou z nejnutnějších potřeb věřícího člověka je modlitba, jest výzvou, abychom na svých modlitbách neoblevovali a neztráceli víru, že nás Bůh slyší, a i když někdy prodlévá, že nás 1 vyslyší. Jest tedy výzvou nejen к modlitbám jednoho týdne, ale к ustavičným modlitbám, ke kterým nás volá Písmo. Nejkrásnější příklad toho, jak' modlitba se stane samozřejmou potřebou, vidíme na pozemském životě Pána Ježíše, jak se o něm dovídáme z evangelií. Odtud vidíme, jak vše, co kdy Ježíš promluvil, napřed prohovořil se avým nebeským Otcem. U něho měl svůj pravý domov. Z něho vycházel do ostatního světa a do něho se zase vracel. Nebylo chvíle, aby nebyl ve spojení s ním. К němu pozdvihoval svou mysl a duši, když jeho srdce dlelo u lidí, jejich potřeb a záležitostí. У tom se od něho velmi lišíme, neboť my jsme zcela doma na tomto světě a ža svým nebeským Otcem přicházíme na modlitbě jako na návštěvu. Naše mysl se zabývá jen a jen záležitostmi tohoto světa. My se často ani nedovedeme ze zajetí tohoto světa dostat. Proto naše modlitby bývají jen letmé a často se na ně ani nedovedeme náležitě soustředit. My jsme se té pravé své vlasti a svému domovu, v němž máme žít po příkladu Pána Ježíše, odcizili a přitom jsme i zchudli a zeslábli. Nedovedeme Pána Ježíše cele následovat v jeho sepětí s nebeským Otcem a těm, kteří to dokázali, se dovedeme nanejvýš jen divit. Když slyšíme o Martinu Lutherovi, že se tři až čtyři hodiny denně modlil, zní nám to až neuvěřitelně. Někdo by se tomu mohl dokonce i povýšeně usmát. Takové hazardování s časem! Není lepší, když chceme co nejvíce času věnovat práci a svým povinnostem uprostřed tohoto světa? Vždyť my bychom si ani nedovedli představit takovou ztrátu času! 'Ale když se podíváme na výsledek, co vidíme? Luther vstal od svých modliteb, šel vstříc svým zápasům a obstál jako zdravý strom v bouři. Ale jak to vypadá s námi? Dovedeme také stát pevně a neústupně ve svých životních zkouškách? Vítězíme ve svýCh životních zápasech? Nedivme se, že to s námi někdy tak neslavně dopadá a že nemáme žádnou sílu. Čím kratší a nesoustředěnější jsou naše modlitby, tím neslavnější jsou i výsledky našeho úsilí. Jak můžeme při svých modlitbách načerpat sílu, když se na ně ani nedovedeme soustředit a když se začneme modlit, až když nás к tomu něco nepředvídaného dožene? Proto nejen až ve chvílích, kdy se cítíme ohroženi, ale stále buďme ve spojení s tím, v jehož rukou jsou časové naši! „Hledejte Hospodina a síly jeho, hledejte tváře jeho ustavičně!“ (Žalm 105,4). J. Svoboda Kvalifikace ke službě Mluví se dnes mnoho o kvalifikaci. Závody a školy pořádají kursy pro zvýšení odborné kvalifikace těch, kteří o to stojí. Otázka kvalifikace se namnoze stala otázkou existenční. Nechceme snad předpokládat, že by tak důležitá a pro věčnost závažná práce, jako je práce v církvi, se obešla bez příslušně kvalifikovaných sil? Protože naším vzorem zůstává i zde Pán Ježíš, podívejme se, jakým kvalifikačním zkouškám se musel podrobit před nástupem své veřejné činnosti. Měl za sebou základní školení v tichosti, pokoře a poslušnosti v otcovském domě v opovrhovaném Nazaretě, měl důkladnou, učené doktory udivhjící znalost Písem, prošel křtem pokání v Jordáně a přijal zmocnění Duchem svátým pro svou službu zároveň s pověřením přímo od Otce. Jeho zkouška nebyla veřejná, zkoušejícím nebyl žádný člověk. Po čtyřicetidenním půstu a modlitebném zápase, úplně tělesně vyčerpaný Syn člověka stojí před svým zkoušejícím, před svým úhlavním nepřítelem. Zde jsou tři stupně Ježíšovy prověrky: 1. Hladový Ježíš stojí před otázkou, čím se posilnit. Kde je něco, čím by obnovil svou bojeschopnost? Satan se mu snaží namluvit, že potřebuje především pečovat o své vyčerpané tělo. Ale Ježíš ví, že ten, který mu „tělo způsobil,“ též v pravý čas a pravým způsobem naplní každou jeho tělesnou potřebu. Zdrojem života a síly a pokrmem Božího Syna je vůle Boží, obsažená ve slově Božím, a to v každém slově Božím. 2. A právě toto slovo Boží je nyní zbraní Satanovou. Dobře máš, ale použij Písma pro sebe, pro své povýšení, blýskni se před lidmi! Zkus to, jestli Písmo platí pro tebe! Ale Ježíš je ve všem poddán Otci a nikdy v ničem nehledal svých věcí. Jak by mohl přijmout takový výklad Písem? Proč by měl hledat ještě jiné potvrzení svého poslání, než to, které mu jednou provždy bylo dáno od Otce při křtu v Jordáně? Což nestačí jedno potvrzení, jedno slovo ? Proč by měl Otce pokoušet? 3. Na Písmu stojící a autoritu Boží bezpodmínečně pro všecky otázky života a služby uznávající Ježíš je podroben poslední zkoušce: přijme něco z jiné ruky nežli Otcovy? Přijmout, znamená zavázat se. Ale Ježíš je svoboden ode všech a od všeho právě svou poddaností Otci. Nemá co činit s ničím a s nikým jiným než vždy a za všech okolností pouze s Otcem. Všecky věci dány jsou mu od Otce, a proto mu už nikdo nemůže nic nabídnout, ničím si ho zavázat. Slouží Jedinému: Pánu Bohu samému. V tom je sláva, svoboda a prostota jeho lidství a ryzost jeho života bez kompromisů. Teprve takto prověřený nastupuje Boží Syn svou veřejnou činnost. Tak jako poslal Otec Pána Ježíše, tak Pán Ježíš posílá nás. Máme-li ve službě lidem být užiteční pro věčnost a nemá-li naše práce být pouhým mařením drahocenného času, musíme i v otázce své kvalifikace pro službu „následovati šlépějí jeho“. Nepůjde to bez tichosti a pokory srdce, bez důkladné znalosti Písem, bez zmocnění Duchem svátým, kterého se dostává životu, prošlému pokáním a očištěnému krví Pána Ježíše. Nepůjde to bez zásadního a nekompromisního postoje к Písmu. Základním stupněm naší kvalifikace je uznat Písmo za jediné pravidlo života a víry a postavit svůj život soukromý i svou službu bezpodmínečně pod jeho autoritu. Někdy snad i proti svému rozumu a proti lidským autoritám. Ale je to slovo, které nepomine, ačkoliv nebe i země pominou. Jen nikdy nechtějme zvláštní Boží potvrzení pro to, o čem jasně hovoří Boží slovo. Slovo je dáno proto, abychom je přijímali, jím se řídili a potěšovali. Není tu pro diskusi, pro pokusy. Co jsou naše zážitky, city, zkušenosti proti slovu Božímu? Tak už konečně s ním počítejme bez pochybování. Pak ani zkušenosti našeho života nezůstanou za skutečností Božích slibů. Tak se nám otevrou oči na slávu života služby Jedinému. Není nic slavnějšího, než být pozdvižen ze svého žebráckého stavu, kdy jsme hledali (lidskou chválu, úctu a lásku a obdiv, do svobody dítěte Božího, které (Dokončení na str. 3) KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKY TÝDENÍK i. ■ tma byla nad propastí a duch Boží vznášel se nad vodami. 1 řekl Bůh: Buď světlo! A od té chvíle vnuceny jsou tmě její břehy — a světlo vstupuje, aby připravilo místo životu — od té chvíle počíná se cesta člověka — cesta mezi výboji tmy a majáky světel — pro naše bezpečí mapovaná souhvězdími svědků — fixovaná hřeby kříže — událost kříže dokonale zedrala sítě tmy — slunce slavně vzešlo. 1 dalo svého světla těm, kdo se za ním vydali. rm LIBOR WAGNER STVOŘENI, Dřevořez 1968 1 Novoroční poselství synodní rady českobratrské církve evangelické Z milosti Boží je nám dopřáno začít nový rok našeho života. Uvědomujeme si přitom, jak rychle ubíhá čas a jak náš život není v našich rukou. Nikdo z nás nemůže „přidati ku postavě své loket jeden“ (Mat. 6,27) ani prodloužit svůj život o jeden den. V rukou Božích jsou časové naši (Žalm 31ДВ). Toto vědomí nás vede к veliké pokoře, ale také к radostné jistotě, že bez vůle Boží nemůže spadnout ani vlas s naší hlavy. Jsme-li v rukou Božích, nemusíme se ničeho bát, leč svých vlastních hříchů, které nás rozlučují s naším Bohem a způsobují to, že skrývá svou tvář před námi. Naší jedinou nadějí a spásou je náš Pán Ježíš Kristus, který vzal na sebe naše viny a svou zástupnou obětí na kříži je smazal a odčinil. V něho jsme doufali v uplynulých letech svého života, on je naší nadějí také i v tomto započatém roce. Věříme, že i tento nový rok je časem milosti. „Aj, nyní jest čas příhodný, aj nyní dnové spasení.“ Proto se všichni bojme toho, abychom milosti Boží nadarmo nebrali, ale abychom vykupovali čas. Dokud čas máme, čiňme dobře všechněm, nejvíce pak domácím víry (Gal. 6, 10). Buďme vděčni za to, že můžeme žít a pracovat ve společenství církve Kristovy, že se nám slovo Boží bez překážky zvěstuje, svátosti Kristovy vysluhují a že obecenství církve nás spojuje v jednu rodinu Boží. Využijme každé příležitosti, abychom si navzájem sloužili к větší víře, lásce i naději a abychom byli vespolek к sobě dobrotiví, milosrdní, odpouštějíce sobě vespolek, jakož i Bůh v Kristu odpustil nám (Ef. 4,32). V tomto roce pak bychom chtěli obrátit vaši pozornost zvláště к jednomu úkolu, který je v církvi tak naléhavý. XV. synod, který zasedal v únoru minulého roku, se usnesl, že heslem církve v roce 1967 má býti otázka: „Co dáme svým dětem?“ Nikoli ovšem jen jako otázka, ale jako výzva všem rodičům, vychovatelům, kazatelům, starším a ostatním pracovníkům a Členům církve. Naší starostí musí být, abychom jednou nestáli před Boží tváří sami, ale abychom mohli říci: „Aj, já a dítky, kteréž mi dal Hospodin“ (Iz. 8,18). Písmo svaté nám říká, že děti jsou „dědictví od Hospodina“ (Žalm 127,3) a podle toho musíme s nimi jednat. Náš Spasitel nás vyzývá: „Nechte dítek jiti ke mně a nebraňte jim.“ Bránit jim můžeme nejen zákazem, ale také nezájmem a lhostejností. Mládež působí mnohým lidem starost. My jsme přesvědčeni o tom, že nejlépe vyzbrojíme své děti pro život tím, že je povedeme v Kristu. A tak chceme činnost církve v tomto roce obrátit tímto směrem. Prosíme vás, abyste tento úkol vzali vážně a všemožně se přičinili o jeho plnění. Synodní rada vám v tom bude svou radou nápomocna. Podle citovaných slov apoštola Pavla „čiňme dobře všechněm“ bychom chtěli připomenout, že naše služba a pomoc se nemá týkat jen církve samé, ale všech lidí kolem nás. Pán Ježíš přišel pro všecky lidi, a tak i my máme pokládat všecky své bližní za své bratry a sestry. Pomáhejme všude, kde je pomoci potřebí, bez ohledu na církevní nebo jinou příslušnost, pomáhejme ve své obci, ve své vlasti i v mezinárodních vztazích. Pracujme o pokoj mezi lidmi, abychom byli následovníky toho, který sám přinesl lidstvu odpuštění, smíření a pokoj. Přejeme vám, milí bratři a milé sestry, aby vás v tomto novém roce provázela Boží milost a jeho požehnání, aby vaše práce nebyla daremná v Pánu. Bůh pak pokoje učiníž vás způsobné ve všelikém skutku dobrém к činění vůle své. Milost Pána našeho Ježíše Krista, láska Boží a účastenství Ducha svátého budiž se všechněmi vámi. Amen.