Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1969 (LIV/1-44)
1969-01-02 / No. 1
Chceme vstoupit do nového roku se slovem evangelia. Proti zvyku nám je neposkytne ani Matouš, ani Jan, ele Mojžíš — veršem: „Nepřátelství položím mezi tebou a mezi ženou i mezi potomstvem tvým a potomstvem jejím; ono potře tobě hlavu, a ty potřeš jemu patu.“ Tato Hospodinova řeč к hadu v ráji je zasazena do příběhu o pádu člnvěka. Nad tímto příběhem se někteří pozastavují, jiní urážejí a ještě jiní útrpně usmívají; mluví o něm jako o báji. A!e všichni dohromady — ani sám král posměváčků, karikaturista Jean Effel — nemohou otřást jehozá- Zdroj odvahy (1 Mojžíšova 3,15) kiadní pravdou, že totiž hned první krok člověka na zemi byl špatný, zamířil nepravým směrem Ten špatný krok pak poznamenal všechny další kroky a cesty lidstva. Můžeme si к tomu citovat výrok básníka Goetha. že ten, kdo splete první knoflík, se nž nikdy pořádně nezapne. Břímě jednoho každého z nás i břímě celé naší pospolitosti, které každý z nás spoiunese, nejsou něčím mimořádným a nahodilým, ale mají svůj kořen v nešťastném začátku. Děkujme Bohu, že nám tuto skutečnost v svém slovu odhaluje, a smiřme se s tím, že používá obrazu, který nesporně nese tolik bájeslovných rysů. Ostatně právě to obrazné vyjadřování nám napomáhá pochopit, že nás Bůh nechce pouze přivést к poznání „hříchu a bídy člověka“ — potom by opravdu nezbývalo nic jiného než bezvýchodná rezignace. On nám naopak chce ukázat, že je možné východisko, že je možné prvotní špatný krok napravit, vykročit znovu a lépe. Rádi to slyšíme, zejména na počátku nového období svého života. Ta radostná vyhlídka se ozývá z Božího ustanovení, že mezi člověkem a hadem má být nepřátelství. Rozumí se, že si rajského hada nemůžeme představovat jako nevinnou užov ku, ale ani jako zlopověstnou indickou kobru. Je to bytost, která nese i jiná jména: ďábel, hřích, zlo či Zlo. Budeme to mít na zřeteli, když budeme i nadále mluvit o hadu. Bůh nás nenechává na pochybách, že je to reálná veličina se sobě příznačnými vlastnostmi, nikoli pouhý prázdný pojem. Každé nepřátelství se nějak viditelně projevuje. Také nepřátelství mezi námi a hadem musí mít viditelnou podobu, a to v našem vztahu к jeho vlastnostem, jde o to, zda je vskutku nepřátelství mezi námi a násilím, mezi námi a křivdou, mezi námi a klamem, zradou, sobectvím, závisti — a jak se všechny ty záporné vlastnosti nazývají. Anebo tu spíše existuje tichá dohoda, tiché spojenectví, které vyhovuje a slouží našim tužbám a záměrům? A které je samozřejmě také pohodlnější, protože každé nepřátelství předpokládá boj, a zde by nás čekal boj nejtéžší, odehrávající se v nás samotných, boj o celý náš postoj, o naši vůli. o naši každodenní praxi. Avšak nepřátelství, které si Bůh od nás přeje, a které nám ukládá, má ještě dalekosáhlejší důsledky. Vyžaduje bezvýhradně se přihlásit a připojit к úhlavnímu hadovu nepříteli — Spasiteli Ježíši Kristu. Nestačí ovšem přihlásit se slovy — to přece už dávno činime a bez podstatného výsledku. Pravá přihláška к jeho korouhvi záleží v tom, že učedník bude jednat stejně jako mistr. A my dobře vfme, jak mistr jednal. Mluví o tom právě toto ebdobi mezi vánocemi a velikonocemi. Na začátku je chudoba betlémských jeslí, na konci utrpení golgotského kříže. Nia tuto úzkou, nesnadnou, nebezpečnou cestu jsme voláni jako přátelé Kristovi a hadovi nepřátelé. Je to cesta škod a obětí, nebof had vždycky nachází příležitost, jak by nám „potřel patu“. Ale jen patu, nic vic. O konečném zdaru či nezdaru nerozhoduje ani celá série prohraných bitev a ztracených kampani, rozhodující bude bitva poslední. A ta už je vítězně vybojována vzkříšením Ježíše Krista. On již potřel hadovu hlavu, „hřích i smrt odpravil“. Všechny hadovy útoky jsou proto již jen reflexivními záškuby — mohou ublížit, ale nematlou ujařmit a navěky zahubit. V tomto vědomí a v této jistotě najdeme pomoc i proti mnohému trápení přítomného času, proti strachu, nejistotě, slabosti. Přejeme si navzájem du nového roku odvahu a sta tečnost; Mojžíšovo evangelium nás vede к jejímu zdroji. Bedřich B. Bašus Boží mlýny v dějinách Starozákonní věřící se díval na svůj život i na dějiny svého národa jako na výsledek poslušnosti či neposlušnosti Boží vůle a z toho vyplývající Boží reakce. Osudy jednotlivce i národa byly beze zbytku určovány vztahem к Bohu a Boží odpovědí na tento vztah. Po hříchu následoval trest, po pokání Boží milbst. Ano, ani hřích nebyl vysvětlován vždy jen z vůle lidské, nebof „Bůh zatvrdil srdce .. Na prahu všeho stál Bůh jako Autor a Iniciátor všeho dění. • Nemůžeme však zamlčet, že toto pojetí dějin působilo už starozákonnímu člověku nesnáze a bylo podrobováno kritice. Dialog Joba s přáteli je zřetelným útokem na takové zdůvodňováni existence zla a kniha Kazatel je nejostřejší kritikou této filosofie dějin (např. Kaz. 9,2—3). Na půdě Nového zákona tento dialog a spor e závislost čl nezávislost děni na lidském vztahu к Bohu pokračuje (srv. např. Jan 5,14 a Jan 9,2—3), avšak zvěst o Božím království zřetelně odvrací pozornost od zkoumání příčinnosti к účelnosti, od filosofování к jednání: „pojdi a následuj mne“, „jdi a čiň totéž“ ap. Ono palčivé „proč?“ se však znovu a znovu rodí v našich myslích, když se přihodí něco otřesného v životě osObním či v životě národa. Naposled se tou otázkou zabýval článek „Hořká chuť’ země české“, v 38. č. Kj. Dlouholeté utrpení českého národa v době pobělohorské se autor nespokojí vysvětlovat zeměpisnou polohou, a tedy nějakými jen přirozenými příčinami, nýbrž hledá v tom dění jakýsi hlubší, nadsvětný smysl. Dospívá к názoru, že jde o „hněv Boží nad Čechami“ pro jejich zvláštní „kolísáni, kompromisy, rozmařilost, polovičatost, nejednotu, únavu, neochotu dát sebe v živou oběť. Tato „pobělohorština“ a charakteristické „švojkovství“ má za následek další „Boží tresty“. — Uvedená kritika českého národa se mi zdá dost negativně jednostranná, avšak o to nejde. Jde 0 zásadní otázku, zdali dějiny kteréhokoli národa je možno podávat jako výsledek jednání „Boha hrozného i v slitování“ a jako obraz jeho spravedlnosti. Bylo-li by tomu tak, musili bychom dospět к přesvědčení, -že Bůh Ježíše Krista je na straně mocných. Je totiž v historii pravidlem, že malé národy jsou utiskovány velkými a mocnými, ne naopak. Je tomu tak opravdu proto, že jsou hříšnější a trestuhodnější než jejich utlačovatelé? Mají se lidé v NSR po válce lépe snad proto, že se méně provinili v době války než v NDR či u nás? Je vietnamský lid vystaven takovému dlouhodobému utrpení snad proto, že byl horši než imperialističtí interventi? Proč nebyl vzbuzen Boží hněv nad Švédském za války a po válce třicetileté, že jsou ušetřeni válečných pohrom, cizí nadvlády a hmotné bídy až podnes? Jsou snad věrnější Bohu a ochotnější „dát sebe v živou oběť“? — Ne, cesta po stopách Boží spravedlnosti v dějinách je velmi neschůdná. Vypadá to tak, že dějiny jsou psány spis lidskou nespravedlností než Boží spravedlností, spíš lidskou zvůli než Boži vůlí. Rbzhodně bych se nedal na to, abych se pokoušel v osudech jednotlivců a v dějinách národů objevovat Boha a jeho jednání s člověkem. Zůstal bych raději vždycky u spolehlivých pramenů zjeveni v Ježíši Kristu, jeho příchod na tento svět byl tím jediným zřetelným zásahem do dějin světa: „Tak Bůh miloval svět, že Syna svého dal...“ V něm nám také jasně ukázal, jak bychom měli i my zasahovat do dění a do dějin. Jeho evangeliu je cizí otázka, proč se to či Ono tak stalo, či hřích je za tím či oním zlem: „Což myslite, že ti Galilejští byli větší hříšníci nežli všichni jiní Galilejští, že takové věci trpěli?“ (Luk. 13,2). Evangelium je zaměřeno к budoucnosti а к přítomnému činu: „Pokání čiňte, neboť se přiblížilo království Boží“, „Hledejte nejprve království Božího ...“ Každá osobní životni cesta i každá historická situace národa je к tomu vhodnou příležitostí. Našli i propásli ji mnozí v době husitské i pobělohorské. Je možno ji najit i propást právě tak v době dnešní. I naše životy a celé naše staletí se stanOu brzy součástí dějin. Nebude důležité, zdali v nich bude objevena Boží spravedlnost, bude však a je důležité, zdali v nich je zřetelné úsilí 0 vítězství Božího království na zemi — a tento poslední záměr sledoval ovšem i pisatel uvedeného článku. Obávám se mimo to, že hledáni „Božích mlýnů“ za osobními i dějinnými skutečnostmi je úsilím, které může spíš vzbudit pochybnosti o spravedlivém Bohu než budit a posilovat víru. Je těžké rozpoznat Boži spravedlnost za smrtí dítěte stejně jako za vyhlazovací válkou v Biafře. A také nevím, že by takbvé náročné poznáni pro nás vyplývalo z evangelia. Pán Ježíš nás nevede к poznávání Boži vůle z historických události a situací, nýbrž к uplatňování Boži vůle poznané z evangelia v každé osobní 1 historické situaci а к spoluvytváření dějin ve smyslu Bbžího království. FR. TYRALlK KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKY TÝDENÍK KDYŽ PLYNE CAS S. JANOVSKfiHO SNÍMEK F. Konec a Rozhraní roku končícího a začínajícího bylo a je příležitostí к bilancím a výhledům. К sčítání toho, co minulý rok dal, on vzal, co sliboval, co z toho splnil, v čem zklamal. А к výhledům — jak ledy dále, po všem tom, čím jsme prošli v roce právě uzavíraném a jak budeme hospodařit se zkušenostmi, které nám — třeba i proti našemu cítění — minulý rok nadělil. Snad nemusíme zvláště zdůrazňovat, že nám v našem listě nikdy nešlo jen o to, abychom svými slovy jen opakovali to, co si každý může přečíst kdekoli jinde. Vždy jsme usilovali někdy snad se zdarem, jindy nezdařená o svůj vlastní specifický přínos к hodnocení současného dění. A vedle toho jsme se pokoušeli o kritické seznámení s širší a obecnější problematikou. která má v současnosti svůj význam. třeba dočasný. Co přinášel čas, zvláště od začátku podzimu, nebylo vždy radostné a nepsalo se o tom lehce. Na skutečné bilance, citlivě vážící všechny skutečnosti i možnosti, je ještě příliš brzy. To vidíme především tam, kde se o to ať kdokoli už pokusů. ťr.ižitá minulosi je prostě к uvážlivému bilancování ještě příliš živá, začátek je ještě příliš přítomnosti. A především tehdy, když taková bilance má být východiskem pro dalši politickou orientaci. — 0 takovou orientaci nám jde. Loni stali jsme se i my z poddaných či v nejlepším případě z občanů drahého řádu plnoprávnými občany. Pocítili jsme, že i na nás záleží, a z tohoto poznání jsme vyvodili i jisté důsledky. Už tato skutečnost je podstatnou součástí bilance, hodnocení minulého roku. Ten rok začal hned v lednu pyšnými nadějemi. Budiž popraivdě řečeno, vic jsme tehdy pouze tušili, než skutečně věděli. To byl také kus pozůstatku po minulém režimu, s kterým jsme se bez lítosti rozloučili. Kromě členů přítomných v „konklave“ nikdo nic přesně nevěděl. Tak tomu bylo v říjnu 1967. Před koncem loňského roku začalo do veřejnosti prosakovat, že jde o důležitou personální změnu na nejvyšším stupni našeho státního a politického žebříčku. Jenže nešlo jen o ni. Změna v osobě prvnfho tajemníka vedoucí politické sily v zemi snad mohla být — za příznivého souběhu — provedena ještě před koncem roku 1967. Ale to už vše nasvěděovalo, že jde o principiální řešení, což už byla záležitost nesnadnější a velmi závažná. Začátkem ledna bylo oznámena rozděleni státních a stranických funkci. Holé oznámení, jinak nic. Jistou — a poměrně dlouhou dobu — jsme se mohli jen dohadovat, domýšlet. К tomu nemálo přispělo, že poražená strana (nikdy — ani tehdy, ani dnes, nešlo a nejde jen o jednotlivce!) prosadila usnesení, které účastníky vázalo mlčením. Bylo to nešťastné rozhodnutí, které vítěznému směru znesnadnilo rozběh hned v prvním začátku. A poražení přecenili své síly a proti svému úmyslu vlastně sami rozpoutali to, čemu jsme si později zvykli říkat obrodný proces. Zatím co vítězové proti svým zájmům respektovali přijaté usnesení, poražení, — najednou po nějakých desíti letech — našli cesta do továren a tam před neinformovanými posluchači si začali hrát na ukřivděné zastánce dělnické politiky a že proti nim bylo zesnováno intelektuálské spiknutí. Vítězové se pochopitelně začali bránit, veřejnost se pozvolna dovídala vždy většf a větší kusy pravdy a vývoj nabral zhluboka dech a dostal prudký spád. V prvnich dvou měsících roku mohli poraženi tvrdit, ještě s jistou nadějí, že se jim uvěří, že celý obrodný proces je záie žitosti jen hrstky intelektuálů, nepočetné inteligence — a ovšem také zlých a hlavně neodpovědných novinářů. Zdá se oprávnění, že jedním z mála trvalých kladů uplynulého roku je skutečnost, že padla umělá hráz mezi inteligencí a dělnictvem a že koncem roku 1968 obrodný proces je záležitostí právě továren a pracujících vůbec. A to přes to, že velká část poražených si uměle zachovala své dřívější posice. Celý obrodný proces měl své zvláštnosti, leckde těžko pochopitelné. Jaksi z poražených neudělal mučedníky, což je opravdu v politice naší i světové ojedinělým zjevem. V kritické chvíli se tito „representanti“ bez důvěry, bez sympatií a bez ohlasu ukázali i svým ochráncům jako generálové bez vojska. Dny července a srpna nám nevymiz! nikdy z paměti. Nic je nevytlačí, nic je nezastře! Podařilo se sice potom ještě přijmout zákon o federa- Iizaci republiky, ale symetrického modelu, který jsme zavrhli, jsme se nezbavili. Je jen zaměřen jiným směrem. Vrcholná politická reprezentace slovenská nemá v českých zemích partnera stejné úrovně a patrně ještě dlouho mít nebude. Co je u nás problémem, okolo kterého se vedou vášnivé a vzrušené spory, to na Slovensku problémem není. Ne, že bychom si poměry na Slovensku idealizovali, tam mají také problémy, a mají jich dost, ale ty jsou jiné než u nás. Od konce srpna je náš slovník obohacen o nový pojem. Tím pojmem je realita, a protože nám, nenapravitelným fantastům pouhá realita nestačí, dostalo se nám dokonce reality složité. Může však potěšit každého i jen zběžný pohled do minulosti národa českého i slovenského. V tomto našem prostoru byla vlastně složitá realita nepřetržitě přítomna po všechny časy. Že zde jako národy vůbec žijeme, za to vděčíme jen těm, kdo se ani složité realitě nikdy nepodrobili, ale usilovali ji přemáhat. Na stejnou realitu jinak reagoval mistr Jan Hns a jinak Štěpán Páleč. S patrnou dávkou skepse pohlížíme na halasné ujišťování, zvláště některých činitelů, o věrnosti cestě nastoupené Lednem. A znovu a znovu se tážeme, co vlastně nám z té polednové cesty zbývá. Některým rozumíme dobře, když mluví horoucně o Lednu a zapomínají na duben, květen, červenec a srpen. To jsou ti, kdo chtěli odstranit jen jednu osobu a vše ostatní jen „zdokonalit". Co nyní nabízejí, je nám vskutku málo: máme znova hledat to, co jsme už v lednu 1988 jednou nalezli! I když v poslední době — po dvon zasedáních vrcholného orgánu — nejsme zcela prosti obav z budoucího vývoje, přece jen na druhé straně se zdá, že při jisté diferenciaci konstrukt tivní síly přece jen pohnou zrezivělými kolečky našeho státního ústroji vpřed. Bylo by žádoucí, aby se tak stalo především v ekonomice. Nic jiného nám ostatně ani nezbývá. 2M