Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1971 (LVI/1-33)
1971-01-01 / No. 1
V toto kapitole desetkrát a v na- 8em nddilu třikrát za sebou — promlouvá Hospodin ústy proroka к svému lidu. To proto, abychom pochopili, že mu není lhostejná situace, v níž jako lidé žijeme. A víme dobře, že naše situace jsou všelijak proble • matické, ba dokonce konfliktní, že to jsou situace svízelné jak pro nás, tak pro naše okolí, jsou to situace, do nichž jsme se dostali vlastní vinou, neřešitelné situace ve vztahu к druhým lidem, anebo zase situace, které znesnadňují až i komplikují běh Skutečnost Božích zaslíbení Zachariáš 8, 18-23 našeho života a tohoto světa. A právě do těchto poměrů se vkládá Bůh se vší vervou své lásky, právě tak dnes, jako za dnů proroka Zachariáše. Vkládá se do nich svým slovem, aby nás neustále burcoval a oslovoval. Žádná námaha mu není přílišná a jehr láska к nám jde za hranice možností. To dokazoval tenkrát svému lidu právě tak, jako to dokazuje nám dodnes tím, kterého poslal, aby nám jím ukázal, že jsou ještě možnosti v našich nemožnostech. Zní nám to všecko spíše jako utopie, jako něco neuskutečnitelného, nemožného. Asi proto, že jsme si zvykli žít z toho, co jsme si postavili a vybudovali jak v církvi, tak i mimo církev. Asi proto, že jsme si odvykli, anebo se ještě vůbec nenaučili, žít z Božích zaslíbení, která jsou stálá a pevná. A tato zaslíbení mají dodnes platnost, a jsou skutečnosti, které mohou rozuzlit naše zapeklité situace a dát nové možnosti nejen pro církev, nejen pro sbor, nýbrž pro naše okolí a pro tento svět. Využijme jich, když se nám nabízejí! Vezměme je do rukou jako nástroj a začněme jimi olynnvnvat to, co mezi námi a co v tomto světě propadlo trouchnivění, zoufalství, smutku, strachu z nhroženf, ničení a sváru. Naše minulost je odčiněna. Milostivá a odpouštějící Boži ruka sahá do naši dávné minulosti, bere do své dlaně odpadnutí praotců staré smlouvy, právě tak ja ко vinu svého lidu tehdy a dnes, drtí ve své ruce ony nespočetné konflikty našich otců a matek, které vedly až ke světovým katastrofám a které zatížily naše svědomí, niči vše, co jsme i v církvi považovali za záslužné, a proto i nedotknutelné. Berme to vážně: je konec vyjetých kolejí, po kterých jsme se vozili do slepých uliček, je konec manipulace na výhybkách, které nás sváděly na objížďky obřadů, církevní nevýraznosti a archivního a muzejního křesťanství. Muž z Nazaréta nám dává nový výhled, novou možnost, novou budoucnost, novou radost a nový život. Z milosti jsme zde postaveni, jakn lidé obnoveni Božfmi zaslíbeními, která nám dávají nové možnosti práce na těch druhých, s kterými pracujeme a žijeme. Radujme se, že :o staré pomíjí a že Kristem začínají mezi námi nové vztahy, nové skutečnosti, o nichž jsme my a tentn svět doposud nevěděli. Kristus nás začlenil do svého plánu obnovy tohoto světa, on nás nyní považuje za své spolupracovníky, on s námi počítá, a nedopusťme, aby se v nás přepočítal. Aby se tak nestalo, milujte pravdu a pokoj. Nyní to má být mezi námi jiné: zamilujte si pravdu a projevte lásku к pokoji, aby tentn svět se stal pravdivým světem a aby nemusel nadále trpět pod jhem nepokojů. Pak se staneme naprosto nutnými, nepostradatelnými. Pak se stane něco, co jsme sami neočekávali, a co jsme považovali doposud za nemnžné: ti, kteřf nám ukazovali záda, obrátí se к nám tváří, sebejistí budou teprve u nás hledat jistotu, sebespokojení rozpoznají svou nespokojenost, mocní budou teprve u nás hojit své nemoci, velicí přiznají svou malost, soběstační zjistí, že to, z čeho doposud žili, již nestačí, a budou žádat teprve od nás sílu. Tak budou к vám, malému sboru a malé církvi, к vám, kteří jste sami dříve trpěli pocitem ménšcennosti, přicházet ti, kteřf budou hledat odpuštěni a smíření. A vy bez vší nadřazenosti a sebevědomí budete konat dílo, ke kterému jste byli posláni, totiž prostředkovat a nastolovat nová vztahy mezi lidmi, ukazovat cesty jak pro jednotlivce, který se rozhodl a řekl: Půjdu i já, právě tak jako pro mnohé, kteří rozpoznali noschůdnost situaci, do nichž se zapletli a budou hledat záchranu. A vy jim budete к dispozici právě tak, jakn vám byl к dispozici ten, který vám odpustil, vás smířil a zachránil. Zde dochází к vyvrcholeni: vašeho podolku, mysli se tím: vašeho cípn. vašeho lemu, se bude držet deset těch, která jste neznali a jejichž řeči snad nebudete ani rozumět. Budou se vás křečovitě držet, když rozpoznali, že váš podolek je bezvadný a útočištný. A o to vlastně jde. Abychom tomu rozuměli: Židé, aby se rozeznali od pohanů, nosili sukně nebo roucha, která na nejdolejším konci byla zakončena třepením. To nebyla jen ozdoba, nýbrž mělo to všecko hluboký význam. Třepení mělo připomínat Hospodinova přikázání právě tak, jako bílá a modrá nit na třepení čistotu a nebe. Přezkoumejme podolky našich sborů a cirkvi, zdali z nich září čistota viry a naděje a lásky, zdali osvěcuji naše okoli jasem nového vztahu к Bohu a lidem, jak potěšitelné zaslíbeni pro církev, když je jí darována příležitost, aby se jí přidrželi právě ti, kteří se již nemají čeho držet a kteří balancují v tomto životě, když se před tím pustili toho posledního, v co ještě doufali a co přece jen selhalo. Jaký to převelký úkol pro nás, abychom drželi к záchraně v Kristu aspoň deset lidi kolem nás, kteřf se topí v zoufalství a v beznaději Jak velká naděje pro svět, že není ztracen, když si Bůh usmyslil, že si nás použije a využije к táto velké a odpovědné práci. Pán cfrkve od nás ještě mnoho oče - kává. Nejsme na konci, nýbrž na začátku práce. To proto, že nám dal zaslíbeni, která nejsou pomyslem, nýbrž skutečností, kterou chce on mezi námi a skrze nás pracovat na nové zemi a na novém nebi. Je na nás, abychom v tato zaslíbení pevně a nezdolně věřili, a abychom touto vírou nesli sbor, církve, celý svět к nové naději, к nové jistotě, к nové radosti, ano, к novému životu. AMOS JESCHKE Žele Na počátku nového roku 1971 se ptáme, jak jako křesťané obstojíme ve své víře a jak zachováme svoji příslušnost к Božímu království. Jako odpověď nám má posloužit pozoruhodné novozákonní slovo: „Ode dnú Jana Křtitele až dosavad království nebeské násilí trpí a násilníci je uchvacují“ zumět (Mat. 11,12). Jak máme rotomuto Ježíšovu výroku? Ode dnů vystoupení Jana Křtitele je království nebeské ( = Boží) vystaveno násilí. Kdybychom měli před očima jenom tuto část výroku a neznali pokračování, mohli bychom zde myslit na protivenství církve, které snáší od světa. Zde však o toto rozhodně nejde. Vždyť výrok pokračuje slovy, že ti, kteří Božímu království činí násilí, je uchvacují. Že právě násilníci získávají právo občanské v tomto království. Víme však dobře, že násilníci nebývají vyznamenáváni řády Božího království a že Pán Bůh se násilí protiví, staví se mu do cesty. Svítí mu červenou, aby se člověk včas na křižovatce zla zastavil. Naše slovo však přece hovoří tak, že existuje násilí, kterému Pán Bůh dává zelenou, svítí mu „na volno“, ba preferuje ho. Povím hned, že to je jediné násilí, keré je podle sídce Božího. O jaké násilí tedy jde? Jistě ne o běžné násilnictví. Nemáme přece rádi lidi, kteří se násilně vnucují, všude je jich stále plno, dotěrně se vtírají. Spíše se jim vyhýbáme. Jsou však výjimky. Někdo se к nám v lásce blíží tak vytrvale a opravdově, že si ho zamilujeme jako nejlepšího přítele, že v něm objevíme toho, kdo nám výborně rozumí, třebaže by nám jinak pravděpodobně ani nepadl do oka a sami bvchom jej nezvolili, prostě ho přehlédli. Toto je užitečný tlak. Tlak přinášející požehnané ovoce. Myslím, že tato Ilustrace může velmi pomoci к správnému pochopení našeho textu 1 к případné odpovědi na otázku, komu bude 1 v roce 1971 patřit místo v církvi Kristově, viditelné to podobě Božího království. Z našeho, na prvé přečtení málo průhledného výroku Ježíšova, můžeme velmi jasně vyčíst, že Pán Bůh v určitém smyslu násilí přeje. Že určité — a to zcela přesně určité násilí preferuje. Jen dobře rozumějme. Přeje těm, kteří se tisknou a tlačí — a to ne v tlačenici tohoto světa, v tlačenici o vlastni lepší na úkor druhého — do Božího království. To není tlak, který druhé vytlačuje, který sebe prosazuje a druhé odsunuje, nýbrž tlak, který i druhým otevírá. Každý, kdo vejde, kdo se vtlačí do království nebeského, zároveň slouží druhým, pootevírá jim dveře, usnadňuje jim vstup. A sice v tom smyslu, že je jim povzbuzením i pobídkou, aby jen vešli. Ukazuje jim, že je možno vejít, že ještě trvá spásy čas. Prošlapává jim cestu. Tlač se, tluč, klepej — a bude ti otevřeno. i Závažným smyslem citovaného a vykládaného slova je skutečnost, že království Boží, církev a její sbory, že to vše není pro lhostejné, pro imuděné, pro ty, kteří nevědí, zda mají či nemají poctít společenství Božího lidu svým zájmem a svou ctěnou přítomností. Království Boží se ochotně otevírá těm, kteří celým srdcem touží, tisknou se a tlačí, volají a nechtějí být oslyšeni. Můžeme povědět, že Bůh dává „zelenou“ neodbytným. Že otevírá těm, kteří vstupují celou bytostí. Kteří vedou modlitebný zápas. Jákobovský boj až do svítání : nepustím tě, leč mi požehnáš. To je to, čemu Pán Bůh přeje. To je násilí, jemuž je dána zelená. Které nikoho neohrožuje, ale mnohým pomáhá. Tu dochází jako při Jákobově boji к vítězné porážce. Cítíš, že starý člověk je poražen, ale přitom že jsi zvítězil, neboť ti bylo vše darováno. Nový člověk. Izrael, Boží bojovník. Je to pokorné víiězství, protože darované vítězství, darované tomu, kdo byl poražen. I v tomto roce bude platit, že křesťanství není pro blaseované, vlažné, unuděné, pro občasné ochutnávače, nýbrž jen a jen pro ty, kteří celým srdcem se budou hlásit o právo příslušnosti к Božímu království, kteří se budou tlačit, podle srdce Božího násilně tlačit do jeho dveří e nebudou nerozhodně a vypočítavě postávat před jeho branami. Zelená dosud svítí nad vstupem do Božího království všem, kteří za žádnou cenu nechtějí odejít, dokud nebudou vpuštěni. A uvnitř budou ti, kteří by za nic tuto přináležitost nevyměnili. Jen se tiskni к Božím věcem. To má Pán Bůh rád a tam udílí své požehnání. ALEXANDR HAVRÄNEK ná neodbytným POOTEVŘENĚ DVERE N. SNÍMEK F. S. JANOVSKÉHO U'*’ ч KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKÝ TÝD EN í К ......."I Člověk dělá kalendář Pán Bůh 'dělá časy a lidé kalendář. Tohle přísloví vzniklo v době, kdy se Čtenáři z kalendáře dovídali nejen na který den v tom roce připadnou velikonoce a Nanebevstoupení Páně, které budou suché dny, a které křížové dny, kdy bude nejbližší trh na koně a hovězí dobytek v Kardašově Reětcí a ve Vlachově Březí, ale také, jaké bude přes celý rok poěasí. Kalendářové předpovědi byly tedy jak náleží dlouhodobé, přesto se svému publiku nezachovaly. Nebot tenkrát vzniklo ještě další přísloví, týkající se rovněž této záležitostí: Kalendář. — starý lhář. Dnešní kalendáře se už předpovídáním počasí nezabývají. Tu funkci převzaly meteorologické stanice, a s ní i stesky na falešné proroky. Takže kalendář už není lhář, avšak druhé přísloví neztratilo svou platnost: pořád jej dělají lidé jtaké já patřím mezi ně]. Dělají i tak zvané kalendárium, tedy kalendář v nejvlastnějším slova smyslu. S ním by zdánlivě měli mít nejméně práce. Vždyt je to přece stále totéž — každý rok má 365 dní a přestupný 366 dní. Pokaždé je do roka dvanáct měsíců. A týden vždycky zadná pondělím a končí nedělí. Ano, ale ne všude. Například v sousedním Rakousku zadná týden nedělí a končí sobotou. Kdysi byl tento způsob obvyklý i и nás. jistě nejde o hic světodějného, ale přece je tu určitý problém, který je nutno řešit — a mohou jej vyřešit pouze lidé. Od té chvíle už lidská práce na kalendáři nebere konce, třebaže trhy ha koně a hovězí dobytek náleží 'dnes už minulosti, a také suché dny a křížově dny pozbyly praktického významu, takže je není proč uvádět. Zmínili jsme však velikonoce a svátek Nanebevstoupení Páně. Připojme к nim ještě svátky svatodušní, Ctít letnice, a máme hlavní svátky tak zvané pohyblivé, které se opravdu pohybují z data na datum, každý rok na jiný den v rozmezí Čtyř týdnů. Tento pohyb je určován měsícem, přesněji prvním jarním úplňkem; nechci však čtenáře unavovat podrobným suchopárným výkladem. Ušetřím jej také výkladu, jak se vypočítává datum velikonoc na celá staletí dopředu. Napovím jen, že se к tomu užívá pomůcek s téměř magickými jmény: Epakty, Zlatý počet, Nedělní písmeno. Mimochodem — od té doby, co jsem se naučil číst, se každou chvíli dočítám, že se chystá velká reforma kalendáře, která by kromě jiného umístila pohyblivé svátky na trvalé pevné datum, ale bud nemá žádná celosvětová instituce dostatečnou autoritu, aby reformu prosadila, anebo si lidé v skrytu duše nepřejí důslednou pravidelnost a uspořádanost ve všem všudy; kalendář, v němž vládne stálý malý zmatek, trochu zobrazuje samu podstatu člověka. To, co jsme si řekli o pohyblivých svátcích, se týká méně fale týká přece) běžného kalendáře občanského, tím více však to platí o kalendáři církevním. Při jeho sestavování je třeba navíc pamatovat na období adventní, období postní, ha neděli tro■> jični, a ještě další svátečni 'dny, pohyblivé j nepohyblivé. Čím je církev liturgicky bohatší, tím se její kalendář stává složitějším — tak je tomu třeba s kalendářem církve katolické. V něm dokonce hraje určitou úlohu prakticky každý den: bud je zasvěcen některému svátému, nebo naň připadá oktáv nějakého velkého svátku (zas jedno tajuplné slovo: oktáví) a podobně. A tím se dostáváme к hlavnímu předmětu své úvahy, totiž к té složce kalendáře, ke které se uchylujeme, když potřebujeme zjistit, kdy má strýc Ludvík svátek, čili jmeniny, Kdyby se jmenoval Václav nebo Josef, nemuseli bychom se starat, věděli bychom zpaměti, že to bude 28. září. případně 19. března. Ale on je Ludvik, nebot tak se jmenoval jeho otec i děd, takže to jméno zosobňuje rodinnou tradici. Nezbývá tedy, než vzít kalendář, začít od Nového roku, a poctivě dojít až к 19. srpnu. Nako-i nec to žádná velká práce nebyla, trvala pár minut, a strýce Ludvíka máme z krku. Jenže je tu ještě bratranec jiljí. Otvíráme znovu kalendář, pročítáme jej od začátku do konce, a ještě jednou nazpátek — nic. Žádný Jiljí. Co st chudák bratranec počne? Někdo řekne, že nepotřebuje žádný svátek slavit, beztak je to neevangelický obyčej. Záleží na tom, co st pod slavením svátku představujeme V bratrancově případě se tím rozumí pár gratulačních pohlednic, lepší oběd a nová kravata, nový zapalovač, nebo jiná podobná marnost vázaného co% samozřejmě není nic evangelického (Dokončení na str. 2|