Nové Knihy, 1961 (I/1-14)
1961-01-05 / No. 1
vi: ROČNÍK 1981*ClSLO 1 • 8. 1.198 1 ÜZ JSTE SE ZAMÝŠLELI nad tím, Jak budete využívat volného Sasu, at dojde v budoucnu k podstatnému zkráceni pracovní doby? Ne, nechci vás agitovat, abyste si Jit teď koupili do zásoby více knih, net stačíte nyní přečíst. Sltbné perspektivy, které Jsem chtěl připomenout, postupné uskutečňováni přechodu ke komunismu předpokládá i změny ve způsobu práce a iivota lidi. Důletitou roli bude při tom mit harmonický rozvoj člověka. Řeknete st, proč vám to připomínám ul ted. Ui ted proto, te třetí pětiletka dá pevné základy všem těmto krásným zítřkům. Proto i v oblasti kultury a osvěty se vytvářejí předpoklady pro neustálé zvyšování kulturní úrovně pracujících. Stavějí se kulturní domy, podstatné rostou knllnl fondy v knihovnách, zakládají se další čítárny a studovny, chystá se výstavba sítě lidových škol umění, vzrůstá počet lidových hvězdáren a parků kultury a oddechu, vymezuji se sběrné oblasti muzeí a prohlubuje se Jejich specializace atd. atd. To vše umožňuje rozvinout osvětovou činnost tak, aby přispívala k soustavnému růstu všeobecného a odborného vzdělání l zvyšování kulturního rozhledu občanů. Rozvoj vědy a techniky je tak prudký, že ze školy nemůžeme znát převratné objevy a jejich důsledky, které brzy ovlivňují náš denní život. Proto je např. značný zájem o návštěvu lidových akademií vědy, techniky a umění při osvětových besedách a závodních klubech, na kterých přednášejí zkušení lektoři Cs. společnosti pro šíření politických a vědeckých znalosti. V okresních městech, na vesnicích a na závodech vyvíjelo ul činnost asi tisíc těchto akademii, jejich cyklické formy navštívilo již více než půl milionu posluchačů. Na vyšší úrovni pracují lidové university, které už zorganizovaly přes 700 cyklů a kursů. Sít těchto lidových akademií a lidových universit se bude v příštích letech podstatně rozšiřovat. Značně rovněž poroste aktivní zájmová činnost pracujících, např. lidová umělecká a technická tvořivost. Další rozmach osvěty bude klást zvýšené požadavky l na knižní kulturu. Nejen proto, že se zkracováním pracovní doby bude docházet ke spojení studia a zaměstnání a rozvoji soustavných vzdělávacích forem, ale i proto, že krásná literatura bude stále větším zdrojem emocionálních prožitků. A nepůjde jen o vlastní četbu, ale i o zvýšenou účast čtenářů na besedách a konferencích o knihách. Počet čtenářských besed a literárních večerů rok od roku stoupá — jen v roce 1959 jich uspořádaly lidové knihovny 47.235. Vzpomeňme na velký ohlas besed o Ažajevově díle „Daleko od Moskvy", o Řezáčově „Nástupu", Hečkově „Dřevěné dědiny", Otčenáškově „Občanu Brychovi", o Kuzněcovově „Legendě o řece" atd., i o básnických sbírkách — o Sčipačovových „Slokách lásky", Nezvalově „Zpěvu míru" a řadě dalších. Značný úspěch mají t besedy o odborné literatuře. Těšíme se, že se na některých dalších besedách setkáme i s vámi, milí čtenáři. A věříme, že vy, kteří máte zatím jen svého literárního koníčka, projevíte všestranný zdjem o literaturu. Ne, že „se to bude nosit", ale vzhledem k potřebám života, který nás čeká. Josef Vlnárek NESMÍRNÉ vétSiné Zde před vámi ]e Člověk, zpěv I duše, jenž miloval a žil é zemřel vevnitř, až jednou zašel na uliol: nuže, pak pochopil e zotoCil 1 s verši. Tak je, tak bylo. Vyšel jedné noci a vylévaje z oíí pěnu, zpitý láskou se dal na útěk, nevědoucí, kam uprchnout, kde nepáchne to smrti. Přístřešky míru, boudy na spadnuti byly mu rukama jak větru plamen; krvavé vlny vzduté proti hrudi a nenávistné, vizte, tělem láme. Seml Na pomoc! Ach, archandělé vraždy křižuji nebe vodorovným letem; kovové ryby ryjí strašné brázdy do beder moře od přístavu k rejdě. Stavím se každým veršem za člověka v míru. Mou vlastni krví psalo péro poslední vůli. V dubnu toho léta padesát pět, v Bailbau. Blas de Otero Přebásnil Lumír člvrný VERSE BLASE DE OTERA fson hlasem skutečného Španělska. Dvědomfrae-ll sl to ve všech souvislostech, říkáme tím zároveň: tento básník má již v krvi takový návyk nesvobody, že m&že spontánně psát jen tou měrou, jak si jej uvědomuje a porušuje. To už samo o sobě stačí na vysoké napětí.. . Blas de Otero se narodil r. 1916. Publikoval tyto básnické sbírky: Cánctico espiritual (San Sebastian 1942), Angel fieramente humano (Madrid 1950), Redoble de coucienzia (Barcelona 1951), Antológia poética (Vigo 1952), Pido la paz y la palabra (Santander 1955) a En Castellano (Paříž 1960). Poslední dvě téměř úplné — chybí jen dvě básně o rozsahu celkem padesáti veršů af čtyři čtyřverší — dostává čtenář do rukou v knize Režný vítr. (Vychází v těchto dnech.) Otevíráme . snímek Vladimíra Valenty 2 „Fotoroku 53“. Synthesa a života uméní K MONOGRAFII O TEXTILNÍM UMĚLCI ANTONÍNU KYBALOVI Textilie, to je Jeden z „užitých statků“, a nímž jsme snad v nejtěsnějším, stálém styku. A nejsou to Jen šaty, které příslovečně dělají člověka: člověka dělá také Jeho byt. V něm se pak textilie uplatňují v podstatné míře: záclony, potahové tkaniny, koberce, závěrové a dekorační tkaniny. Zvykli Jsme sl na tuto samozřejmou všudypřítomnost textilu tak, že sl už neuvědomujeme, Jak významně se textilie podílí na vytváření našeho životního pocitu. Vnímáme především její užitou hodnotu. Tím se nepraví, že bychom byli slepí k jejím barvám, tvarům, desénu. Ale zapomíná se nebo zapomínalo se na to, Že právě tyto• barvy, tvary, desén, vlastnosti rozličných textilních materiálů, struktur, technik tvoří soubor hodnot, které přesahují pouhou užitkovou jakost. Že se nám zde dostává něčeho navíc, co činí z těchto praktických statků také předměty ryzí estetické radosti; že pro tyto kvality se obor textilní práce rozšiřuje v mnoha druzích do sféry textilního umění; že se tu otvírá rozsáhlá a významná oblast pro snahy o prohloubeni vkusu a estetické zušlechtění našeho života. Jedince jako 1 společnosti. Z toho plyne základní požadavek: chá-' pat tuto oblast jako jednotu, ve které by všechny druhy textilní práce byly formovány v nerozdílném spojení účelnosti, krásy a dovednosti — v podobné jednotě funkčně estetických obsahů životních vnímáme řemeslné výtvory minulých věků: z jedné kategorie je ve středověku prostý kanafas i monumentální, epickým dějem naplněný gobelín. Jestliže se dává Antonínu Kybalovi Jméno průkopníka a tvůrce moderního českého textilního umění, Je to právě proto, ž• první u nás vyslovil tuto zásadu a požadavek jednoty a výtvarné čistoty textilní práce, a že jí právě zasvětil své celoživotní úsilí umělecké, teoretické a pedagogické. Láska k textilu, jemuž se pětadvacetiletý malíř rozhodl věnovat své výtvarné nadání a v němž sl zvolil bytostný, i když ne výlučný prostředek svého výtvarného projevu, a nepředstíraný zájem o člověka, jemuž celou tuto svou práci určuje, to jsou nejpřfznačnejš! vlastnosti Kybalova umění. Monografie, která v těchto dnech vychází také jako předzvěst umělcových šedesátin, představuje růst a větvení Kybalovy výtvarné činností, zasazené do širšího kontextu doby a životních osudů, ve výstižném výkladu — a těžko lze notickou zhutňovat to, co samo je kritickou kvintesencí tak bohatého a rozrůzněného uměleckého vývoje. A. Hartman KRITIKOV PROFIL Michal Chorráth patrí k významným súčasným literárnym kritikom a predsa čitaterovi, ktorý sa nezaoberá odbornejšie otázkami literatúry, bolo dosť ťažko vytvoriť si ucelenejšiu predstavu o literárnovednej práci tohto kritika. Publikuje sústavne už skoro tridsať rokov, knižne však dosiaľ vyšla len Jeho štúdia Romantická tvár Slovenska a pred pár rokmi výber z kultúrnopolitických článkov a literárnych kritík Za nové obzory. Až teraz vo vydavateľstve Slovenský spisovateľ vyšiel pod názvom Cestami literatúry v dvoch zväzkoch rozsiahly výber z celej tvorby M. Chorvátha. V prvom zväzku sú práce z rokov 1932—1944, v druhom z rokov 1945—1960. r Pri viacerých príležitostiach ta M. Chorváth vyslovoval aj o postavení a funkcii kritiky a vždy so spoločným menovateľom: kritika má byť závažnou službou spoločnosti i literatúre, musí byť poučená a rozhľadená po celej kultúre. „Oblasťou kritiky je teda celá kultúra a nedorástol na kritika v plnom zmysle slova ten, kto neobsiahol vo svojej práci toto všetko.“ Chorváthova literárnovedná práca je od začiatku až po dnes napĺňaním tejto devízy. Vždy bol kritikom orientovaným široko, kultúrnopolitický a spoločensky, nie iba úzko na vnútorné problémy literatúry. Výborne však pozná aj tie a vie o nich hovoriť podnetne práve preto, že hľadá aj ich spoločenskú funkciu. Od svojich začiatkov stál Chorváth v literárnej práci na pokrokovom, neskôr výslovne ľavo orientovanom krídle slovenskej kultúry. V medzivojnovom období bol prispievateľom komunistických novín a časopisov (kde prispieval najmä drobnou beletriou) hoci — ako sám vraví vo veľmi podnet* nom doslove — nebol od začiatku marxistickým kritikom. Jeho kritickým východiskom bola „cez biológiu XX. storočia Idealistická filozofia Bergsonova, Schopenhauerova a Nietscheho“, čo bolo „menej výrazom pevného svetonázoru, ale skôr protipozitivistickej nálady“. Cesta k marxizmu bola u Chorvátha aj cestou budovania ucelenej, pevnej literárnokritickej koncepcie. Na prvý pohľad — aj v knižnom výbere — by sa zdalo, že Chorváth bol len príležitostným glosátorom literatúry domácej i preloženej. Ale po prečítaní sa presvedčíme, že aj pomerne krátke glosy a recenzie vytvárajú v istých obdobiach ucelený rad, názorový systém na otázky literatúry. Možné je to aj preto, že Chorváth najmä v rokoch tridsiatych písal tieto glosy a kritiky veľmi sústavne. Neušla mu skoro ani jedna významnejšia slovenská kniha a pomerne v širokom rozsahu si všímal aj diela pokrokovej českej literatúry a preklady z literatúry sovietskej aj Inej. Čitateľa bude možno trochu i mýliť, že aj v knižnom vydaň! idú tieto recenzie rôznych diel len chronologicky za sebou, no práve z tohto chronologického sledu sa dá najlepšie vyčítať Chorváthova koncepcia, to, čo v ktorom období považoval za hlavné a rozhodujúce pre ďalší pokrokový vývin literatúry. Mal svoje názorové výkyvy, no zreteľ spoločenského pokroku, boja proti vzmáhajúcemu sa fašizmu a jeho pseudomorálke bol pre neho vždy záväzný. Takáto koncepcia ho logicky doviedla roku 1944 do radov povstaleckých bojovníkov a po roku 1945 do radov vedúcich predstaviteľov kultúrnej politiky. Po roku 1945 sa M. Chorváth na čas venuje intenzívne práve otázkam kultúrnej politiky. Vidno to i na druhom zväzku jeho výberu, kde je už menej sústavnej, drobnej kritickej práce a viac zamýšlania sa nad celkovými problémami literatúry a spoločnosti. V poslednom období sa badateľnejšie rozširuje jeho záujem aj na otázky literárnohistorické, pravda, najmä vo vzťahu k dnešku a jeho problémom. Lebo naďalej doménou tohto kritika ostáva súčasnosť. M. Chorváth, rovesník a druh A. Matušku, nemá jeho ostrý polemický tón a ironické šľahy, ale svoj pokrokový názor na literatúru uplatňoval aj on vždy nekompromisne. Nie na úrovni glosátora, ale mysliteľský. Preto aj dva zväzky jeho knihy Cestami literatúry nie sú len prejavom úcty k jeho práci, ale najmä živým prameňom podnetov a hodnôt aj pre súčasnú kritiku a literatúru, pre všetkých, ktorí chcú dôvernejšie poznať cesty vývinu slovenskej literatúry za posledných tridsať rokov. Július N o g e BUDOUCNOST V ČASE MINULÉM Kdybycfr sl vymýšlel utopie o tom, Jak hvězdoplavci přistávají kdesi ve spirální mlhovině Honících ipsů, anebo třebas Jen na Venuši, Jak bojují s gigantickými ptakoještěry, anebo jak tamní obyvatelé Marsu prchají před dobyvateli Země do útrob planety (usnadňujíce tak autorovi práci, že sl Je nemusí vymýšlet) — nic bych se nemýlil a měl bych svoji pravdu. Ale Já Jsem se ve své knížce fantastických povídek odvážil vidět budoucnost příliš blízkou. — Je to očekávání budoucnosti ne vzdálených let, ale týdnů, které přímo vtrhlo do našeho života, naplnilo nás nedočkavostí a horečkou a denně hřímá do našich uší 1 očí rozhlasem, televizí 1 filmem. Vědci a umělci upřeli svoje zraky ke hvězdám, kosmonautika dala i básníkům nová křídla, injekce hvězd nadnesla Jejich básně do nebývalé výše a krásy, aby toužili a snili do Jasných Zítřků. — V mé knize povídek Družice a hvězdopravci tyto zítřky se staly včerejškem. Vypravuji o nich v čase minulém. Proto se někdy zdá, že skutečnost předhonila fantasii. Povídka „Já, Lajka II“, psaná v roce 1958, zůstane svědectvím, jak věda a technika, připravující lety člověka do kosmu, boří a vyvrací všechny domněnky a předpoklady a Jistoty, které si autor vykonstruoval. Pod dojmem a v dojeti nad první Lajkou odvážil Jsem se vybájit si její následovnici, Lajku II., která už obletí Zemi a vrátí se. Jenže skutečnost zkorigovala neúprosně moji Jistotu. Vymyšlená sláva mé Lajky II. byla Již zastíněna skutečnou slávou dvou astronautů — psů. Ne Lajka H., ale Bělka a Odvážná obletěly Zemi a přistály v pořádku. Nu, mýlil jsem se. — Chtělo se mi oslavit takovou věrnost čtyřnohého přítele člověka, který byl obětován, a všech ostatních psů, kteří Ještě zahynou, aby nezahynul člověk, aby se mohl vrátit na svou Zemí a jednou mohl s sebou vzít „nahoru“ i budoucí Lajku — přítele, ať už se bude Jakkoli Jmenovat. Tak Jak to říká Pán v mé povídce: „Jednou, můj milý, poletíš se mnou — Po mém boku půjdeš, — spolu budeme šlapat hvězdný prach —.“ V Jedné z těch povídek se mladý člověk (kromě mnoha Jiných) chystá vstoupit do kosmického korábu. Ale nemá zdaleka všechny výběrové vlastnosti, které mu technika předepisuje. Skutečný budoucí kosmonaut ví přesně, co bude dělat, již se školí rok — dva pro své poslání, jeho mozek jakoby se stával součástí aparatury. Nemá pro nás ani tváře ani Jména. Ten mů), který se chyst , Je naopak více člověkem nežli kosmonautem. Není vybraným jedincem, který Je schopný účastného výkonu, ale je mladým mužem, řekněme Sášou, který jí a spi, a zdají se mu sny a miluje, a chce se vrátit domů. Kdyby odborník pitval po technické stránce mé povídky, Jistě může říci, žc se autor mýlí, že to nebude tak, ale jinak. Ale spisovatel musí nabírat z Jiných výšek, kam ho odborník nemůže sledovat. Nechtěl jsem, aby moji kosmonauti měli jen chladný mozek, ale i žhavou krev. Viděl Jsem Je Jako docela obyčejné lidi, podobné komukoliv z nás, a Jakými jistě budou 1 ti skuteční kosmonauti, Jakmile se vrátí mezi své. ^ Jan Weiss //A Oheň srdce i chvála rozumu Stan, ohniště, příroda, zapadlý kout na Slovensku. Přicházejí a odcházejí lidě ... To Je Mináčovo prostředí v nové knize „Zapadlý kout“; není to román, nejsou to povídky — je to šest kapitol, šest rozhoz vorů, ale mnohem víc lidských příběhů a osudů, v nichž najdeme nemoci 1 krásy naší doby. Je to kniha Jasně kladených otázek a |asně dávaných odpovědí. Na těch 160 stránkách je kos etiky našich dní, víra v život, optimismus, rozvážnost, soudnost starších 1 zápal mladické duše, oheň srdce, chvála rozumu. Mináčovi lidé Jsou lidé vášniví. K srdci přiroste dušezpytný stařík, své. rázný hospodář, Ipějlcí na starém uspořádání věcí, nicméně uvažující o všem moderním. Když ho hromotlucká dcera Johanka, přímočaré a cílevědomé děvče, donutí Jednat proti Jeho vůli, nakonec sl stařík přece Jen úlevně oddychne. A co výtržník Gábriš? Pokřivený mocí, • opilý mocí 1 alkoholem. Učiní sl sluhu z bývalého kapitalisty a doslova ho drezíruje. Krátké spojení Mináčovy myšlenky zajiskří v zajímavé scéně, kdy Gábriš necitelně zuráží hrdla lahvím s vodkou, zatím co kapitalistovi je ničených lahví líto. Gábriš ho takto častuje: ........Věcí je mu líto, majetku. Ale lidí ne, lidi odíral nemilosrdně. Převrácené .. .“ Nejbohatěj! Je vylíčen prokurátor Kozma. Je moudrý: ví jak žít. Ví, kdy je třeba pracovat a kdy vyjít do přírody, stát se lovcem, číhat, a pak slastně odpočívat. Odporuje udýchanému nadšenému mladíkovi, který postrádá smyslu pro podobnou „duševní hygienu“. „Proč se bojíš být lidský?“ napomíná ho stařík. Rozvážnost a bodrost prokurátora ml připomíná komisaře Beudeho ze „Živých a mrtvých". Zapadlý kout Jistě vzbudí diskuse. Ale je to plodná, přemýšlivá knížka. Možná, že je Mináčovi zkušebním kamenem pro slibovaný třetí díl Živých a mrtvých? Těšili bychom se. Věra 3tlborová