Výtvarná Práce, 1957 (V/1-26)
1957-02-02 / No. 1
ORGÁN SVAZU ČESKOSLOVENSKÝCH V Ý TVAR N ÝC H U MĚLCŮ VlTTARNÍ rb Acs 1 Měsíc rozhovoru J(, a jednaní Leden 1957 vstupuje do dějin mezinárodních vztahů, jako měsíc důležitých politických jednáni v táboře socialistických zemí a dělnických stran. Zahájila je delegace strany a vlády Ně mecké demokratické republiky moskevskými rozhovory s delegaci sovětskou a pák čínskou, pokračovala výměnou názorů obou socialistických velmoci, Sovětského svazu a lidové Číny, polsko-činskými rozhovory ve Varšavě a maďarsko-činskými v Budapešti, jednáním delegace Komunistické strany Francie u nás a Komunistické strany Itálie v Budapešti a konči (rozuměj pro tento měsíc) událostí pro československý lid nejvýznamnější, rozhovory a jednáním, které měla naše vládni delegace a delegace Komunistické strany Československa v nedávných dnech v Moskvě. Už nýni je možno říci, že všechna tato setkání představitelů řady zemí socialistického tábora a dvou největších komunistických stran západoevropských přinesla cenné výsledky, které budou mít v příštích měsících podstatný vliv na vývoj mezinárodni situace i na vnitřní politiku a ekonomiku jednotlivých zemí socialismu. To je výsledek sice očekávaný, a přece znovu potěšující. V uplynulých téměř už dvanácti měsících od XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu vyvíjela protikomunistická a protilidová fronta západních imperialistů nemalé úsilí, aby do skupiny socialistických zemi a komunistických stran vrazila klíny a vnesla rozpory, které by rozleptaly a porušily jednotu a pevnost tohoto tábora. Na tuto zavilou a potměšilou snahu odpověděl leden jednoznačně a jasně. A byt o této odpovědi v poslední době nepochyboval snad už ani největší politický fantasta na západě, přece ji znovu přijímáme s pocitem jistoty, radostí a zadostiučinění. Názorová jednota všech zúčastněných zemi v posuzování mezinárodni situace, jak se vyvíjela v nejnovější době, další upevňování vnitřní semknutosti socialistického tábora a jeho stále se prohlubující spolupráce hospodářská, to všechno jsou nejen jasná slova těm na západě, kteří předčasně jásali, že se jim snad přece jen podaří dosáhnout jejich rozbiječského cíle, ale jsou to také posilující záruky pro každou ze zúčastněných zemí a konec konců pro stamiliony spravedlivých lidi na celém světě, kteří v Sovětském svazu, v lidové Číně a v zemích lidové demokracie právem vidi strážce míru a lidského štěstí. Pro Československo je otázka míru a všech opatření, která s ni souvisí, zvlášť důležitá. Vždyť v samém našem sousedství se znovu staví na nohy německý militarismus, uvnitř živený nacionalismem a revanšismem a zvenčí ochotně podporovaný dolarovým kmotrem za mořem. Němečtí monopolisté by znovu měli uchvátit celý hospodářský potenciál západoevropských zemí, aby pak německé holinky znovu mohly podupat a zničit svbodu pracujícího lidu a jeho samostatnost. Právě proto se u nás ta část společné československo-sovětské deklarace, v níž se hovoří o nebezpečí nové agrese, četla s mimořádným zájmem a souhlasně se prijímalo i neochvějné rozhodnuti obou vlád upevňovat organisaci Varšavské smlouvy, když západní mocnosti tvrdošíjně odmítají sovětské návrhy na likvidaci vojenských seskupeni a pro jejich odpor zatím nebylo možno vytvořit účin-i ný systém kolektivní bezpečnosti v Evropě. So-i ciálistické státy jsou pevně rozhodnuty nedopustit, aby se znovu opakovala předhistorie druhé světové války s celým tím obludným růstem německé militaristické mašiny až po zažehnutí válečného požáru. A právě Varšavská smlouva musí být takovým účinným nástrojem bezpečnosti a obranyschopnosti proti všem možnostem. V závěrečném oddílu deklarace se hovoří o hospodářských vztazích obou zemi a zjišťuje se, že se rozvíjely na základě rovnoprávnosti a bratrské vzájemné pomoci. V budoucnosti se má úzká hospodářská spolupráce ještě prohloubit o rozsáhlejší průmyslovou kooperaci obou států, která umožní daleko racionálněji než dosud využit výrobní kapacity našeho i sovětského průmyslu a může ještě dále zvýšit výměnu zboží mezi oběma zeměmi. Dobrou zprávou pro naše národní hospodářství je i dodatečné rozšíření dohody o zahraničním obchodě obou zemí 0 další velkou dodávku obilí, hliníku a ferrochromu ze Sovětského svazu k nám. Jiná plodná spolupráce se Sovětským svazem se rozviji na poli mírového využití atomové energie. Delegace se dohodly, že budeme do Sovětského svazu i nadále dodávat uranové rudy, při čemž se konstatovalo, že ceny, za které je prodáváme, jsou spravedlivé a vzájemně výhodné. Nadto ze Sovětského svazu získáváme potřebná zařízení a technickou pomoc pro stavbu atomové elektrárny a badatelského ústavu pro jadernou fysiku. Je tedy jisté, že stejně tak jako předcházející ustanovení politického rázu má 1 hospodářská část deklarace velký význam pro další vývoj našeho státu. A to ještě podtrhuje význam společného prohlášeni. Výstava Zátiší v České malbě XX. století Je po dlouhé poměrné době opět podnětem k zamyšleni nad uměním našeho věku, vyvolaným konkrétními vystavenými díly. Přes některé nedostatky výstavy, o nichž píše M. Holý na str. 3., je třeba uvítat, že zase vidíme pohromadě soubor obrazů, předvádějící, 1 když ne bez mezer^bohatstvi české malby XX. století. A řekněme si rovnou, že uvažovat nad nim 0 realismu a formalismu bylo by školometské nedorozuměni. Tyto obrazy a vůbec umění této doby je třeba především zkoumat tak, jak vznikalo, studovat jeho vývoj, jeho vztahy k době 1 k celé naší kultuře. To znamená především zjišťovat fakta a zdržet se ukvapených soudů, které už za rok se ukážou obvykle směšné. • Materiál na výstavě zátiší shromážděný obraci naši pozornost zvláště k jednomu problému. Na základě jakých tvárných přístupů zabývali se čeští malíři XX. století zátiším? Jak budovali své obrazy, jaký byl jejich názor na barvu, tvar, prostor atd., jaké komposiční zákonitosti ovládaly jejich obrazy, jak řešili vztahy základní cl. složek výtvarného výrazu? Nebylo by možnt rozbírat tyto otázky nějak podrobně a nemělc by to ani smyslu. Došli bychom totiž ke zjištěním známým, i když poněkud zapomínaným. Zopakujme si proto jen v největší stručnosti genea’ogii malby zátiší XX. století u nás, která se ostatně příliš neliší od genealogie celé naši malby. Dospějeme tak i k určitému uzávěru, dotýkajícímu se otázek tolik diskutovaných v poslední době. Nejvýzhamnější postavou pro zátiší na konci XIX. a počátkem XX. století byl beze sporu Cézanne. I když on sám mířil spíše jinam (jak to ukazuje jedna z řídkých jeho „reálisad“, malé zátiší Ovoce v naší Národní galerii), vzala si následující generace příklad především z analyticko-racionální stránky jeho díla a rozvedla dále některé stavebné principy jeho obrazů. To je podstata celé jedné peripetie francouzské malby, nejlépe charakterisovatelné jmény Derain, Picasso, Braque. A je příznačné pro tehdejší problematiku obrazu, že se odehrávala převážně v oblasti zátiší. U nás tento názor rozváděla Osma. Na výstavě jej dokládají dvě zátiší Kubištova, ještě z prvního desetiletí našeho století, tři pozdější zátiší Fillova a zátiší Procházkovo. (Uvědomujeme si nad nimi i*imo jiné, jak je stále velmi nesnadné určit na př. Fillovo specifikum řekněme vůči Picaasovi. U Kubišty je toto specifikum výraznější na první pohled; seriosní odpověď dala by však jen podrobnější studium této otázky, založené na materiálu daleko hojnějším, než poskytuje výstava Zátiší.) Tento analyticko-racionalistický přístup k tvárné problematice zátiší se u nás příliš nerozvinul. Vývoj Kubištův byl přerušen smrtí, a tak mu zůstal věren jen Filla. I ten však prošel mnohými vývojovými výkyvy, které nelze ovšem sledovat při této příležitosti. Všichni ostatní, kteří v určitém období nebyli vzdáleni uvedenému pojetí, vydávají se dále jinou cestou. Nejjasnějším příkladem je tu Václav Spála. I když zažil hluboko lekci Cézannovu a prošel kubismem, jeho doménou je temperamentní citová výbušnost, bezprostřední reakce na realitu jako podnět k expresi, jak sám proklamoval „maluji, abych se vyžil“. Akcentování citovosti objevilo se i u Otakara Kubína, ovšem v poloze harmonického souzvuku s přírodou, podloženého zároveň až jakousi matematicko-geometrickou konstrukcí obrazu. Kubín je vlastně jedním z pokračovatelů Cézannových, ovšem nikoliv cestou Picassovou, ale cestou, která snad právě tanula Cézannovi na mysli v jeho „realisacich“. V tom je i jeho význam ve světovém umění, doložený velkou vážností, s jakou jeho obrazy byly vždy přijímány. Zprimitivisování kubismu v jakousi trochu naivní a někdy i klasicisující formu, objeví se v jednom období u Procházky, Čapka i Zrzavého. (Je škoda, že toto zajímavé období není na výstavě téměř zastoupeno.) U všech postupně kubismus slábne, až je posléze jen vzdálenou ozvěnou, kterou tušíme ještě na př. u Piskačova Zátiší s chlebem. Společným znakem zvláště u Čapka a Zrzavého je něco, co bychom mohli snad nejlépe nazvat směřováním ke znaku či lyrickému symbolu. Kubismus byl u nich jen podnětem k tvorbě v podstatě směřující jinam. V této tendenci cítime někdy velmi silně přítomnost kultury li- Dokončeni na str. t V Praze Z. února 1957 NAČ NÁS UPOZORNILA VÝSTAVA ZÁTIŠÍ MIROSLAV LAMAČ Jotef Multrut (18. března 1898—J. Jedna 1957): Tjontkové divadlo, detail