Zábĕr, 1974 (VII/1-26)
1974-01-04 / No. 1
ROCN’K VII. ČÍSLO 1 4. I. 1974 Kčs 1,20 DNES V CISLE: ü Zvláštní příloha K FFP-LEDEN ’74 ■ REPORTÁŽ Z NATÁČENÍ FILMU LIDÉ Z METRA B SERGEJ GERASIMOV V PRAZE fl VLAK DO STANICE NADĚJE \ Kolik je to už generací, které chodí do našich kin! Naše babičky ještě a obdivovaly němý film a jeho hrdiny ; bnky. Cr.city na Waldemara Psilandera, na Olaja Fönse, na Gunnara To misé. Václav Wasserman, náš filmový průkopník, obdivoval ve svém mládí Astu Nielsenovou. Jiní vzpomínali na Mary Pickfordovoá, na Douglase Fairbankse, nesmrtelného představitele Zorro mstitele, prvního mužného hrdinu filmového plátna. Pro nás to byla Greta Garbo, kterou objevil švédský režisér Maurice Stiller. Když někteří diváci, ti nejstarší, jdou Hybernskou ulicí, vzpomínají, že tu byl biograf Orient, jedno z nejstarších našich kin. Počátky českého filmu ještě pamatuje W. T. Binovec, ale už nás opustili Slovinský, Innemann, dr. Kolár, Krámský a mnozí další. Máme za sebou i rok, kdy jsme vzpomínali 75. výročí československé kinematografie. Film v Sovětském svazu udělal od doby, kdy se točil slavný Křižník Potěmkin a Generální linie nebo Bouře nad Asií, další obrov ský rozvoj a zapojil do své filmové tvorby vlastně všechny národní republiky. Hollywood, který tak neomezeně kraloval po celá desetiletí, se už několikrát zachvěl ve svých základech. Film se dostal do zemí,' kde nikdy neexistoval. A tak se začal rozvíjet i v zemi, kde ještě nedávno se bojovalo proti blokádě, agresi, proti spiknutí bohatých. Je pravda, že první kubánské filmy vznikly na Kubě už ve dvacátých letech, ale kdo o nich u nás věděl? Koncem roku. 1973 se však u nás už mohl konat festival kubánských filmů, které vznikly v nové situaci, po vítězství revoluce. Alfredo Guevara, který by! ioni v Československu s delegací kubánských filmových pracovníků, je vlastně zakladatelem nového kubánského filmu, jehož základna byla vybuaována již tři měsíce po rozdrcení Batistova diktátorského režimu. Touto základnou je Kubánský ústav umění a filmového průmyslu, který existuje již patnáct let. Kdo tehdy stál u zrodu nového kubánského filmu? Byli to mladí lidé, intelektuálové, kteří si byli dohře vědomi toho, že filmové umění, když má správnou ideu. myšlenku a vynikající umělecké znrncnvání. múfe se stát nenbyčo'nou zhraní v da,f<m rozvoji člo-věka a snrdečnňsti. Nebulo tomu tak u nás po znárodnění jilmu v roce 1945? Když se konal poslední mezinárodní jilmový festival■ v Karlových Varech v roce 1972, jeho součástí bylo i Symposium mladých kinematografií Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Bylo překvapením, jak se černá Afrika probouzí, jak se filmový svět rozšiřuje. Ještě v roce 1960 plným právem mohl filmový historik konstatovat, že africký film neexistuje. Jak se situace změnila za pouhých čtrnáct let! Pro nás byla černá Afrika ještě exotickým předmětem studia, hledali jsme ji na mapě, v literatuře, v etnografických rozborech. Dnes nám ji přibližuje filmové umění. V roce 1972 už nebylo pochybností o existenci africké kinematografie ani u nás, r Evropě. Jistě ještě nelze plně mluvit o svébytném umění černé Afriky, ale mladí afričtí tvůrci půjdou dále. Právě tak arabský svět, tvořený patnácti národy, objevuje film. Převaluje v něm především egyptský jilm, s kterým se setkáváme nejčastěji. Film se stává v arabském světě nepostradatelnou kronikou událostí a proměn života, . má však i svou propagační a osvětovou roli.. Po egyptské ..kinematografii už nejméně deset let slyšíme o filmu Sýrie. Kdysi bylo v Damašku uprostřed první světové války a ještě za tureckého režimu otevřeno první kino. Již koncem dvacátých let vznikají tu první pokusy a syrský film. Ale teprve nyní blíže poznáváme i problematiku jilmové Sýrie. A je tu Libanon, který už také plných deset let žije filmem. Dále Irák, kde se filmová výroba začala organizovat p~ druhé světové válce. A mohl bych jmenovat Kuvajt, kde vznikl jilm teprve před třemi lety. Maghreb, což znamená dřívější Tunisko, Alžírsko, Maroko. Na moskevském i karjnvarském festivalu se již několik let setkáváme nejen s filmy, ale i s tvůrci arabského světa. 4 to nesmíme zapomínat na Latinskou Ameriku a na její mladé kinematografie. Znali isme mexický a argentinský film. Ale v současné době. jak už jsem zaznamenal na začátku, známe i kubánský film. hojně se v evropském odborném tisku psalo o brazilském filmu. A znovu se musíme zabuvai i neioosiedněiším vúvoiem v Mexiku, Argentině, Bo’ívii. Film tzv. třetího světa je v popředí záimu neien odborníků, ale i náročných diváků, kteří nechtějí ztratit přehled o současné mapě světa — která je stále v pohybu. Proto i my v našem časopise budeme čtenáře soustavně o vývoji filmu třetího světa informovat. hbs FILMOVÝ SVET SE ROZŠIŘUJE DALEKÉ ZEMĚ NA PLATNĚ > V průběhu nedávných mexických Dnů filmů se setkal s velkým diváckým ohlasem film Roberta Gavaldóna Nová výprava dona Quijota Z kubánského filmu režiséra Hiimberta Soláze Jednou v listopadu, který byl uveden na Dnech kubánského filmu 1973 Snímek režiséra Manuela Peréze Muž z Maisinicu reprezentoval kinematografii Kuby na loňském VIII. MFF v Moskvě Snímky: archív JANA KASANOVÄ, kterou zná divadelní obecenstvo Moravy i Čech, V filenkou pražského divadélka Ateliér. O své cestě k d'vad’u i filmu vypráví na 8. straně dnešního čísla Civilní snímek: František Bednář OHLÉDNUTÍ K VERDUNU V dílech antifašistických německých spisovatelů nacházejí filmaři DEFY stále živou inspiraci a často se k nim obracejí, aby připomněli , svým divákům nebezpečné cesty a zákruty minulosti, které přivodily pozdější válečnou a duchovní katastrofu Německa. V těchto dnech vzniká ve studiu DEFA další film této již početné série — Výchova před Verdunem, který natáčí Egon Günther podle románu Arnolda Zweiga. Román, napsaný v letech 1933—1934 již za spisovatelovy emigrace, navazuje svým zaměřením na jiný Zweigův román — Spor o seržanta Gríšu, v němž analyzuje vztah určitých kruhů německé společnosti k ruskému zajatci. Oba romány jsou hlubokou sondou do německého života v období první světové války a Zweig v nich jemně nuancuje názorová stanoviska, humanistické a politické postoje příslušníků nejrůznějších tříd, í když hlavní důraz klade na niterní konflikt repre zentantů společenské vrstvy, kterou nejlépe zná — demokratické, liberálně naladěné buržoazie. Krach jejich iluzí, podmíněný tragickou izolovaností od zdravých třídních sil německé společnosti, dělníků — tento zá věr vyvodila historie z díla význam ného německého humanisty a rea listy. Hrdinou románu a filmu Výchova před Verdunem je mladý literát Werner Bertin, který se těžko sžívá s postavením novodobého otroka v uniformě. Veden soucitem, podá jednoho horkého červencového dne šálek vody francouzským zajatcům a za tento čin — akt porušení vojenské disciplíny a .pokus o demoralizaci ducha německé armády1 je převeden do trestného komanda — před vypuknutím největších jatek první světové války — bitvy u Verdunu. Kolem této ústřední postavy se odehrávají další lidská dramata Bertinových nadřízených i přátel, z nichž nejbližšími se mu stanou sazeč Wilhelm Pahl a Karl Lebende, muži, kteří si v plném rozsahu uvědomují zločinnost německé agrese, třídní původ rozpoutaného šo vinismu se všemi daiekojdoucím historickými důsledky. Přátelství me zi těmito muži, zrození vzájemné důvěry a porozumění mezi nimi, debaty vedené v mezní situaci života a smrti jsou motivem, na který Egon Günther klade ve svém přepisu největší důraz, aby ukázal, jak složitým přerodem musei projít intelektuál Bertin, aby před svým tragickým koncem dokázal překonat omezenost své životní filosofie a pochopit smysl historické perspektivy. k Günther nesměřuje tímto přepisem dalšímu .protiválečnému filmu1, ale chce natočit pravdivý film o lidech za války, o tom, co v podmínkách svého otrockého postavení prožívají a co musí protrpět, jaké síly v nich jim umožňují zachovat si tvář i svědomí člověka. Ve svém filmu chce režisér .citovať i z archívních materiálů, které objevil v berlínském a pařížském filmovém archívu, aby tak názorně ukázal .materiální stránku1, pravou tvář této již dávné tragédie. Na spojení uměleckých vizí, obrazů s autentickým dokumentárním materiálem si zakládá předevš;m proto, že tak nejúčinněji může Ukázat, „co všechno je možné mezi lidmi, co všechno mohou lidé na svých bedrech unést“ a aby zároveň jeho výzva k společenské odpovědnosti a humanistické mobilizaci vyzněla co nejnaléhavěji. Hlavní rolí filmu vytváří Klaus Piontek a mezi četňými herci v postavách řadových vojáků, velitelů a poddůstojníků objevíme i jméno Milana Neděly, kterému režisér svěřil roli kapitána Niggla, vraha a zloděje, typické figury zločinné války. k Pndle románu Arnolda Zwniga natáčí režisér Egon Günther film Výchova před Verdunem Snímek: archív