Časopis Českého Museum, 1847 (XXI/3)
1847 / No. 3
Tomy ze ŠtUného wjjznam irc filosofii. 2C.7 pere, a kde jen neprawé, totiž létající ryby od drawců uchwáceny býwají. Kdo w prawdě a powážliwě filosofuje, pocítí zajisté wíce potřebu wíry, než kdo jiný; rozumowé wšak jací tací podrží swau polowičnost vvc wire jako i we filosofii. Wybledejtne nyní, co ze spisu Štítnému samému náleží, co tedy na wěci národního jest. Nejnárodnější je owšem způsob, jakým Štítný tehdejší školastiku pojal, a ji opět tak populárně a předee w ušlechtilé formě přednesl. Byla toho owšem příčina zwlášť ta, že knihy swé psal přede wším pro naučení dílek wlastních, „aby mohly krátili chwíli, čtúc w nich, a zwláště we swátky doma we wsi, kdež ani kázanie býwá ani nešpora“, a pak teprw „i jiným po sobě.“ Než umínil jsem si spis spíše se stránky reální než formální obádati; pomíjím ledy wšeliká aesthetieká wyšelřowání. Porownání pomyslu bytného jest owšem na wětším díle ze sw. Bernharta wáženo a náleží líplně školastice ; než u porownání pomyslu božstwí wyniklo několik půwodních stránek. Tak hned w kap. 1. tlačí spisowatel wšemožně na to, že se má bůh prawau křesťanskou wírau hledali, čímž i ostatní kapitoly proniknuty jsau; nebo bůh wycházie nad každá mysl, nad .každý smysl anyelský i člowéči, wždy jest nad to wýbornějie, nežli móž kto powěditi neb pomyslili. Odhodlaností tauto liší se Štítný statně od tehdejších školastiku, kteří, jak jsme již u Anselina z Kanterbury pozorowali, neustále o to se zasazowali, aby takowý dfiwod rozumský wywedli, z něhož by nejen jsaucnost, ale i podstata božská nutně wyswitla. Znamenitý jest též smysl dříwe již uwedcného textu „že buoh w duchowniem blesku kakéhož wnitřnieho swětla bydlí.“ W metafysické přemítce zběhlému napadne zde snadno „der intelligible Raum“, o kterém owšem současníci Štítného nic newěděli, a tak se stalo, že se setkali, chtíce winěstnati jsaucnost božstwí do prostoru psychologického, se zázračnou ncdosližeností anebo s nesmysly. A jak rá