Český Zápas, 1953 (XXXVI/39-52)
1953-09-24 / No. 39
TÝDENÍK CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ Research * püt-'V 24. ZÁŘÍ tdSS ROČNÍK XXXVI. • CENA Před patnácti lety Oldřich Kučera V září 1938 prožil náš národ události, na které nezapomeneme. Bylo s námi jednáno tak, že pro to není obdoby v dějinách jiných národů. Byli jsme prodáni dof fašistického otroctví, jako byl v biblickém příběhu prodán Josef, syn Jakubův, do Egypta. Tenkráte v nevýslovné bolesti a v hlubokém ponížení jsme si říkali: Roztrhali tělo republiky, duši však zabít nemohou. Jádro života republiky bylo v.lidu. A lidu nemůže být ublíženo, jestliže on si neublíží sám. Patnáct roků uplynulo od těchto smutných událostí. Vnitřní život národa po všech zra- . dšch od tehdejších spojenců i zrádců uvnitř národa zůstal neporušen. Nedávné výročí Fučíkovy smrti nám bylo důkazem, jak měl náš národ lidi statečné a nesmlouvavé a jak mnoho bylo i v nejtěžších chvílích, u nás víry v život, život se však nezastavuje a ptá se nás dnes znova: Co bylo dál? Jak dál se vyvíjely události? A kde stojíme dnes? Po odtržení pohraničních částí republiky měli k nám nacisté otevřenou cestu. V březnu 1989 zákeřně vpadli do země a náš národ nastoupil strašnou šestiletou cestu za uhájení holého života. Ale ať padali naši nejstatečnější, ať jsme byli biti až k smrti, nikdy jsme se nepoddali. V největším útlaku fašismu jsme měň jedinou a pevnou naději. Byla to víra v zem socialismu, v Sovětský svaz. Věděli jsme, že v této zemi, kde zítra znamená již včera, jsou uschovány síly, které dovedou porazit starý svět á nastolit svět nový. Nacismus padl. Všechno, co je nemorální a co škodí člověku, vždycky padne. Ale padl opravdu? Zdá se neuvěřitelné, že se můžeme tdK.to piai a že poiro létech, naplněných tolika událostmi, zase tu před námi stojí tato skutečnost jako otázka. Přesvědčili jsme se, že ruce, které v roce 1938 trhaly tělo naší republiky, jako se na Golgatě dělily o plášť Ježíšův stráže pod křižem, dosud žijí. Na čas se uschovaly,- ále teď opět vyšly na světlo dne. Tenkrát se to dělo ve znamení Hitlera a dnes je vzkříšení německého nacismu spojeno se jménem Adenauerovým. Mnichované po své strašné porážce znova vystupují na scénu dějin a hledí, kde by mohli znova rozpoutat boj. Kainové se znamením prolité krve zase větU krev. Znepokojuje je výsledek budovatelské práce, která byla od ukončení války vykonána. Děsí se představy vítězství socialismu ve světě. Dráždí je každý zpěv míru a snad i hry našich dětí je děsí, neboť jim ukazují, kam jdou poctivé síly dnešního světa. Nelíbí se jim úsměvy lidí, kteří mají práci, neboť by chtěli vidět zničené dílo pokrokového světa. Oč vlastně šlo v Mnichově před 15 lety? Také jen o to a pod záminkou, že to chce německý lid, vyvolali druhou světovou válku, aby sami zůstali u moci a nedovolili národům cestu k socialismu. Německý lid nikdy nechtěl válku a byl jen pouhým nástrojem 'v rukou kapitalistických mocností světa. Nechce ji ani dnes, třeba je tolik snah obléci jej zase ve válečného útočníka. Volby v západním Německu ukázaly, že německý nacismus není dosud mrtev a že to, co skončilo v Koreji, má se v novém, a snad ještě strašnějším měřítku objevit dnes v Německu. Patnáct roků uplynulo od chvíle, kdy před našimi zraky byl zahájen jeden z počátků druhé světové války. Není to doba tak dlóuhá, abychom zapomenuli, jaké to u nás bylo, abychom nevzpomenuli na pláč dětí a žen a neviděli dosud před sebou sevřené pěsti mužů. Ani po Bílé hoře nebylo našemu národu tak, jak nám bylo po mnichovském diktátu. Kde se otvírá našemu národu cesta k tvořivému životu a kde můžeme čekat zajištění lepší budoucnosti? Po tolik století nám přicházely od západu zvěsti smrti. Celé naše dějiny, v kterých jsme se tolikrát zdvihli za právo a svobodu člověka, nám ukazují jen boj s nepřáteli svobodného člověčenství a skutečně lidské důstojnosti. Za holý život jsme museli bojovat, aby nás nepohltil Západ a nadlid(Pokralování na str. 3.) S radostí bereme do rukou vonící chléb z nové ú.njdy, požehnaný plod těžké práce na polích, Boží dar, základ našeho života. Stejně tak s radostí vítáme každé vítězství požehnaného mírového úsilí, neboť mír je také základem našeho života a naší práce. Vítězstvím bylo příměří v Koreji. Nestalo se dosud mírem, ale .věříme, že i další úsilí bude korunováno úspěchem. Pro nás přiblížily se k našim západním hranicím temné a nebezpečné .mraky . neboř tam znovu se vrátili staří majitelé velkých zbrojních koncernů a znovu kalí soužití mezi národy. Právě v těchto dnech vzpomínáme a srovnáváme. Jako tragický film probíhá naší myslí celý nástup Hitlerova nacismu, jemuž jedna země za druhou padala jako lehká kořist do rukou od Mnichova .až po jeho krvavý konec. Byla to nejbolestnější zkušenost, kterou lidstvo draze platilo, nejbolestnější zkušenost i pro každého věřícího člověka, jenž si během doby uvědomoval stále víc a více svou spoluodpovědnost za nepřipravenost a neuvědomělost lidu. Dnes nástupci Hitlerovi znovu haraší zbraněmi. Ale doba se změnila. Lidé si uvědomili a -uvědomují, že je v jejich silách odvrátit hrozbu nové války. Obráno' míru v Československu tvoří jen malou část onoho mocného proudu, který spojil stamiliony lidí dobřé vůle. A přece kdyby tu před Mnichovem byla bývala organisovaná síla nás všech, z nichž si přece nikdo nepřál války, věřím, že jinak Není smyslem této úvahy rozebírat Vládní prohlášení a zdůrazňovat jeho politický význam pro* naši společnou cestu ke spokojenějšímu životu. Všichni je slyšeli v rozhlase nebo četli v novinách. Spíše jde o jednu připomínku. Jsou takoví lidé, kteří si se zájmem vyslechli nebo přečetli toto prohlášení a odpověděli na ně s pochybnostmi: »Uvidíme, co se změní.« A nyní se jaksi zvědavě ohlížejí kolem sebe v očekávání, co se bude dít, zlepšovat nebo měnit. Tak bychom ovšem nesprávně odpovídali na podněty naší vlády. Znamenalo by to, že jsme v nich přeslechli to nejdůležitější a nejvýznamnější, výzvu k odpovědnosti, adresovanou nám všem, každému jednotlivému občanu našeho státu. Rádi slyšíme, že naše vláda jménem nás všech odmítá dekretování a strohá administrativní opatření. A současně svým nesprávným postojem a nepochopením bychom mohli z vládních směrnic udělat administrativní opatřeni, dekret. Z každého slova předsedy vlády bylo přece jasno, o koho jde především. Že jde o člověka, o nás všechnv, abychom šli rychleji kupředu, abychom žili ve svém státním společenství lépe a spokojeněji, Miroslav Novák by byly šly dějiny našeho národa. Přání nestačí a k činům je potřebí jedpoty a svornosti. Hnutí obránců míru v celém světě vznikla z vůle lidu a skoro současně na východě i ryj západě, jakmile nastalo nebezpečí nové války nebo konkrétně použití atomových pum. Od roku 1949 z malých praménků vzrostlo hnutí obránců míru v široký proud, do něhož se hlásí dnes i ti kdož stáli dosud mimo. Svěsr.Jr .{sréiv .zas^-jutí, v Budapešti ukázala svou obrovskou přitažlivost. Á gkoumáme-li prameny této velké mezinárodní autority Světové rady míru, jež přece nemá žádného mocenského postavení, opřeného o ozbrojené síly, vidíme na první pohled, že je to především jednota myšlenky a. cíle, cíle prostého, totiž Schování míru. Proto návrhy Světoví rady míru jsou srozumitelné každému normálnímu člověku, neboť tryskají z tužeb a nadějí lidu celého světa. Je z nich vždy patrná opravdovost lásky k člověku, k jeho životu a k jeho práci. Bez rozmyšlení musí přece každý normální člověk za*své přijmout slova: „Je možno skončit vraždění, je možno skoncovat se studenou válkou.- Zrodila se veliká naděje. Mír je ná dosah ruky. Na nás záleží, abychom ho dobyli.“ Slova provolání Světové rady míru, jimiž se v červnu obrátila ke všem lidem dobré vůle. Není na světě otázky, která by nemohla být řešena vyjed- - naváním a dohodou. Válka je přeži- . tek starých nekulturních dob a pro abychom měli dostatek všech i nejdrobnějších věcí k plnému životu, abychom mohli neomezeně používat všech svých občanských práv. Takovou výzvu nestačí jen se zájmem vyslechnout. Ona je strážným ohněm na návrší, připomínajícím- správný směr naší cesty. Všechno záleží na tom, abychom my tím směrem postupovali, abychom nezůstávali pozadu nebo stranou, abychom se mu nevzdalovali. Nelze se jen dívat, zda a co se bude kolem nás měnit. My sami se musíme měnit, stačit všem těm velikým změnám a rychlému růstu kolem nás. V tom bude ta změna, kterou kolem sebe hledáme. Že budeme myslit při práci nejen na sebe, ale také na ty, kterým svou prací sloužíme, že budeme dělat věci tak, aby lidé, kteří jich budou používat, byli s nimi spokojeni a měli z nich radost. Třebas právě ty, bratře! Chodíš na bohoslužby. slyšíš slovo Ježíšovo o lásce k či ivěku. A možná, že právě ty jsi udělal nebo vmontoval vadnou součástku do stroje, která jinak dobrý stroj a dobrou oráči ostatních znehodnotila. Jak k tomu došlo? Myslil jsi patrně v té chvíli jen na sebe, na svůj zájem, na to, abys měl potřebný počet kusů za sebou. Zapomněl jsi ve své práci na člověka. Nemyslil jsi, když jsi vkládal křesťany jako řešení mezinárodních sporů největším hříchem. Nemnoho dnů nás dělí od neobyčejné události v našem životě národním. 11. .října 1953 sejde se v Praze manifestační sjezd československých obránců míru pro mírové řešení německé otázky. 5000 delegátů různého náboženského vyznání, politického přesvědčení, z různých vrstev a různého povolání sjede se do Prahy na dosud největším mírovém sjezdu. A jench ,h!.a.s .pvrvdv.^hla? touhy,po míru, hlas odhodlání zabránit temným silám, jež chtějí narušit cestu míru. zazní nejen do vlastních řad našich občanů, nýbrž i za hranice ke všem přátelům míru. Naši bratři a sestry duchovní a kazatelé budou, jistě v hojném počtu účastni na sjezdu, protože se podílejí velmi horlivě na práci pro mír. Jsme jim vděčni za všechno, co dělají. Jistě se zaradovali, když četli, že československý výbor obránců míru udělil za rok 1953 dvě mírové ceny duchovním: bratru děkanu Komenského evangelické fakulty dr. J. L. Hromádkovi a dr. h. c. Alexandru Horákovi, knězi církve římskokatolické. Je správné, že věřící křesťané a jejich duchovní jdou dobrým příkladem v práci pro lepší, spravedlivější a plnější život, jak k tomu všechny zavazuje jejich víra v Boha a Ježíše Krista. Pomáhají budovat společnost, založenou na vzájemné důvěře, vzájemné lásce a přátelství. Proto, zdravíme upřímně svolání manifestačního sjezdu a slibujeme mu svou podporu. vadnou součást třeba do šicího stroje, na ženu, která na tvůj výrobek šetřila, která se na něj těšila, nemyslil jsi na zklamáni její a zklamání dítěte, kterému ona chtěla udělat radost novými šatečky, jež sama ušije. Nebo jsi v úřadě odbyl člověka, protože ti »přidělával práci«. Zase jen proto, že jsi myslil především na sebe a zapomněl jsi, že v tom člověku nalomíš duVěru nejen k sobě, ale k ostatním a zanecháš v něm pocit trpkosti. A přece právě sem, k naší neodpovědnosti, k našemu povrchnímu plnění povinností, k našemu porušování pracovní kázně se obracejí mnohé věty vládního prohlášení. Všichni, kteří pracují poctivě na svých místech, ať jsou kdekoliv, a myslí při tom také na prospěch a radost člověka, , ti všichni půjdou nfeúchylně po správné cestě a ještě přidají do kroku. Jim jsou slova předsedy vlády zadostučiněním a potvrzením správnosti jejich cesty, díkem za poctivou práci a lásku k člověku. Avšak ten, kdo se jenom dívá, co se bude po vládním prohlášení měnit, stojí před velkým úkolem. Přidat k práci své srdce, sám sebe především neustále a pozorně sledovat, aby všechno, co vzejde z jeho práce, svědčilo o tom, že má rád i druhé lidi tak upřímně jako sám sebe. POKOJ A MÍR VŠEMU LIDU K VLÁDNÍMU PROHLÁŠENÍ Ant. Hradec Holubice se stala symbolem světa mízu a pokroku. V bibli máme zprávu c.prostnosti holubice, což znamená. Ä je znakem upřímnosti a bezelstnosti. Ne všichni lidé na světě mají zalíbení v holubici a ne všichni chodí v jejím znaku. Spíš se jim líbí dravec... My však sledujeme let holubice a pod jejím symbolem stojíme dnes na'předělu dvou světů ... (7 Pomodleme se... K jubileu biskupa-patriarchy dr. Františka Kováře Když naše nitro se přeplní vděč ností a my poznáváme, jaký moudrý pořádek jsi uvedl do společných věcí naší církve, roste naše láska a všechno, co je v nás, letí Ti, Bože, na křídlech víry vstříc. Velký jsi, Bože, mocný a hodný vší chvály a slávy... V tuto chvíli Tě slavíme za svého bratra, který první v řadě přichází k nám jako Tebou nám nabídnutá pomoc a bez-, péčí. Naše všechny pozdravy, posílané jemu, nejsou ve skutečnosti ničím jiným, než oslavou Tebe samého, který všechno tvoříš, všude jednáš a všechno od počátku až do • konce laskavě střežíš a opatruješ. Prosíme Tě za jeho život a zvláště za jeho práci, aby nebyla zmařena, ale aby i pro budoucí byla požehnáním, jako byla požehnáním pro nás. Nejvíce pak Tě prosíme, abys nám dal sílu, abychom všechno, co jsme přijali, dovedli proměňovat k oslavě Tvého jména na světě. Práce našeho bratra k ničemu jinému nesměřovala, nic jiného na světě nehledala a nehledá a žádný jiný smysl neměly hodiny jeho velké práce, než aby Tvá vůle byla všem známa a velebnost Tvého jména vyvýšena. Uváděl ve známost Tvůj zákon a přinášel mezi nás poselství víry. Stanul u Tvých živých zdrojů milosti !a slyšel z Písma Tvůj hlas. Prožil nad Tvým poselstvím celý svůj život, beu jehd narobeniu ■ slavíme v čas, kdy jsme naplněni vděčností za úrodu země a kdy vidíme, že máš svou péči o nás a že naše tělesné nasycení je zabězpečrno. Ty však, laskavý náš Otče, dbáš dílem bratrů, jako je František Kovář, aby i náš duchovní hlad 1 naše duchovní žízeň byla uspokojena a proto jsi poslal pečlivého zahradníka, aby nám z Tvých zahrad nosil dobré a zralé ovoce. Otevřel jsi mu zdroje svých milostí, aby poznával Tebe samého a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. Uzpůsobil jsi jej, aby ve dnech, kdy Tvé shince pálilo a úkoly se zdály nad síly člověka, on nezmalátněl, ale ještě více věřil, že Ty pracuješ, na díle lidské spásy a že člověk má také pracovat. Byl jsi s ním, když přišly deště a chladna a kdy i vlastní lidé ve víře jej umlčovali a zrazovali. Bože, lidská práce je před Tebou vždycky malá, ale my ňdíme, že v práci takových bratří, jako je patriarcha Kovář, se něco mezi námi měnilo, co je hluboko skryto v našem nitru. Učinili jsme ve svém duchovním vývoji krok, vyrostli jsme k plnějšímu účastenství s Te-. bou a to je, Bože, oslava bratra, nad kterou není větší. Náš posílený vnitřní život Tebe velebí v den, kdy životní jubileum jed-, noho z prvních bratří k nám promluvilo, a my si uvědomili, že jsi s námi a že v sladkém dechu našeho domova můžeme vnímat i Tvůj hlas a hlás našeho Spasíte-, le, Pána Ježíše Krista. B. V. Lobniský