Český Zápas, 1976 (LVI/1-52)
1976-01-04 / No. 1
v. ŽIVOT JE BOŽÍM PŘÍKAZEM Dr. MIROSLAV NOVÁK Myslím na vás, bratři a sestry, kteří pravidelně čtete Český zápas. V desítkách obcí jsem vás viděl, jak si jej nesete domů, abyste sami nebo s rodinou přemýšleli o své víře, o své církvi, i o tom, jak byste i vy mohli pomoci, aby naše obecenství bylo živé a životodárné, burcující naše svědomí a pomáhající nám na cestě za Ježíšem Kristem. „Kdo je v Kristu, je nové stvoření“ (2 K 5, 17). Nikdo z nás nežije sám pro sebe. Neseme kus odpovědnosti za podobu společnosti, do které nás Bůh postavil, za vztahy mezi lidmi i za naděje do budoucích dnů. Ve víře už žijeme v budoucnosti a současně ji připravujeme. Naše přítomnost je pokojná a dává nám pocit bezpečnosti. Rok 1975 byl dobrým rokem, plným pracovních úspěchů. Byl i rokem, v němž jsme se ohlíželi na třicet let života naší vlasti po vítězství nad smrtonosným fašismem a děkovali za možnost, že můžeme budovat společnost socialistickou. Je to veliká věc, že žijeme v míru. Nezapomínejme však ani na chvíli, že nebezpečí války je stále zde, ba, že s novými strašnými zbraněmi a prostředky masového ničení má člověk v rukou možnost záhuby lidstva a všeho života. Věřící křesťané a církve kdekoli na naší malé planetě Zemi nemohou stát stranou v zápase za záchranu života a je dobře, že si to začínají plně uvědomovat. Přesvědčil jsem se sám v nedávných dnech, jak se dovedou církve spojit k radikálním postojům, když poznají nebezpečí. Od 23. listopadu do 10. prosince se konalo v Nairobi v Keni páté valné shromáždění Světové rady církví. Poprvé na africkém kontinentě se sešli delegáti 271 církví všech světadílů, aby projednali nejaktuálnější otázky dneška a zítřka. Ve společném modlitebním soustředění nad Písmem a v otevřených rozhovorech v malých pracovních skupinách nebo jednotlivě si hledali cestu k vzájemné důvěře. Někteří byli viditelně zaraženi při plenárních zasedáních. Známí teologové, vědci a politikové s nebývalou ostrostí a otevřeností mluvili proti kolonialismu i jeho nové hospodářské formě, proti rasismu, zejména proti apartheidu v Jihoafrické republice, proti kapitalismu. Ostrá kritika byla vyslovena nejednou proti kořistění nadnárodních monopolů, proti růstu výdajů na zbrojení, jež zatěžuje národy světa už roční částkou tři sta miliard dolarů. Přednášející byli ze Západu, nebo z tzv. Třetího světa. Byl jsem zařazen do VI. sekce, která měla za podklad výsledky pěti let práce skupiny Církev a společnost, zvolené na posledním valném shromáždění v Uppsale. V sekci byli zastoupeni odborníci, vědci z oboru atomové fyziky, chemie, genetiky, biologie a ekonomiky. I praktičtí lékaři. My, telogové, jsme byli v mizivé menšině. Ale, myslím, že to bylo správné. Abychom mohli teologicky hodnotit, musíme znát skutečnost jaká je. A nejenom znát a vědět. Církve musí mít zájem na tom, které společenské síly dostanou do rukou výsledky zrychlující se vědeckotechnické revoluce: nové zdroje energie, nové biologické nástroje k přeměně druhů, ovládnutí genetického kódu člověka nebo techniku zbraní masového ničení. V sekci jsme navazovali na jednu z hlavních přednášek. Měl ji v plénu známý australský vědec, biolog prof. Charles Birch na téma: „Stvoření, technika a přežití lidstva“. Hned na začátku řekl: „Nesu vám zlou zprávu, že život, který tu nedaleko před 350 milióny let začínal, je vystaven nebezpečí zániku ...“ O přestávce mi jeden z delegátů řekl: mrazilo mě v zádech, když jsem ho poslouchal. Znám profesora Birche z pětileté spolupráce, vím o jeho víře, a rozuměl jsem velmi dobře, když na konci své přednášky stavěl před nás slovo Písma: „Osvědčuji proti tobě dnes nebem a zemí, žeť jsem život i smrt předložil, požehnání i zlořečenství; vyvoliž sobě tedy život, abys živ byl ty i símě tvé“ (5 M 30, 19). Snímek Josef Chroust EVANGELIUM PODLE LUKÁŠE • EVANGELIUM PODLE LUKÁŠE • EVANGELIUM PODLE LUKÁŠE • Evangelista O narození Ježíšově máme v našich evangeliích vlastně jen dvě zprávy. Zatímco evangelium podle Marka jako by nic nevědělo o mimořádných událostech při Ježíšově .narození a evangelium podle Jana dokonce připouští i námitku proti Ježíšově původu z Galileje (Jan 7,42), v nejstarším svědectví o Ježíšovi, v listech Pavlových, je jen poznámka o tom, že „když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, aby vykoupil lid“ (Gal. 4,4). Podrobnosti o narození Ježíšově Vlastně přinášejí pouze evangelium podle Matouše a podle Lukáše. Matouš nejprve ve zvláštním rodokmenu ukazuje lidský původ Ježíšův, ale při tom hnéd zdůrazňuje, že s lidským původem z všelijak hříšných předků je spojen také jeho původ shůry, z Ducha svátého. To vše je Boží div, který je zahalen tajemstvím. Evangelium také zdůrazňuje, že „vlastní“ jej nepřijali,'ale naopak jej uvítali zlobou a násilím, zatímco „pohané“ se mu poklonili. Nejpůvabnější a nejprokomponovanější je vylíčení Ježíšova narození v evangeliu podle Lukáše, Není proto divu, že právě Lukášovo vyprávění si křesťanské církve po celém světě čítají o vánocích, kdy si připomínají příchod Spasitele na svět. Stará církevní tradice toto evangelium sice připisuje Lukášovi, ale žádný doklad pro toto tvrzení není, a proto i v našich evangeliích je k jménu autora vždy připojeno ono slůvko „podle“. Jistě nebude nezajímavé si právě o tomto Lukášovi něco povědět, tím spíše, že se v nastávajícím roce budeme v biblických úvodnících nad texty, tohoto evangelia zamýšlet. Jméno Lukáš je zkrácená forma latinského Lucanus, případně Lukios nebo Lucius. Nový zákon zná tato jména, ale nezdá se pravděpodobné, že by byla totožná. O Lukášovi mluví především apoštol Pavel, který ho dokonce nazývá „milovaným lékařem“ (Kol. 4,14). Už tento název naznačuje, že Pavel měl k němu blízký osobní vztah. To potvrzuje také list k Filemonovl (24), kde Pavel jmenuje Lukáše jako svého pomocníka. Vlastně ze všech zmínek z; Pavlových listů, můžeme usoudit, že Lukáš byl Pavlovi blízký a že ho na některých cestách provázel. Byl jeho průvodcem zvláště na poslední cestě do Jeruzaléma a pak svědkem jeho zatčení. Ovšem nejen u Pavla, ale i v jiných textech je Lukáš nazýván lékařem, a tak mnozí badatelé se snaží obje*t v evangeliu a v Knize Skutků apoštolských, jež se- mu také připisuje, lékařské termíny. Podařilo se .jim to jen zčásti. Proto jiní, opírající se o tradici, že Lukáš byl právník, hledají termíny právnické. Jsou ovšem mnozí, kteří jsou přesvědčeni, že Lukáš byl malířem a že je od něj f jediný obraz Ježíšův, jenž se zachoval. Tento obraz je umístěn v Lateránu v Římě. Církevní historik Eusebius (žil v letech 260—340) poznamenal, že'. Lukáš pocházel z Antiochie v Sýrii. Hieronymus (348—420) pak usoudil, že Lukáš své evangelium napsal v Achají, pravděpodobně v Boetii, kde také v městě Theby jako neženatý a bezdětný ve věku 84 let zemřel. Tento údaj potvrzuje i zpráva, že v roce 356—57 byly Lukášovy ostatky převezeny z Théb do Konstantinopole (Carihradu) a tam uloženy v novém chrámu, postaveném císařem Konstantinem a zasvěceném památce apoštolů. V jednom kázání z roku 380, jež pronesl známý biskup Řehoř z Nazianzu, vynikající spisovatel a kazatel, stojí rovněž potvrzení, že Lukáš pocházel z Antiochie, a že působil v Řecku. Jeho původ z Antiochie by potvrzovaly i Skutky apoštolské, protože je v nich uvedeno mnoho podrobností o životě antiochejské obce, jež svědčí o skutečné znalosti prostředí. Ovšem v evangeliu i ve Skutcích je také mnoho zmínek o Samaří. Mnozí proto Lukáše uvádějí i do vztahu s evangelistou Filipem, který podle Skutků (8) působil v Samaří a v městech na pobřeží Středozemního moře. U Filipa a jeho čtyř dcer byl hostem i Pavel se svými druhy a tedy i s Lukášem, když se na cestě do Jeruzaléma zastavili v Cesareji. Snad Filipovy dcery, jež měly dar proroctví, zapůsobily na Lukáše tak mocně, že později ve svých knihách zaujímal vždy příznivý postoj k ženám a k jejich působení v církvi. Dokonce je umístil i do blízkosti Ježíšovy a ukazoval, že je nemalý podíl žen na díle církve. V poznámce starého rukopisu ze 2. století se soupisem knih Nového zákona, jež v minulém století ve Vatikánské knihovně objevil knihovník Muratori, je sice poznámka, že Lukáš neznal Ježíše a jeho pozemské působení, ale z některých pozdějších zpráv mnozí usuzují, že Lukáš patřil k oněm sedmdesáti učedníkům, jež si Pán Ježíš vyvolil (Luk. 10, lil.) a posílal do míst, které pak sá*i navštívil, aby jeho příchod ohlašovali. Mnozí jej dokonce ztotožňují i s jedním ze dvou učedníků, jdoucích do Emaus, kteří se na své cestě setkali se vzkříšeným Ježíšem a večeřeli s ním. Jak vidíme, zprávy o Lukášovi jsou tak kusé a neurčité, že se zdá, jakoby si přál, aby před očima církve mizel, aby tím spíše vystoupilo jeho dílo, radostná zvěst o Kristu, jako jediné důležité: ověřené a uchované svědectví a výklad, v čem je jeho smysl. Evangelium a Skutky apoštolské byly se vší pravděpodobností napsány ke konci prvního století, tedy v době, kdy očití svědci již odcházeli, a kdy do církve pronikaly vlivy, jež duchu Ježíšovu byly cizí. Autorovi, ať již jím byl kdokoliv — a byl to jistě vynikající učitel církve — šlo tedy o pravdivý obraz Božího činu v Ježíšovi a o obraz církve, který by promluvil k lidem, kteří přijdou — k církvi budoucnosti. Obraz počátků, jež pro svou jedinečnost a neopakovatelnost musí být základem pro další cestu církve, pro její orientaci na zaslíbenou budoucnost, pro mravní normy, formy bohoslužeb a vysluhování svátostí, ale 1 normy styku věřících se světem. Právě proto tyto dvě knihy Nového zákona, evangelium a Skutky apoštolské, jsou tak důležité pro život ‘křesťanské církve. Dr. Mojmír A. Beneš NESTIHL TO? Zběsilá kometa tancuje ztřeštěně. Najednou praskla — Žhavý kužel světla na Betlém vystřelila. „Narodil se ... Přišel... Spása ...ľ* Zpráva rachotí. Noviny zvláštní číslo. Televizní věže se chvějí. Zvědavost. Svět vzepjal se na nohou. Vidět. Slyšet. Cty-i mudrci závodí. Kdo dřív půjde blahopřát. Dravé auto reportérů srazilo člověka. Tři mudrci spěchají. Nemají na zbytečnosti čas. jen poslední mu pomáhá. Zpozdil se. Opadla senzace. Dítě v Betlémě není. Hledá mudrc. Po letech rebela přitloukají na kříž. Prý je to židovský král. Spěchá mudrc. Před horou lebek nějaké děvče vlečou do otroctví. Vykoupil je darem pro Krista. Zdržel se. Teď začala se země pod nohama chvět. Zhaslo slunce. Pukaly skály. Raněný mudrc sípá: „Třiatřicet let jsem tě hledal — marně ŕ Hlas do tmy podal mu ruku: „Amen, pravím tobě, cokoli jsi učinil jednomu z těchto nepatrných, mně jsi učinil." DANIEL KUČERA © Př Pétmdesátiny hradeckého biskupa J. Pochopa (OD diecezniho DOPISOVATELE! Zjistil jsem, ie moje úloha, spočívající v seznámení čtenářů Českého zápasu s významným životním jubileem biskupa královéhradecké diecéze CCSH, nebude nikterak zvlášť složitá. Mohu totiž s klidným svědomím odkázat na článek „Jubilant“, otištěný v našem týdeníku dne 27. 12. 1970 k šedesátinám našeho bratrů J. Pochopa a připojit pouze poznámečku: kromě let se nic nezměnilo! Stále např. v časném nedělním ránu vyjíždí z Hradce, aby i o nejvzdálenějších náboženských obcích posloužil slovem Božím a svátostmi, potěšil, povzbudil bratrsky porozprávěl. Vůz nevya držel nápor 250 tisíc kilometrů služebních cest a bylo třeba se s ním rozloučit. Jeho řidič však je stále plný pracovního elánu, prostudoval již vyhlášku č. 100 pro motoristy a s novou škodovkou se rád vydává na cesty za svými ovečkami jako pečlivý pastýř, který dovede poradit a pomocí. Bratr biskup Pochop si získal svou upřímností, láskou a dělnosn důvěru svých bratří a sester. Proto nikdo ani na okamžik nepochyboval o tom, že bude letos volbou znovu postaven do čela diecéze pro další volební období. Účastníci pardubického diecézniho shromáždění vzpomínají na překrásná svědectví, která před volbou vydali bratru Pochopovi mnozí duchovní i laičtí pracovníci a na pěkné chvíle, spojené s instalací staronového biskupa. Ten se ihned dal do práce a tak jej vidíme, jak s přehledem a moudrostí řídí schůze diecézních orgánů, jest jako senior platným členem biskupského sboru, promýšlí a řídí práci diecézního mírového výboru a teologického poradního sboru i účastni se mírové práce ve společenských organizacích. Prakticky nikdy nechybí na okrskových shromážděních a okrskových konferencích duchovních. Jeho pastorační rozhovory a návštěvy lze těžko spočítat. Máme radost i této víry, která se projevuje láskou, porozuměním a ochotou ke službě. O tom dalším jen stručně: kruh vnoučat se poněkud rozrostl, takže je y diecézním domě při naplánovaném společném sejití všech rodinných ratolestí dost žive a hlavně veselo. Br, biskup dále fandí ve fotbale Slavii, sleduje všechno dění kolem pokud čas stačí a kolem něho je vždy dobrá pohoda a nálada. Jubilantovi máte možnost popřát mj. ve sboru kněze Ambrože v Hradci Králové v neděli 25. 1. 1976 při nešporách ve 14 hodin. Dá-li Pán, ozvu se s další gratulací za pět let. Z. Sázava Jdeme všichni do mového roku, křesťané ,1 nekřesťané. Pokud jsme věřící, poděkovali jsme v poslední den starého roku za všechno, co nám Bůh dal, a za všechno, co nám umožnil, co jsme v Jeho síle směli vykonat, z čeho ze všeho jsme se mohli v uplynulém roce radovat. Nebylo toho málo, co se událo v našich náboženských obcích, za co se nemusíme hanbit, ale nač můžeme být hrdí. Ke kladům minulého roku jistě patří, že život našich sborů pokračoval i tenkrát, když někteří z duchovních odešli na odpočinek dočasný i věčný. Z těch prvních jen málo si uchovává své stáří pro sebe. Kromě těch, kdo nás opustili navždy, pochodují veteráni duchovní (Pokračování na 2. stranáj