Hlas Revoluce, 1968 (XXI/1-26)
1968-10-18 / No. 20-21
ROČNÍK 21 • CENA 120 Kčs 20 21 18.10 1968 Být svědkem rozhodného boje, k němuž se troubí nad námi! Co chtíti víc? Jen oči moje kéž Prozřetelnost nechá mi. Být svědkem světa, který vzroste z tolika zla, z tolika sil! Moci si říc: Jak je to prosté: Dobře, že jsem a že jsem byl. JOSEF HORA Uplili jiný ům Bylo to uprostřed válečných let, kdy Jsem přeslabikovala Poupata a dostala mezi prvními knížkami Jiráskovy Staré pověsti české. Samozřejmě, že ne nové vydání. Putovaly prostě z tátovy velké knihovny do skříňky mezi holčičí poklady. A pak večer co večer, když se stáhlo zatemnění a malounko se zatopilo — šetřilo se pro zimu, ale co naplat, na Vysočině už koncem října pěkně fouká — jsem sedávala na židličce u starých piliňáků a četla, četla. Před 28. říjnem jsem si založila hedvábnou záložkou s nehistoricky asketickou tváří M. J. Husa stránku s pověsti O králi ječmínkovi. Vím to zcela přesně. Neboť tehdejší dny byly naplněny podivnými příkazy. Tu píseň, děti, nezpívejte. Tu báseň, nikomu neříkejte. Netanči, dítě, lidé umírají. . . Ale na 28. října jsem si ráno oblékla sváteční šaty a ve škole nám hrál náš mladý pan učitel tichounce na housle Kde domov můj a v ručních pracích, které mi byly jinak náramně protivné, jsem přepozor-ně navlékala červeno mndrn bílé korálky do stužky svobody. Byl to tedy úplně jiný den a taky jiný večer. Neboť když jsem se uvelebila u svého milého čtení, vytasila se naše babička se sváteční pochoutkou — dnes. to se ví, k smíchu — s bonbóny z válečného umělého medu. Snad abych nezlobila a nenakukovala do vedlejšího pokoje, kde se v rádiu „lovila“ cizina. A tak, zatím co mé oči hltaly nešťastný osud pronásledované královný, která před zlobou chránila svAj poklad nejdražší a kdy se alegorie těžce zkoušené české vlasti promítala zcela konkrétně i v dětských představách, svírajíc srdce mrazivým strachem, siádla mi pod jazykem — odpusťte tu prozaičnost — ta protektorátní vzácnost. Od těch dob prošlo mnoho 28 říjnů, které by stály možná víc za zamyšlení. Ty bezprostředně poválečné poněkud zastírala našim bláznivým zeleným létům radost z nové svobody a ty pozdější se již neslavily ve svém pravém významu. O okolnostech vzniku naší samostatné republiky a o mužích 28. října jsme se dozvídali tolik prapodivného, že ještě i&jpřijatelnější bylo, když se ten nepracovní den (již ne sváteční) — začal mezi prostými lidmi spojovat s tradicí blízkých Dušiček ... V koutku srdce jsme oplakávali i své vzpomínky. V letošních říjnových vigiliích se mi vybavuje — ač se té „pamětnické“ sentimentalitě bráním — opět obraz pronásledované zlatovlasé královny a budoucího krále Ječmínka i jeho věrného lidu, znovu cítím mrazivý strach o jejich osud, ač i dnes mé smysly jsou, odpusťte tu prozaičnost, schopny vnímat i každou neobyčejnou slast. Znamená to ostatně jen tolik, že žiji, že žijeme další 28. říjen. J. R. Je-li člověku Jen o rok míň než této republice, neubrání se ani troše dojetí ani kapce nostalgie nad jejím půlstoletým Jubileem. Padesát let v životě člověka je dost, možná mnoho. V životě národa a státu to není o mnoho víc než okamžik. Nelze si neskládat ony paprsky a stíny, z nichž je tento okamžik složen. Byly světlé jako tisíc sluncí a byly černější než nejtemnější noc. A přece obraz, který se z nich skládá, může mít co chce kazů, ale nechybí mu ani jediný na kráse. A tak si vybavuji v paměti ony zastávky na cestě k letošnímu 28. říjnu. V dětství a ranném mládí to byly vlající prapory, slavnostní řeči, studentské akademie. Ovšem, že jsme se v duchu a někdy nejen v duchu smávali onomu okřídlenému „tři sta let jsme trpěli”, ovšem, že nám často jen málo říkaly slzy našich tátů, když vzpomínali na onen památný 28. říjen 1918. Jenže smích nás navždy přešel již v roce osmatřicátém. Najednou jsme pochopili v plném tragicky hrůzném i krásném obsahu, co to je láska k vlasti, láska k národu, láska k zemi, ze které člověk vyšel. Že to neznamená jen užívat její krásy, plodů jejího bohatství či přiživovat se na její slávě. Že to znamená v první řadě a především být účastníkem jejího osudu. Že vyznávat lásku, když o nic nejde a když je všechno v pořádku, dokáže každý. Ale míra a hloubka lásky, věrnosti, cti a každého citu prochází očistnou zkouškou právě tehdy, když je předmět mé lásky na smrt ohrožen, když je najednou opuštěný a slabý, třeba jen zdánlivě. Pak je tu pro mou generaci nezapomenutelný 28. říjen 1939 s památnými pražskými „emonstracemi, kdy na pražské dlažbě zůstal, vedle mnoha jiných, ležet ná smrt zraněný kolega — student Opletal. Co v těchto chvílích znamenala pro každého z nás československá trikolóra! Co československá hymna, kterou jsme jen o málo později zpívali o pohřbu Jana Opletala! Jak jsime tenkrát v plném rozsahu pochopili ono husitské nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte! Němci - nacisté tehdy byli na vrcholu své slávy. U nohou jim leželo pokořené Polsko, ze západu se na ně dívala fascinovaná, vyděšená Francie. A čeští lidé v srdci ..řiše“. jak se tehdy říkávalo okupované Praze, se odvážili tohle všechno nebrat na vědomí... Je samozřejmé že citový vztah k tomuto 28. říjnu, i když má tragickou pachuť, je nejsilnější. Chápali jsme po roce 1945, že data 5. května a zejména 9. května v mnohém onu patetickou velikost 28. října předstihla a zastínila. Ale přesto nám bývalo často smutno, když se výročí vzniku nezávislého československého státu nevzpomnělo buď vůbec, nebo, což bylo ještě horší, připomínalo jen primitivním, nekulturním způsobem. Když někdy vznikal téměř oprávněný dojem, jako bychom se za toto veliké datum naší historie styděli. Co si přát k letošnímu 28. říjnu? Abychom si toto datum připomínali vždycky tak důstojně, jak se na kulturní národ a stát sluší. To neznamená, abychom zapomínali na 5. a 9. světen, ale naopak, viděli v těchto třech jubileích jeden jediný společný řetěz, vedoucí a směřující k našemu dnešku, zítřku, k celé naší budoucnosti. Jubileum padesátileté existence nezávislého národního státu, navíc existence tak draze vybojované a ob* hajované, znamená ovšem hemyslit pouze na sebe, ale myslit na všechny, i na ty, co přijdou po nás. Přejme tedy ze srdce šťastnou budoucnost "tomuto státu, této zemi. Ať je šťastným domovem nám a stále šťastnějším domovem pro ty, co přijdou po nás. Ať se v ní dovrší a uskuteční tisíciletý ideál, pro který už bylo vylito tolik drahé krve. Ať dojdeme na konec cesty, kterou jsme si předsevzali. Je to cesta socialistická, demokratická a humanistická. Republice, naší drahé socialistické republice Československé pak přejme oním klasickým Quod bonům, fausíüm, felix, fortunatumque siti Což, volně přeloženo, znamená: To neikrásněiší. Zdeněk Koňák t o nejkrásnější Proč právě k tobě náležím Ty výspo, proudem omílaná, kde v jitřní zvon zní z dálky hrana, kde stavba sotva dokonaná i krása úmyslu jak stín se propadají do hlubin mhou zrcadlená Atlantidy? A pyšně jdoucích lodí přídy do lidské paměti rvou klín. Josef HORA 28. října 1918 na Václavském náměstí Láska k národu vykonala zázrak našeho osvobození TO PONDĚLÍ 28. ŘÍJNA byl všední podzimní den, ód rána plny sychravých mlh. V tepnách pražských ulic se však viditelně stupňuje horečné napětí, kterým vře město už po několik dní. S otevřeným výsměchem se komentují „vítězné“ zprávy rakouského generálního štábu. Nikdo jim nevěří, i když právě vyšlé pondělníky pokračují v úředním „vítězném" zpravodajství. A tu náhle vyrukovala vídeňská vláda s „trumfem“, o kterém se domnívá, ze zachrání existenci Rakousko- Uherska. Objevuje se zvláštní vydání „Národních listů" S překvapujícím prohlášením Vídně: „Ministr zahraničních věcí hrabě Andrássy uložil včera rakousko-uherskému vyslanci ve Stockholmu, aby požádal královskou švédskou vládu, aby doručila vládě Spojených států amerických tuto odpověď na její nôtu z 18. října: Odpovídajíc na nótu pana presidenta Wilsona z 18. t. m., zaslanou vládě rakousko-uherské, a ve smyslu rozhodnutí pana presidenta pojednati odděleně s Rakousko-Uherskem o otázce příměří a míru, klade si rakousko-uherská vláda za čest prohlásili, že stejně jako s dřívějšími projevy pana presidenta souhlasí také s jeho názorem, obsaženým v poslední nótě o právech národů rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů. Poněvadž tedy Rakousko- Uhersko přijalo veškeré podmínky, na kterých učinil pan president závislým vstup do vyjednávání o příměří a míru, nepřekáží po názoru rakousko-uherské vlády již nic zahájení tohoto jednání. Rakousko-uherská vláda prohlašuje tuďťž ochotu, nečekajíc výsledků jiného vyjednávání, vejiti v jednání o mír mezí Rakousko-Uherskem a státy odpůrců a o okamžité příměří na všech frontách rakousko-uherských a žádá pana presidenta Wilsona, aby ráčil učiniti příslušné přípravy “ Separátní mír je východisko, od něhož Habsburkové čekají svou spásu a likvidaci československého odboje... Ale přes tento záludný rozpočet udělala Praha rozhodný revoluční škrt. Rakousko-Uhersko kapituluje! „At žije naše samostatná republika/“ — jásající davy se rázem rozlévají jaka lavina Václavským náměstím a pražskými tepnami. Mohutný chorál „Kde domov můj“, sokolské a národní písně se rozlévají celou Prahou. Davy strhují rakouské dvojhlavé orly a německé nápisy, čeští vojáci v rakouských stejnokrojích strhují vojenské kokardy a nahrazují je stužkami v národních barvách. Zmatek zachvátil těžce vyzbrojené pluky rakouské pražské posádky. Kromě zvlášt do Prahy vyslaného 73. pluku je tu nejméně 10 praporů německé a maďarské pěchoty, úderné myslivecké prapory s vybraným mužstvem, ve Vršovicích je soustředěna asistenční baterie dělostřelectva, která má rozkaz vystoupit, „vypuknou-li v Praze, nepokoje“. Ale pražský lid už město ovládl. VÍ už, že Národní výbor- převzal Válečný obilní ústav, aby zabránil vyvážení potravin z Cech a s nadšením přijímá projevy jeho zástupců, kteří oznamuji příchod svobody a samostatnosti a nabádají ke kázni. Nesmí být dopuštěn chaos a rozvrat. NA SCÉNU VYSTOUPILA „vojenská Mafie". Vede ji major Jaroslav Rošický, otec slavného českého atleta Evžena Rošického, protifašistického bojovníka, který za 24 let padá v Kobylisích — 25. června 1942 — pod střelami popravčí čely nacistických okupantů. Jeho úkolem bylo zorganizovat české vojenské síly, které by zajistily pražskou revoluci proti zásahům rakouských pluků. 28. říjen nezastihl předem zorganizovaný štáb majora Rošického, složený ze statečných českých důstojníků, nepřipravený. Ve večerních hodinách je Žofín zaplaven českými vojáky, kteří vstupují pod prapor revoluce. Předem smluvený plán funguje bezvadně. Polního pilota, setníka Jindřicha Kostrbu se podařilo včas dostat k vojenské policii posádkového velitelství. Ten už 28. října dopoledne zprostil německé mužstvo vojenské policie služby a poslal je do kasáren. Vojenská policie byla v českých rukou. Vyšla i akce u vršovické asistenční baterie dělostřelectva. Měla mužstvo české, ale jen jediného českého důstojníka poručíka Karla Hroníka. Ostatní byli Němot. Podle tajného ujednání Kostrbova s Hroníkem čeští vojáci vypověděli hned 28. října německým důstojníkům poslušnost a děla i s náboji byla převezena na Hradčany. Velkou pomocí přispěl také rumunský vlastenec nadporučík Herbay v kasárnách rumunského pluku č. 2 na 0jezdě. V dohodě s českým setníkem Betkou Herbay dosáhl, že rumunští vojáci odevzdali zbraně á utvořili rumunskou legii. Tři automobily, plné zbraní a nábojů i s 6 strojními puškami ss octly v českých rukou. Opatřit dostatek zbraní, to byl hlavní úkol ..vojenské Mafie". Major Rošický měl spolehlivou zprávu, že rakouské velení má velké skladiště zbraní v Hostivicích, kde je však velitelem Němec s řadou jiných německých důstojníků a kde také značnou část mužstva tvoří Němci. Bez vědomí velitelství rakouské posádky zbraně nevydají. Zosnována tedy ihned akce donutit velitele rakouské posádky generála Kestřánka k vydání Hostivic. Počítalo se s tím, že generál Kestřánek nevyniká právě odvahou a statečností. Byla k němu vyslána delegace v čele s dr. Scheinerem, jehož Národní výbor jmenoval nejvyšším velitelem. I tato akce se zdařila. Když bylo gen. Kestřánkovi slíbeno, že mu nebude ublíženo, odhodlal se Hostivic se vzdát. Tím bylo ozbrojení čs. vojáků zajištěno. Pravda, všechno ještě vyhráno nebylo. Ukázalo se to v noci z 29. na 30. října, kdy bylo zjištěno, že rakouský štáb hodlá sáhnout k protiúderu. Rakouský plán zkrachoval. O vítězství revoluce bylo rozhodnuto. „A tak budiž 28. říjen navždy svátkem vítězného národa", píše major Jaroslav Rošický ve své brožuře „Účast vojska v domácím odboji", „památkou na naši trnitou cestu k svobodě, památkou našeho vlastenectví a našeho národního idealismu. Láska k národu vykonala zázrak našeho ovobození..." V. H. «