Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1952 (XXXVII/27-52)
1952-07-03 / No. 27
Oít'k) 27 • P ^álk 87 i. VH. 1952 • 2 Kčs evangelický týdeník Mrtvení i život4 2. Koř. 4, 10. Apoštol mluví o mrtveni Pána Ježíše. Myslí tím zřejmé vše to, co později vyznávala křesťanská církev v apoštolském vyznáni viry slovy: »...narodil - 7 ' nny, trpél pod Pontským Pilátem, ukřižován, umřel, pohřben jest, sestoupil do pekel«. O tom kážeme i my a tomu vři íme 5 my. Víme že Ježíš Kristus ukřižovaný a zmrtvýchvstalý je středem církve a jejím Pánem. Je to všechno, ale je toho přece jen málo. Ap.. tol chtél svému sboru pří. pomenout, že bez této víry a bez tohoto vyznáni církev není možná. Jenžo к tom : smísí přistoupit ještě něco dalšího, něco více. Proto pravi, Že mrtveni Kristovo na těle (svém) nosíme. Křesťanská církev se nejednou vírou ví sKute néív' Krista jen honosila, jen slavně a obřadně ho vyznávala, avšak bála se spolu se svými údy nést jeho utrpení na vlastním těle. Vždyť víra má teprve'teh-. dy cenu, počítá-li s dňsiedky. Chodit jen do kostela a pouze o sobě říkat, že jsem křesťan < jen frází. Vyznání o Kristu se často stalo jen vnějším pozlátkem, pod nímž namnož. zela u i >ká prázdnota. Je tomu tak dofud. Církev vždy po.-bývala ne ». ám významu a upadala do směšnosti, jestliže nechtěla svou víru dokázat. Ta se ně- Kazttje "ti né jel. vmi oravověrnými formulkami nebo dftv sipným šermem siow ííyl-lí -ležíš К istus ukřižován pro naše hříchy a vstal-li z mrtvých pro >t. e ©í ravedíněrií, pak to n • чёс©, " ěer, bychom si mohli pouze kázat, eo bychom mohli pouze poslouchat a na co bychom še dívali jen jako nezúčastnění diváci. « '■ podíl i ...» to toho našeho Husa, jehož památku si V těch' Věří a chodí i. o životě není In. tvi. V ne- I u >ádf poslu,v na sobě nese i to sžíše, V к tomu všeto není ко-to dnech připomí od mís% 5t kUdn, z; »jištěni, klidu kájíte, do я chače, apoštolskí mrtvení Pána Je mu kacířská smrt. Ale nec! . Křesťanství nekoněí s ar ti, nýbrž životem. Je to taková láštní věc: křesťanova víra je orli itována na Kristově smrti na kří ale právě proto věří v život. To prow, že Ježíš Kristus není mrtvý, nýbrž živý Pán. Ano, teprve to křesťanství, které ví, že .v Kristově smrt: je - odpuštění hříchů, které ví, že církev a její údové mu .i; na sobě r éet Kristovo mrtvení, ví současně, že na nich musí být zjeven Kristův život. A co je Kristův život ? Toť zvěstování království Božího, toť skutky milosrdenství, toť služba člověka. Kristův život, toť jeho zmrtvýchvstání a panování na pravici Boha Otce všemohoucího. I to církve vyznávaly od Starověku, s o tom »ly, ale zdalipak tento život nesly na svém těle? S-íikr. 1 je:- osobovaly Kristovo panování, kolikrát si osobovaly jeho slávu, nóllely, ale přitom vnitřně ckndly, é.':.“- amolibé, duchovi.'- pustly. ' měly a staly se • •• .-v’iV-'iv -n těle - a starožitností uprostřed tohoto světa. Ale skutečná církev Kristova je svěží, činná a vý.»oiijuá, platná, jwuite dobře porozuměla, co to znamená vzít vážně ha sebe Kristovu smrt a pak í závazek к životu. Kde tomu tak bylo, vznikala reformace a církev znovu ožHa, aby znamenala mnoho pro všechen lid, mezi nímž jí bylo dáno se zrodit. I reformaci ohrozilo nebezpečí, jakmile si udělala z Kristovy smrti a z jeho zmrtvýchvstání pravověrnou formulku nebo jakmile přestala rozumět původnímu apoštolskému svědectví a přeznačila je. Křesťanské církví zůstává dnes znovu jen jedna cesta: vzít na sebe plnost Kristovy smrti, aby mohl býti na ní zjeven. í jeho život. Nic není tak nesnesitelné a tak ubohé, jako neví-li církev, komu uvěřila- Nic není na světě tak zbytečné jako církev, která nežije z života svřho Pána. Svědectví o něm musí znovu zaznít nově a čerstvě z jejích kázání a ve všem jejím konání musí znovu být patrno, že je hnána mocí Ducha svátého. To si musí uvědomit všichni její kazatelé i údové sborů. Plnost Slova Božího musí naplnit jejich mysl a srdce, jejich konání a život. Se svědectvím o ukřižovaném a živém Pánu musíme stát v tomto světě slovem i životem, fqf Лад Hus — Kardinálům, 1411 Výsledky jsou zkouškou činů Devět kusův zlatých JAN HUS 1. Kdož dá jeden haléř pro Boha za svého zdravého života, ten více Pána Boha uctí a své duši více prospěje, než by po smrti tolik zlata dal, což by se mezi zemí a mezi nebem mohlo obdržeti. 2. Kdo jedno slovo protivné strp í, ten více Pána Boha uctí a své duši více, prospěje, nežli by tolik metel o svůj hřbet bil, co by jich mohlo v největším lese vzrůsti. 3. Kdo se nejmenšímu pokoří, ten více Pána Boha uctí a své duši prospěje, než by od jednoho konce světa do druhého putoval, a v každé šlépěji svou krev prolil. 4. Kdož dá Bohu všemi svými údy v 1 á s t i, ten více Pána Boha uctí a své duši prospěje, nežli by všechen svět pro Boha na hlavě schodil. 5. Kdož jed nu slzu na své hříchy uroní, ten více Pána Boha uctí a své duši prospěje, nežli by po smrti tolik plakal, až by jemu z očí dvě řeky tekly. 6. Kdo sobě Pána Boha nade všecko stvoření draze váží a jemu se všechen poddává, ten více Pána Boha uctí a své duši prospěje, nežli by za něho matka Boží se všemi svátými prosila. 7. Kdo nižádného bláznivě nesoudí, ten více Pána. Boha uctí a své duši prospěje, nežli by byl jako sv. Vavřinec na roště pečen. 8. Kdož milosrdenství kterému člověku učiní pro Boha, ten více Pána Boha uctí a své duši více prospěje, nežli by byl do třetího nebe vtržen, jako sv. Pavel. 9. Kdož se vůli Boží neprotiví, ten více Pána Boha uctí a své duši více prospěje, nežli by všechen svět, kdyby jeho byl, pro Boha dal. Po smrti mistra Jana Výňatek z knihy laureáta státní ceny dr.J. Macka »Ktož jsú boží bojovnici« Vytvořilo se několik středisek husitského revolučního hnutí: okolí Prahy a Praha, kraj kolem Hradce Králové a prostor severozápadních Čech s městy Žatgem, Slaným a Louny. Nejmocnějším střediskem revolučního venkovského lidu a radikálního křídla městské oposice se však staly jižní Čechy. A tam v jižních Čechách na panství mocných pánů z Rožmberka, pánů z Ústí i na bohatých statcích kláštera zlatokorunského je vydírané venkovské obyvatelstvo už dávno zneklidněno a připraveno к výbuchu. Tuhý útisk nelítostných vrchností proměňuje sedláčkům, pacholkům ť podruhům život v jedno nekonečné utrpení. Drobní řemeslníci poddanských (t. j. šlechtických) měst zase s nevolí pociťují zásahy vrchností do městského života a ohýbají se pod novými a novými finančními závazky. Není proto divu, že tolik nadšení v nich vzbudila kázání slavného pražského profesora mistra Jana. Mistr Jan Hus totiž po vypuzení z Prahy v r. 1412 odešfel na venkov. »Prve sem kázal v městech i ulicích, ale nynie káži mezi ploty, podlé hradu, jenž slove Kozí, mezi cěstami měst a vsí..říká mistr Jan o své činnosti mezi venkovským lidem, jenž se kolem něho dychtivě seskupuje. A jak jej poslouchají s otevřeným srdcem! Vždyť oni mají stejný názor na panskou nádheru, vždyť oni pociťuji neméně těžce zhoubnost církevní rozmařilosti, již pranýřuje mistr Jan. Jeho útoky proti mocným a bohatým, proti církevním i světským pánům a výzvy к návratu a chudobě a přímo kult chudoby pro měňují tyto sedláčky a chudáky v od dané stoupence opravného hnuti! A už rok po Husově smrti (někdy r. 1416) máme zprávy, že okolí hrádku Kozího je zachváceno neklidem. Neznámý autor •— patrně kněz — si stěžuje vrchnosti: Anonymní udání o přečinech, kterých se dopouštějí kazatelé na Kozim hrádku a v městě Ostí nad Lužnicí jak proti učení křesťanskému, tak proti obřadům stanoveným církvi. Za prvé, že se na Kozím hrádku i pod hrádkem i v Ústi kázalo a káže, že uctívání mešních rouch, obrazů a svátosti je marnost a že kněz, rozprostře-li si jakýkoli hadr nebo tkaninu ba i šat, rsůže sioužit mši na zemi, na stole, n -bo i na sudu a stejně se může i Ю služeb Božích zúčastnit. Avšak biskupové, kterým tito kazatele iíKFtji1 abbylky á hrebenáři, vynašli všechna tato uctívání jak rouch a obrazů, tak i svátosti z lakoty; a říkají dále, že to vše může dělat prostý kněz; dokazují, že vzhledem к tomu, že prostý kněz může světit tělo Kristovo, tím spiše prý může dělati toto. Tohle hlásají lidu také mimo mše, jež zakončují jenom odříkáním některých modliteb. Také křest, svátá mše i všechno jiné může se prý sloužit mimo kostel; a také je slouží na návrších a křtí v rybnících a sádkách; že prý kamenný kostel, kde slouží mše ti nehodní kuběnáři, je peleš lotrovská a obrazy jsou prý taktéž marnost. A na Veliký pátek řekli lidu, že se klanějí modle a přesvědčovali ho a tvrdili mu, že kuběnáři nebo kuklikové (euculati) ani nezačínají ani nekončí mše. A sami téhož dne sloužili dvě mše za sebou na vršku nedaleko Kozího hrádku а к tomu s pohrdáním dodávali, »ž^ dnes kuběnáři a kuklíkové v lútky a v špalky budú hráti«. Když to lid slyšel, zčásti to schvaloval a smál se, ale se rouhal a vzdaloval se posluš- A dokonce i prosti laikové kásami kazatelé přitom poslouchali vyznání hříchů v domech obce. Potom také, aby ukázali, že pohrdají církví, pokřtili mimo kostel v tekoucí vodě syna jednoho prostého laika, řečeného Krampéř; a ten prostý věřící byl bičován pro bludařské kázání ve městě pánazftečice; a dosud trvá na tom. že je špatný každý kněz, který nedrží'S Husem, a že takový také nemůže konat obřady. A tak po takových kázáních mnozí z laiků uvádějí do kostela ženy po porodu a stejně i nevěsty к potupě církve. Také říkají, že všichni kněží až do dneška byli zloději, poněvadž nám nepodávali krev Ježíše Krista. Poučují lid a takto к němu mluvi: »Rekne-li kuběnář při podáváni těla Páně: „Věříš také, že tu je krev Páně?”, řekni: „Nevěřím!” a to proto, že Kristus podával pod obojí způsoboví, я kdyhy byl Kristus lezijii! rozdíl mezi těmi dvěma věcmi, nebyl by prý podával pod obojí, a proto atd. Taktéž říkají, že je lépe kostky hrát než přinášet oběti špatným představeným církve; a nazývají špatným každého, kdo nedrží s Husem. A říkají také, že Hus více prospěl cirkvi katolické a vykonal více zázraků než sv. Petr nebo Pavel, poněvadž oni vše konali tělesně, Hus všaik duchovně. Také když laikové za času moru chtěli mít kněze při pohřebním průvodu, byli jimi navedeni, aby mrtvým odepřeli zádušní mše a modlitby a sami je nesli, zpívajíce tu piseň: »My křesťané viery pravé«, aby dali hůl místo kříže a aby žehnali těla při spouštění do hrobu těmito slovy: »Já tě porúčiem Bohu Jesu Kristu papežovi': mocí, neb tolik mohu jako arcibiskupové« atd. A dodávají, že mrtvému je lépe ležet pod šibenicí než ležet na hřbitově kuběnářů a kuklíků a být bez jejich mší; a že je lépe projiti sto mil za dobrým knězem a že prý takovi kuběnáři nevykonávají svůj úřad pravoplatně, a tedy že ty hostie, které podávají, může kterýkoli laik vzít a dát si do škorně atd. Všimněte si, že celé to líčení přestupků proti církevním dogmatům, všechny ty kacířské bludy se točí kolem jediného: lid, účastník všech těch kacířství, nejen že se posmívá, ale i se odtahuje od poslušnosti. A vrchnost i farář přece nezbytně potřebují, aby se poddaní nebouřili, nýbrž poslušně platili úrok i desátek. zčásti t£ž se 1 Zlosti, žali; 1 chali ■ Poslední list přátelům Buoh s vami! Mev velike doměnie z mnohých přičiň, psal sem, jako bych měl zajtra skonati; již opět znamenav prodleme smrti, píši vám, milostivi a věrní přietelé v bohu! ještě abych svú vděčnost ukázal, dokud najdéle mohu, maje vždy utěšenie, že mohu к vám mluviti po lístku. A pravím vám, že pán buoh vie, proč prodlévá mú smrtí i mého milého bratra, mistra Jeronýma, 0 němž mám naději, že svatě umře bez viny, a že statečnějie sě má 1 tnpí, než já nestatečný hriešnik. Dal nám рад buoh diúhý čas, aby chom své hřiechy lépe spamatovali a jich statečně želeli; dal nám čas diúhý, aby veliké pokušenie sňalo hřiechy veliké, a přineslo utěšenie; dal nám čas, abychom pamatovali svého krále, pána boha, Ježíše milosrdného hrozné pohaněnie a smrť ukrutnú, jeho vážili, a proto milejé trpěli; abychom také pomněli, že nenie s hodóv tohoto světa jiti na hody onoho světa; abychom pamatovali, že skrze nnohá utrpenie světí sú vešli v nebeské královstvie: někteří po kusu řézáni. jiní vrtáni, jiní vařeni, jiní pečeni, jiní za živa drieni. za živa pcv-abáni, kamenováni, křížová: i, mlci mezi žernovy, vláčeni topeni, pa ni, věšeni, po kusu trháni, a prvé 'haněni, žalařováni, biti, okováni. A kto móž všecky muky vypsati, kteréž sú i v novém i v starém zákoně světí pro pravdu boží trpěli, a zvlášče ti, jenž sú kněžskú zlosť tresktali a proti nie kázali! a divná věc bude, ktož nynie neutrpí, bude-li stati statečně proti zlosti, a zvlášče proti kněžské, jenž sebe nedá dotknúti! A již sem tomu rád, že sú mé knížky musili čisti, v nichž jest zlosť jejich otevriena; a viem, že sú je pilnějie přečetli než svaté čtenie, chtiece bludy naleznuti. — Dán list ve čtvrtek před vigilji Svatého Petra u' večer. Amen. Husův svět Zvykli jsme si všichni vidět v mistru Janu ne-li reformátora, tedy aspoň předchůdce reformace. Víme dobře, že mistr Jan se zasazoval, aby krásná česká řeě se stala řečí celého národa, a rozhlaholila se i v síních právě založené university a pod klenbami nově budovaných chrámů. Málo však víme, že tím vším, snahou 0 očistu církve, úsilím, aby český lid byl a opět se stal pánem ve své zemi, byl přiváděn к tomu, aby vždy znovu naslouchal vzdechům chudiny měst i venkova, které svědčily o tom, jakými rozpory se zmítala tehdejší feudální společnost. I na tyto rozpory ukazoval, i těmto rozporům platilo jeho ohnivé slovo, které je nejen osvěcovalo, ale které je nakonec 1 spalovalo. Je samozřejmé, že nejprve viděl vinu tehdejší církve, která se stala nejbohatším feudalem země: »Jich chlévy jsou lépe přikryty než ve vsi kostelé, ani panští hradové. Snad sú sobě život přieliš ukrutný vyvolili, aby v něm núze netrpěli? Déšť jich nezmočí, bláto sě jich v ambitě, to jest v okolku nechopí, hlad a žiezeň od nich vyhnala dřévě řečená plnodť: jim sě dává, jim sě kupuje a chudý všudy v núzi leží.« Ale nejen již trpně a pasivně přijímá chudý tento stav. Hus vidí, jak v tomto chudém a nuzném klíčí nenávist, která se hrozí státí přívalem, jenž smete všechny hráze, za nimiž se feudálové a tedy i representanti církve cítí bezpečnými: »Ale že na bohatých kněžieh vidí (laikové) lepšie rúcho a vidí u nich krasšie копёл \iece zboží a krasšie ženy a oděnie, jsúc hnuti závistí, sahají na ně i rukú ...« Tak se učil lid nenávidět ty, kteří je měli učit lásce, kteří však odírali právě chudinu o poslední groš: »... ono za zpověď, ono za mši, ono od svátosti, ono za odpustky, ono za úvod, ono za požehnáni, ono za pohřeb, ono za pokropenie, ono za modlitby. Ne haléřík poslední, jež jest babička v šíojieřku zavázala, aby ani lapka, ani zloděj jí ho nevzal, ten haléřík ludař a zloděj za ní vyíúdí.« Ludař a zloděj, těm patřil hněv lidu i Husův, který vždy byl s lidem a ovšem i s těmi kněžími, kteří trpěli spolu s lidem a nikdy se mu neodrodili. I oni byli zneužíváni: »Tak pohřiechu. Kněží a žiaci Hekají a zpievají hodiny: jakož 1 já, když jsem byl žákem a zpieval sem s jinými vigílie, tak sme zpievali, jedné abychom odbyli: neb Jiní sú penieze brali, a s námi zavláčili, zaorali...« Co bychom pak mohli čekat od světské vrchnosti? A mohli bychom čekat, že by Hus mlčel tam, zbaběle a opatmicky, kde viděl, jak světská vrchnost činí totéž, co církevní v téže míře? »Také napomínám tě, aby, když súdjš, peněz řečí nehonil, jako mnozí ěinie, že sprostná nebožátka pro jedno slovo z prostnosti řečené, odsuzují o penieze a někdy 1 o hrdlo... Ne pohřiechu!« Talí se Hus a jeho kázání stávaly setbou, která zrála v revoluci a v požadavky, které chtěly uskutečnit zásadní rovnost všech, odstranění zlořádů, komunismus: »Item, každý duom farářský, kanovníci, kaplanský a kterýkoli kněžský jim ku bydlu otdaný a všecko jiné nadánie kněUiké, má již zkaženo neb vypáleno býti. Item jakož na Hradišti neb na Táboře není nic mé a nic tvé, než všecko v obec rovně mají: taktéž všem všecko vždycky má v obec býti, a nižádný nemá nic zvláště mieti: jinak ktož co má zvláště, ten hřeši smrtedlně.« Nestačí na Husa vzpomínat. Od Husa a u Husa je nutno se učit. Písmo neodvádělo Husa od porozumění problematice současnosti, ale naopak. Slovo prorocké a apoštolské mu zostHlo jeho pohled na současné dění tak, že pronikal pod skvělá roucha kněží a prelátů, za hradby pyšných feudálních sídel, do zatuchlých, kdysi romanticky opěvaných chýší, aby zde viděl jedno: že společnost, která chová v sobě rozpory tak nesmiřitelné, musí buď zemřít, anebo musí být léčena a vyléčena. On sám pak věřil v život. A protože věHl v život, umě! i zemřít, aby byl živ on i ti, kteří př«d jeho očima umírali v bídě, pro vinu mocných. -p-