Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1966 (LI/1-44)
1966-01-05 / No. 1
Na prahu nového roku stojíme opravdu jako v otevřených dveřích, jen vkročit dál. Ale kam vlastně? Před námi je tajemné neznámo. Stojíme jako nad temnou propastí. Nad propastí neznámého času. A musila by se nám z tohoto pocitu zatočit hlava, kdybychom neměli zároveň vědomí, že máme za sebou pevný břeh. určitou známou minulost. I na vlastním prahu nového roku smíme stát jako na dobrém a spolehlivém základu. A ten je dán naší dosavadní zkušeností, že „až potud pomáhal nám Hospodin“. jako lidé své doby a svého prostředí můžeme chovat na počátku roku nejrůznější naděje a tužby. A zase Otevřené dveře ZJEVENI 3. 8 třeba i různé dohady, nejistoty a obavy. Ale jako lid Boží, jako křesfané, smíme nad tím vším chovat v srdci smělou důvěru v další milostivé Boží vedení, v Boží ochranu, lásku a pomoc Smíme brát milost za milostí. A to je to nejdůležitější. Mezi mnnha povzbudivými slovy, která máme v Písmech pro případné novoroční zamyšlení, pozoruhodně vyniká ujištění oslaveného Pána církve v knize Zjevení 3, 8: „Aj, po stavil jsem před tebou dvéře otevřené, a žádný jich nemůže zavřít.“ Ro zumět a přijmout osobně toto zaslíbení je jistě možno jen ve víře. Vstup do nového roku znamená časové otevření dveří tak jako tak. Víra se však nesoustřeďuje na pouhý běh ča su, ale na kvalitu toho. čím má být tento čas naplněn Zde v knize Zjevení slyšíme jasné slovo Ježíše Krista, že je to on, kdo postavil (doslova: dal) před své věrné otevřené dveře. Je to projev jeho zvlášt ní milosti. Chceme li porozumět hlubšímu kvalitativnímu smyslu tohoto obrazu, musíme si vzít na pomoc širší biblické svědectví o „otevřených dveřích“ Podle Joba (3, 10) jsou to ..dveře života“. Podle Ozeáše (2, 15) „dveře naděje". V listech apoštola Pavla to jsou „dveře uadějné práce" (1. Koř 16. 9, 2. Kor 2, 12), „dveře úspěšné služby Slova" (Kol 4, 3). Podle Skutků apoštolských jde též o .dveře víry“ (14, 27). A konečně opět kniha Zjevení mluví o „dveřích otevřených na nebi“ (4, 1). Můžeme tedy říci, že obraz otevřených dveří zde vyjadřuje trvalé laskavé pozvání: hle, mám pro tebe otevřeny dveře Můžeš jít za mnou i v dalších dnech Můžeš mne s důvěrnu následovat na cestě к Božímu království, (sou to dveře nové milosti, jimiž možno jít к nadějnému cíli. Na přelomu roku je pro nás toto Kristovo zvoucí ujištění tím potěšitelnější. Slyšíme v tom jeho „neboj se! (á jsem za nimi, já na tebe čekám“. (e to hlas téhož dobrého Pastýře, který o sobě prohlásil: „Já jsem dveře ovcí. Skrze mne všel-!i by kdo, spasen bude.“ (Jan 10, 7, 9). Je to zde tedy nové ujištění o Ježíšově ochotě ku pomoci. Každému, kdo o ni bude stát. Zde slyšíme o dveřích, které otevírá Ten, jemuž je dána všeliká moc na nebi i na zemi. Sám Pán všeho, i času i dějin. Je též důležité si povšimnout, komu byla původně tato slova adresována. Byli to křesťané v tehdejším maloasijském městečku Filadelfii. Nejmenší ze sedmi sborů, kam znělo zvláštní poselství Pána církve. Malý hlouček křestanů zde zápasil uprostřed nepřátelského prostředí o svou holou existenci A přece tito bezvýznamní a pohrdaní vytrvávali jako věrní vyznavači Ježíše Krista, takže došli jako sborové společenství zvláštního uznáni: „Nehoř máš ač nevelikou moc, ale ostříhal jsi Slovo mé a r.ezapřels jméno mé“. Pro takové zůstávají dveře Kristovy milosti otevřeny dokořán. A žádný vnější vzdor a odpor je nemůže zavřít. „Aj, postavil jsem před tebou dvéře otevřené, a žádný je nemůže zavřít!.“ Z další souvislosti pak vyrozumíváme pozoruhodnou skutečnost. že dveře milosti Kristovy jsou Filadeifským otevřeny natolik, aby mohli ve svém prostředí jasně dokazovat, že „milujícím Boha všechny věci napomáhají k dobrému“ (Řím 8, 28). Otevřené dveře Kristovy znamenají zároveň otevření jeho mocného vlivu, jeho neodolatelné duchovni moci. A konečně je tu připomenuto, že otevřené dveře zůstávají otevřeny až к nejzazší budoucnosti, až do nového příchodu Páně. Nejen pro nejhližší chvíle, ale až do posledních hodin krizí a zkuušek sahá a trvá Kristova otevřená pomoc a ochrana: „Poněvadž jsi ostříhal slovo trpělivosti mé, i já tebe ostříhat! budu od hodiny pokušení, která přijití má na všechen svět" (v 10). Tento obraz otevřených dveří, obraz Kristova vztahu к věrným vyznavačům, má být trvalým povzbuzením pro všechny věrné křesťany. Zvláště v branách nového roku. Každý, kdo chce i nadále vytrvávat na cestě Ježíšova následování, se smí osobně ve víře opřít o toto božské ujištění: „Aj, postavil jsem před tebou dveře otevřené a žádný je nemůže zavřití.“ A stejně to platí o společenství věrných sborů a církví. Klíč od dveří naší budoucnosti má Ježíš Kristus. On „otvírá, a žádný nemůže zavříti, a zavírá, a žádný nemůže otevřít“ (v. 7). Nesmíme však při tom upadnout do falešných nadějí a lidského lehkomyslného optimismu. Když si lidé obyčejně přejí na počátku nového roku „všechno nejlepší“, mají na mysli především všechno příjemné. Stálé zdraví, žádné starosti, žádné životní zkoušky, zklamání a bolesti. Slihuje-li Ježíš Kristus své otevřené dveře, neznamená to doslova, že bude ke všemu pohodlný přístup. Slihuje však svou pomoc a vedení uprostřed všeho, co na nás v životě doléhá. „Ostříhali tě budu od hodiny pokušení..t{. abys byl zachován od zlého, abys neklesl a nepodlehl ve chvílích zkoušek. Neříká, že jeho věrní budou mít snadný a bezstarostný život. Že budou bez problémů, zápasů a bolestí. Že budou bez kříže. Jak by pak mohli osvědčovat svou věrnost? Ale právě uprostřed zkoušek mají příležitost zakoušet jeho pomoc, ochranu a vedení tak, aby všechny věci nakonec sloužily к dobrému. V tom všem se otevřené dveře Kristovy stávají pravým požehnáním, neboť přivádějí к němu samému. К poznání, že on je těmi dveřmi, kudy vede cesta к Božímu království. Je-li toto námi pochopeno, pak tyto jeho dveře nám nemůže nikdo zavřít. Je tu jen jediné nebezpečí. Že si ty dveře uzavřeme my sami, zevnitř. Že otevřené dveře Kristovy pro nás zůstanou jako zavřené, jestliže jimi nebudeme chtít ochotně vstoupit a jít dále za ním. Abychom dveře jeho milosti sami ze své strany nezavírali svou nedověrou, nestálostí, lhostejností, nestatečností a neposlušností. Ač jistě i při vědomí své mnohé ubohosti smíme chovat naději, že náš Pán dovede ve své moci přemáhat a překonávat i tyto naše nedostatky a lámat naše vnitřní zámky a závory, aby dveře otevřenými zůstávaly. Tím lépe však, když mu nepřidáváme práci, ale s důvěrnu oddaných učedníků můžeme přijmout jeho slova za své osobní i společné heslo do nového roku: Aj. postavil přede mnou — před námi — dveře otevřené, a žádný je nemůže zavříti! Jiří Otter Tiché Jsou poslední roku dni a plny nejčistších písní, všecko, co zapomenuto, se vrací, život je nový vždy, čistý je pramen ustavičný — ai jej pak cokoli ztřísní, všecko to klesne zas ke dnu, tím hlubší má hladina něhu pro doteky světla, pro hvězdy. Jozef Tkadlec snímek f. s. janovského 1 KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKY TÝDENÍK Kde je Bůh? Žijeme ve světě. Ve světě beznaděje a nadějí, ve světě velikých hodnot a ve světě válek, ve světě náhod a zákonitostí. Ani my křesťané nežijeme v tomto světě privilegovaný život, nýbrž normální život jako všichni ostatní lidé. Cítíme bolest, zármutek, dostáváme se do situací lidského utrpení a zoufalství. Lidé- umírají na nevyléčitelné nemoci, ve světě se válčí, lidé trpí. Kde je Bůh? Ptáme se, kde je Bůh, a přitom jsme si nevšimli, že Bůh je úplně jinde, nežil kde my ho chceme slyšet a hledat. Někde se válčí, ptáme se, kde je Bůh, a on zatím umírá na bojištích. Ptáme se, proč Bůh dovolí, aby lidé umírali na nevyléčitelné nemoci, a on zatím umírá s nimi. Stane se neštěstí, ptáme se, jak to mohl Bůh dovolit, a on zatím doplácí na naše lajdáctví. Bůh nezkrátil naše lidství. Nechce z nás mít pasivní figurky na šachovnici. Bůh nám ponechat svobodu. Ve své svobodě můžeme a tedy máme jednat. Ve své svobodě máme odpovědnost. My však ve své svobodě křižujeme Boba. Opakujeme Golgatu. Každá doba je nová; v každé době je Kristus nově přítomen a křižován. Ve své svobodě vyvoláváme války, a když se zhrozíme svých činů. voláme к odpovědnosti Boha místo sebe. Bůh nám dal svobodu, ale my jsme ji zneužili Když na to někdo doplatí, ptáme se, jak to mohl Bůb dovolit. Kde je Bůh? Takto položenou otázkou nepostihujeme Boha. Bůb jedná v dějinách v Kristu. Jeho moc je v jeho bezbrannosti. Vzkříšeného Krista se nemůže nikdo dotknout. Směl se ho dotknout Tomáš, ale právě jen jeho ran. Jen Bůb visící na kříži je Bůh, který je nám ve světě dostupný. Odvážíme-lf se zpětného pohledu do dějin, začínáme tušit, že křiž je cesta, kterou se v dějinách prosazuje Boží pravda. Vidíme. jak dějiny nejsou neseny kupředu moci armád, ale pravdou vy* slovovanou kacíři na hranicích. To je moc zdánlivě bezmocné pravdy, jedině Bohu na kříži můžeme uvěřit, to znamená odvážit se rizika, vzdát se sebe a zmlknout se svými představami. Namnoze místo křesťanské víry pěstujeme náboženství. Náboženství, to je náš lidský pud. Objevuje se nejčastěji, když má člověk strach. Náboženství začíná tam, kde si z Boha chceme dělat služebníka svých tužeb a přání. Boží kvalitu zanášíme kvantitami svého náboženského cítění. Ani křesťanská víra není ušetřena určitých náboženských příměskfi, které jsou společné všem náboženstvím a pramení г přirozené lidské náboženské potřeby. Proto tak často chceme hledat Boha podle svých představ a potřeb. Chce- I Dokončení na str. 2.1 5. LEDNA 1966 - ROČNÍK LI - CENA 60 HAĽ JEDINÉ PŘEDSEVZETÍ К začátku nového roku patří nový program a nový pracovní plán. Děláme je pro obec a stát, ale také pro sbor, církev a vlastní rodinu, protože víme, že bez dobrého organizování práce, plánování nákladů a kolektivní i osobní činnosti by se náš život stal chaotickou trýzní. Vyplývají pak z toho nejrůznější (dobrá) předsevzetí, jež charakterizují snad každý začátek roku, а к nimž dochází v upřímné snaze realizovat nový plán a program dokonale, to jest pokud možno úplně a bnzo zbytku. Následujících dvaapadesát týdnů se potom dělí o zklamané novoroční naděje. Namítnete: To není tak zcela pravda! Bilance může být uspokojivá, někdy dokonce radostná! V podniku, továrně, ve škole, ano u nás doma jsme v uplynulém roce plán nejen splnili, ale překročili. Náš pracovní program se naprosto osvědčil; sklidili jsme úspěchy (prémie), byli jsme vyznamenáni ... Inu, možná, že máte pravdu. Říkám ,možná1, protože by se ještě mělo prověřit, zda ten váš plán či program i ještě během roku odpovídal úkolům, potřebě společnosti a konkrétních lidí, jimž v posiedn měl sloužit — zda jste vlastně na začátku loňského roku všechno dobře (a poctivě) propočítali, předvídali, odhadli. Ale v zásadě mít pravdu můžete, pokud myslíte na ty lidské činnosti, které souvisejí s chlebem a nápojem, s oděvem a příbytkem, zkrátka s těmi hodnotnými věcmi, bez nichž se náš tělesný život neobejde. Jenomže — a jak už jsme se zmínili — my chceme na začátku roku plánovat a programovat také jako lidé .duchovní1; ne snad jako společnost asketů, tělesných otřeli nemajících, nýbrž jako celí lidé, muži a žeňy, kteří vědí, že se jejich existence a odpovědnost nemůže vyčerpávat úsilím o zajištění a spravedlivé rozdělení statků, které jsou nezbytné к tělesnému životu. Ale tady právě začíná tragédie té pověstné cesty dlážděné dobrými předsevzetími, jež vede do pekel... A je to zvláštní ironie, že po ní kráči tolik lidí .duchovních1! Jako církev — pověděno hodně přibližně —, a to ať jednotlivci nebo sbory, usilujeme o lepší, souvislejší a výraznější svědectví o tom, že jsme uvěřili v Ježíše Krista. Rádi bychom v novém roce vynaložili víc času na .Boží věci'. Takřka metodicky bychom chtěli uskutečůovat milosrdenství (místo soudu), uplatňovat princip lásky (místo principu prával. Jako jednotlivci chceme víc pamatovat na sbor. jako sbor chceme víc pamatovat na všechny jednotlivce v nouzi, v trápení, v bludu. Písmo chceme systematicky studovat a z jeho pokladu na všední světlo vynášet vodu živnu, balzám léčivý a víno veselí... Pro toto všechno chceme mít program a plán. Ostatně v celém křesťanstvu a i v jiných společenstvích, která na sebe berou odpovědnost za duchovní věci člověka, se v různé míře takovŕ programy a plány dělají rok co rok, popřípadě v jiných časových intervalech. Průměrný protestantismus má ovšem к plánování a programování zvláštní sklony: souvisí to s dějinnou cestou, kterou jsme společně ušli s humanismem 15. а 1B. věku. š osvícenským racionalismem, a kr>"ßc konců i s buržoazním demokratismem první poloviny století 20.: odnesli isme si odtud pošetilé přesvědčení - "»svátnr autoritě rozumu a lidské vůle a o posledním, absolutním významu lidského činu a díla. A tak plánujeme život sboru (1), růst církve (!), evangelizaci, misii, pokoušíme se o nejrůznější programy a odhady — jako bychom už vůbec zapomněli, že jediným režisérem všech malých i velkých scén jedné církve Ježíše Krista je svátý Boží Duch! Na konci roku se nemálo divíme, jsme-li chudší, než jsme býlí na začátku. Hledáme chybu hlavně ve světě a v okolí, ne v sobě — že se nám z těch velkolepých plánů a světoborných předsevzetí podařilo uskutečnit tak mizivě málo. LUDĚK BROŽ Co tedy dělat? Program, plán práce, předsevzetí — jistě! Ale s nejživějším vědomím, že jde o věci naveskrz podmíněné, neabsolutni a naprosto přibližné, Jež je treba okamžitě opustit a oželet, když Hospodin velí. On učinil nás, a ne my sami sehe, abychom byli lid jeho a ovce pastvy jeho (Ž. 100). Nasycuje, zachovává (Ž. 145), dělá dílo své ve dnech našich, takže člověk žasne (Abakuk 1,5), padle svého svátého programu, s nímž se ovšem naše často žalostně rozcházejí. I v minulém roce jsme to nejednou zakusili. Vyváděl nás z nejrůznějších Egyptů duchovního zápennictví a na poušti byl s námi: ze skal tryskaly vody, z nebe padala mana, poutnickému společenství se otevíraly netušené obzory. Odcizené církve se začaly hledat, znepřátelené sbory našly к sobě cestn, dokonce theologické školy se leckde dopracovaly к vzájemnému respektu. Smířili jsme se sousedy. V nepřátelích, před nimiž jsme stáli ve střehu a měli v plánu jen taktický odstup a hlubší zákopy, se začali objevovat přátelé plní porozumění. Ale naopak nás vzal dobrý Pastýř nejednou v tuhou kázeň, když jsme chtěli plnit plán dobrými skutky a přehlíželi In atra. V novém roce torno nebude jinak. Vedle našich plánů, církevních theologických programů, nad nimi a a zcela určité také proti nim, se bude realizovat Boží plán milosrdenství. Bude jistě také záležet na našich duchovních programech, sborových plánech i na našich osobních předsevzetích věrnějšího následování. Ale daleko víc bude záležet na tom, jak budeme přijímat, co nám Nejvyšší nabízí, co pro nás připravil. Takže bychom vlastně mohli pra nový rok vystačit s jedním jediným předsevzetím; Hospodařit svěřenými hřivnami — t. j. chopit se každé příležitosti, kdy к realizaci Jeho plánu smíme přiložit své neumělé, málo čisté a málo ochotné ruce. /