Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1984 (LXIX/1-44)
1984-01-04 / No. 1
KOSTNICKÉ JISIOKY EVANGELICKÝ TYDENÍK CUJ A 4. LEDNA 1984 - ROČNÍK 69 - CENA 70 HAL. Bůh mluví 2idům 1,1-4 Celý život Ježíše z Nazareta byl slovem Božím.. V něm se Bůh vyslovil jednou provždy. Nepromluví už jinak. Nepostaví se na jinou stranu. Nezazní jiné slovo než slovo, blahoslavící chudé duchem, pokorné a tiché, pronásledované a trpící, slovo blahoslavící ty, kdo touží po spravedlnosti. Bůh nepromluví jinak než v obraze vánoc. Chudé jesle a jasná hvězda označují cestu toho, který se zrodil jako Mariin syn a vyrostl v tesařově rodině. On je blesk slávy a obraz osoby Boha našeho. Blesk slávy při narození v chlévě? Sláva a obraz osoby Boha izraelského v životě prostého tesaře a potulného kazatele? Před místodržícím a v rukou žoldnéřů, v potupě a v bolesti — kde tam byla sláva obraze našeho Boha? Tam na golgotském kříži, kde všechno skončilo temnotou a smrtí, tam nikdo neviděl slávu Boží. Cesta pokorného tesaře z Nazareta vedla až na jeruzalémské popraviště. Cesta života naplněného láskou a službou potřebným vedli výš než cesty andělů. Cesta života postaveného do služeb pravdy, spravedlnosti a milosrdenství vede к trůnů na pravici Boží. Jedině tato cesta vede k životu, к životu v Boží blízkosti. Je to cesta, která stojí všechno. Nelze po ní jít z vypočítavosti. Na trpící a potupené tváři Ježíše z Nazareta se zjevuje blesk slávy a obraz Boží. Zjevuje se těm, kdo se vydají jeho cestou. Zjevil se Štěpánovi na poli za městem uprostřed deště kamenů., „Štěpán pak pln jsa Ducha svátého, pohleděl na nebe a uzřel slávu Boží a Ježíše stojícího na pravici Boží. A oni ho kamenovali.“ Blesk slávy a obraz Boží se na tváři Ježíše z Nazareta zjeví těm, kdo jdou jeho cestou. Neuvidíme ho dřív, než na tuto cestu vykrojíme. Spatřit slávu Ježíše může jen ten, kdo tu cestu sám na svém životě vyzkouší. Ježíšova cesta začala v Betlémě na slámě mezi dobytkem a skončila v Jeruzalémě na popravišti mezi lotry. Štěpánova cesia vedla službou lidem ve sboru až na Tilaninu za měsjem, kde ji ukončil déšť kamenů. Dovedeme si představit, jak Štěpánova smrt působila na lidi ve sboru? Všechny obavy se splnily, všechny hrozby velerady se staly skutečností. Už to nešlo říkat si: ono se nakonec nic nestane, ono to nedojde tak daleko. Za městem pod hromadou kamení ležela mrtvola Božího služebníka Štěpána. A to nebyl konec. Přišel čas velikého protivenství na církev, která byla v Jeruzalémě. Všichni se rozprchli po krajinách Judských a Samařských a chodili, kážíce slovo. ' Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval Bůh otcům našim skrze proroky. V posledních pak dnech mluvil nám skrze svého Syna, který je blesk slávy a obraz osoby jeho. Jiné slovo nebude řečeno. Jiná cesta vedoucí к životu nebude ukázána. Cekali bychom marně. Olga Tydlitátová PETER OPITZ Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích (Mt 5,16). Kritický pohled na XX. století přivedl nejednoho pozorovatele к závěru, že se v něm věřící lidé přesunuli z velkých jevišť světa do svatyní niterné zbožností. Tento úsudek však při nejmenším zpochybňuje společenská skladba světového mírového úsilí: v něm věřící své pevné místo mají a v některých prostředích tvoří dokonce jeho předvoj. Radost a uspokojení, které z toho máme, nám ovšem nemohou bránit, abychom si v situaci, kdy se nebezpečí války znovu vyhrocuje v hrozbu nukleární katastrofy, nepoložili otázku: Také my děláme skutečně co je v našich silách? Z pozic vlastní víry a s odpovědností, jakou vyžaduje? ^ Věta z Malachiáše [2,5) obsahuje tři podstatná jména — tři základní pojmy či témata bible. Náboženství starozákonního Izraele je založeno na smlouvě, kterou s ním uzavřel Hospodin. Smlouva nabízí lidu život a pokoj — způsobem nevídaným a neslýchaným: božská smluvní strana totiž smlouvě dostojí, i když se jí lidská zpronevěřuje! Proto kladou proroci izraelskému společenství jeho nevěrnost před oči právě tak vytrvale, jako je ujišťují o jistotě božích zaslíbení, leště se smíte vrátitl Dlouhoshovívavý a milosrdný vás přijme, příchod Mesiáše bude začátkem věčné radosti i pro vás, rozhodnete-li se znovu pro cestu spravedlnosti, z níž jste sešli. Proroci nevěští. Nepěstují futurolbgii. Od Mojžíše po Jana Křtitele je středem jejich zájmu přítomnost, a to hlavně její zjevné i skryté nebo přehlížené složky, které budoucnost ohrožují. O budoucnosti jako takové říkají jen to, co si každý může spočítat na prstech: bude dobrá nebo zlá, podle toho jaké předpoklady pro ni přítomnost vytvoří. Zvláštním směrem se však citát z Malachiáše vyostrí (a celé proroctví se pak adresně obrátí také к nám, čteme-li jej v doslovném znění: „Má smlouva s ním je život a pokoj.“ Kdo je ten někdo, s nímž Hospodin uzavřel smlouvu? Je to rod Lévi [v. 4), rod kněží, izraelských „náboženských činitelů“. Ti měli žít v bázní boží a učit pravdu, protože o rodu Lévi Hospodin rozhodl, že bude jeho poslem. Smlouvu však porušili, a jestliže teď jimi lid opovrhuje, trestá je Hospodin za to, že jeho cestu nestřeží, že při výkladu Zákona straní osobám (2,7—9), že slouží modlám, čarují, křivě přísahají, zadržují mzdu dělníka, utiskují vdovu. sirotka, bezdomovce (3,5). Dopadla-li prorokova kritika tvrdě na lid staré smlouvy a jeho představitele (2,llnn), kteří selhali pod Zákonem, oč víc bychom se měli děsit božích soudů, selháváme U pod Milostí. Dvě světové války našeho století, současný ozbrojený mír s trvalým proléváním krve na mimoevropských bojištích a hrozba jaderné katastrofy jsou otřesné důsledky také křesťanské pasivity, pokud na nich církve a věřící nemají přímý podíl. Evangelium zapíráme a Kristův kříž vyprazdňujeme právě tím, jak a kdykoliv se zdráháme uplatňovat důsledky smlouvy lásky v tzv. tvrdých realitách života. A tak chceme-li společně vykročit к pokojným zítřkům, musíme se vrátit na cestu, к níž nás boží smlouva zavazuje. — V následujících větách chci zkusmo naznačit, jak asi bychom se o to mohli pokoušet. 1. Považujeme-li se za křesťany, měli bychom především pamatovat, co znamená následovat Ježíše Krista. Ne všechno lépe vědět, soudit a kázat morálku, tím méně se nad zlým světem natřásat, ale životem vydávat svědectví evangeliu — radostné informaci o tom, že Bůh uzavřel s lidmi smlouvu života a pokoje v Ježíši z Nazaréta, aby se všichni mohli stát bratry a sestrami v jeho duchu. 2. Duch Ježíše Krista je duch pravdy. Pro svou budoucnost nemůžeme očekávat Kristův pokoj, nejsme-li pravdiví dnes. Budeme muset vidět a vyznat, že mezi námi, věřícími lidmi, tak mnoho není v pořádku. A zároveň se učit velmi nesnadnému umění mluvit pravdu; existuje totiž jednak polovičaté, jednak nepřiměřené až zlé říkání pravdy, které působí větší spousty než čirá lež. 3. Tak např. prohlašovat, že biblický mír-pokoj je cosi zcela jiného, než 0 čem mulví naše profánní současnost, je taková nebezpečná půlka pravdy. Nelze-li nevidět, že starozákonní salom znamená ,mír‘ až v přeneseném smyslu, pak ale původní význam tohoto slova je štěstí, blaho 1 hmotný blahobyt, prostě všechno, co patří к plnému a harmonickému životu — a kořen tohoto výrazu označuje celistvost a nenarušenost jako protiklady rozkladu a diverze. Smysl a cíl mírové touhy i dnešního lidstva se zde vyjadřuje právě tak jistě, jako žádný dnešní odpovědný politik nepopře Izaiášovo ujištění, že „spravedlnost vytvoří mír, zajistí klid a bezpečí na věky“ (Iz. 32,17). 4. Že skutečný mír není jen protiklad války a zastavení boje, to víme nebo aspoň tušíme vždy a všude. Stejně bychom však měli pamatovat, že ani není něčím statickým, co bychom zde na zemi mohli jednou provždy zajistit — např. mírovými smlouvami. Těmi se státy zavazují к příměří, ke klidu zbraní, zatímco skutečný mír je cosi, co se děje — co všichni zúčastnění společně vytvářejí. Šťastní a blahoslavení jsou podle Kázání na hoře eirěnopoioi —- tvůrci, budovatelé, dělníci míru.^Apoštol Pavel znovu a znovu přeje pokoj-eirene křesťanským sborům a vyzývá je, aby nepřestávaly v realizaci pravého míru, který se celé lidské* rodině nabízí v programu Ježíše Krista. 5. Velmi významně bychom přispěli i obecnému mírovému úsilí, kdybychom se naučili lépe vyjadřovat biblickou pravdu o člověku. Pomohlo by druhým i nám (poněvadž také my jsme v této věci „moderní“!), kdybychom například věcněji rozeznávali, co je skryto za slovy jako „hřích“, „pád“, „porušení smlouvy“, „sejití z cesty“ apod To nejsou výrazy pesi. mismu či skepse. To jsou biblické šifry (symboly a obrazná vyjádření), které se vztahují к takovým momentům a událostem, nad nimiž se v Praze (a jak slyším i jinde v Evropě) stalo zvykem obracet oči v sloup se slovy: „To se mi snad jen zdá!“, „To je neskutečný!“ Tahle úsloví nepronášíme nad změnou počasí, nýbrž tehdy, kdy objektivní předpoklady pro dílo, akci, pokojné soužití byly, avšak kdy se výsledek nedostavil. (S eufemismem jinak vzácným říkáváme, že selhal „lidský faktor“.) Nebudu zde rozvíjet nějakou teologii hříchu, ale chci jen zdůraznit: Právě při všech otázkách míru a spravedlnosti by nás měla velmi zaměstnávat biblická pravda o člověku, který vyšel dobrý z rukou Stvořitele a dělá zlé věci, avšak zůstává předmětem boží lásky, přestože často „neskutečně“ selhává. 6. Má-li být mírová práce radikální, musí začínat и kořenů. Nejprve ovšem u kořenů neklidu, napětí a sporu ve vlastním a nejbližším prostředí. To musí znamenat, že se nespokojíme s ostentativními povzdechy nad výsledky, které se nedostavily, a akcemi, které se nekonaly, nad „neskutečným“ selháním partnera, nad snově- nesmyslným rozhodnutím nadřízených. Musíme prozkoumat jejich logiku či nedostatek logiky, máme-li je odstranit nebo je aspoň nepodporovat. Můžeme mnohem víc, než jsme ochotni uznat. Avšak, kdo se zde přiměje к aktivitě, zjistí najednou, že skutečně profilovaných kazisvětů a kazimírů je mnohem méně, než předpokládal. Dále mu dřív nebo později dojde, že jejich existence souvisí vesměs s tou obecnou vlastností všeho lidského, kterou bible charakt zřizuje svým archaickým způsobem — ne však nepravdivě. A konečně se u něho rozžehne jakási první jiskřička sebepoznání: „Co bych byl asi udělal já v podobné situaci?“ Pokud není klinickým případem asociála, začne se velmi pravděpodobně stydět: „Jak často mohli asi pronášet druzí nade mnou slova o .neskutečném zdání1, když jsem selhal při úkolech, při nichž by bývalo stačilo snad jen trochu píle a méně sobectví?“ A je-li důsledný, pak se přestane oddělovat od ostatních (kteří jsou živi pouhou milostí právě tak jako on), a všechny ty projevy lidské hříšnosti bude příště překonávat v solidaritě s nimi, z vnitřku společenství, do něhož patří. Takové úsilí o šalom — o pokoj, plnost života, spravedlivé a čisté vztahy — vlastního prostředí, je jedinečný úkol všech eirěnopoioi v duchu evangejia. Kdybychom se pro ně nechtěli rozhodnout, nemohli bychom slavit advent. 7. Je to však také náš věcný příspěvek к světovému mírovému hnutí. Naše přímá účast na něm se většinou vyčerpává lepšími nebo horšími projevy, vzájemnými informacemi, rozhovory a společnými prohlášeními. To všechno má svůj velký význam, ale právě dnes se od nás vyžaduje mnohem víc. Dvě různá pojetí jak organizovat společnost předznamenávají světové dění svou nesmiřitelnou protikladností. Rakety v Evropě jsou jen jeden z hrozivých důsledků, do jakých tento protiklad vyostřují průmyslové a finanční oligarchie Západu, odmítající mírovou koexistenci. Právě v této situaci je nanejvýš třeba, abychom ukázali lidem na druhé straně, že společenský systém, odvozený z principu soukromého vlastnictví a zisku, se strukturami, které ponižují člověka к funkci konzumenta a produkují mi. liony nezaměstnaných doma a milióny hladových . v rozvojových zemích, nejsou jediná možnost, jak uspořádat svět. A nevynechá-li dnes propaganda tohoto kapitalistického systému jedinou příležitost, aby každou naši chybu a omyl, ale také i zcela evidentní problém růstu nezneužila к narušování našeho prostředí а к popírání per. spektivy socialismu, jsou naopak na Západě a v zemích třetího světa nesčíslné zástupy vyděděných a diskriminovaných, které právě u nás, v našich zemích hledají inspiraci pro svůj zápas o sociální spravedlnost — základní předpoklad míru. Plný a svobodný život, tvořivý soulad naší společnosti, čisté, vzájemnými předsudky nezkalené vztahy mezi věřícími a nevěřícími znamenají naději i pro ně. Jsou totiž nejen argumentem, věcným potvrzením teorie socialismu, ale přímo nástrojem — nenásilným nástrojem planetárního zápasu o spravedlivý a pokojný svět. Pamatujme na to, kdykoliv myslíme 'iia uneseš. a zuiek. , pm budoucnost celého světa můžeme doma vykonat mnoho. (Z projevu prof. dr. L. Brože na mírovém shromáždění církevních činite. lů v Praze dne 7. 12. 1983) Jít cestou smlouvy Skrytost a zjevnost Zaslíbená a slavná Boží budoucnost je v ostrém protikladu к naši zakoušené chatrné přítomnosti. Tento fakt zdůrazňuje podobenství o zrnu hořčičném. Podobenství, které jistě patří к nejznámějším. Podobenství, které ovšem nejedna teologická generace v minulosti chápala a vykládala nepřiměřeně. Podobenství, které nás chce posílit i povzbudit, a zejména ukázat na Boží neomezené možnosti. Na tu skutečnost, že Boží jednání není závislé na našich lidských kvalitách. na naší statečnosti či selhávání. Naše křesťanská přítomnost se nejednou podobá malému, nepatrnému hořčičnému seménku. Avšak smíme doufat, že je v něm skryta netušená budoucnost. Boží království je jako seménko, které se zasévá takřka neviditelné a bezmocné. A přece je v něm budoucnost, kdy se Kristova moc, sláva a vláda zjeví všemu stvoření. Ježíšovo podobenství vychází ze známého přírodního dění. Hořčičné seménko je příslovečně malé. Z nepatrného semínka velikosti špendlíkové hlavičky však vzejde až tři metry vysoký keř. V podobenství jde o kontrast, o protiklad mezi malostí a velikostí, mezi neviditelnost! a viditelností, mezi skrytostí a zjevností. Co je u lidí bezvýznamné a posmívané, to je vzácné, to má hodnotu v Božích očíc:. Podobenství rozhodně nechce povědět, že se bude svět ustavičně vyvíjet к lepšímu. Neříká, že křesťané ovládnou beze zbytku celý svět. I tak se podobenství nejednou rozumělo. Lidská společnost by se podle těchto představ měla změnit vývojem v Boží království. Tato optimistická vidina se zhroutila ve válečném běsnění tohoto století. V podobenství nejde o vývoj, ale o protiklad, o zlom. Před Kristovým příchodem se nebude svět podobat ráji, ale bude spíše tonout ve válkách a nepokojích. V předvečer Kristova adventu bude vnější situace neradostná. Nicméně — nespekulujme a nedejme se strhnout žádným počtářským uměním. Bůh není závislý na dějinném vývoji. Kdy přijde v moci a slávě, to závisí na jeho rozhodnutí, na tom, kdy přijde jeho čas. Ne tedy na zrání světa — ať již mu budeme rozumět v kladném či záporném smyslu. Ve svých sborech nestojíme za prohranou věcí. Nedejme se zmást naší přítomnou slabostí a malostí. Ježíš nás povzbuzuje: „Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království“ (Lk 12,32). Je-li nás někde málo a doléhá-li snad na nás naše nepatrnost až tísnivě, neznamená to, že Kristovo evangelium ztrácí na hodnotě. Ostatně, sami víme, že početnost vypovídá jen málo o kvalitě. Podpbenství nás zve к nadějné t rpělivosti. Cas růstu a zrání přenechme klidně Bohu. Naším úkolem je, abychom byli a zůst4vali tím věrným semínkem. Přítomnost spěje ke slavnému konci. Ten překoná všechny naše lidské představy. Jaroslav Nečas B0|U DOBRÝ *bo víry* 1 TM VI *12 EVANGELIZAČNÍ HESLO CCE 1984 LINORYT ZB. HONZALA