Květy, červenec-prosinec 1953 (III/27-52)

1953-07-02 / No. 27

Otevřít dokořán V Jihlavě oslavili 8. výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou otevřením krajské obra­zové galerie, která je první toho druhu v republice. Tak se po prvé v dějinách Českomoravské vyso­činy zpřístupňuje výtvarné umění nejširším -vrstvám pracujících a naplňují se slova našeho zesnu­lého presidenta Klementa Gott­walda: „Třeba lidu otevřít do­kořán brány k vědění a kráse.'* Jihlavská obrazová galerie je umístěna v pěti prostorných síních druhého patra historických domů čp. 57 a 58 na náměstí Míru. Umístěni je velmi vhodné. Zvláště dům čp. 58 je vzácnou památkou a odborníci jej označují nejen za nejkrásnější u nás, ale dokonce za evropskou zvláštnost. Jihlavská krajská obrazová ga­lerie získala do vlnku téměř čty­řicet vynikajících děl našich před­ních výtvarníků. Najdeme zde Mánesa, Navrátila, Kosárka, Hy­­naise, Brožíka, Čermáka, Mařáka, Chittussiho, Havránka, Blažíčka, Nejedlého, Úprku, Zahela, Ko­­jana, Rabase, Radu a j. Galerie bude pořádat v nejbližší době pra­videlné výstavy i v menších městech Vysočiny a vyhradila také stálý výstavní prostor pro práce mladých výtvarných talentů kraje. Zásluhu na otevření galerie mají i májové závazky zaměst­nanců krajského musea. A protože by i ostatní kraje neměly zůstat v péči o kulturu pracujících po­zadu, vezmou si jistě z jihlavské galerie příklad. Vlád. Stejskal, Havlíčkův Brod Děli slovo ženu? Máme už hodně dobrých čes­kých filmů. Unos, Dovolená s Andělem, Plavecký mariáš, Nástup a j. Potřebujeme hlavně filmy, které řeší naše dnešní potíže a ukazují nám cestu kupředu. Mohou být veselé, výchovné, agitační, jako třeba „Štika v ryb­níce“, i když mají někdy nedo­statky. Ale nesmí být takové, jako je film „Slovo dělá ženu“. Jeho námět ? Starý mládenec, nepostra­datelný synovec, přepychově zaří­zený byt, osobní auto, zamilované nedorozumění, nakonec slavnostní usmíření. Starý kýč v novém oděvu. Proč tam není opravdová dneš­ní žena? Skromná, prostá, která se nebojí práce. Jedna z těch, které vyznamenal náš president soudruh Zápotocký. Není nám třeba vyumělkovaného děje s faleš­ným pozlátkem. Třeba ona žena v tomto filmu: nažehlená, na­fintěná, samá lokýnka a volánek, otáčí se v přepychové kuchyni s bílými hrnci, svítícími jako stříbro! Tvořte naše filmy tak, aby budily dojem prostoty, srdečnosti, opravdového života. Materiálu k napsání scénáře je dost, jen jít mezi lidi a psát pro ně, nechodit kolem horké kaše a jít pěkně do hloubky problémů i charakterů. Pak z toho určitě nevyjde film tak povrchní, jako je „Slovo dělá ženu“. Helena Bene Sova, Brno 16 Balada o řepě a nebožtíku V Plzeňském kraji, na PřeŠticku v Horní Lukavici číslo popisné 35 žil zemědělec Uzel František se svou ženou a syny. Hospodařili, nehospodařili, MNV i ONV je nechával v klidu a pokoji. I na­plnili se dnové hospodáře Uzla a odešel — už loni na podzim. Brzy ho následovala i žena. Sy­nové vykonávají presenční službu. V Horní Lukavici se letos v únoru rozpisoval osev cukrovky. Celý hektar byl rozepsán na Uzla Františka, číslo popisné 35. Bylo to už několik měsíců po jeho smrti a nebožtík se má nyní nejspíš starat, aby se mu na polích urodilo. Tak se mi zdá, že ONV v Přešticích zapomněl vidět za papírem člověka, ať už živého nebo mrtvého. Karel Kindl, Plzeň A eon nás? Viděl jsem v Bukurešti jedno zajímavé museum: museum ru­­munsko-ruských styků. Ukazuje na množství dokumentů slovanský vliv na vývoj rumunské kultury, na historii rumunského státu a nakonec na dnešní spojení rumun­ského a sovětského lidu. Myslím, že naše historie po­skytuje daleko bohatší materiál 0 staletých stycích našich národů s národy a kulturou ruského státu. Měli bychom si podle rumun­ského vzoru zřídit podobný pa­mátník se studijním ústavem 1 u nás. Česko-ruské styky sahají da­leko do raného feudalismu a ne­byly takřka nikdy přerušeny přes­to, že my jsme šli cestou latinské a Rusové byzantské kultury. V ne­dávno otevřeném Památníku ná­rodního písemnictví sledujeme vlivy a styky literární, viděli jsme jíž příležitostné výstavky divadel­­nických styků, Leninovo museum nám poskytuje záznam památné doby Pražské konference, na vý­stavě Mikoláše Alše jsme nachá­zeli ruské vlivy v oblasti výtvar­­nictví, známe íetné stopy starších styků vědeckých atd. Viděli by­chom rádi tyto doklady shromáž­děné, uspořádané, kdykoliv pří­stupné. A doplněné knihovnou a studovnou. Památníku národního písem­nictví se podařilo velmi šťastně pomocí barevné reprodukce zve­řejnit téměř k nerozpoznání od originálů řadu starých dokumentů. Mohli bychom tímto způsobem zpřístupnit i v československo­­ruském museu jinak neznámé věci, na příklad listy Jiřího z Po­děbrad, chované v moskevském zahraničním archivu a j. Hodně materiálu by poskytla doba suvo­­rovského tažení našimi zeměmi proti Napoleonovi, Bakuninova podpora pražského povstání roku 1848, česká pouť do Moskvy r. 1867, bouřlivý rok 1905, slavný rok 1917, obě poslední války a ko­nečně osvobození stalinskými voj­sky a srdečný československo­­sovětský vztah po něm. To by byl jeden z nejtrvalejších a nejlepších projevů poděkování a lásky Sovětskému svazu. Václav Marek, Praha 2 2 Vlk potkal v lese kmotru lilku: „Má úcta, všechny packy líhám. Ó, milostivé kručí v bříšku! Zas propadla jsi starým chybám, zas v tobě klíčí zvrhlý cit nekrást a lidem neškodit. Slyšel jsem, že jsi ostražitá — to je ted móda, v tom se chodí. VŠak budeš sama jednou bita tou zbraní, která lidem škodí, však budeš sama naříkat. Beztak už ted máš notný hlad.“ Vlkovi liška kývla v duchu, nahlas však v ničem nesouhlasí. ,Jen bdi a nasnídej se vzduchu, tak v praxi vyhlíží to asi. Bdít, liško, je jen hloupý zvyk,1' dál rýpe vlčí loupežník. „Tvůj víc než skvělý čich, tvé uši umí však odkrýt tučná sousta. Ne, nelichotím, na mou duši. Tak třeba: ovcí je tu spousta, i kůzlat ve vsi mají dost — VÍŠ o tom mnohou podrobnost. Sám na průzkum jsem těžkopádný, ty jsi však, liško, mrštná, hbitá," zas pochlebuje chlupáč zrádný. „Však k čemu je tvá autorita, když z toho všeho nemáš nic, když bez jehňat jsi, bez slepic.“ Na pravou strunu šla ta slova, liška už mluví, zvolna sice, kde který rolník ovce chová. „Hm, zavedeš mě do vesnice ještě dnes v noci — neměj strach - jdem na půl," na to vlčí brach. Přikývla liška mrtvá hlady. Za tmy už vlka za kořistí přes pole vede, přes zahrady: „On bude krást, já skvěle jisti, on spáchá sám ten podlý čin, já nasytím se, prosta vin.“ Však ,,maličkosti“ nevšimla si: že v jejich stopách do vesnice jde celý zástup vlčí chasy, že vede vlků šest, ba více, že smečce značí cestu důl, že kumpány si chlupáč vzal. Psi totiž celou obec záhy po stopách vedli za zloději, za lotry, za nočními vrahy. „A, šelma zrzka, hele dme. ji, tak nejen vlci, liška též do vsi si vyšla na loupež.“ Než mohla vznést svou obhajobu, že dráp nevztáhla na ovečku, naopak, že má v srdci zlobu pro zrádnou, drzou vlčí smečku, lež průhlednější čirých skel výstřel z tří pušek umlčel. I vlci dostali ji do kožichu. Proč liška? Liška za zásluhy: vždyť přece pachatelem hříchu není sám zloděj, má-li sluhy —­­zrovna jak škůdce, zloděj, rváč je vinen jeho pomahač. KRESLIL M. NESVADBA Přepadli stádo, zle v něm řádí, na lišku ovšem nevzdychli si — zloděje zloděj nejspíš zradí. Hlad zrzku z překvapení křísí; dřív než ji zcela probudil, dostala odměn druhý díl. Svaz čs. apisovatelů uspořádal 16. června 1953 ve svém klubu večer básni Štípána Ščipačeva, jehož se zúčast­nil u příležitosti své návštěvy v Praze i básník sám. To, že byly jeho sbírky po vydání u nás okamžité rozebrány, i ohromný nával na tento večer, na který se, bohužel, vešla jen část zájemců, svédči o tom, jak jsou u nás jeho verše oblíbeny. Jaké nadšeni vzbudil tento mistr sovétské poesie, básník mládi a lásky, mezi mládeží, o tom nejlépe hovoří báseň jednoho z účastníků večera: Vám na počest, básníku lásky, milenci vyšli do zahrad, natrhat bílé sedmikrásky a jimi chtějí děkovat za lásku, která nepošpiní života prudce vonný kvit, za lásku, která v době jíní nikdy se nepřestane chvít. I já bych chtil za verše prosté ze srdce připít jak z poháru vína. Vám na počest, Vy drahý hoste, na lásku, která neusíná. Ted říkám si ty Vaše básní, bez nichž bych nedoved už žít, a Hasten jsem, že pochopil jsem časní co pravá láska je, co cit. V duchu Vám tisknu ruku doma v srdci mé krásné rodné zemí. Dík šeptám chvějícíma se rtoma za všechno krásné, co probudil jste ve mní. Zas dálka modravá rozdílí nás, oči Se zamžily, však není smutek v nich. Dál bude znít nám milostný Váš ze stránek Vašich knih. A dívku svou až políbím plaše v setmělém noci bludišti, v tom polibku i verše Vaše jak perla růžová se zablyští. hlas Luboš Hund, Čelákovice Štěpán Šěipačev u nás Ramena do flašky a žena na kravatě Kdyby některého člověka na­padlo, že opovrhne občanským Šatem a bude se na ulici vyskyto­vat v oděvu cirkusového clowna, přijali by to jeho spoluobčané se značnou dávkou překvapení a ne­libosti. Myslím, že by se stal ter­čem jízlivých posměšků a vtipů a pokud by se nemínil svých vý­středních rozmarů vzdát, posta­rali by se jeho přátelé s určitou pietou o to, aby byl co nejrychleji dopraven do Bohnic nebo jiného ústavu, jež normálně myslící spo­lečnost pro své takto postižené členy vybudovala (na Štěstí). Zanechme ztřeštěných úvah a vraťme se k střízlivé skutečnosti. Ačkoliv — pokud jde o módu, není ta skutečnost tak střízlivá, jak bychom rádi řekli. Je ještě dost lidí (a není třeba zvlášť říkat, z jakých kruhů se rekrutují), kteří jsou svým oděvem velmi rádi „originální“ (rozuměj: výstřední či lépe nenormální). Od slov u nich není daleko k činům a je možné, že je můj dopis přiměje k tomu, aby se pokusili svým odě­vem ještě více napodobit downy. Vždyť lidé se oblékají v dnešní době tak hrozně střídmě! S ta­kovým vybraným vkusem! Tak hezky a líbivě! A to ovšem obča­nům, pro něž máme souhrnné označení „páskové“, nejde nijak k chuti. Vzdejme proto patřičnou chvá­lu těm, kdož se snaží pásky v je­jich odboji proti vkusu společ­nosti podporovat. Těm, kteří jim šijí kalhoty, připomínající noha­vice středověkých panošů a saka podle proslulého střihu „ramena do flašky“. A taky těm, kdož se stajají o nádherně zbarvené a zpestřené doplňky oděvu, jako jsou kravaty. O jednom výrobci takových kravat na štěstí vím, takže mu můžeme na místě po­děkovat. Jmenuje se pan Kubeš a jeho firma sídlí na Stalinově třídě 17. Za výkladem má vedle cedulky „Opravuji, šiji, maluji kravaty“ pro větší přitažlivost ně­kolik skvostných vzorů: jedna kra­vata je dokonalou napodobeninou kubistického obrazu, na druhé je namalována nahá žena. Atd. Dík, pane Kubeši! Vaše snaha po zvý­šení a větší vybranosti vkusu na­šich pracujících je skutečně obdi­vuhodná i pozoruhodná. Pozoru­hodná! Copak dělá patřičný re­ferát ONV Praha 12, že takový zjev ve svém obvodu trpí ? Antonín Navrátil, Praha 12 Odpovědi čtenářům Myslit dopředu V 9. čísle Květů upozorňovala pod tímto názvem opravářka Magda Morku­­sová z Chotčboře na to, že u některých dívčích konfekčních plášťů je v záložce vystřižen rožek, takže plášť nejde pro­dloužit. Ministerstvo lehkého průmyslu nám k tomu sděluje: V národních podnicích, vyrá­bějících dámské pláště, jest tech­nologickými postupy zakázáno vy­střihování rožků v záložce. Spe­ciálně dětské a dívčí pláště se zakládají takovým způsobem, aby bylo umožněno jejich povolování. Výrobou plášťů se ovšem zabývají i družstevní a komunální podniky, a proto by bylo nutné zjistit, kde byly vyrobeny pláště, o nichž se pisatelka zmiňuje. Ministerstvo lehkého průmyslu, hlavni správa oděvního průmyslu

Next