Pochodeň, červenec-září 1971 (LX/154-232)

1971-07-31 / No. 180

magazín na sobotu a neděli • 31. VII. a 1. Vlil. 1971 • 70 haléřů • ročník 60 • číslo 180 MILOŠ LUKÁŠ Blahopřání Že patrí k těm, jimi pravda Leninova má nejvzácnější cenu Z hodnot všech, ze čin proň platí víc nez pouhá slova, coz dotvrzuje v žití svém vidy znova, bud zdráv náš drahý soudruh Petr Pech! Seděl na lavičce v parku a hleděl na zvolna plynoucí Labe Slunce prosvítalo stromy a na \elio obličeji se střídalo světlo a stín. Dusno letního odpoledne mírnila svěžest blízké vody. Moje otázka jej vytrhla ze zamyšlení, usmál se — a tak začal náš rozhovor, naplněný vzpomínkami. ,. Rozhovor k osmdesátinám Soudruh Petr Pech se dožívá 2. srpna osmdesáti let. Narodil se v Bratrouchově na Jilemnicku v rodině domácího tkalce a musel pracovat od útlého dětství. Do měšťanské školy chodil jen dva roky a nastoupil do práce v továrně. Doma byli mladší sourozenci a bída byla tenkrát trvalým společníkem dělnických rodin. V šestnácti letech začal přispívat do časopisu Proletář v Liberci. Za svou politickou činnost byl nakonec propuštěn z práce. A tady začaia cesta plná odříkáni a bojů, cesta dělnického revolucionáře a později komunistického novináře. V osmnácti letech odešel do světa, když nemohl sehnat práci doma. Prošel jižní Čechy, Domažlicko, Plzeň sko a zase se vrátil do Dvora Králové, kde byl konečné přijat v textilní továrně. „Tam se schylovalo ke stávce, bylo to v roce 1911. Všechny politické strany měly ten krát své zástupce ve stávkovém výboru, byl to první případ, kdy postupovaly společně," říká soudruh Pech. „Bylo mi tehdy dvacet let a byl jsem jedním z členů stávkového výboru. Dosáhli jsme, že se mzdy zvýšily o deset procent, pracovní doba se zkrátila na deset hodin. Ženám jsme vymohli, že měly půl hodiny na ohřátí oběda, to byl velký pokrok na tehdejší dobu. V sobotu povolili končit práci v půl šesté, ale nej větším vítězstvím bylo uznání dělnických důvěrníků v továrně. i V jedenadvaceti nastoupil vojenskou službu. Odmítl přísahat věrnost rakouskému císaři a byl za to vězněn. „V létě 1914 jsem byl v Sarajevu v kasárnách a stal jsem se tak přímým svědkem událostí po atentátu na následovníka trůnu, arcivévodu Ferdinanda ď Este a jeho manželku. Byla vypovězena válka a my odjeli na frontu. Posílal jsem dál příspěvky do dělnických no vin, ale na soukromou adresu a nesměl je podepsat. Ale hlavně, že se lidé dozvídali pravdu. Po skončeni války jsem se vrátil do Dvora Králové a pracoval dále v továrně." A opět nastala politická práce. Ale i cesta hledání, která přivedla soudruha Pecha v roce 1923 do KSf Od roku 1925 pracoval v Pochodni jako redaktor, až do roku 1938. Na počátku okupace byl zatčen, pro puštěn a znovu zatčen a odsouzen na dva roky a čtyři měsíce. A tak nastala pouť po fašistických koncentrá cích a věznicích. V roce 1943 se vrací s podlomeným zdravím. Do konce války ještě dvakrát jej volalo gestapo k výslechu. V roce 1945, po osvobozeni Sovětskou armádou, nastoupil opět jako redaktor v Pochodni. Pracuje ve stranických a veřejných funkcích. V roce 1955 byl vyznamenán za své zásluhy Řádem republiky. Nepřestal nikdy pracovat, ani když mohl odejit na od počinek. Pomáhal alespoň jako archivář, i dnes přes svůj vysoký věk pomáhá, kde se dá. „Nejtéžší chvíle v mém životě,“ zamýšlí se nad polo ženou otázkou,“ ty byly samozřejmě po mém zatčení gestapem a nejhezčí — ty byly, když se dostavilo uspo kojení z dobře vykonané práce, když mi dělníci psali o mých článcích v novinách, když se mi na schůzích podařilo porazit své protivníky — jinostraníky, to vše chno byly dobré pocity. Kdybych měl znovu prožít svůj život, šel bych stejnou cestou. Mohl jsem někdy pracovat lépe, ale bez chyb není nikdo." „Pochodeň by měla být pestřejší", obrací se na mě po chvilce mlčení a hned dodává: «Pomohu vám něco napsat, teď před volbami je k tomu příležitost, připomenout lidem, jak to bylo za první republiky, jaký měli dělníci život." — Takový je soudruh Pech. Ani slovo o svém soukromém životě, o obětech, které společně se svou ženou přinášeli, to všechno je samozřejmé, tak jako je samozřejmé, že nejen kritizuje, ale hned nabízí pomoc. Jeho život je bohatým životem revolucionáře, bohatým životem komunisty — novináře, který ;ej celý zasvětil myšlence boje dělnické třídy za vítězství' socialismu. Na trávu vedle lavičky tiše usedl motýl. Soudruh Pech se zase dívá zamyšleně na plynoucí vodu slunce kreslí obrazce v korunách stromů, kdesi v parku je slyšet děti. — Zvedáme se a loučíme. Odchází, bělovlasý, lehce se opírá o hůl,.. Hodně, hodně zdraví do dalších let, soudruhu Pechu! ještě dlouho nám pomáhej sadou i skutkem, a za všechnu tvoji práci diky — díkyl SLÁVKA NOVOTNÁ