Rudé Právo, září 1970 (L-LI/207-232)

1970-09-17 / No. 221

К KRONIKY PADESÁTÍ LET KODÉHO PRÁVA Rok 1968 náročně prověřil stranu, vedouc! i řadové komunisty. A samo­zřejmě i redakční kolektiv našeho stranického deníku. Ne všichni v této zkoušce obstáli, a proto — dříve či později — odešli nebo museli odejít. Celkem bylo vyloučeno nebo vyškrtnuto z řad členů KSC přes 40 Vo redaktorů. Dnes se kolektiv redakce Formuje vlastně znovu s mnoha novými jmény. A je pochopitelné, že mu předcházející historie listu nemůže být cizí; chce navazovat na bojové, komunistické tradice, chce se současně pro sebe i pro budoucnost čestně tváři v tvář Faktům vypořádat s otázkami, jež jsou mu tradičními příznivci našeho největšího deníku oprávněně kladeny. Vedení redakce po řadu měsíců pracovalo nad rozborem stránek Rudého práva od ledna 1988 po duben 1969. Se svým stanoviskem včera seznámilo čtenářskou veřejnost. Z tohoto dokumentu vycházíme i v dnešním článku, v němž chceme dokreslit — na vysvětlenou i pro poučení — širší obraz o činnosti tiskového orgánu OV KSC v tomto mimořádně složitém krizovém období naší strany a naší země. V situaci, kdy se do služeb »dru­hého centra« daly téměř všechny roz­hodující sdělovací prostředky, bylo to Rudé právo, které s menšími či větší­mi úspěchy odolávalo tlaku opozič­ních sil uvnitř strany až do 21. srp­na 1968. ■ Oč ŠJ® Jako v celé straně, i v samotném kolektivu Rudého práva docházelo po lednu 1968 k ostré diferenciaci. Na jedné straně stáli ti, kteří pro­padli pravicovému oportunismu, anti­­sovětismu, kteří třídní přístup k vidě­ní světa zaměnili nacionalismem a kteří v rozhodující kritické chvíli uká­zali své maloměšťácké ledví kariéris­tů, souběžců, dezertérů. Na druhém křídle pak byli ti komu­nisté, kteří čestně zůstávali věrni své­mu přesvědčení, jež je přivedlo do strany, zachovali věrnost ideálům ko­munismu, učení Marxe a Lenina, ne­zradili své internacionální smýšlení. V tomto boji, který se vně 1 uvnitř redakce Rudého práva rozpoutal jako­by proti tehdejšímu šéfredaktorovi soudruhu Oldřichu Švestkoví, nešlo ovšem o osobu či osoby, ale o tiskový orgán ústředního výboru KSČ, o nej­autoritativnější a hlavní deník v ze­mi, a v tomto smyslu šlo o samotnou stranu, o jej! marxisticko-leninský charakter. Tento dramatický proces, který pro­bíhal v celé naší straně, se v plném rozsahu své mimořádné složitosti pro­mítl i na stránkách Rudého práva. ■ Kritický soud historie Bylo to Rudé právo, které po lednu 1968 aktivně pomáhalo straně v její polednové orientaci a bezprostředně po plénu nejvýrazněji ze všech sdě­lovacích prostředků tlumočilo závěry pléna. V nejednom případě bylo Rudé prá­vo — a sotva tomu mohlo být jinak — poplatné době a poplatné rozhod­nutím politického vedení, poplatné ně­kterým nesprávným postojům, jež stranické orgány ve své době zauja­ly. Sem jistě patří na prvém místě zmínka o popularizaci akčního progra­mu, dosud dostatečně kriticky nezhod­­noceného, jehož řada pasáží měla ne­sporně revizionistický charakter. Sem patří 1 iluze vyvolávané kolem tzv. československého modelu socialismu a později 1 kampaň spojená s odmít­nutím pozvánky na kolektivní spoje­neckou schůzku do Varšavy. К mnoha z těchto otázek se ostatně ústřední výbor strany později se vší seriózností sám sebekriticky vyjádřil. Za existence labilního, nejednotné­ho, improvizujícího vedení strany, v němž pravice zaujímala stále vý­znamnější místa, se vnitrostranický poměr sil nemohl neodrazit ani na stránkách Rudého práva, nemohla se neodrazit defenzívnost strany před si­lami, které vycítily šanci dosáhnout pod dýmovou clonou »rozvoje ledna« rozsáhlé revize základních politic­kých a organizačních principů strany. V nejednom případě využívala pra­vice v tehdejším vedení KSČ diskus­ních stránek Rudého práva ke zku­šebním balónkům revize politické linie XIII. sjezdu. Datřila mezi ně vy­stoupení J. Špačka, J. Smrkovského, 0. Sika, V. Slavíka i některých jiných mimoredakčních i redakčních autorů. Nejotevřeněji se za ně vyslovil teh­dejší člen předsednictva a tajemník ÜV KSČ Špaček, když v rozhovoru pro Rudé právo v březnu 1968 formuloval požadavek »nové generální linie«. Ve výsledném vyznění, bohužel, ne­mohla podobná vystoupení nedezorien­­tovat čtenářskou obec. V tomto smys­lu nemůže historie toto období v ži­votě Rudého práva nepodrobit opráv­něnému kritickému soudu. Jediná fríbuna Faktem hodným ..zdůraznění však současně zůstává skutečnost, že v komplexu našich sdělovacích pro­středků vedoucích prakticky pravico­vý monolog vedlo Rudé právo v řadě svých materiálů, úvodníků, komentá­řů, statí a dopisů politickou- polemi­ku, nepropadalo skandalizačním kam­paním a — přes některé’výjimky — ve svých vystoupeních utvrzovalo ge­nerální linii naší zahraničně «politické orientace. Vzpomeňme úsilí Rudého práva, kte­ré jako jediný ústřední sdělovací pro­středek podporovalo a obhajovalo známou rezoluci z květnového pléna roku 1968 označující nebezpečí zpra­va za hlavní nebezpečí. V řadě výraz­ných materiálů odhalovalo v té době nastupující antisocialistické síly, poli­tickou podstatu Klubu 231, KAN, pra­vicové sociální demokracie atd. Na stránkách Rudého práva najde­me z té doby ne nevýznamné upozor­nění na novou taktiku, potvrzenou dalším vývojem, kterou kontrarevolu­­ce ve svém »tichém« pronikání pro­vádí: »I mezinárodní buržoazie so pouči­la z toho,« čteme v Rudém právu 29. května 1968, »jak netrpělivě za­sáhla do vývoje v Maďarsku v roce 1956, a proto bude dnes své antiko­­munistické snahy uplatňovat daleko taktičtěji...« Tak bychom mohli citovat řadu dal­ších článků vystupujících na obhajobu vedoucí úlohy strany a dělnické třídy, za sociální práva dělnictva, na obra­nu moci socialistického státu a jeho složek — Bezpečnosti, armády, Lido­vých milicí, za posílení českosloven­­sko-sovětského přátelství a proti je­ho nactiutrhačům, za těsné spojenec­ké svazky s bratrskými socialistický­mi zeměmi, za jednotu komunistické­ho hnutí, vzpomeňme principiálních postojů, které Rudé právo zaujalo při hodnocení schůzek v Čierné a Brati­slavě apod. Rudé právo (a na Slovensku Prav­da) bylo v té době mezi sdělovacími prostředky již jedinou tribunou, kte­rá poskytovala možnost vystoupit z marxisticko-leninských pozic. O kaž­dý takový článek se ovšem musel svádět doslova urputný spor, který při číselné převaze pravice 1 na ve­doucích místech redakce a v situaci, kdy vedení strany nechávalo šéfre­daktora často »ve štychu«, nebýval vždy korunován úspěchem. ■ Význam statečného slova Takovou kalvárií musel projít na­příklad závažný článek tehdejšího člena .předsednictva a tajemníka OV KSČ Drahomíra Koldera Na okraj ně­kterých politických úvah (21. června 1968). Autor v něm dal seriózní argu­mentovanou odpověď na Svitákovy antikomunistické výpady, ukázal, že Svítákovl jde o »únor naruby«, o (kon­cepci požadující více než jenom ob­novu předúnorových poměrů. Kolder v této souvislosti kritizoval postoj ně­kterých lidí nosících členskou legi­timací KSČ a vědomě nahrávajících protisocialistickým silám. »Nelze si dnes — psal mj. — také představit, že bychom se bez hlesu nadále mohli tvářit tak, jako že ne­víme nic o tom, že na formulování některých požadavků o založení opo­ziční strany se podílejí i někteří ko­munisté,'že sami o tom hovoří v tis­ku, že se tu tolerují některé další ná­zory a mlčí se k hlasům, které na­rušují naše spojenectví se SSSR.« Poté, když šéfredaktor dal tuto stať vysadit a zařadit do listu, postavila se pravicová část vedení redakce proti zveřejnění materiálu, odkládala je pod politickými záminkami a do­konce, intervencemi si vymáhala sta­žení * 1 * * článku.' O jiném podobném případu (článek člena OV KSČ Karla Hoffmana) se hovořilo dokonce 1 na jednom z plén OV KSČ. Pravicoví redaktoři vyvolávali ta­kové obstrukce i proti mnohým dal­ším materiálům. Rada článků a ji­ných vystoupení předních činitelů na­ší strany, jako D. Koldera, A. Indry, J. Lenárta, V. Bifaka aj., jež se přesto podařilo v té době prosadit na strán­ky Rudého práva, potvrzuje, jaký vý­znam mělo statečné komunistické slovo těch soudruhů, kteří tribuny Rudého práva využili. Dvojvládí К prvnímu otevřenému vystoupení proti Rudému právu došlo začátkem března 1968 na řádných okresních konferencích strany, na nichž někte­ří delegáti kritizovali Rudé právo prý pro jeho »konzervativní« postoje, ve skutečnosti však za to, že se nepři­způsobilo bulvární vlně jiných sdělo­vacích prostředků. Jak ovšem připo­míná už i »stanovisko«, jiní delegáti na konferenci zase vytýkali Rudému právu malou bojovnost, to, že dává málo argumentů, že nepolemizuje s pravicovým extremismem. Na Rudé právo se současně osopila — pro jeho statečné postoje — řada sdělovacích prostředků. Velký roz­ruch tehdy vyvolala beseda Jiřího Stana a Stanislava Oborského s něko­lika pracujícími z karlínské Tesly O tom, co vítáme — a co nás zne­klidňuje, uveřejněná 10. března 1968. Její účastníci neskrývali své obavy z některých jevů, ze zneužívání po­lednového procesu k vystoupením proti KSČ a socialistickému systému vůbec. »Mám obavu z toho, jak uka­zují některé náznaky z posledních čtrnácti dnů,« řekl jeden z účastníků besedy, »aby se to všechna nakonec neobrátilo proti straně.« Ještě týž den napadl Rudé právo v pražském rozhlase komentátor Weiner, na druhý den i Práce. Va­rovný-hlas pracujících měl být zkom­promitován, zlehčen a nakonec za­strašen.' Každému, kdo v upřímných obavách »zdvihl prst«, jak se tomu tehdy říkalo, se okamžitě dostala od­pudivá nálepka »konzervativec«. Měli) být zastrašeno i Rudé právo. Weinerův útok proti Rudému prá­vu, ale i kritika z okresních konfe­rencí KSČ, byly pravici v Rudém prá­vu vítanou záminkou k tomu, aby se »doma udělal pořádek« ... V této době se dá již v Rudém prá­­vu hovořit o tdm, že se z ideově la­bilních a konjunkturálních lidí zfor­movalo aktivní pravicové seskupení rozhodnuté převzít vedení redakce do svých rukou. Za všeobecně napjaté atmosféry se­šla se 18. března 1968 v redakci Ru­dého práva členská schůze základní organizace KSČ. Pravice, která měla většinu ve výboru organizace, chtěla schůze využít pro své mocenské zá­měry. I když nebyla v této fázi ještě s to prosadit vše, co zamýšlela, do­sáhla alespoň toho, že její exponenti obsadili místa zástupců šéfredaktora (Z. Sulc, E. Šíp, J. Opavský). Šlo o ne nevýznamné personální před­mostí, které vzhledem k vnitrore­­dakčnímu pracovnímu mechanismu umožnilo pravici mít značný vliv na tvorbu novin a které vytvářelo pod­mínky k dalšíma vývoji krize. Prvním krokem, kterým se pravico­vá skupina v redakci mocensky před­stavila, bylo umlčení několika anga­žovaných publicistů: prostě jim zaká­zala v Rudém právu nadále vystupovat. Výmluvně tak naznačila, jak si tito »noví« lidé v praxi vysvětlují heslo demokratické diskuse a nejširší míry objektivní informace, jímž se slovně tolik oháněli. Po těchto událostech se dá už těž­ko hovořit o rovnováze sil; pravice strhla na sebe většinu, ale přesto ne­mohla říci, že má Rudé právo ve svých rukou. V tiskovém orgánu ÚV KSČ vzniklo svérázné dvojvládí... ■ Pozadí jednoho případu Pravicová skupina v Rudém právu nabývá na jaře 1968 početné převahy v redakci, ovládá klíčové pozice při tvorbě novin a stupňuje svou aktivitu. Je cítit doslova všude. Na jedné straně její exponenti zavádějí vůči »nepohodlným« materiálům svéráznou cenzuru a pod různými záminkami, jako tomu byle při neustálém odklá­dání článku D. Koldera, blokují řadu potřebných angažovaných věcí, na druhé straně zneužívají Rudé právo k zamaskovaným či dokonce zjevným útokům proti straně, jejím funkcioná­řům, proti spojencům — a proto není divu, že Rudé právo vyvolává často u čtenářů ddma i v zahraničí roz­paky. Např. do pondělního vydání listu 16. dubna 1968 byl v nepřítomnosti šéfredaktora zařazen nechvalně pro­slulý článek J. Hochmana o »berijov­­ských gorilách«, v kterém autor lživě konstruoval mezinárodní souvislosti smrti Jana Masaryka; zveřejnění to­hoto bulvárního klepu vážně poško­dilo dobré jméno Rudého práva doma i ve světě. Za podobných okolností vyšel v prvém, venkovském vydání Rudé­ho práva komentář Zdislava Šulce, k jedné vnitrostranické otázce; autor na základě spekulativních závěrů vy­stoupil proti stanovisku předsednictva ÚV KSČ, tedy proti stanovisku vyda­vatele listu. Šéfredaktor, tehdy člen' předsednictva OV KSČ, za jehož zády a v rozporu s jeho pokynem byl komentář připraven do tisku, stáhl po návratu ze schůze vedení strany článek alespoň z pražského vydání. Pravicová skupina v redak­ci poté začala šéfredaktora zno­vu skandalizovat a J. Hochman, teh­dejší zahraničně politický komentá­tor listu, jej denuncoval v jednom pořadu Čs. rozhlasu. »Případ« měl 14. května 1968 dohru před Samotným předsednictvem OV KSČ, na jehož zasedání byl přizván celý výbor stranické organizace a ve. dění redakce. Nešlo totiž o žádný osobní spor, o žádný »interní případ« redakce Rudého práva — v tomto smyslu by si nezasloužil takové po­zornosti. Za incidentem byl totiž v po­zadí pravicový požadavek, aby se Ru­dé právo osamostatnilo, aby se stalo nezávislým na svém vyda­vateli — čili na vedení strany, aby list nemohl vyjadřovat a nemusel ob­hajovat politiku strany, ale aby novi­náři, pracující v něm, měli — jak se vyjádřil jeden z iniciátorů této akce — »možnost dělat samostatnou poli­tiku«. Byla to vlastně jen obměna verze známého výroku jednoho z nejvýraz­nějších představitelů revizionismu v našem tisku — A. J. Liehma — že »noviny patří těm, kteří je dělají«. Zmiňujeme se o této historii tak podrobně ne proto, abychom se vy­smáli demagogii Liehmů (neboť co svět světem stojí tiskové orgány v ja­kékoliv společnosti vyjadřují nikoliv svévolné názory »těch, kteří je dě­lají«, ale politiku svých vydavatelů a jejich třídní, společenské či skupi­nové zájmy). V pozadí této historie se totiž skrý­val úmysl zbavit stranu v krizové si­tuaci jejího vlastního tiskového orgá­nu a tak ji Zcela odříznout —v pod­mínkách už tak dost omezených — od možností vlivu na veřejné mínění, na členy strany, na společnost. Předsednictvo OV KSČ po osmi ho­dinách jednání jednomyslně, odmítlo požadavky pravicových radíRálů z Ru­dého práva a potvrdilo, jak bylo tehdy uvedeno 1 v oficiální zprávě, že Rudé právo je tiskovým orgánem OV KSC. Tato jednomyslnost byla bohužel pouze slovní. Intriky proti tehdejší­mu Rudému právu pocházely «—• jak se nejednou ukázalo — přímo od ně­kterých členů stranického vedení (Smrkovský, Kriegel, Císař, Špaček; Slavík). Dnes jsou to už víceméně známé souvislosti. Nedůslednost vedení strany vůči tiskovému orgánu se projevila již v průběhu mnohahodinové debaty předsednictva ÚV KSČ o situaci a krizí v Rudém právu 14. května. Mís­to toho, aby předsednictvo učinilo nezbytná a rázná opatření, která sl podobná situace v zájmu věci vyža­dovala, vymínil si Alexander Dubčefc, aby se případ »neřešil mocensky«. Objektivně to znamenalo, že první tajemník ÜV KSČ držel nad pravico­vou částí redakce Rudého práva ochrannou ruku a pohídl jl tak na­víc k větší smělosti. (RP) (Příště dokončení) Zápas o Rudé právo Rudé právo 10. března 1900. •< ' Někdy je lépe risknout a přijít neohlášen. Na okresním výboru strany v Senici měli schůzku přes­ně ti tři lidé, které jsem potřebo­val: Ján Bolebruch, který má na OV KSS na starosti mládež, Milan Navrátil, předseda okresního výbo­ru Socialistického svazu mládeže Slovenska (SZMS) a Ladislav Ja­nák; s nímž se počítá do vedení západoslovenské krajské organiza­ce svazu. Nečekali mne, proto jsem musel půl hodiny tiše poslouchat — přemýšleli nad kandidátkou okresních orgánů nové jednotné mládežnické organizace. Jména pa- • dala a odlétala, některá zůstávala na papíře a další k nim přibývala. Když skončili, rovnou jsem se ze­ptal: »Čím vyniká vaše organizace v Čá­­čově?« Neváhali s odpovědí, byl jsem to­mu rád, šlo o potvrzení typu: »Je jich dvacet osm, pravidelně spolupracují v místě se stranickou organizací, MNV i. vedením družstva. Velmi se­riózně postupovali v ideologické práci i ve velmi složitých obdobích. Byli první, kteří přišli s požadavkem, aby­chom jim pomohli zorganizovat bese­du k vysvětlení vývoje v předcho­zích dvou letech, sami si pozvali na přátelské setkání komsomolku — mla­dou Ukrajinku. Pokud jde o celkovou aktivitu) nevyrovná se jim žádná jiná společenská organizace v obci. Mají tam předsedkyni Milku Kumpánovou, účetní v JZD...« A dodali: »Jedeš tam? Jestli chceš, zavoláme jim!?« Ze Senice do Čáčova či obráceně se dá pohodlně chodit pěšky. Od posled­ního činžáku města k prvnímu dom­ku vesnice je kolem zahrádkářské kolonie a zbytků nezastavěných ploch snad necelý kilometr. Rostoucí Seni­­ca má dnes už skutečně tvář města, což se ještě donedávna nedalo říci. Od telefonického rozhovoru uply­nulo jen několik málo minut, právě si před zrcadlem upravovala účes. Pak si sedla za pracovní stůl, dívala se zpříma a čekala. Bleděmodré šaty s bílým dírkovaným límečkem, hnědé oči, plavé vlasy, jejichž pramen jí stále padá do čela. »V Senici říkají, že patříte mezi pět ňejlepších mládežnických organizací v okrese... ?« »Hm, to bych si nikdy nemyslela,« řekla a znělo to upřímně. »V organi­zaci nás přibylo, je nás třicet pět a počítáme s dSlšími. V Čáčově je při­bližně sto mladých lidí. Většina, i když třeba ještě nejsou členy svazu, se o naši činnost zajímá.« Vytáhla ze stolu objemnou složku. Pozvánky, instruktáže, hlášení, plány činnosti, vše pečlivě seřazené. Každou chvíli vejde některý z družstevníků do velké neútulné kanceláře, kde sedíme sami dva, a pozorně si prohlédne ci­zího člověka. Ze způsobu, jak s ní ho­voří, je zřejmé, že ji tady v Čáčově mají rádi a váží si její práce. Dva­advacetiletá Milka je ze sousední ob­ce, z Dojče, a sem do Čáčova denně dojíždí. Natolik však už srostla s míst­ními problémy, starostmi i úspěchy, že sama se považuje za občanku Čá­čova. Před dvěma lety poslali do Bratisla­vy protest: nesouhlasíme s tříštěním jednotné mládežnické organizace! Zů­stal nevyslyšen jako mnoho podob­ných jiných. Pokračovali proto ten­krát, vlastní cestou dál. A protože ne­ztratili kontinuitu s předcházejícími obdobími, která zdaleka nebyla napl­něna jen nedostatky, mají nyní urči­tý předstih. Mládežníci tady sice nemají ani svou vlastní místnost, ale nestěžují si. Mají se však kde scházet a jejich schůzkovou činnost je možno ve srov­nání s jinými označit za příkladnou. Obvykle se sejdou dvakrát v měsíci, účast bývá sedmdesátiprocentní. »Například k 26. výročí Slovenské­ho národního povstání jsme si pozvali na besedu dva soudruhy. Důstojníka z nedaleké posádky, který nám vyprá­věl o povstání z hlediska vojenského, a pak jsme besedovali se starým ko­­munistou-rudoarmejcem, který byl i přímým účastníkem SNP. Podobným způsobem jsme sl připomněli napří­klad 100. výročí narození V. I. Leni­na a 25. výročí osvobození republiky Sovětskou armádou.« Zatímco všeobecně přežívá názor 0 zbytečnosti schůzování, mladí v Čá­čově mají zájem pravidelně se i takto setkávat. Jejich schůzí se zúčastňují 1 předsedové základní organizace stra­ny, MNV a družstva, čímž schůze ne­jenže získá na vážnosti v očích mla­dých, ale hned na místě se mohou mnohdy řešit věci, na něž by sami mládežníci bez pomoci nestačili. »Bez mladých se v budoucnosti ne­obejdeme,« zamýšlí se předseda MNV Pavol Kuklíš. »Ideální by bylo, kdy­bychom i na moje místo měli už vy­hlédnutého mladého člověka, kterého bychom připravovali, aby potom do toho nespadl rovnýma nohama. Podí­vejte, při příštích volbách nám v obci odejde řada věkově už starých po­slanců a také jejich nahrazování bu­de obtížné... Proto spoluprácesmla­dými lidmi, jako je tady Milka, kteří mají o něco zájem, to je radost. Ale musí v tom být z jejich strany i kus obětavosti I Povím vám na první po­hled možná bezvýznamný příklad: Měli jsme tady nedávno velkou svat­bu, sto padesát hostů z jižního Slo­venska. Já jsem je oddával, měl jsem připravené i dvě recitátorky, aby ob­řad měl skutečně . důstojný průběh. Jenže prakticky chvíli před svatbou si to rozmyslely, ony recitovat nebudou. Tak a hotovo ... Nakonec to zachrá­nila Milka. Zprvu se jí moc nechtělo, měla trochu trému, ale pak šla ...« Před lety měli v čáčovském druž­stvu osmadvacetičlennou mládežnic­kou brigádu, kterou bylo »cítit« v JZD 1 obci. Kritéria pro členství, která si určili sami, v ní byla přísná. Čáčovské družstvo má přes tisíc hektarů půdy a z 300 lidí, kteří tu pracují, je 105 důchodců. Dvanáct mladých lidí v družstvu nemůže po­hnout věkovým průměrem, který je »úctyhodný« — 55 roků. Ale 1 tak se mají čile k světu. Sedmičlenná skupi­na mladých opravářů začala soutěžit o titul brigáda socialistické práce. Nástup mají dobrý — výborné výko­ny na kombajnech a traktorech o le­tošních žních doma i v okrese Jindři­chův Hradec. »Loni v říjnu přišlo sedm chlapců z vojny a mělo zájem vrátit se do družstva. Představenstvo je však klid­ně pustilo,« nespokojeně říká Milka. »A byli to elektrikáři, vodoinstalatéři, opraváři a traktoristé, přitom vyško­lení jim zaplatilo naše družstvo! Proč je pustili? Chlapci chtěli, aby byla v dílnách zřízena umývárna. A na­víc byli ochotni při její výstavbě po­máhat ... Dnes už jsou pryč a zpět je nikdo nedostane.« Poseděli jsme i s předsedou druž­stva Pavlem Bartoněm. Zahrnul nás vodopádem slov obsahujících údaje o roční produkci vepřového, hovězí­ho, cukrovky, mléka, obilnin a — po­stesknutí, že s mladými je to těžké, při čištění obilí se jim s půlmetráko­­vými pytli plahočí i sedmdesátileté ženy. Při tomto expozé se několikrát dovolával souhlasu Milky, která pro­mluvila jen jednou. Nezviklaně řekla: »To, že družstvo pustilo ty chlapce, nebylo správné!« Když jsme byli venku, dodala: »Dnes už nestačí jen vědět, co se seje po řepě a co po pšenici.« Pochopil jsem to jako výstižný ko­mentář stavu věcí. К večeru sedíme u nich doma, v Dojči. Dá se říci, že je to dům žen — u Kumpánů mají pět dcer, z toho dvakrát dvojčata. Pochutnávám si na »bolestnících«, které napekla Milka. Její otec, Ján Kumpán, je jak živé stříbro. Pětašedesát by mu nikdo ne­hádal. Komunista, před lety zakládal v Dojči družstvo, byl jeho místopřed­sedou. Ted je trochu ve varu, pokra­čujeme totiž na stejné téma: Země­dělství a mladí. »Milka,, stejně jako. její starší ses­tra, absolvovala střední zemědělskou technickou školu ve Skalici. Obě ma­turovaly s vyznamenáním. Co to však pomůže... Když potom šlo o to, umístit Milku v zemědělství, musel jsem podstoupit těžký boj, abych to prosadil. V Senici mi tenkrát pro ni nabízeli všelijaká možná místa, jen v zemědělství ne. Pak mi už došla trpělivost a zašel jsem na okresní vý­bor strany a řekl jsem, že neustou­pím, dokud dcera nebude pracovat v zemědělství!« Skoda že ne všichni rodiče takto postupují. Značné finanční prostřed­ky vynakládané na přípravu země­dělského dorostu by se zbytečně ne­rozplývaly ve vědomostech, které čas­to nenacházejí své pravé uplatnění. Přitom Milčin otec nešel proti jejímu životnímu štěstí, právě naopak. Milka je v čáčovském družstvu šťastná a prá­ce ji těší. Navíc je příkladem, že i mladý člověk může dojít uznání a autority u starších spoluobčanů. Což nevyplývá z toho, že je členkou ústředního výboru Socialistického svazu mládeže Slovenska a předsed­kyní čáčovské místní organizace. Obojí je jen přirozeným důsledkem každo­denní ppetivé práce a zájmu, který není ohraničen zdmi družstevní kan­celáře a jejího dívpího.pokojíku. OLDŘICH ZÁBOJNÍK ičidé WO.H da&y. Předsedkyně Momentka z letošních dolínek — Milka v čáčovském krojí. ZŮSTAL TÍM, čím byl Oslavy 10. výročí zrodu Rudého práva v r. 1930 byly zkaleny zarmu­cující zprávou. Neočekávaně odešel senátor Filip Dobrovolný, komunistic­ký novinář, dlouhodobý šéfredaktor Rudého práva. Zemřel ve věku 50 let dne 16. září po operaci, považované za lehkou záležitost, jež nenese s ze­bou žádné riziko. Borová u. Přibyslavi byla jeho ro­diště a tam prožil i svá mladá lé­ta. Obec, odkud pocházel i český no­vinář a politik Karel Havlíček Borov­ský. V tomto chudém kraji musili lidé těžce pracovat, aby obhájili skromnič­­kou existenci. I děti, které ještě pa­třily, do školních lavic. Také Filip Do­brovolný ještě zdaleka neodrostl ško­le a již se stal dělníkem v malé tex­tilní továrničce ve svém rodišti. Po­zději šel podobnou cestou jako vši­chni novináři, kteří přišli , z dělnic­kých řad. Jako mladý dělník se seznámil s idejemi socialismu, vstoupil do od­borové organizace a do řad členů sociálně demokratické strany, která na přelomu století měla již plnou le­galitu, vydávala tisk a bojovala za politická práva [všeobecné volební právo — a to jen pro muže — bylo vybojováno teprve v r. 1907). Oboha­cen mnoha zkušenostmi z vlastního žvota a všímaje st rozporů kolem se­be poznával bezměrnou bídu v chu­dých rodinách Vysočiny a své smělé úvahy svěřoval papíru a posílal je do redakcí socialistických novin. Bylo mu 29 let, když byl v r. 1909 vyzván, aby nastoupil jako redaktor v sociálně demokratickém Hlasu lidu v Prostějově. Odtud byl po dvou le­tech poslán do redakce Slovácká v Hodoníně a posléze přešel do Pra­hy, kde převzal redakci týdeníku Zář. Třídní dělnický instinkt vedl Dobro­volného správnou cestou i po vypuk­nutí první světové války, kdy redigo­val Týdenní kroniku válečnou. Pod tím­to nenáročným titulem vycházel Ča­sopis z hlediska tehdejší doby vysoké politické i novinářské úrovně, velmi oblíbený mezi širokými vrstvami oby­vatelstva. (Sám jsem jako 121etý až 131etý chlapec v malém městečku Na­­čeradec pod Blaníkem kolportoval 70 čísel.) Kronika vychovávala své čte­náře k třídnímu a internacionálnímu smýšlení. Dodnes si obsah některých článků pamatuji. Jak se např. na frontě, když v noci dočasně umlkly zbraně, setka­li vojáci obou nepřátelských stran v brambořišti mezi frontou, kam se odplížili, aby si vyhrabali brambory — ale nestříleli proti sobě, vyměnili si cigarety a vrátili se zpět. Z dialo­gu prostých vojáků znepřátelených stran vyplývala nutnost sbratření prostých lidí, oblečených do odliš­ných uniforem, kteří nevidí, proč' by se měli v imperialistické válce vzá­jemně zabíjet — a také poznání, že nepřítelem není prostý voják na dru­hé strapě fronty, ale nutno ho hledat ve vlastní zemi. Když v r. 1920 pravicoví sociálně demokratičtí vůdcové rozbili stranu, nemohl Filip Dobrovolný jinak než jit s dělníky, ik nimž patřil, a nikoli s pravicovými vůdci, kteří se zapro­dali a za svůj blahobytný panský ži­vot dělnickou třídu zradili. Šel se so­ciálně demokratickou levicí, stal se komunistou a až do svého neočeká­vaného úmrtí pracoval za redakčním stolem Rudého práva. Při volbách v r. 1929 se Filip Do* brovolný stal senátorem. V celé re­publice bylo 150 senátorů. S hodnos­tí senátora byla spojována představa osoby mimořádné vážností, důstojnos­ti a ovšem 1 blahobytu. Ale komunis­tický novinář a blahobyt? To h$y stejně neslučitelné pojmy jako chu­doba a ředitel Živnobanky Preiss. Z nekrologu, který k úmrtí Filipa Dobrovolného vyšel v Rudém právu, se jeho čtenáři mnohé dozvěděli o ži­votě tohoto vynikajícího komunistic­kého novináře a senátora. Bydlel ve čtvrtém patře činžáku v Sudoměřské ulici na Žižkově. »Kuchyňka a pokoje Byt proletáře. Pozůstalí: Tří děti, ješ­tě nezaopatřené, staří rodiče jeho ze­snulé ženy, matka Dobrovolného. Vzal staré, udřené rodiče k sobě.« (Staří dělníci tehdy ještě neměli nárok ne důchod.) Jako by tušil, že celkem běžná ope­race neskončí v jeho případě dobře, napsal Dobrovolný před ulehnutím závěť. »Jediný svůj majetek, knihy, odkazuji dětem.« Dále pak pokraču­je: »U Boreckého jsem dlužen za kni­hy 200 Kč, u Borového 175 Kč, firmě Olbrych a Štěpán v Praze poslední splátku za oblek 100 Kč, Valnohovi na Vinohradech 200 Kč a Čermákovi za fotoaparát 300 Kč.« К tomu Rudé právo dodalo: »Celkem 1075 Kč dlu­hů, které mají být podle závěti hra­zeny z posledních peněz, které po­zůstalí dostanou.« Rudé právo pak dále pokračovalo; »Kdyby byl Dobrovolný' zůstal v so­ciální demokracii, mohl snad být mi­nistrem, zanechati po sobě jmětjí (po Tusarovi zůstalo 18 miliónů), mofil mít panství třeba jako Soukup, nebo snad mohl jezdit ve vlastním autu ná náyštěvy k finančnímu velmožovi Preissovi jako Hampl. Ano, to vše Dobrovolný mohl. Tato cesta byla před ním otevřena. On na to vše na­plil a šel s komunisty cestou, na níž na každém kroku doprovází člověka zloba měšťáků, nenávistné sliny za­prodaných dělnických vůdců, policej­ní pendreky, kriminál a hmotná nou­ze.« Z hlediska svých bývalých sou­druhů, kteří se stali ministry a vyso­kými, dobře placenými hodnostáři, byl Dobrovolný vlastně hlupák, když ne­využil příležitost a nenahrabal si jmění tak jako oni. Ale na to byl Dobrovolný příliš poctivý. Nezpanštěl, nezburžoazněl jako jeho bývalí sou­druzi, kteří začínali tak chudí jako on, jimž se později tak zalíbilo v mi­nisterských křeslech a jiných výnos­ných funkcích a jimž osud proletářů, kteří je vynesli na povrch, zůstal lho­stejný. Filip Dobrovolný zůstal až do své smrti tím, čím byl po celý svůj ži­vot. Na poslední cestě přišly Filipa Do­brovolného doprovodit tisíce praž­ských proletářů. Od domu Rudého práva v Karlině vyšel mohutný prů­vod ulicemi Na poříčí, Na příkopě, Václavským .náměstím a dále k Olša­nům, kde tehdy bylo pražské krema­torium. Pro Filipa Dobrovolného byla nade všechno strana. To dokázal, celým svým životem. Neváhal se rozejít se svými přáteli, bývalými soudruhy, jest­liže se přesvědčil, že selhali a oci­tají se na druhé straně. To bylo ne­jen v r. 1920, ale opětně i v r. 1928. V době stranické krize po nezdaře­ném Rudém dni v r. 1928 měl podob­ně jako řada jiných poctivých sou­druhů obavy o stranu a nebylo mu hned jasno, že jde o důsledný obrat, o očistu strany od vlivu oportunismu; když to však v průběhu stranické kri­ze poznal, vyvodil z toho všechny dů­sledky. Takový byl Filip Dobrovolný. Náleží mezi čestné, poctivé prole­­tářské vůdce, jichž budeme vždy vděčně vzpomínat. RUDÉ PRÄVO Ve čtvrtek 17. září 1970-;э VOJTĚCH DOLEJŠÍ, V Bratislavských elektrotechnických závodech pracují nyní na objednávce 50 lokomotivních transformátorů twpu LTS 7.85/25 pro SSSR. Chtějí ji vyba­vit do konce roku. Kolektiv mladých pracovnic připravuje izolační vločky pro cívky na lokomotivní transformátory. Foto ČTI< — V. PŘIBYL

Next