Rudé Právo, září 1970 (L-LI/207-232)
1970-09-17 / No. 221
К KRONIKY PADESÁTÍ LET KODÉHO PRÁVA Rok 1968 náročně prověřil stranu, vedouc! i řadové komunisty. A samozřejmě i redakční kolektiv našeho stranického deníku. Ne všichni v této zkoušce obstáli, a proto — dříve či později — odešli nebo museli odejít. Celkem bylo vyloučeno nebo vyškrtnuto z řad členů KSC přes 40 Vo redaktorů. Dnes se kolektiv redakce Formuje vlastně znovu s mnoha novými jmény. A je pochopitelné, že mu předcházející historie listu nemůže být cizí; chce navazovat na bojové, komunistické tradice, chce se současně pro sebe i pro budoucnost čestně tváři v tvář Faktům vypořádat s otázkami, jež jsou mu tradičními příznivci našeho největšího deníku oprávněně kladeny. Vedení redakce po řadu měsíců pracovalo nad rozborem stránek Rudého práva od ledna 1988 po duben 1969. Se svým stanoviskem včera seznámilo čtenářskou veřejnost. Z tohoto dokumentu vycházíme i v dnešním článku, v němž chceme dokreslit — na vysvětlenou i pro poučení — širší obraz o činnosti tiskového orgánu OV KSC v tomto mimořádně složitém krizovém období naší strany a naší země. V situaci, kdy se do služeb »druhého centra« daly téměř všechny rozhodující sdělovací prostředky, bylo to Rudé právo, které s menšími či většími úspěchy odolávalo tlaku opozičních sil uvnitř strany až do 21. srpna 1968. ■ Oč ŠJ® Jako v celé straně, i v samotném kolektivu Rudého práva docházelo po lednu 1968 k ostré diferenciaci. Na jedné straně stáli ti, kteří propadli pravicovému oportunismu, antisovětismu, kteří třídní přístup k vidění světa zaměnili nacionalismem a kteří v rozhodující kritické chvíli ukázali své maloměšťácké ledví kariéristů, souběžců, dezertérů. Na druhém křídle pak byli ti komunisté, kteří čestně zůstávali věrni svému přesvědčení, jež je přivedlo do strany, zachovali věrnost ideálům komunismu, učení Marxe a Lenina, nezradili své internacionální smýšlení. V tomto boji, který se vně 1 uvnitř redakce Rudého práva rozpoutal jakoby proti tehdejšímu šéfredaktorovi soudruhu Oldřichu Švestkoví, nešlo ovšem o osobu či osoby, ale o tiskový orgán ústředního výboru KSČ, o nejautoritativnější a hlavní deník v zemi, a v tomto smyslu šlo o samotnou stranu, o jej! marxisticko-leninský charakter. Tento dramatický proces, který probíhal v celé naší straně, se v plném rozsahu své mimořádné složitosti promítl i na stránkách Rudého práva. ■ Kritický soud historie Bylo to Rudé právo, které po lednu 1968 aktivně pomáhalo straně v její polednové orientaci a bezprostředně po plénu nejvýrazněji ze všech sdělovacích prostředků tlumočilo závěry pléna. V nejednom případě bylo Rudé právo — a sotva tomu mohlo být jinak — poplatné době a poplatné rozhodnutím politického vedení, poplatné některým nesprávným postojům, jež stranické orgány ve své době zaujaly. Sem jistě patří na prvém místě zmínka o popularizaci akčního programu, dosud dostatečně kriticky nezhodnoceného, jehož řada pasáží měla nesporně revizionistický charakter. Sem patří 1 iluze vyvolávané kolem tzv. československého modelu socialismu a později 1 kampaň spojená s odmítnutím pozvánky na kolektivní spojeneckou schůzku do Varšavy. К mnoha z těchto otázek se ostatně ústřední výbor strany později se vší seriózností sám sebekriticky vyjádřil. Za existence labilního, nejednotného, improvizujícího vedení strany, v němž pravice zaujímala stále významnější místa, se vnitrostranický poměr sil nemohl neodrazit ani na stránkách Rudého práva, nemohla se neodrazit defenzívnost strany před silami, které vycítily šanci dosáhnout pod dýmovou clonou »rozvoje ledna« rozsáhlé revize základních politických a organizačních principů strany. V nejednom případě využívala pravice v tehdejším vedení KSČ diskusních stránek Rudého práva ke zkušebním balónkům revize politické linie XIII. sjezdu. Datřila mezi ně vystoupení J. Špačka, J. Smrkovského, 0. Sika, V. Slavíka i některých jiných mimoredakčních i redakčních autorů. Nejotevřeněji se za ně vyslovil tehdejší člen předsednictva a tajemník ÜV KSČ Špaček, když v rozhovoru pro Rudé právo v březnu 1968 formuloval požadavek »nové generální linie«. Ve výsledném vyznění, bohužel, nemohla podobná vystoupení nedezorientovat čtenářskou obec. V tomto smyslu nemůže historie toto období v životě Rudého práva nepodrobit oprávněnému kritickému soudu. Jediná fríbuna Faktem hodným ..zdůraznění však současně zůstává skutečnost, že v komplexu našich sdělovacích prostředků vedoucích prakticky pravicový monolog vedlo Rudé právo v řadě svých materiálů, úvodníků, komentářů, statí a dopisů politickou- polemiku, nepropadalo skandalizačním kampaním a — přes některé’výjimky — ve svých vystoupeních utvrzovalo generální linii naší zahraničně «politické orientace. Vzpomeňme úsilí Rudého práva, které jako jediný ústřední sdělovací prostředek podporovalo a obhajovalo známou rezoluci z květnového pléna roku 1968 označující nebezpečí zprava za hlavní nebezpečí. V řadě výrazných materiálů odhalovalo v té době nastupující antisocialistické síly, politickou podstatu Klubu 231, KAN, pravicové sociální demokracie atd. Na stránkách Rudého práva najdeme z té doby ne nevýznamné upozornění na novou taktiku, potvrzenou dalším vývojem, kterou kontrarevoluce ve svém »tichém« pronikání provádí: »I mezinárodní buržoazie so poučila z toho,« čteme v Rudém právu 29. května 1968, »jak netrpělivě zasáhla do vývoje v Maďarsku v roce 1956, a proto bude dnes své antikomunistické snahy uplatňovat daleko taktičtěji...« Tak bychom mohli citovat řadu dalších článků vystupujících na obhajobu vedoucí úlohy strany a dělnické třídy, za sociální práva dělnictva, na obranu moci socialistického státu a jeho složek — Bezpečnosti, armády, Lidových milicí, za posílení československo-sovětského přátelství a proti jeho nactiutrhačům, za těsné spojenecké svazky s bratrskými socialistickými zeměmi, za jednotu komunistického hnutí, vzpomeňme principiálních postojů, které Rudé právo zaujalo při hodnocení schůzek v Čierné a Bratislavě apod. Rudé právo (a na Slovensku Pravda) bylo v té době mezi sdělovacími prostředky již jedinou tribunou, která poskytovala možnost vystoupit z marxisticko-leninských pozic. O každý takový článek se ovšem musel svádět doslova urputný spor, který při číselné převaze pravice 1 na vedoucích místech redakce a v situaci, kdy vedení strany nechávalo šéfredaktora často »ve štychu«, nebýval vždy korunován úspěchem. ■ Význam statečného slova Takovou kalvárií musel projít například závažný článek tehdejšího člena .předsednictva a tajemníka OV KSČ Drahomíra Koldera Na okraj některých politických úvah (21. června 1968). Autor v něm dal seriózní argumentovanou odpověď na Svitákovy antikomunistické výpady, ukázal, že Svítákovl jde o »únor naruby«, o (koncepci požadující více než jenom obnovu předúnorových poměrů. Kolder v této souvislosti kritizoval postoj některých lidí nosících členskou legitimací KSČ a vědomě nahrávajících protisocialistickým silám. »Nelze si dnes — psal mj. — také představit, že bychom se bez hlesu nadále mohli tvářit tak, jako že nevíme nic o tom, že na formulování některých požadavků o založení opoziční strany se podílejí i někteří komunisté,'že sami o tom hovoří v tisku, že se tu tolerují některé další názory a mlčí se k hlasům, které narušují naše spojenectví se SSSR.« Poté, když šéfredaktor dal tuto stať vysadit a zařadit do listu, postavila se pravicová část vedení redakce proti zveřejnění materiálu, odkládala je pod politickými záminkami a dokonce, intervencemi si vymáhala stažení * 1 * * článku.' O jiném podobném případu (článek člena OV KSČ Karla Hoffmana) se hovořilo dokonce 1 na jednom z plén OV KSČ. Pravicoví redaktoři vyvolávali takové obstrukce i proti mnohým dalším materiálům. Rada článků a jiných vystoupení předních činitelů naší strany, jako D. Koldera, A. Indry, J. Lenárta, V. Bifaka aj., jež se přesto podařilo v té době prosadit na stránky Rudého práva, potvrzuje, jaký význam mělo statečné komunistické slovo těch soudruhů, kteří tribuny Rudého práva využili. Dvojvládí К prvnímu otevřenému vystoupení proti Rudému právu došlo začátkem března 1968 na řádných okresních konferencích strany, na nichž někteří delegáti kritizovali Rudé právo prý pro jeho »konzervativní« postoje, ve skutečnosti však za to, že se nepřizpůsobilo bulvární vlně jiných sdělovacích prostředků. Jak ovšem připomíná už i »stanovisko«, jiní delegáti na konferenci zase vytýkali Rudému právu malou bojovnost, to, že dává málo argumentů, že nepolemizuje s pravicovým extremismem. Na Rudé právo se současně osopila — pro jeho statečné postoje — řada sdělovacích prostředků. Velký rozruch tehdy vyvolala beseda Jiřího Stana a Stanislava Oborského s několika pracujícími z karlínské Tesly O tom, co vítáme — a co nás zneklidňuje, uveřejněná 10. března 1968. Její účastníci neskrývali své obavy z některých jevů, ze zneužívání polednového procesu k vystoupením proti KSČ a socialistickému systému vůbec. »Mám obavu z toho, jak ukazují některé náznaky z posledních čtrnácti dnů,« řekl jeden z účastníků besedy, »aby se to všechna nakonec neobrátilo proti straně.« Ještě týž den napadl Rudé právo v pražském rozhlase komentátor Weiner, na druhý den i Práce. Varovný-hlas pracujících měl být zkompromitován, zlehčen a nakonec zastrašen.' Každému, kdo v upřímných obavách »zdvihl prst«, jak se tomu tehdy říkalo, se okamžitě dostala odpudivá nálepka »konzervativec«. Měli) být zastrašeno i Rudé právo. Weinerův útok proti Rudému právu, ale i kritika z okresních konferencí KSČ, byly pravici v Rudém právu vítanou záminkou k tomu, aby se »doma udělal pořádek« ... V této době se dá již v Rudém právu hovořit o tdm, že se z ideově labilních a konjunkturálních lidí zformovalo aktivní pravicové seskupení rozhodnuté převzít vedení redakce do svých rukou. Za všeobecně napjaté atmosféry sešla se 18. března 1968 v redakci Rudého práva členská schůze základní organizace KSČ. Pravice, která měla většinu ve výboru organizace, chtěla schůze využít pro své mocenské záměry. I když nebyla v této fázi ještě s to prosadit vše, co zamýšlela, dosáhla alespoň toho, že její exponenti obsadili místa zástupců šéfredaktora (Z. Sulc, E. Šíp, J. Opavský). Šlo o ne nevýznamné personální předmostí, které vzhledem k vnitroredakčnímu pracovnímu mechanismu umožnilo pravici mít značný vliv na tvorbu novin a které vytvářelo podmínky k dalšíma vývoji krize. Prvním krokem, kterým se pravicová skupina v redakci mocensky představila, bylo umlčení několika angažovaných publicistů: prostě jim zakázala v Rudém právu nadále vystupovat. Výmluvně tak naznačila, jak si tito »noví« lidé v praxi vysvětlují heslo demokratické diskuse a nejširší míry objektivní informace, jímž se slovně tolik oháněli. Po těchto událostech se dá už těžko hovořit o rovnováze sil; pravice strhla na sebe většinu, ale přesto nemohla říci, že má Rudé právo ve svých rukou. V tiskovém orgánu ÚV KSČ vzniklo svérázné dvojvládí... ■ Pozadí jednoho případu Pravicová skupina v Rudém právu nabývá na jaře 1968 početné převahy v redakci, ovládá klíčové pozice při tvorbě novin a stupňuje svou aktivitu. Je cítit doslova všude. Na jedné straně její exponenti zavádějí vůči »nepohodlným« materiálům svéráznou cenzuru a pod různými záminkami, jako tomu byle při neustálém odkládání článku D. Koldera, blokují řadu potřebných angažovaných věcí, na druhé straně zneužívají Rudé právo k zamaskovaným či dokonce zjevným útokům proti straně, jejím funkcionářům, proti spojencům — a proto není divu, že Rudé právo vyvolává často u čtenářů ddma i v zahraničí rozpaky. Např. do pondělního vydání listu 16. dubna 1968 byl v nepřítomnosti šéfredaktora zařazen nechvalně proslulý článek J. Hochmana o »berijovských gorilách«, v kterém autor lživě konstruoval mezinárodní souvislosti smrti Jana Masaryka; zveřejnění tohoto bulvárního klepu vážně poškodilo dobré jméno Rudého práva doma i ve světě. Za podobných okolností vyšel v prvém, venkovském vydání Rudého práva komentář Zdislava Šulce, k jedné vnitrostranické otázce; autor na základě spekulativních závěrů vystoupil proti stanovisku předsednictva ÚV KSČ, tedy proti stanovisku vydavatele listu. Šéfredaktor, tehdy člen' předsednictva OV KSČ, za jehož zády a v rozporu s jeho pokynem byl komentář připraven do tisku, stáhl po návratu ze schůze vedení strany článek alespoň z pražského vydání. Pravicová skupina v redakci poté začala šéfredaktora znovu skandalizovat a J. Hochman, tehdejší zahraničně politický komentátor listu, jej denuncoval v jednom pořadu Čs. rozhlasu. »Případ« měl 14. května 1968 dohru před Samotným předsednictvem OV KSČ, na jehož zasedání byl přizván celý výbor stranické organizace a ve. dění redakce. Nešlo totiž o žádný osobní spor, o žádný »interní případ« redakce Rudého práva — v tomto smyslu by si nezasloužil takové pozornosti. Za incidentem byl totiž v pozadí pravicový požadavek, aby se Rudé právo osamostatnilo, aby se stalo nezávislým na svém vydavateli — čili na vedení strany, aby list nemohl vyjadřovat a nemusel obhajovat politiku strany, ale aby novináři, pracující v něm, měli — jak se vyjádřil jeden z iniciátorů této akce — »možnost dělat samostatnou politiku«. Byla to vlastně jen obměna verze známého výroku jednoho z nejvýraznějších představitelů revizionismu v našem tisku — A. J. Liehma — že »noviny patří těm, kteří je dělají«. Zmiňujeme se o této historii tak podrobně ne proto, abychom se vysmáli demagogii Liehmů (neboť co svět světem stojí tiskové orgány v jakékoliv společnosti vyjadřují nikoliv svévolné názory »těch, kteří je dělají«, ale politiku svých vydavatelů a jejich třídní, společenské či skupinové zájmy). V pozadí této historie se totiž skrýval úmysl zbavit stranu v krizové situaci jejího vlastního tiskového orgánu a tak ji Zcela odříznout —v podmínkách už tak dost omezených — od možností vlivu na veřejné mínění, na členy strany, na společnost. Předsednictvo OV KSČ po osmi hodinách jednání jednomyslně, odmítlo požadavky pravicových radíRálů z Rudého práva a potvrdilo, jak bylo tehdy uvedeno 1 v oficiální zprávě, že Rudé právo je tiskovým orgánem OV KSC. Tato jednomyslnost byla bohužel pouze slovní. Intriky proti tehdejšímu Rudému právu pocházely «—• jak se nejednou ukázalo — přímo od některých členů stranického vedení (Smrkovský, Kriegel, Císař, Špaček; Slavík). Dnes jsou to už víceméně známé souvislosti. Nedůslednost vedení strany vůči tiskovému orgánu se projevila již v průběhu mnohahodinové debaty předsednictva ÚV KSČ o situaci a krizí v Rudém právu 14. května. Místo toho, aby předsednictvo učinilo nezbytná a rázná opatření, která sl podobná situace v zájmu věci vyžadovala, vymínil si Alexander Dubčefc, aby se případ »neřešil mocensky«. Objektivně to znamenalo, že první tajemník ÜV KSČ držel nad pravicovou částí redakce Rudého práva ochrannou ruku a pohídl jl tak navíc k větší smělosti. (RP) (Příště dokončení) Zápas o Rudé právo Rudé právo 10. března 1900. •< ' Někdy je lépe risknout a přijít neohlášen. Na okresním výboru strany v Senici měli schůzku přesně ti tři lidé, které jsem potřeboval: Ján Bolebruch, který má na OV KSS na starosti mládež, Milan Navrátil, předseda okresního výboru Socialistického svazu mládeže Slovenska (SZMS) a Ladislav Janák; s nímž se počítá do vedení západoslovenské krajské organizace svazu. Nečekali mne, proto jsem musel půl hodiny tiše poslouchat — přemýšleli nad kandidátkou okresních orgánů nové jednotné mládežnické organizace. Jména pa- • dala a odlétala, některá zůstávala na papíře a další k nim přibývala. Když skončili, rovnou jsem se zeptal: »Čím vyniká vaše organizace v Čáčově?« Neváhali s odpovědí, byl jsem tomu rád, šlo o potvrzení typu: »Je jich dvacet osm, pravidelně spolupracují v místě se stranickou organizací, MNV i. vedením družstva. Velmi seriózně postupovali v ideologické práci i ve velmi složitých obdobích. Byli první, kteří přišli s požadavkem, abychom jim pomohli zorganizovat besedu k vysvětlení vývoje v předchozích dvou letech, sami si pozvali na přátelské setkání komsomolku — mladou Ukrajinku. Pokud jde o celkovou aktivitu) nevyrovná se jim žádná jiná společenská organizace v obci. Mají tam předsedkyni Milku Kumpánovou, účetní v JZD...« A dodali: »Jedeš tam? Jestli chceš, zavoláme jim!?« Ze Senice do Čáčova či obráceně se dá pohodlně chodit pěšky. Od posledního činžáku města k prvnímu domku vesnice je kolem zahrádkářské kolonie a zbytků nezastavěných ploch snad necelý kilometr. Rostoucí Senica má dnes už skutečně tvář města, což se ještě donedávna nedalo říci. Od telefonického rozhovoru uplynulo jen několik málo minut, právě si před zrcadlem upravovala účes. Pak si sedla za pracovní stůl, dívala se zpříma a čekala. Bleděmodré šaty s bílým dírkovaným límečkem, hnědé oči, plavé vlasy, jejichž pramen jí stále padá do čela. »V Senici říkají, že patříte mezi pět ňejlepších mládežnických organizací v okrese... ?« »Hm, to bych si nikdy nemyslela,« řekla a znělo to upřímně. »V organizaci nás přibylo, je nás třicet pět a počítáme s dSlšími. V Čáčově je přibližně sto mladých lidí. Většina, i když třeba ještě nejsou členy svazu, se o naši činnost zajímá.« Vytáhla ze stolu objemnou složku. Pozvánky, instruktáže, hlášení, plány činnosti, vše pečlivě seřazené. Každou chvíli vejde některý z družstevníků do velké neútulné kanceláře, kde sedíme sami dva, a pozorně si prohlédne cizího člověka. Ze způsobu, jak s ní hovoří, je zřejmé, že ji tady v Čáčově mají rádi a váží si její práce. Dvaadvacetiletá Milka je ze sousední obce, z Dojče, a sem do Čáčova denně dojíždí. Natolik však už srostla s místními problémy, starostmi i úspěchy, že sama se považuje za občanku Čáčova. Před dvěma lety poslali do Bratislavy protest: nesouhlasíme s tříštěním jednotné mládežnické organizace! Zůstal nevyslyšen jako mnoho podobných jiných. Pokračovali proto tenkrát, vlastní cestou dál. A protože neztratili kontinuitu s předcházejícími obdobími, která zdaleka nebyla naplněna jen nedostatky, mají nyní určitý předstih. Mládežníci tady sice nemají ani svou vlastní místnost, ale nestěžují si. Mají se však kde scházet a jejich schůzkovou činnost je možno ve srovnání s jinými označit za příkladnou. Obvykle se sejdou dvakrát v měsíci, účast bývá sedmdesátiprocentní. »Například k 26. výročí Slovenského národního povstání jsme si pozvali na besedu dva soudruhy. Důstojníka z nedaleké posádky, který nám vyprávěl o povstání z hlediska vojenského, a pak jsme besedovali se starým komunistou-rudoarmejcem, který byl i přímým účastníkem SNP. Podobným způsobem jsme sl připomněli například 100. výročí narození V. I. Lenina a 25. výročí osvobození republiky Sovětskou armádou.« Zatímco všeobecně přežívá názor 0 zbytečnosti schůzování, mladí v Čáčově mají zájem pravidelně se i takto setkávat. Jejich schůzí se zúčastňují 1 předsedové základní organizace strany, MNV a družstva, čímž schůze nejenže získá na vážnosti v očích mladých, ale hned na místě se mohou mnohdy řešit věci, na něž by sami mládežníci bez pomoci nestačili. »Bez mladých se v budoucnosti neobejdeme,« zamýšlí se předseda MNV Pavol Kuklíš. »Ideální by bylo, kdybychom i na moje místo měli už vyhlédnutého mladého člověka, kterého bychom připravovali, aby potom do toho nespadl rovnýma nohama. Podívejte, při příštích volbách nám v obci odejde řada věkově už starých poslanců a také jejich nahrazování bude obtížné... Proto spoluprácesmladými lidmi, jako je tady Milka, kteří mají o něco zájem, to je radost. Ale musí v tom být z jejich strany i kus obětavosti I Povím vám na první pohled možná bezvýznamný příklad: Měli jsme tady nedávno velkou svatbu, sto padesát hostů z jižního Slovenska. Já jsem je oddával, měl jsem připravené i dvě recitátorky, aby obřad měl skutečně . důstojný průběh. Jenže prakticky chvíli před svatbou si to rozmyslely, ony recitovat nebudou. Tak a hotovo ... Nakonec to zachránila Milka. Zprvu se jí moc nechtělo, měla trochu trému, ale pak šla ...« Před lety měli v čáčovském družstvu osmadvacetičlennou mládežnickou brigádu, kterou bylo »cítit« v JZD 1 obci. Kritéria pro členství, která si určili sami, v ní byla přísná. Čáčovské družstvo má přes tisíc hektarů půdy a z 300 lidí, kteří tu pracují, je 105 důchodců. Dvanáct mladých lidí v družstvu nemůže pohnout věkovým průměrem, který je »úctyhodný« — 55 roků. Ale 1 tak se mají čile k světu. Sedmičlenná skupina mladých opravářů začala soutěžit o titul brigáda socialistické práce. Nástup mají dobrý — výborné výkony na kombajnech a traktorech o letošních žních doma i v okrese Jindřichův Hradec. »Loni v říjnu přišlo sedm chlapců z vojny a mělo zájem vrátit se do družstva. Představenstvo je však klidně pustilo,« nespokojeně říká Milka. »A byli to elektrikáři, vodoinstalatéři, opraváři a traktoristé, přitom vyškolení jim zaplatilo naše družstvo! Proč je pustili? Chlapci chtěli, aby byla v dílnách zřízena umývárna. A navíc byli ochotni při její výstavbě pomáhat ... Dnes už jsou pryč a zpět je nikdo nedostane.« Poseděli jsme i s předsedou družstva Pavlem Bartoněm. Zahrnul nás vodopádem slov obsahujících údaje o roční produkci vepřového, hovězího, cukrovky, mléka, obilnin a — postesknutí, že s mladými je to těžké, při čištění obilí se jim s půlmetrákovými pytli plahočí i sedmdesátileté ženy. Při tomto expozé se několikrát dovolával souhlasu Milky, která promluvila jen jednou. Nezviklaně řekla: »To, že družstvo pustilo ty chlapce, nebylo správné!« Když jsme byli venku, dodala: »Dnes už nestačí jen vědět, co se seje po řepě a co po pšenici.« Pochopil jsem to jako výstižný komentář stavu věcí. К večeru sedíme u nich doma, v Dojči. Dá se říci, že je to dům žen — u Kumpánů mají pět dcer, z toho dvakrát dvojčata. Pochutnávám si na »bolestnících«, které napekla Milka. Její otec, Ján Kumpán, je jak živé stříbro. Pětašedesát by mu nikdo nehádal. Komunista, před lety zakládal v Dojči družstvo, byl jeho místopředsedou. Ted je trochu ve varu, pokračujeme totiž na stejné téma: Zemědělství a mladí. »Milka,, stejně jako. její starší sestra, absolvovala střední zemědělskou technickou školu ve Skalici. Obě maturovaly s vyznamenáním. Co to však pomůže... Když potom šlo o to, umístit Milku v zemědělství, musel jsem podstoupit těžký boj, abych to prosadil. V Senici mi tenkrát pro ni nabízeli všelijaká možná místa, jen v zemědělství ne. Pak mi už došla trpělivost a zašel jsem na okresní výbor strany a řekl jsem, že neustoupím, dokud dcera nebude pracovat v zemědělství!« Skoda že ne všichni rodiče takto postupují. Značné finanční prostředky vynakládané na přípravu zemědělského dorostu by se zbytečně nerozplývaly ve vědomostech, které často nenacházejí své pravé uplatnění. Přitom Milčin otec nešel proti jejímu životnímu štěstí, právě naopak. Milka je v čáčovském družstvu šťastná a práce ji těší. Navíc je příkladem, že i mladý člověk může dojít uznání a autority u starších spoluobčanů. Což nevyplývá z toho, že je členkou ústředního výboru Socialistického svazu mládeže Slovenska a předsedkyní čáčovské místní organizace. Obojí je jen přirozeným důsledkem každodenní ppetivé práce a zájmu, který není ohraničen zdmi družstevní kanceláře a jejího dívpího.pokojíku. OLDŘICH ZÁBOJNÍK ičidé WO.H da&y. Předsedkyně Momentka z letošních dolínek — Milka v čáčovském krojí. ZŮSTAL TÍM, čím byl Oslavy 10. výročí zrodu Rudého práva v r. 1930 byly zkaleny zarmucující zprávou. Neočekávaně odešel senátor Filip Dobrovolný, komunistický novinář, dlouhodobý šéfredaktor Rudého práva. Zemřel ve věku 50 let dne 16. září po operaci, považované za lehkou záležitost, jež nenese s zebou žádné riziko. Borová u. Přibyslavi byla jeho rodiště a tam prožil i svá mladá léta. Obec, odkud pocházel i český novinář a politik Karel Havlíček Borovský. V tomto chudém kraji musili lidé těžce pracovat, aby obhájili skromničkou existenci. I děti, které ještě patřily, do školních lavic. Také Filip Dobrovolný ještě zdaleka neodrostl škole a již se stal dělníkem v malé textilní továrničce ve svém rodišti. Později šel podobnou cestou jako všichni novináři, kteří přišli , z dělnických řad. Jako mladý dělník se seznámil s idejemi socialismu, vstoupil do odborové organizace a do řad členů sociálně demokratické strany, která na přelomu století měla již plnou legalitu, vydávala tisk a bojovala za politická práva [všeobecné volební právo — a to jen pro muže — bylo vybojováno teprve v r. 1907). Obohacen mnoha zkušenostmi z vlastního žvota a všímaje st rozporů kolem sebe poznával bezměrnou bídu v chudých rodinách Vysočiny a své smělé úvahy svěřoval papíru a posílal je do redakcí socialistických novin. Bylo mu 29 let, když byl v r. 1909 vyzván, aby nastoupil jako redaktor v sociálně demokratickém Hlasu lidu v Prostějově. Odtud byl po dvou letech poslán do redakce Slovácká v Hodoníně a posléze přešel do Prahy, kde převzal redakci týdeníku Zář. Třídní dělnický instinkt vedl Dobrovolného správnou cestou i po vypuknutí první světové války, kdy redigoval Týdenní kroniku válečnou. Pod tímto nenáročným titulem vycházel Časopis z hlediska tehdejší doby vysoké politické i novinářské úrovně, velmi oblíbený mezi širokými vrstvami obyvatelstva. (Sám jsem jako 121etý až 131etý chlapec v malém městečku Načeradec pod Blaníkem kolportoval 70 čísel.) Kronika vychovávala své čtenáře k třídnímu a internacionálnímu smýšlení. Dodnes si obsah některých článků pamatuji. Jak se např. na frontě, když v noci dočasně umlkly zbraně, setkali vojáci obou nepřátelských stran v brambořišti mezi frontou, kam se odplížili, aby si vyhrabali brambory — ale nestříleli proti sobě, vyměnili si cigarety a vrátili se zpět. Z dialogu prostých vojáků znepřátelených stran vyplývala nutnost sbratření prostých lidí, oblečených do odlišných uniforem, kteří nevidí, proč' by se měli v imperialistické válce vzájemně zabíjet — a také poznání, že nepřítelem není prostý voják na druhé strapě fronty, ale nutno ho hledat ve vlastní zemi. Když v r. 1920 pravicoví sociálně demokratičtí vůdcové rozbili stranu, nemohl Filip Dobrovolný jinak než jit s dělníky, ik nimž patřil, a nikoli s pravicovými vůdci, kteří se zaprodali a za svůj blahobytný panský život dělnickou třídu zradili. Šel se sociálně demokratickou levicí, stal se komunistou a až do svého neočekávaného úmrtí pracoval za redakčním stolem Rudého práva. Při volbách v r. 1929 se Filip Do* brovolný stal senátorem. V celé republice bylo 150 senátorů. S hodností senátora byla spojována představa osoby mimořádné vážností, důstojnosti a ovšem 1 blahobytu. Ale komunistický novinář a blahobyt? To h$y stejně neslučitelné pojmy jako chudoba a ředitel Živnobanky Preiss. Z nekrologu, který k úmrtí Filipa Dobrovolného vyšel v Rudém právu, se jeho čtenáři mnohé dozvěděli o životě tohoto vynikajícího komunistického novináře a senátora. Bydlel ve čtvrtém patře činžáku v Sudoměřské ulici na Žižkově. »Kuchyňka a pokoje Byt proletáře. Pozůstalí: Tří děti, ještě nezaopatřené, staří rodiče jeho zesnulé ženy, matka Dobrovolného. Vzal staré, udřené rodiče k sobě.« (Staří dělníci tehdy ještě neměli nárok ne důchod.) Jako by tušil, že celkem běžná operace neskončí v jeho případě dobře, napsal Dobrovolný před ulehnutím závěť. »Jediný svůj majetek, knihy, odkazuji dětem.« Dále pak pokračuje: »U Boreckého jsem dlužen za knihy 200 Kč, u Borového 175 Kč, firmě Olbrych a Štěpán v Praze poslední splátku za oblek 100 Kč, Valnohovi na Vinohradech 200 Kč a Čermákovi za fotoaparát 300 Kč.« К tomu Rudé právo dodalo: »Celkem 1075 Kč dluhů, které mají být podle závěti hrazeny z posledních peněz, které pozůstalí dostanou.« Rudé právo pak dále pokračovalo; »Kdyby byl Dobrovolný' zůstal v sociální demokracii, mohl snad být ministrem, zanechati po sobě jmětjí (po Tusarovi zůstalo 18 miliónů), mofil mít panství třeba jako Soukup, nebo snad mohl jezdit ve vlastním autu ná náyštěvy k finančnímu velmožovi Preissovi jako Hampl. Ano, to vše Dobrovolný mohl. Tato cesta byla před ním otevřena. On na to vše naplil a šel s komunisty cestou, na níž na každém kroku doprovází člověka zloba měšťáků, nenávistné sliny zaprodaných dělnických vůdců, policejní pendreky, kriminál a hmotná nouze.« Z hlediska svých bývalých soudruhů, kteří se stali ministry a vysokými, dobře placenými hodnostáři, byl Dobrovolný vlastně hlupák, když nevyužil příležitost a nenahrabal si jmění tak jako oni. Ale na to byl Dobrovolný příliš poctivý. Nezpanštěl, nezburžoazněl jako jeho bývalí soudruzi, kteří začínali tak chudí jako on, jimž se později tak zalíbilo v ministerských křeslech a jiných výnosných funkcích a jimž osud proletářů, kteří je vynesli na povrch, zůstal lhostejný. Filip Dobrovolný zůstal až do své smrti tím, čím byl po celý svůj život. Na poslední cestě přišly Filipa Dobrovolného doprovodit tisíce pražských proletářů. Od domu Rudého práva v Karlině vyšel mohutný průvod ulicemi Na poříčí, Na příkopě, Václavským .náměstím a dále k Olšanům, kde tehdy bylo pražské krematorium. Pro Filipa Dobrovolného byla nade všechno strana. To dokázal, celým svým životem. Neváhal se rozejít se svými přáteli, bývalými soudruhy, jestliže se přesvědčil, že selhali a ocitají se na druhé straně. To bylo nejen v r. 1920, ale opětně i v r. 1928. V době stranické krize po nezdařeném Rudém dni v r. 1928 měl podobně jako řada jiných poctivých soudruhů obavy o stranu a nebylo mu hned jasno, že jde o důsledný obrat, o očistu strany od vlivu oportunismu; když to však v průběhu stranické krize poznal, vyvodil z toho všechny důsledky. Takový byl Filip Dobrovolný. Náleží mezi čestné, poctivé proletářské vůdce, jichž budeme vždy vděčně vzpomínat. RUDÉ PRÄVO Ve čtvrtek 17. září 1970-;э VOJTĚCH DOLEJŠÍ, V Bratislavských elektrotechnických závodech pracují nyní na objednávce 50 lokomotivních transformátorů twpu LTS 7.85/25 pro SSSR. Chtějí ji vybavit do konce roku. Kolektiv mladých pracovnic připravuje izolační vločky pro cívky na lokomotivní transformátory. Foto ČTI< — V. PŘIBYL