Učitelské Noviny, leden-červen 1971 (XXI/1-25)
1971-04-08 / No. 14
Půl roku prázdnin Devět let přesvědčujeme své taky, te se neučí pro známky, ale pro život. Devět let nám k tomu jejich rodiče na třídních schůzkách i mimo ně víc anebo míň přesvědčivě přikyvují. Konec konců my všichni dospělí to přece víme: to jen dnes je trojka, čtyřka, ba i pětka pohromou — za pár let zbude ze školního neúspěchu vylepšená historka o dětském uličnictví nebo o podivínském učiteli. Důležité bude skutečně hlavně to, co známka vyjadřuie anebo aspoň vyjadřovat má: úroveň znalostí a dovedností, návyk umění učit se, návyk soustavné práce. A přece je v těch devíti letech povinné školní docházky několik měsíců, kdy se najednou zdá, že valná část dětí chodí do školy jen pro doklad o povinném vzdělání: je to druhé pololetí v devátých třídách. Pololetní vysvědčení bylo rozdáno, známky opsány do přihlášek do středních škol a učebních oborů. Ti, kteří už mají v kapse podepsanou učební smlouvu, mají mnohdy najednou pocit, že jsou ve škole hosty bez závazků, že se jim nic zlého nemůže stát a že tedy nemají proč se namáhat. Konec konců to není, tak docela nepravda. Existuje sice možnost, že při nápadném zhoršení chování nebo prospěchu během druhého pololetí 9. třídy může závod od učební smlouvy ustoupit, to se však nestávalo ani před léty, kdy o patnáctileté zdaleka nebyla taková nouze jako dnes. Pustí snad závod učně nebo učnici jenom proto, že si „trochu zalajdačí" ?i Skutečně, nic se nestane — jenom to, že jistá část dětí nevezme do ruky učebnici v době, kdy se uzavírá a dovršuje základní učivo devítiletky; vždyť na závěrečném vysvědčení nezáleží! Nic se nestane — jenom to, že za ty „oddychové měsíce“ ve škole a za dva měsíce prázdnin si žáci odvyknou soustavně pracovat a že jim v učňovské škole bude dělat nemalé potíže zase si navyknout denně se učit. Prakticky se ta situace opakuje rok co rok. Dala by se ještě pochopit u patnáctiletých, kteří vycházejí školu. Čím však vysvětlit, že i rodiče jsou tak-'benevolentní a najednou tak snadno podpisují nejrůznější nepravděpodobné omluvenky? Ještě před několika měsíci se na nás učitele dívali s důvěrou í nejistotou jako snad nikdy od doby, kdy nám přivedli do školy prvňáčka; to bylo v posledních týdnech před pololetní klasifikací, která spolurozhodovala o profesionálním zařazení dítěte. Ted! si najednou myslí, že jejich dítěti definitivně končí dětství a že tedy má užít volnosti, dokud ještě může? Nebo nám snad tímto způsobem dávají najevo, že už se fim dál nemusíme plést do výchovy? Anebo jsou přesvědčeni, že se snažíme získat patnáctileté v devátých třídách pro soustavnou školní práci jenom ze strachu, aty nám z bujnosti a nedostatku zaměstnání nerozbořili školu? Pro základní školu by jistě bylo nejvýhodnější posunout termín přijímacích zkoušek na střední školy a uzavírání učebních smluv na konec školního roku; lze však pochopit i to, že nejen patnáctiletí a jejich rodiče, ale i závody chtějí dostatečně dlouho před prázdninami vědět, na čem jsou. A učitelům v devátých třídách zatím nezbývá než řešit situaci, která tím vzniká, jak dovedou. Někteří rezignovali a snaží se raději — pokud to vůbec jde — probrat učivo celé deváté třídy do pololetí. Nestálo by za to zkusit rodičům včas vysvětlit, jak riskantní je dopřát dětem půl roku prázdnin? Ti, kterým vychází ze základní školy první dítě, pak nebudou zaskočeni tím novým pocitem; bude to něco, nač jsme je připravili a s čím tedy počítali. A snad by v tom měli učitelům základních škol víc pomoci i v učilištích a středních školách, kam žáci ZDŠ nastupují. Ne na začátku 1. ročníku lamentem nad tím, co všechno v ZDŠ žáky nenaučili, ale důrazným připomenutím hned při podpisu učební smlouvy, že vyžadují nejenom vysvědčení, ale také znalosti z celé deváté třídy a návyk soustavné práce. Nikdo z nás to nezvládne sám — ani učitelé devítlletek, ani učňovských či středních škol, ani rodiče. Ale měli bychom se už do toho pustit společně. Takto neoficiálně zkracovat pro nemalou část dětí školní docházku je skutečně těžko napravitelná škoda. Zd. Karlovarský okres Je v Západočeském kraji největší. Řídit práci škol zde jistě není jednoduché a snadné. Sama jsem se o tom přesvědčila v rozhovoru s inspektorem a zástupcem vedoucího odboru ONV Miroslavem Schumem. „Na školy se dostáváme opravdu těžko. Je nás sedm inspektorů a máme jedno dodávkové auto. Přitom třeba do školy v Číhané trvá cesta vozem více než tři čtvrti hodiny a jedeme-li do Chýše vlakem, je to výprava na dva dny. Dopravní spoje jsou špatné, řada škol je ve -vojenském újezdu, kam je spojení ještě horší, pokud vůbec existuje. Máme v okrese 36 úplných devitiletek a 68 málotřídek, z nich převážnou většinu jednotřídek. Rušíme je velmi omezeně a vždy po dohodě s místním národním výborem a s rodiči, a to jen tam, kde můžeme dětem zaručit bezpečnou dopravu do jiné školy. Přes dopravní těžkosti jsme se vždy snažili dostat na školy co nejvíce, protože jsme považovali za nutné hovořit s učiteli mimo svou inspekční práci, protože se to ukazuje naprosto nutné. Je mnoho učitelů, zejména žen, kterým jsou ještě různé věci nejasné. Po vyučování je čeká práce doma a schází jim čas studovat nebo si přečíst denní tisk či potřebnou literaturu. Nemají pak argumenty potřebné často k vysvětlení věci a nemají ani možnost udělat si vlastni úsudek. Proto inspektor dělá spíše funkci poradenskou než přísného dozorce. Vlastní řízení učitelů je věcí ředitelů škol nebo jejich zástupců. Jdeme-li na inspekci do hodiny, provádí rozbor ředitel a my k němu dáváme jenom připomínky. Řediteli školy také ukládáme úkoly, pokud jde o zlepšeni práce učitele. Chceme tím podepřít autoritu ředitele jako orgánu školské správy. Jedenkrát měsíčně máme pravidelné porady s řediteli škol, které jsou současně politickovýchovným školením. Je to celý cyklus přednášek, které sami připravujeme. Máme i zvláštní školení pro zástupce ředitelů rovněž s Ideově funkční náplní. Podle inspekčního plánu je ve školním roce osmdesát inspekčních dnů. Do konce března každý z nás navštívil přes třicet škol, což je podle mého názoru málo. Jeden vůz pro sedm lidí nestačí a vadí také velké vzdálenosti. Někdy, když jedeme vlakem nebo autobusem, musíme ještě hezký kus pěšky, a to je zas problém v zimě, zvláště když napadne hodně sněhu. Do horských obcí se dostaneme velmi málo, protože tam vlak nejede, autobus málo a cesty jsou vozem nesjízdné. Přesto víme o školách hodně. Porady ředitelů nám velmi pomáhají. Uložené úkoly na příští poradě kontrolujeme a když přijdeme na školy, přesvědčíme se, že ředitelé škol nás informují opravdu pravdivě a objektivně. Velkou výhodou je, že v našem inspektoraként kolektivu jsme všichni přibližně stejně staří, služebně stejně mladí, vzájemně si rozumíme a neostýcháme se jeden druhého zeptat, není-li nám něco jasné, nebo se s ním poradit. Platí to i ve vztahu k vedoucímu odboru. Máme sice svoje obvody, ale globálně jsme informováni o práci na celém okrese. Pomáhá „Celý svět slyšel tu zprávu TASSU, celý svět zanechal hovorů ...“ byla slova písničiky, kterou jsme brzy po startu majora Gagarina dne 12. dubna 1961 často slyšeli v rozhlase a televizi. Když o dva roky později vzlétla vzhůru první kosmonautka Valentina Těreškovová, nějak jsme na ni s písničkou zapomněli. Naši severní sousedé, zvláště ti mladší, si však vesele prospěvovali Valentina-twist. Za těch deset let od prvního startu člověka do vesmíru jsme si už nějak zvykli na zprávy o úspěších člověka při letech nejen kolem, ale i mimo naši Zemi. Jména průkopníků, pionýrů vesmíru, však nezapadnou, ať jsou z kterékoliv země světa. Jsme proto rádi, že právě Valentina Těreškovová nám k tomuto dni poslala „kosmonautický pozdrav“ pro všechny čtenáře UN. to zejména při řešení dislokačních problémů, i když je to někdy velmi těžké. Třeba jen tyto tři dopisy: ... Ve Válči pracuji šest let. Práce s dětmi v dětském domově pro mě byla velmi zajímavá, po celou dobu jsem byla spokojena a věnovala dětem převážnou většinu času. Proto jsem ani nepociťovala nedostatky života na vesnici. Je mi 24 let, a tak bych chtěla pracovat ve městě, abych se mohla věnovat svým zálibám, poznávat nové lidi a konečně také kulturně žít. Je to moje první žádost o přeložení a doufám, že mi vyhovíte ... ... Předkládám proto znovu svoji žádost, protože se domnívám, že dva roky, které, jsem strávila jako mladá učitelka na vesnické škole ve ztížených podmínkách, bez možnosti denního dojíždění a jakéhokoliv vyžití, je dost dlouhá dnba, které kulturního mě snad opravňuje k nároku na změnu pracoviště v jiných podmínkách... ... Sami víte, že zde nemohu pracovat tak, jak bych mohla jinde, Víte také, že po týdenní práci ve škole se nemohu odsud dostat, protože není vůbec spojení, jen pěšky 11 km k státní silnici. Jsou to nebezpečné cesty v pustém kraji, a kdo mi zaručí bezpečnost? ... Stejný problém je s novými kádry. Většinou na náš okres přicházejí absolventi plzeňské pedagogické fakulty. Velká část chce učit pouze v Karlových Varech nebo v Ostrově. Letos je tu z Plzně ' jiiiých krajů už osmdesát žádostí o místa. Nebudeme moci zdaleka vyhovět, ve městech třídy ubývají, protože je málo dětí, nemáme pro učitele ani možnost ubytování. Tam, kde by bylo, zas nechtějí oni. Myslím si, že mladí lidé jsou dnes velmi nároční. Měli jsme tu manželskou dvojici, které jsme nabízeli velmi pěkný byt na vesnici a do dvou měsíců měli zaručeno přidělení bytu I. kategorie. Odmítli, že bez bytu s' ústředním topením místo nevezmou. Právě tecT tu mám žádost o místo s podmínkou: byt první kategorie 3 + 1. Žadateli je dvacet šest let... Když si vzpomenu na své začátky, kdy nám prostě řekli: Nastoupíš tam a tam — a nikdo se neptal, zda budu mít kde bydlet nebo jak se tam budu stravovat. A nikoho z nás ani nenapadlo si klást nějaké podmínky, protože jsme byli rádi, že máme místo. Dnes, když přijde učitel na vesnici, má zajištěno ubytování i oběd ve školní jídelně, kde se jistě nají dosyta. U kantořiny je třeba něco víc něž zájem o povolání. Je nutno mit blízký vztah nejen k dětem, ale i k lidem na vesnici. To, že není všude možnost kulturního vyžití, je tak trochu módní fráze, protože je otázka, co si kdo pod slovem kultura představuje. Copak pod tento pojem .nespadá dobrá kniha? Třeba sbírka básní? Není snad kulturnější jít do lesa sbírat samorosty než sedět ve městě v zakouřené kavárně? Učil jsem na vesnici dlouhá léta a vždycky jsme dokázali dát dohromady skupinu lidí pro zájezd autobusem na dobré divadelní představení nebo koncert či někam za poznáním jiného koutu naší republiky. Když mám srovnat práci inspektora s prací, ředitele školy, přiznám se, že jsou období, kdy sl říkám, že bych byl třeba víc platný na škole než tady. Je to práce složitější, máme všichni odpovědnost za daleko větší počet lidí než na škole. Někdy tato činnost značně vyčerpává, ani ne tak ve škole na inspekci, ale tehdy, když za mnou třeba jeden den přijde 18 návštěv a volá mne 54 osob telefonem. Ke své práci bych si přál méně papírování a víc možností být mezi učiteli na školách. Protože jsem vedoucím Inspekční skupiny a zároveň zástupcem vedoucího odboru, mám těch písemností víc než dost. Také dopravu na školy by bylo třeba vyřešit. A snad ještě to, aby se hlásilo na kantořinu více’ chlapců, aby ti, kteří přijdou, nastupovali rádi a s chutí na určená místa, nevyhýbali se veřejné práci a snažili se být nositeli dobrých pokrokových kantorskýcb tradic: šíření kultury a pokroku na vesnici. Zejména mladí si musí uvědomit, že učitel má odpovědnost za výchovu nové socialistické generace.“ EVA HORCiCKOVÄ 8. dubna 1971 - ročník XXI (74) - číslo 14 RIDIT PRACÍ SKOL NENÍ SNADNÉ