Výtvarné Umění, 1968 (XVIII/1-10)

1968-08-01 / No. 8

Mýtus Nevěsty je naposled mýtem neplodnosti, mýtem ztroskotání. Tato hořkost začíná už v kubofuturistických obrazech Duchampových, ve Smutném mladém člověku ve vlaku a v Aktu sestupujícím se schodů; je vlastním podnětem к blasfémiím, jež provázejí práci na Nevěstě — Studánka, mísící sexuální narážku do pouhého močení, i hermafroditní L. H. O. O. Q. a Belle Haieine—Eau de Violette patří zřejmě do souvislosti s tímto mýtem marnosti; v humoristické slovní hříčce titulu objektu z roku 1920, Fresh Window, je stejně neradostný šibeniční humor, jako je neradostný objekt sám — okno s lesklými tmavomodrými kůžemi místo tabulek; v jiné podobě se projevuje tato hořkost v Nešťastném readymade, které roku 1919 posílá své sestře z New Yorku jako svatební dar: je to příručka geometrie a Suzanne ji podle Marcelova přání přivazuje na balkón svého pařížského bytu tak, aby „si vítr v ní mohl listovat, vybírat si úlohy, vyškubávat listy a rozervávat je.. Knírek a bradka Mony Lisy jsou dokreslovány s bázlivostí, která se stěží dotýká papíru, a písmena jsou připsána s nejistotou téměř úzkostnou. Co se zdálo provokacemi, je spíše svědectvím bezmocného smutku. 7 Čte-li se podpis Studánky, R. Mutt, po francouzsku, je homonymní se slovem ermite, poustevník. Duchamp popírá takový výklad. Podpis třeba číst po anglicku, říká, neměl na mysli vskutku nic než onoho Mutta z kresleného seriálu. A přece by podpis LErmite neměl v sobě nic nevhodného. V celém Duchampově zjevu je něco asketického. Jeden z nejnadanějších malířů své velké generace, zanechává v šestatřiceti letech malování; oslavován od let první světové války v uměleckém světě New Yorku jako nikdo jiný, netěží z toho ani tolik, aby se výtvarnictvím uživil, dává hodiny franštiny a to málo, co udělá jako výtvarník, rozdává nebo za nepatrné ceny prodává svým přátelům nebo dokonce nechává, aby se zničilo; patří mezi první, kdo koncipovali — ještě před první válkou — „dadaistické spiknutí“ (Lebel), ale neobešle žádnou dadaistickou výstavu, a když se pak stane jednou z nej uctívané j sich osobností mezi surrealisty, instaluje jim sice výstavy i výkladní skříň, ale opět s nimi sám nevystavuje ani nepodepíše žádný z jejich manifestů; když se v třicátých letech dostává jeho generace к vrcholu úspěchů morálních i hmotných, jediná výstava, jíž se zúčastní, je groteskní Concours Lépine. Není v tom ani povýšenost. Jako dřív nikdy nedbal o jakékoli uznání, dnes, kdy se stal přece jen slavný, podrobuje se mu, dává se interviewovat, fotografovat, účastní se vernisáží. Pokládá to za nezbytnou zdvořilost; ujišťuje přitom Cabanna, když s ním sestavuje celou knížku rozhovorů, že „si nemyslí, že by mohlo mít nějaký význam, co udělal“. Není to póza. Duchamp nemluvíval o askezi, nýbrž o ironii. O ironii zvláštního druhu: o „meta-ironii“. „Přitakávající ironie: na rozdíl od negující ironie, která závisí jen na smíchu.“ „Ironie je hravý způsob, jak něco přijmout. Moje ironie je ironie lhostejnosti. Je to meta-ironie.“ V pozdním projevu — roku i960 — mluví však už otevřeně o „revoluci asketického rázu“, která se postaví mimo dnešní uměleckou prosperitu. Bude to revoluce, „již si široké obecenstvo ani neuvědomí a kterou jenom pár zasvěcených bude rozvíjet na okraji světa oslepeného ekonomickým ohňostrojem“. R. Mutt nebo ĽErmite, ironik nebo asketik: v každém případě nedůvěřivý odpírač světu. Ale nezájem asketika jako nezájem ironika jsou jen zdánlivé. Jsou výrazem zájmu o něco víc než o to, co svět sám může lidské bytosti dát. Jsou výrazem zájmu hlubšího, který proniká za jevy, za viděné, vnímané, smyslové, к původu, kde to vše bere svůj vznik, к podstatnému. Duchamp sám mluví o svém nihilismu. Je to „cesta, jak se vyvarovat toho, aby člověk byl ovlivňován svým bezprostředním okolím nebo minulostí“. Duchampův nihilismus je nihilismem maximalistickým. Začínáme chápat zvláštní zdrženlivost, onu jemnost, neokázalost, tichost, která provází Duchampovo dílo. Je to zdrženlivost někoho, kdo ví, že svět světem nezačíná ani nekončí. V celém Duchampově díle se zvláštním způsobem kříží mýtus neplodnosti a mýtus lásky. Jeho největší dílo mělo být apoteózou lásky: ale stalo se apoteózou lásky nenaplněné. Leč Mona Lisa se svými vousky se pořád usmívá a Samičí fíkový list je skromným díkuvzdáním. Začátek světského zůstává v nesvětském, ale začátek nesvětského je ve světském. „Věřím mnoho v erotismus, protože to je vskutku něco dosti obecného, něco, co lidi pochopí...,“ říká Cabannovi. „Nedávám mu osobní význam, ale je to vskutku prostředek, jak vyjevit věci, které samy nejsou nezbytně erotismem, ale které jsou stále skrývány — katolickým náboženstvím, sociálními pravidly. Smět si dovolit je vyjevit a dát je záměrně к dispozici celému světu, to pokládám za důležité, poněvadž je to základ všeho a nikdy se o tom nemluví. Erotismus byl tématem, ba dokonce ,ismem“, který byl v základě všeho, co jsem dělal v době Velkého skla. To mne uchránilo, že jsem se nemusel vrátit к teoriím už existujícím, ať estetickým či jiným.“ Duchampovo dílo je nejdůsledněji moderní. Nejaktuálnější je na něm jeho nečasovost. Nečasová je také věta, již opakuje Cabannovi a jež je nejspíše závěrem jeho díla: „Pokládám se za velice šťastného. Jsem velice šťastný.“ Citovaná literatura: André Breton: „Phare de la Mariée“, Minotaure б, 1935 Pierre Cabanne: Entretiens avec Marcel Duchamp, 1967 Marcel Duchamp: Marchand du sei, 1959 Marcel Duchamp: Where do we go from here?, rukopis, i960 Richard Hamilton: „The green book“, doslov к překladu Duchampových textů The bride stripped bare by her bachelors, even, i960? Harriet and Sidney Janis: „Marcel Duchamp: „Anti-Artist (1945)“, Dada Painters and Poets, Ed. by Robert Motherwell, 1951 Robert Lebel: „Marcel Duchamp maintenant et ici“, L’Oeil 149, 1967 Robert Lebel: Sur Marcel Duchamp, 1959 388 Marcel Duchamp, fotografie Eliase Elisofona, kj /