Beseda, 1955 (VII/1-25)

1955-01-07 / No. 1

Pane presidente, my vám přejem štěstí, zdraví a dlouhá léta J I ft í HONZÍK My všichni chceme mír Na vás ted myslím, kterým do pochodu po Place de la Concorde zní Internacionála. Jsme jedňé krve, jednoho jsme rodu, nás jedna strana vychovávala. My všichni phceme mir. A šíastné oči chceme. Tancovat touííme po nároíich všech měst. A pány za mořem, ty jenom varujeme: mozolná dlaň se umí sevřít v pěst! Na vás ted myslím, kterým do pochodu po Via Cassia dělnická hymna zni. Dnes nám jde o děti. O chléb. I o svobodu. O vše, co strana vydobyla si. My všichni chceme mír. At v Paříži, at v Římě, na Rudém náměstí či v pražských závodech. — A páni za mořem? — Ty my už vyřídíme, jako ty naše v únorových dnech. V______________________________________/ ČSR—KOREA V úterý 21. prosince byly v budově ministerstva zahraničních věcí v Praze podepsány dohody mezi Československou republikou a Korejskou lidově demokratickou republikou, které znamenají dalši rozšířeni a prohloubení bratrské spolupráce obou národů. (Za ČSR podpisuje ministr zahraničních věci Václav David, za Koreu ministr zahraničního obchodu Din Ban Sun.) PÍŠEME ROK 1955 JAN SMETÁČEK Myslím, že Jarmila Glazarová v jedné ze svých knih napsala, že roky se odvíjejí jako v kruhu. Opravdu je tomu tak, jenže žádný rok není stejný, roky se mění. V roce 1955 vzpomeneme v květnových dnech desátého výročí osvobození Československé republiky Sovětskou armádou. Deset let uplyne od doby, kdy skončila nejstrašnější válka na světě, která znamenala cestu mnoha národů ke svobodě prolitou potoky krve, zbořenými městy a vesnicemi, rozbitými školami a nemocnicemi, závody a rolnickými provozovnami. Ještě svět nepovstal z trosek, ale obchodníkům lidskými životy, hrdlořezům na Západě, bursiánům a monopolistům už příliš otrnulo v nohou. Nohy je nikdy věru nezábly, oni nezažili žádná utrpení; pro ně byla vždypky válka velkým tržištěm, oni si vždycky pěchovali kapsy z utrpení žen a dětí a z padlých vlastenců, jejichž čísla se psala do milionů. Zase by chtěli vyzbrojovat nacistickou wehrmacht, zase buduji válečný průmysl v západním Německu, který stejně v minulé válce velmi opatrně bombardovali. Zase paktují a schůzují, protože v roce 1954 byla ukončena zásluhou Sovětského svazu a mírového tábora posledni válka na světě, mírem, uzavřeným v Indočíně. Jakpak by se jim nestýskalo po nových dobrodružstvích, když oni seděli v minulé válce v salonech, když oni nebyli tím „lidským hmyzem“, který v milionech ničil šílený hitlerovský fašismus. Nepoznali Lidice, nepoznali Osvětim, nepoznali Oradour, nepoznali spálená města a vesnice v Polsku a v Sovětském svazu. Jejich krby, pravda, hřály. Jenže jejich panství se ztenčuje, pořád se z něho odkusuje, pořád ubývá lidí, kteří by chtěli věřit vykořistovatelům a kteří by se chtěli nechat do nekonečna vykořisťovat. Tábor obránců míru je dnes již silnou mírovou frontou, mohutnou, obrovskou frontou, která bojuje za mír. Sovětský svaz, který je v čele tohoto tábora, je země jeřábů; denně tam rostou nové domy, tolik se staví a buduje! V hlavnim městě této kolosálni mírové socialistické velmoci plyne plnokrevný mírový život. Moskva roste do šířky, do výšky a do krásy. Sovětský lid a náš lid, čínský lid, polský, bulharský a rumunský chce mír, miř chtějí i lidé ve Francii, v Anglii i v Americe. To by bylo, aby se mír neudržel a nevybojoval, když si to přeje lid. Vzpomněl jsem desátého výročí osvobození Československa Sovětskou armádou vroce 1955. Od května 1945 žijeme svobodně, naše děti švitoří ve školách svým mateřským jazykem, plně se vyžíváme hospodářsky, kulturně a plodné jsou naše dny a roky. Matky v rodinách objímají malá růžová batolátka, v nichž jsou skryty dějiny národa. A pracujeme, jakpak bychom nepracovali s radostí, když jsme v tak silném a velkém a početném táboře míru. V únoru letošního roku se sejdou v Praze budovatelé nové československé vesnice, bude II. sjezd družstevníků. Zamyslí se nad hospodařením svých družstev, pomohou jeden druhému, abychom pokročili zase kupředu v jejich budování a upevňování, neboť v nich je štěstí a budoucnost naší vesnice a našeho lidu. Již si mnohá družstva dávají к tomuto sjezdu závazky na překročení státním plánem stanovených hektarových výnosů a užitkovosti hospodářského zvířectva — příkladem jsou družstva Kačice a Mšec. V roce 1955 pokročíme jistě kupředu v plnění směrnic X. sjezdu KSČ o rozvoji zemědělské výroby. Přijdou nám též pomoci do vsí noví pracovníci. Čekají na nás na všechny velké úkoly ve výstavbě mírového života, pusťme se do jejich řešení bez odkladů. Škoda každého ztraceného okamžiku, pusťme se do práce s chutí tak, jak jsou tomu zvyklé naše statečné a vlastenecké venkovské ženy, které nikdy v ničem nepolevily, když šlo o blaho rodiny, země a republiky. Tak hrdě a odpovědně na cestu do roku 1955! NĚMECKÁ MLÁDEŽ NECHCE VÁLKU V západním Německu neustále vzrůstá počet demonstrací proti remilitariasaci. V Mnichově a v Augsburgu uspořádala mládež velkou demonstraci proti verbovánl do nové wehrmacht. Městy projížděla nákladní auta a kolony cyklistů s plakáty, které vyjadřovaly pevné odhodlání mládeže bojovat proti Adenauerovým válečným plánům. Nápis na jednom z těchto nákladních aut zní: „Německá mládeži, rozhodni se!“ Tabule na autě znázorňuje tři generace Němců: „Dědeček nosil královu uniformu — otec jühreroou, — já jsem pro civil!" Na druhém obrázku je kolona cyklistů v Mnichově. Jezdci mají na zádech nápisy: „Chci dobře pracovat a ne nosit zbraně." „Chci se stát dobrým technikem a ne vojákem!"