Časopis Českého Museum, 1847 (XXI/3)
1847 / No. 3
242 Neitastná smrt Ozmana sultána tureckého. aby se posilnil jím. Ale že byl hustý a kalný, domníwal se opět Mustafa, že dáwají mu jed nějaký, aby ho jím otrávvili; pročež promluwil к nim smutně ptaje se jich, co míní s ním dělati, a coby neměli na tom dosti, že jsau mu již předešlé korunu i sceptrum císařské odjali a s ním tak dlaubo se wězeli, nýbrž že nadto nade wšecko i hrdlo mu odníti usilují ? Tu teprwa někteří z nich potěšili ho, že к němu úmyslem tím nepřišli, ale že sú toho úmyslu celého, z té podzemní peleše jej wyswoboditi a místo strýce jeho za císaře pána swého sobě ustanowiti. On wšak ani tak ještě newěřil slowfnn jejich dokonale, domníwaje se, že jen žert a smích sobě z něho strojí; pročež w želu předce za milost a ušanowání osoby swé již prwé zbědowané zase žádal, zakazovvaw se, když nechají jej při žiwobytí, že korunu rád opyká a jinému ji příli bude. A poněvvadž nechtěl koštowati nápoje toho, tedy přinesli mu trunk prosté wody čerstvvé, za níž prosil, a očerstwil se ní. W tom ujali jej soldáti w půli a wyzdwihli wzhůru na ramena swá, nesauce jej tak skrze zámek a wolajíce hlasem wysokým, jedni křičeli: sultán Mustafa král, sultán Mustafa císař; druzí pak odpowídali na to: „amen, amen,“ aneb: „tak! Bůh popřej mu žiwobytí i panowání dlauhého.“ Ten křik a prowýskoxvání soldatůw zaslechl Ozman w pokoji swém; co sobě myslil a jak se ho přenáramně ulekl, může každý snadno sauditi, a jest wěc к wíře podobná, že sobě ubohý myslil, že jej aneb do toho podzemního salaše místo Mustafy uwrhau, aneb jemu hrdlo dokonce odejmau, jakž se pak s tím posledním na zejtří skutečně potkal. Když tedy Mustafa, mimo swé wšecko pomyšlení a naději, к takowému důstojenstwí a zwýšení, jichž byl prwé zakusil, přišel, i pronesl se lidu w tom: že zůstáwaje u wězení slíbil Machometowi proroku welikému, a zakázal se welice, jestliže kdy bude té wazby zproštěn a koruny císařské zase dosáhne, tedy že na dokázání wděčnosti swé hned také i wšecky wšudyž wězně w městě Konstantinopoli z žaláře i na galeech ukowané swobodně propustili a