České Listy, 1962 (III/1-12)
1962-01-20 / No. 1
strana 2 ČESKÉ LISTY Konce kolonialismu a počátek kontinentálních sporů Pro kritického pozorovatele je jasné, že akce indické vlády proti Goe, Diu a Damao byla podmíněna hlavně potřebou dáti indickému lidu velké mravní zadostiučinění nad likvidací portugalského koloniálního panství v Indii. Toto rozsahem nepatrné panství bylo však základnou, na níž na začátku 16. stol. Portugalci a po nich postupně jiní evropští národové vybudovali své indické panství. Z rozumného hlediska pozorováno, dopustila se portugalská vláda jisté chyby, že již dříve nepostoupila smluvní cestou tyto malé državy Indii. Jestliže je předmět sporu rozsahem nepodstatněji nebyla podnícena, přece jenom patrný a jestliže i pozornost světa nijak po stránce mravní a ideové běží o zásah neobyčejně důležitý. Indická vláda Nehruova zdůrazňovala věrnost staré indické tradici odporu к násilí a teprve zahraniční ministr Krišna Menon těsně před gojským sporem jakékoliv rozpaky nad způsobem dobytí Goy svým prohlášením vyloučil. Hned nato zdůraznila Indonésie znovu svoje dřívější nároky na západní Novou Guineu náležející Nizozemí a oživovala je také argumentem, že po likvidaci portugalského kolonialismu nelze strpěti kolonialismus v sousedství Indonésie. Ačkoliv jsme v naší situaci zaměstnáni starostmi zcela jinými a územně vzdáleni, nesmíme přehlédnouti velmi důležité příčiny příštích pravděpodobných mezikontinentálních sporů. Indové se zmocnili území geograficky, ethnicko-národnostně indického, třebas násilnou cestou, Indonésie — celek nově vzniklý — požaduje území, jež ethnicky i zeměpisně к Indonésii nepatří. Skutečnost, že malý malajský radža nyní indoneského ostrova Tidore bral dříve od pár malých pobřežních kmenů západní Nové Guinee symbolický poplatek rajčích per, nemůže býti argumentem v době demokracie, sebeurčení a odstranění kolonialismu. Naopak papuánské kmeny v západní Nové Guinei (již Indonesané nazývají Západním Irianem) jsou většinou v tak primitivním stadiu, že se v hornatině ani vzájemně neznají a že především budou vážně ohroženy biologicky, získá-li Indonésie toto území a bude-li jej osazovati přebytkem svého obyvatelstva (tedy kolonisovati v pravém a původním slova smyslu). UNO by se mělo věru postarati o to, aby primitivní obyvatelstvo řídce zalidněných území bylo chráněno proti relativně škodlivým násled- Praha a Eichmann Dr. L. M. Vídeň. — Jednomu z rakouských návštěvníků, kteří v době vánočních svátků a Nového roku navštívili Československo, se podařilo propašovat mnichovský list „Abendzeitung“, který přinesl sensační oznámení, že Eichmann se plně přiznal ke komunistické nauce, již označil za jedinou základnu příštího politického uspořádání nejen v Evropě, ale i v celém světě. Tato zpráva přímo „explodovala“ mezi nekomunistickou společností v Československu a jak návštěvník mohl zjistit, rozšířila se během dvou dnů mezi obyvatelstvem místa, v kterém dlel návštěvou. Podivní lázeňští hosté FE-па. Začátkem prosince m. r. bylo téměř celé vedení lázní Karlových Varů komandováno do Prahy k „zpovědi“. Důvod: Mezi sovětskými hosty a českým obyvatelstvem, jakož i lázeňským personálem a sovětskými hosty, docházelo stále ke třenicím a dokonce i pranicím, které obyčejně končily zákrokem policie. „Moskali“ si stěžovali, že prý se s nimi málo přátelsky zachází, stále kritisovali ceny i jakost zboží a znečisťovali lázeňské pokoje přímo geniálním způsobem. Pochopitelně, že obyvatelé i zaměstnanci si pomohli sami, když „místodržitelé“ v Praze úmyslně nezasáhli, aby prý neuvedli“ obligátní přátelství k Sovětům“ do nebezpečí, ale spíše povzbuzovali obyvatelstvo, aby si bralo příklad z hostů. Občané se nenechali přesvědčit, a to ani ne funkcionáři KSČ a policie, o tom, že následkem vývoje dialiktického materialismu obývací pokoje a klosety jsou si v sovětské společnosti naprosto rovny a že nelze dělati rozdíly jako v dobách kapitalistických. kům určitých úseků civilisace a překotnému kolonisování v původním slova smyslu. Než jděme dále! .Hlavní význam gojského sporu a indoneských národů spočívá v tom, že zde se zhruba lidově, ale myslíme ne nesprávně sestručněno říká: „V 16. století vynutili si ti a ti dobyvatelé odstoupení toho a toho území (aneb jej prostě dobyli mocí), nyní v moderní době je tato vynucené smlouva neplatná (toho dobytí neplatné) a my je musíme zpět získati!“ Jako obvykle Sověty s poslušnými satelity a komunistickým tiskem celého světa se naprosto solidarisují jak s Indií tak i indoneskými nároky. Nuže jděme zeměpisně i dobově v Asii o něco dále! V době prvního rozkvětu kolonialismu, koncem 16. století započal ruský kozácký vůdce Jermak, zmocněnec podnikatelů bratří Stroganových, dobytí Sibiře, jež zahájil vítězným překročením řek Irtyše a Tobolu a zničením mongolského chanátu Sibiru. Obrátí-li za jistou dobu, jež v dnešní moderní rychlé periodě dějin nemusí býti ani tak dlouhá, zatímní spojenci Sovětů, Čínané, jako ochránci mongolských národů a kmenů, ostří argumentace svých nynějších indoneských skoropřátel proti sovětovému Rusku, pak velmi pravděpodobně bude oživena vzpomínka na imperialistický kapitalismus bratří Stroganových, na massakr mezi špatně ozbrojenými sibiřskými Tatary při překročení obou uvedených řek a nakonec budou napadány obě smlouvy z r. 1858 a 1860, jimiž se Čína zřekla rozsáhlého amurského povodí ve prospěch Ruska, jako vynucené. Myslíme, že by komunisté v naší vlasti měli se vzmužiti a místo nadšených projevů solidarity s Indonésií a Indií by měli posiati do Moskvy starou, poněkud pozměněnou radu Karla Havlíčka Borovského: „Honzo (Nikito) nechoď s (asijskými) pány na led (Amuru a Bajkalu), zlámeš si.. Univ. prof. dr. R. Wierer Byl Eichmann pouze symbolem zla? Krajanka Valerie Bílá, kanadská žurnalistka, píšící pod jménem White, vylíčila ve velkém kanadském magazínu činnost Ústředního úřadu pro řešení židovské otázky, úřadu to Adolfa Eichmanna, do něhož byla nuceně přidělena za okupace. Autorka věnovala této kapitole svého života drahné měsíce studií, jejichž výsledkem byly memoáry v několika dílech, které dodatečně přicházejí do tisku. Valerie Bfá děkuje za své zachránění té oko'nosti, že byla do jisté míry chráněna manželstvím s katolíkem, takže měla příležitost nahlédnout hluboce do veškerého zmateného dění osudových dnů. Ve svých pamětech nikdy neopomenula podtrhnout účastenství většiny českého lidu na osudech židovských spoluobčanu a vůli pomoci, kde pomoc byla možná. Během procesu proti Eichmannovi uzrálo ve mně přesvědčení, že v osobě Eichmannově lze hledati jen částečný odraz apokalyptického zla, jež jest údělem naší doby. Probudilo ve mně však přání, vyslechnouti úsudek o osobnosti Eichmannově, jež se stala předmětem protichůdných polemik. Na přání vydavatele ČESKÝCH LIŠTO podávám zde české znění své původní anglické studie. Já sama vidím v Eichmannovi pouze symbol katasrofálních výstřelků moci, uchvácené jednotlivci, kteří vynášeli svou zločinnou ideologii na stolec nejvyššího zákona, který svévolně vnucovali zotročeným davům. Avšak jak dalece sdílejí můj názor ti, kteří nebyli zúčastněni v tomto hrůzném dění jako já? Též jsme si kladla otázku, zda pod dojmem soudního řízení se příliš nezdůrazňovala okolnost, že Hitler a jeho pomocníci si zvolili jako terč hlavně židy a tím pozornost světa byla odvrácena od možnosti, že zvěrstva podobného rázu a rozsahu by mohla býti páchána jiným diktátorským režimem. Rozhodla jsem konečně uspořádati jakousi anketu o této otázce. Uvědomovala jsem si, že nebude snadné najiti a zvolit osoby, dosti vhodné a typické do té míry, aby celkově podaly přibližný obraz veřejného mínění. Jelikož jsem toho názoru, že veřejné mínění tvoří silnější jedinci, které sleduje jejich okolí skoro slepě, dotazovala jsem se většinou jednotlivců alespoň středního stupně vzdělání a učinila jsem tak před vynesením rozsudku nad Eichmannem, abych vyloučila ovlivnění úsudku. Moje otázky nenašly vždy odpovědi a často mi odpověď byla i odepřena pro obavu z publicity. Ovázky zněly: 1. Vykonával Eichmann pouze dané rozkazy, jak tvrdil? 2. Byl normální? 3. Mohl být dobrým otcem rodiny? 4. Změnil se během procesu? 5. Jaký rozsudek by si zasloužil? 6. Domníváte se, že existují lidé mu rovní? Odpovědi jsem seřadila podle národnosti, ač jsem z této skutečnosti nevyvozovala žádné závěry. Kanadský obchodník: „Eichmann byl příliš zaneprázdněn vykonáváním svých povinností, než aby přemýšlel, co je dobré a co je špatné. Během let se prakticky měnil v robota a při vykonávání rozkazů často překročil míru svých povinností. Vlivem toho, že konal vše s dobrým svědomím, není vyloučeno, že byl dobrým otcem rodiny. Za své činy je plně zodpovědný. Během procesu byl příliš insistující, než aby mohlbýt pokládán za člověka, litujícího svých činů. Nebylo by snadné najiti jemu rovnému.“ Profesor německo-židovského původu: „Eichmann přestal být lidskou bytostí s lidskými city, již když se stal členem totalitní organisace. Byl již vychován a vycvičen pro své budoucí povolání. Byl tak ctižádostivý, že překročil-li své povinnosti, domníval se, že plní úkol dobrého nacisty. I jeho lži sloužily vyššímu účelu. Jediným platným tribunálem byl pro něho úsudek jeho nacistických nadřízených. Jeho poměr к rodině byl zajisté poměr pána к poddaným. Neznal jemnějšího citu. Takovéto jedince může pokořiti jen fysická síla. Ani soud, ani odsouzení nemohou u něho způsobit nějakou morální změnu. Teoreticky by pokračoval ve své činnosti, byl-li by puštěn na svobodu. Doživotí by bylo nejpřísnějším rozsudkem, existuje však nebezpečí jeho vyváznutí. Není možno říci, zda někdo jiný — byt i by byl tak zločinným — mohl páchat tak hrozné zločiny po tolik let.“ Stará Kanaďanka židovské víry: „Jest pravda, že E. poslouchal rozkazů, ale většinu zločinů páchal dobrovolně. Během procesu stále více lhal, ale zdá se, že jen na něčí radu. Opět činil, co pokládal za „správné“. „Svědomí ho nikdy netrápilo. Dle zákona byl zcela normální a zodpovědný za své činy. Židé pro něj neznamenali nic jiného než štvanou zvěř a ničit bylo mu zábavou. Tím lze vysvětlit, že byl hodný ke své rodině, neboť odděloval své „obchodní záležitosti“ od rodinných. Měl by být popraven, aby svět byl zbaven takové příšeny. Nebylo by snadné najít jedince tak ukrutného.“ Mladá kanadská žena v domácnosti: „S počátku soudu jsem o něm četla se zájmem a dívala se na televisní předvádění, ale brzy mne to omrzelo. Zdálo se mi, že soud se příliš vleče a bylo příliš publicity. Neměla by se oživovat stará zášť. Morálně je E. vinen. Eichmann se měl vzepřít rozkazům, které byly proti mravním zákonům. Takový zločinec a sadista mohl vychovávat děti jen v zločineckém duchu. Ve světě, kde existuje tolik rasové nenávisti, jsou zajisté jednotlivci, kteří by byli schopni* téhož zla. Jest vinen.“ Další výpovědi a autorčino zakončení přineseme v únorovém čísle. leden 1962 DNE 23. PROSINCE M. R. ZEMŘEL V LISLE V USA NDP. OPAT O N D R Ä K. JEHO JMÉNO ZŮSTANE NAVŽDY SPOJENO S UDATNÝM BOJEM PROTI ATHEISMU A KOMUNISMU. NA OPATA ONDRÄKA BUDOU VZPOMÍNAT NESČETNÍ EXULANTÉ, ALE I LIDÉ DOMA, KTERÝM SVÝMI PROJEVY A ČINY DÁVAL ODVAHU DO DALŠÍHO ŽIVOTA. přinášíme výňatek z jeho posledního dopisu, který byl OTISTÉN V CHICAGSKÉM „KATOLÍKU“ DEN PRED SMRTI. „Těšil jsem se, že se dočkám toho slavného dne, kdy bude v našem opatství postaven důstojný chrám Páně. A tolik jsem se těšil na den, kdy budu moci doprovázet sochu Panny Marie v exilu do svobodné Prahy a zastavit se na posvátném Velehradě. Bůh však zřejmě usuzuje se mnou jinak. Nezbývá než říci s naším Spasitelem: „Bud vále Tvá“. S Kristem, jehož narozeniny budeme oslavovat, však aspoň v bolestech kráčím cestou křížovou. Je to nejschůdnější cesta k nebeskému Betlému. Váš v Kristu Ambrož L. Ondrák, O.S.B., opat Svatoprokopský.“ Na Islandě zemřela Libuše Plchová. Její odchod je velká ztráta pro naše svobodné zahraničí, protože v ní nám odešla ryzí vlastenka, dáma velkého stylu a žena, která dlouhá léta representovala v světě úroveň a význam české společnosti. Libuše Plchová později pěstovala a podporovala umění a hrála významnou úlohu v české společnosti. V exilu žila se svým manželem v Hamburku a poslední léta v Reykjaviku na Islandě. Spojovala svojí osobností všechny pravé české národní tradice a získala si obdiv a úctu i za hranicemi rodného města a české vlasti. Nechť je jí, daleko od domova a od rodinné hrobky, v níž je pochováno několik generací jejího rodu, islandská země lehkou. Nejistota na Slovensku KO/BE. — V Bratislavě se o vánočních svátcích proslýchalo, že mezi slovenskými komunistickými funkcionáři panuje očividné napětí. Zpráva, že skupina národních komunistů (údajně kolem Strechaje!!), která stojí proti V. Širokému, podala tajnou petici sovětskému konsulovi v Bratislavě, v níž je zdůrazňován požadavek samostatného zastoupení Slovenska a samostatné slovenské vlády, znepokojila obyvatelstvo. Komunisté kolem Širokého se obávají, že by podobná akce nevedla к zřízení samostatné slovenské vlády, ale к začlenění Slovenska do Sovětského svazu což by podle náhledu vojenských expertů v CSR byl pro Sovětský svaz důležitý krok pro zajištění proti Maďarsku a Polsku a zvýšení vlivu proti Rakousku. Podobná napjatá situace byla již v létě 1946. V tu dobu přijel do Bratislavy sovětský diplomat V. Zorin. Husák a Novomestský vyslali za Zorinem do hotelu Carlton delegaci mladých komunistických intelektuálů, kteří mu předložili požadavek odloučení Slovenska od Cech a Moravy. Zorin přislíbil, že se věci bude zaměstnávat. Místo toho informoval Moskvu a Gottwalda. Osud Novomestského a Husáka byl později spojován s touto akci. Pro psací stroj s českou klávesnicí jen к P. P. ULLMANNOVI, odborný obchod pro kancelářské stroje, papír, kancelářské potřeby; vlastní odborná dílna, rozmnož, stroje; kancelářský nábytek a zařízení. München 5, Rumfordstr. 39 Telefon: 22 7019