České Listy, 1966 (VII/1-12)

1966-01-01 / No. 1

strana 2 EVROPSKÉ POZNÁMKY Dne 5. ledna 1966 oslavil bývalý něme­cký spolkový kancléř, dr. Konrad Ade­nauer, své 90. narozeniny. Jubilant, těšící se železnému zdraví, byl zahrnut gratula­cemi politiků svobodného světa i něme­ckých politiků, kteří mu všichni přišli osobně blahopřát. Adenauerův dům byl zaplaven písemnými gratulacemi a dary. V paláci Schaumburg se konalo zasedání všech současných spolkových ministrů i členů dřívějších Adenauerových vlád. Ade­nauer přitom vzpomínal, jak se první za­sedání jeho vlády konalo v museu König a jak byly každý kus papíru a každá tuž­ka vzácností. V čele gratulantů byl spolkový kancléř prof. dr. L. Erhard a předseda strany CSU, dr. Franz-Josef Strauss. Jeden z gra­tulantů přál dr. Adenauerovi věčný život, načež bývalý kancléř řekl, že „to jde pře­ce jen trochu daleko“. Číšník, který hosty obsluhoval, řekl dr. Adenauerovi, že jej obsluhoval již před čtyřiceti lety a že dou­fá, že to též bude moci dělat ještě za dal­ších čtyřicet let, načež mu jubilant odpo­věděl, aby to „pustil z hlavy“. Večer 5. led­na byl zakončen pochodňovým průvodem spolkové armády před dr. Adenauerem. Během celých oslav neukázal dr. Ade­nauer žádnou únavu, hýřil svým obvyklým vtipem a byl středem obdivu nejen vlád­ních politiků, nýbrž také sociálních demo­kratů, zastoupených W. Brandtem, F. Erlerem, H. Wehnerem, prof. C. Schmidem a jinými. Veselost vyvolal několik dní předtím ra­diový kabaretní pořad, v němž imitátor napodobil hlas dr. Adenauera a řekl, že se chce vzdát předsednictví CDU jen proto, aby měl čas „dělat opravdu politiku“. Ofi­cielní tisková zpráva Tiskového úřadu v Bonne tento pořad považovala za opravdo­vý projev dr. Adenauera a publikovala jej. Tiskový úřad pak doznal, že byl obětí klamu dobře napodobeného hlasu. Před vzdáním se úřadu předsedy Kře­sťanských demokratů navštíví koncem ledna dr. Adenaeur francouzského presi­denta, s nímž jej váže osobní i politické přátelství, a bude s nim jednat též o mož­nosti evropské atomové moci. Generál Charles de Gaulle uvedl v úřad svou novou vládu, v níž byly provedeny četné změny, z nichž nejzávažnější je vy­střídání ministra hospodářství Giscarda ďEstaing bývalým ministerským předse­dou Michelem Debrém, který má větší pravomoci a bude důležitou osobou ve vyjednávání o evropský společný trh, kte­rý se v přítomné době nachází v krisi. Francie má také určité problémy s ně­kterými svými bývalými koloniemi, hlav­ně s Horní Voltou a Středoafrickou repub­likou, kde stejně jako jinde v Africe, demo­kracie není příliš hluboko zakořeněná a kde se vlády ujímají velitelé armád (jako se stalo i v Kongu), které jsou v těchto ze­mích silnější mocí, než politické strany. Je to celkem přirozený vývoj. Francie, stejně jako Anglie, má ve svých bývalých koloniích nejen hospodářské zájmy a ma­jetky, nýbrž žijí tam také stále ještě Fran­couzi (či Angličané). Vedoucí armád jsou protikomunisticky zaměřeni a tak z afri­ckých zemí je vytlačován vliv Rudé Číny a vliv Západu, díky vývojové pomoci, je posílen. Spolkový německý kancléř prof. dr. Lud­wig Erhard navštívil Spojené státy, kde Pokračování na str. 3 C ESKE LISTY________________________________________________________________leden 1966 Pokračování se str. 1PO DVACETI LETECH kem a vyloučila ho z covenantu pro poru­šení Briand-Kelloggova Paktu, jehož bylo členem. Neboť, dne 30. listopadu, 1939 na­padlo vojensky Finsko, s nímž mělo vzá­jemná ujednáni o neutralitě a neútočení. Nicméně obsadilo v červnu vojensky a v srpnu dokonce anektovalo baltické státy ač i s těmito státy ujednalo postupně od r. 1920 dohody o neutralitě a neútočení. Nikdo z nich moskevskou vládu nevypro­vokoval, jak tehdy se chtělo tvrdit, ale Kremlin jednal podle dohody mezi Hitle­rem a Stalinem, z jejichž rozkazu sjednali dohodu v Moskvě ministři Molotov a Rib­­bentrop. V Norimberku tento sovětsko-nacistický pakt nesměl být soudu předložen, jen něm. st. sekretáři v. Weizsäckrovi se podařilo při svém křížovém výslechu se o tom úst­ně zmíniti a to jen z paměti. Předčíst li­stinu nesměl. Ze soudní lavice zástupci sov. Ruska Niktschenko a Rudenko nehle­dě k minuhé útočnosti svého státu nyni soudili zaměstnance nacistického Německa za minulou útpčnost jejich Fúhrera. Tehdy v Německu ve všem rozhodoval Hitler sám a všichni museli se podřídit stejně jako všichni v Rusku rozhodnuti Stalina. Jen křivý pohled stačil к tomu, aby týž byl „odstraněn“. Obsazení Norska dne 9. dubna 1940 ně­meckou Wehrmacht byla soudem vykládá­no Německu к tíži pro porušeni neutrality toho státu. Leč, jak Lord Hankey sám uvádí položily britské válečné lodě již den před tím v territoriálních vodách norských výbušné látky к ochraně britských ostro­vů. I Hitler měl zájem na tom, aby si udržel dodávku surovin z baltických stá­tů a věděl, že v Londýně se o věci mno­hem dříve jednalo než v Berlíně. Něm. velkoodmirál Karl Dönitz si zachránil hla­vu, když dokázal, že i britské lodě pone­chávaly mužstvo jimi torpedovaných lodí a ponorek mnohdy jejich osudu. Byl ale odsouzen к 20 letům žaláře, odkud byl předčasně propuštěn. Spiritus rex celého soudního řízení v Norimberku byl soudce u amerického soudního dvora Robert H. Jackson. Tehdy se ovšem ještě nevědělo, že ve Washingto­nu, u kolébky Briand-Kelloggova paktu, kterým každá příští válka měla býti vy­kládána co by zločin nad lidstvem, na po­radě v Bílém Domě dne 25. listopadu 1941, si president F. D. Roosevelt tak ří­kaje lámal hlavu jak vyprovokovat Ja­ponsko nevlídným postojem vůči jeho re­presentantům, aby ono zahájilo palbu ve vodách ostrovu Honolulu v samotném pří stavu Pearl-Harbour, aniž by USA z toho vznikla „velká škola na životech a mate­riálu“. Před svým znovuzvolením sliboval matkám-voličům, že jejich muže a syny nepošle do Evropy na vojnu. Tak získal konečně žádoucí casus belli proti státům osy. V Londýně mluvě před americkou obch. komorou dne 20. června 1944 člen britského kabinetu Oliver Lyttleton zdů­raznil, že Japonci byli do války proti USA vyprovokováni a že by to bylo falšováním historie tvrditi, že Americe byla s jejich strany účast na válce vnucena. O tom re­feruje na str. 167 a 177 William Henry Chamberlin ve své „Americas Second Crusade“. Za to byl Roosevelt po válce, při posuzování významu US. presidentů, posunut americkámi dějepisci na 3. místo ihned po Lincolnovi a Washingtonem, kdežto japonští činovníci z té doby byli postaveni před soud. Soudem nebyl obžalovaným přiznán při­vdej co polehčující okolnost, když se há­jili tím, že „vykonávali“ pouze obdržené rozkazy svých představených důsledkem vojenské subordinace. Ovšem Hitlerův chorobný sklon vyhubit židovstvo na ce­lém světě vyvolal odpor nejen u souvěrců, ale i v kruzích křesťanských a přirozené odplatu vůči celému státnímu aparátu. Bezpodmínečná poslušnost byla v Něme­cku vynucena přísahou ve prospěch Hit­lera. Přísaha vykonaná dotekem bible sice vylučovala výkon nařízených zločinů, jež náboženství zakazuje, leč odbojníci museli počítat s důsledky tehdy platného trest­ního zákona v Německu. Všeobecný údiv vyvolalo, že Američan byl pověřen úkolem popravčího pro Ev­ropy. Jistě z jejich kruhů sotva bylo mno­ho kandidátů pro tuto funkci. Americký Master Sergeant John C. Wood si také ne­nechal ujít příležitost zvýšit svoje služné poplatkem za kus vykonané práce. Československá vláda v exilu se při­pojila svým prohlášením к těm, jež podaly všechny státy stavší se obětmi nacistické okupace. H. M. Stationary Office v Lon­dýně publikovala je s titulem „Punishment for War Crimes“. Z toho vysvítá, že podle údajů, jež byly tehdy po ruce, zaplatilo odstraněni Reinhard Heydricha, tehdejší­ho protektora Čech a Moravy, dne 27. května 1942 našimi parašutisty z Londý­na, 1288 osob svým životem. Jeho násled­ník Walter Daluege prohlásil v zemích če­ských mimořádný stav. Od doby, kdy Tur­ci vyhubili všechny Arménce, nezná hi­storie podobného masakru. A tak v No­rimberku je jen důsledek všeobecného teh­­dějšího sklonu. Obdrželi jsme kopii přípisu známé čs. žurnalistky Valerie Bílé, který v zájmu objektivity uveřejňujeme: Toronto ,dne 3. listopadu 1965 Redakce Amerických listů 149 Wooster Street New York 12, N. Y. Vážená redakce, úvodník .,Obraťme tu stránku“ od Jo­sefa Martínka ze dne 29. října t. r. působí — nanejméně řečeno — překvapivě. Je zajímavé, a autor si to patrné ne­uvědomil, že hned s počátku naráží na sa­mé jádro příčin, jež společně s okolnostmi vymykajícími se moci vládních činitelů bý­valé republiky, vedly ke konečnému roz­kladu státní nezávislosti. Podle názoru Josefa Martínka by bylo bývalo nemožno při demokratickém zříze­ní dati autonomii Slovákům, nebot v tom­to případě by ji bylo nutno dáti i mnohem početnějším Němcům. Nechci zde rozvílet úvahu rázu mezinárodně a státně právni­ckého, dotyčný názor autorův je možno lehce vyvrátit, domnívám se však, že upře­ním autonomie oběma národnostním skupi­nám začal rozkladný proces, jenž se do­vršil katastrofou let třicátýchosmých a zno­vu doznal naprostou nevyhnutelnost v le­tech čtyřicátýchosmých. Autor článku vzbuzeje dojem, že se po­hybuje v nějakém fantastickém snu, nebot v dalším odstavci tvrdí o čechoslovakismu (proč si zrovna vybral tento nelichotný ná­zev?), že splnil dobře svůj historický úkol. Oproti tomu dále upírá novému exi­lu právo na řešení národnostních a politi­ckých otázek prý z toho důvodu, „že o tom, že jestli lid, o který jde — je národ nebo ne, nerozhodují důvody historické ani pří­buznost nebo jednota jazyková, nýbrž pou­ze vůle valné většiny lidu doma. Jen doma lze tento problém řešit, ne v exilu a zvlá­ště ne lidmi, kteří jsou občany jiného stá­tu“. Přes toto tvrzení si J. Martínek jakési řešení dovoluje, patrně proto, že je ze sta­rého exilu nebo starousedlík. Podle něho jsou totiž pro společný stát československý stejně věrně obě sporné strany. Navrhuje tudíž, obrátit tuto stránku, ukončit kapito­lu včerejška a záčít kapitolu novou. V zápětí však své tvrzení vyvrací výz­vou k boji proti nepříteli číslo 1 a číslo 2, čemuž brání rozdvojování vlastního šiku. Tím nepřítelem číslo 2 jsou po číslu 1, ko­munistech, přece jenom Slováci, a to sepa­­ratističtí. Nepřítele číslo 3 J. Martínek pří­mo nejmenuje, ale z jeho dalších vývodů vysvítá, že je to starý úhlavní nepřítel, su­­detští Němci, jež zahrnuje pod jedno zá­hlaví a to: sudetští revanšisti. Při té příle­žitosti si ovšem autor neušetřil výpadu proti „malé hrstce stoupenců gen. Prchaly“. Po přečtení článku ]. Martínka se musí neinformovaný čtenář zamyslet v trapných rozpacích. Co si z jeho popudů vybrat? Co má vlastně ten ubohý exulant dělat? Má klidně zůstat na svém místě a nechat bojo­vat pana Martínka a jeho druhy? Nebo má také bojovat? Ale jak, když nesmí vyslovit žádný vlastní názor a vše přenechat lidu doma? Nevím, zda lid doma bude za dů­věru mu výslovnou vděčen. Lid doma upí­ná veškerou naději na exil, který má po ruce všechny možnosti orientace v zauzlené a neprůhledné mezinárodní situaci. Lid do­ma však krutými zkouškami došel k názo­ru, že po skončení komunistické diktatury budeme potřebovat nejen jeden druhého, ale každého demokraticky smýšlejícího pří­slušníka jiných národů. Ne nakonec bude­me potřebovat přátelství Federální repub­liky Německa, jež je a bude naším souse­dem. Nikdo nechce ]. Martínkovi upírat lásku k národu a vlasti. Bylo by si však přát, aby ji vyjadřoval konstruktivnějším způso­bem, než jak tomu učinil při letošní oslavě 28. října. S krajanským pozdravem Valerie Bílá, Toronto, Kanada DOMA: Od 1. ledna t. r. hospodaří českoslo­venské průmyslové podniky samostatně. To znamená, že deficity neb výdělky pa­dají plně na konto podniku. Postupně bu­de tato nová forma zodpovědnosti rozšiřo­vána a v některých podnicích má dojiti к „reprivatisování“ podniků v tom směru, že budou pracovat malé pracovní podni­kové jednotky (jako firmy), které budou pouze podřízeny patronátnímu podniku v řízeném plánování. • V československých průmyslových podnicích, podle názoru ex­pertů, je dnes „zaměstnáno“ mnoho lidí, kteří prostě žijí na úkor podniku a zatě­žují podnik finačně i orgamisačné. Tak ku příkladu placený odborářský a politický pracovník, který si vzpomene svolat schů­zi během pracovní doby, poškozuje podnik na pracovním čase, ale na druhé straně prokazuje vlastní činnost. Postupem doby mají býti tito „pracovníci“ z továren „vy­hoštěni“. O Největší potíž s novým hospo­­dářsko-organisaěním zřízením v národních podnicích v Československu je jak vše vy­světlit nyní pracujícím a dokázat jim, že poznenáhla reprivatisace má ještě něco společného s marx-leninskou teorii. Na otázku našeho spolupracovníka v tomto směru, odpovídají průmysloví specialisté v Československu, že, aby bylo zachráněno v Československu to co se ještě hospodář­sky zachránit dá, udělají komunističtí ide­ologové vše a dokáží i, že marx-Ieninismus je použitelný jak v demokracii, tak v krá­lovství. V posledním ěase, před Vánocemi, konalo se dokonce několik přednášek na toto téma před odborářskými a závodními funkcionáři v Brně a Ostravě. • Velký zájem je u československých občanů o le­tošní dovolenou v cizině. Zvláště stojí na prvním místě zajištění dovolené v Itálii a Jugoslávii. Pochopitelně, že pro tato přání bude málo vyvolených. • Současná situ­ace na československých silnicích je kata­strofální i pro pouhý provoz vnitrozem­ských aut. V uplynulém roce stoupl počet majitelů osobních vozitel v Českosloven­sku o 19% oproti roku 1964. • Poptávka po zahraničních (západních) lékařských preparátech v Československu v poslední době poklesla, jelikož na čs. trhu se obje­vily dobré tuzemské preparáty. Tento stav není všeobecný. Naproti tomu obrovský zájem, zvláště československých žen, je o preparáty proti otylosti. „Obchodní cestu­jící“, kteří jezdí mezi Vídni a Českoslo­venskem nevedou dnes v takové míře „šu­sťáky“ a „žvýkačky“, nýbrž hlavním od­běrním zbožím jsou odtučňovací „projí­madla“. • „Make up“ u čs. žen je velmi důležitou nedělní zábavou. Během pra­covních dnů není na něco podobného po­myšlení, poněvadž ženy, které si podobný luxus mahou dovolit, pracují a odchází do práce v časných ranních hodinách. Vrací se unaveny a se starostí o nákup chleba a ostatních potravin. V neděli se však hol­duje „natěračskému sportu“. Za tímto úče­lem je velká poptávka po parukách, co­pech, shánějí se řasy ä la S. Loren, E. Taylor atd. Obstarávají se západní rtěnky a barvidla obočí. I když manžel mnohdy, po takovém nátěru, manželku nepozná, če­ská EVA nechce zůstat ani krok pozadu za vzory ze západu. V honbě za extrava­gancí nezná mezí a dokonce i ta, která očekává první přírůstek v rodině přeje si kočárek alespoň z neutrální Vídně. • Za takovýchto okolností kvete „zahraniční ob­chod“ s Rakouskem. „Zahraniční agenti“, nominelně hlášení ve Vídni, ale více v Brně neb Bratislavě, prodávají co se dá. Jelikož je poptávka značná a jelikož „agent“, chce obsloužit co možná největší počet zákazníků, neprodává třeba „šusťák celý, nýbrž jenom polovičku, kterou dove­de tak složit, že na první pohled kupující na „zapadni obchodní vymoženost“ nepřij­de, poněvadž na ulici, v průjezdě neb v kavárně, kde se prodej provádí, není čas a místo na vyzkoušení. • „I když neznám v přítomné době žádný případ, že by ně­kdo byl zavřen pro politický delikt“, píše nám čtenářka z Československa, „přesto nelze tento stav považovat za nějaké tání. Komunistická policie je neustále velmi pozorná. Hříšky čs. občana nejsou oceňo­vány kriminálem, ale jsou bedlivě zanáše-Pokračování na str. 3 Stojí za pozornost

Next