České Listy, 1966 (VII/1-12)
1966-01-01 / No. 1
strana 2 EVROPSKÉ POZNÁMKY Dne 5. ledna 1966 oslavil bývalý německý spolkový kancléř, dr. Konrad Adenauer, své 90. narozeniny. Jubilant, těšící se železnému zdraví, byl zahrnut gratulacemi politiků svobodného světa i německých politiků, kteří mu všichni přišli osobně blahopřát. Adenauerův dům byl zaplaven písemnými gratulacemi a dary. V paláci Schaumburg se konalo zasedání všech současných spolkových ministrů i členů dřívějších Adenauerových vlád. Adenauer přitom vzpomínal, jak se první zasedání jeho vlády konalo v museu König a jak byly každý kus papíru a každá tužka vzácností. V čele gratulantů byl spolkový kancléř prof. dr. L. Erhard a předseda strany CSU, dr. Franz-Josef Strauss. Jeden z gratulantů přál dr. Adenauerovi věčný život, načež bývalý kancléř řekl, že „to jde přece jen trochu daleko“. Číšník, který hosty obsluhoval, řekl dr. Adenauerovi, že jej obsluhoval již před čtyřiceti lety a že doufá, že to též bude moci dělat ještě za dalších čtyřicet let, načež mu jubilant odpověděl, aby to „pustil z hlavy“. Večer 5. ledna byl zakončen pochodňovým průvodem spolkové armády před dr. Adenauerem. Během celých oslav neukázal dr. Adenauer žádnou únavu, hýřil svým obvyklým vtipem a byl středem obdivu nejen vládních politiků, nýbrž také sociálních demokratů, zastoupených W. Brandtem, F. Erlerem, H. Wehnerem, prof. C. Schmidem a jinými. Veselost vyvolal několik dní předtím radiový kabaretní pořad, v němž imitátor napodobil hlas dr. Adenauera a řekl, že se chce vzdát předsednictví CDU jen proto, aby měl čas „dělat opravdu politiku“. Oficielní tisková zpráva Tiskového úřadu v Bonne tento pořad považovala za opravdový projev dr. Adenauera a publikovala jej. Tiskový úřad pak doznal, že byl obětí klamu dobře napodobeného hlasu. Před vzdáním se úřadu předsedy Křesťanských demokratů navštíví koncem ledna dr. Adenaeur francouzského presidenta, s nímž jej váže osobní i politické přátelství, a bude s nim jednat též o možnosti evropské atomové moci. Generál Charles de Gaulle uvedl v úřad svou novou vládu, v níž byly provedeny četné změny, z nichž nejzávažnější je vystřídání ministra hospodářství Giscarda ďEstaing bývalým ministerským předsedou Michelem Debrém, který má větší pravomoci a bude důležitou osobou ve vyjednávání o evropský společný trh, který se v přítomné době nachází v krisi. Francie má také určité problémy s některými svými bývalými koloniemi, hlavně s Horní Voltou a Středoafrickou republikou, kde stejně jako jinde v Africe, demokracie není příliš hluboko zakořeněná a kde se vlády ujímají velitelé armád (jako se stalo i v Kongu), které jsou v těchto zemích silnější mocí, než politické strany. Je to celkem přirozený vývoj. Francie, stejně jako Anglie, má ve svých bývalých koloniích nejen hospodářské zájmy a majetky, nýbrž žijí tam také stále ještě Francouzi (či Angličané). Vedoucí armád jsou protikomunisticky zaměřeni a tak z afrických zemí je vytlačován vliv Rudé Číny a vliv Západu, díky vývojové pomoci, je posílen. Spolkový německý kancléř prof. dr. Ludwig Erhard navštívil Spojené státy, kde Pokračování na str. 3 C ESKE LISTY________________________________________________________________leden 1966 Pokračování se str. 1PO DVACETI LETECH kem a vyloučila ho z covenantu pro porušení Briand-Kelloggova Paktu, jehož bylo členem. Neboť, dne 30. listopadu, 1939 napadlo vojensky Finsko, s nímž mělo vzájemná ujednáni o neutralitě a neútočení. Nicméně obsadilo v červnu vojensky a v srpnu dokonce anektovalo baltické státy ač i s těmito státy ujednalo postupně od r. 1920 dohody o neutralitě a neútočení. Nikdo z nich moskevskou vládu nevyprovokoval, jak tehdy se chtělo tvrdit, ale Kremlin jednal podle dohody mezi Hitlerem a Stalinem, z jejichž rozkazu sjednali dohodu v Moskvě ministři Molotov a Ribbentrop. V Norimberku tento sovětsko-nacistický pakt nesměl být soudu předložen, jen něm. st. sekretáři v. Weizsäckrovi se podařilo při svém křížovém výslechu se o tom ústně zmíniti a to jen z paměti. Předčíst listinu nesměl. Ze soudní lavice zástupci sov. Ruska Niktschenko a Rudenko nehledě k minuhé útočnosti svého státu nyni soudili zaměstnance nacistického Německa za minulou útpčnost jejich Fúhrera. Tehdy v Německu ve všem rozhodoval Hitler sám a všichni museli se podřídit stejně jako všichni v Rusku rozhodnuti Stalina. Jen křivý pohled stačil к tomu, aby týž byl „odstraněn“. Obsazení Norska dne 9. dubna 1940 německou Wehrmacht byla soudem vykládáno Německu к tíži pro porušeni neutrality toho státu. Leč, jak Lord Hankey sám uvádí položily britské válečné lodě již den před tím v territoriálních vodách norských výbušné látky к ochraně britských ostrovů. I Hitler měl zájem na tom, aby si udržel dodávku surovin z baltických států a věděl, že v Londýně se o věci mnohem dříve jednalo než v Berlíně. Něm. velkoodmirál Karl Dönitz si zachránil hlavu, když dokázal, že i britské lodě ponechávaly mužstvo jimi torpedovaných lodí a ponorek mnohdy jejich osudu. Byl ale odsouzen к 20 letům žaláře, odkud byl předčasně propuštěn. Spiritus rex celého soudního řízení v Norimberku byl soudce u amerického soudního dvora Robert H. Jackson. Tehdy se ovšem ještě nevědělo, že ve Washingtonu, u kolébky Briand-Kelloggova paktu, kterým každá příští válka měla býti vykládána co by zločin nad lidstvem, na poradě v Bílém Domě dne 25. listopadu 1941, si president F. D. Roosevelt tak říkaje lámal hlavu jak vyprovokovat Japonsko nevlídným postojem vůči jeho representantům, aby ono zahájilo palbu ve vodách ostrovu Honolulu v samotném pří stavu Pearl-Harbour, aniž by USA z toho vznikla „velká škola na životech a materiálu“. Před svým znovuzvolením sliboval matkám-voličům, že jejich muže a syny nepošle do Evropy na vojnu. Tak získal konečně žádoucí casus belli proti státům osy. V Londýně mluvě před americkou obch. komorou dne 20. června 1944 člen britského kabinetu Oliver Lyttleton zdůraznil, že Japonci byli do války proti USA vyprovokováni a že by to bylo falšováním historie tvrditi, že Americe byla s jejich strany účast na válce vnucena. O tom referuje na str. 167 a 177 William Henry Chamberlin ve své „Americas Second Crusade“. Za to byl Roosevelt po válce, při posuzování významu US. presidentů, posunut americkámi dějepisci na 3. místo ihned po Lincolnovi a Washingtonem, kdežto japonští činovníci z té doby byli postaveni před soud. Soudem nebyl obžalovaným přiznán přivdej co polehčující okolnost, když se hájili tím, že „vykonávali“ pouze obdržené rozkazy svých představených důsledkem vojenské subordinace. Ovšem Hitlerův chorobný sklon vyhubit židovstvo na celém světě vyvolal odpor nejen u souvěrců, ale i v kruzích křesťanských a přirozené odplatu vůči celému státnímu aparátu. Bezpodmínečná poslušnost byla v Německu vynucena přísahou ve prospěch Hitlera. Přísaha vykonaná dotekem bible sice vylučovala výkon nařízených zločinů, jež náboženství zakazuje, leč odbojníci museli počítat s důsledky tehdy platného trestního zákona v Německu. Všeobecný údiv vyvolalo, že Američan byl pověřen úkolem popravčího pro Evropy. Jistě z jejich kruhů sotva bylo mnoho kandidátů pro tuto funkci. Americký Master Sergeant John C. Wood si také nenechal ujít příležitost zvýšit svoje služné poplatkem za kus vykonané práce. Československá vláda v exilu se připojila svým prohlášením к těm, jež podaly všechny státy stavší se obětmi nacistické okupace. H. M. Stationary Office v Londýně publikovala je s titulem „Punishment for War Crimes“. Z toho vysvítá, že podle údajů, jež byly tehdy po ruce, zaplatilo odstraněni Reinhard Heydricha, tehdejšího protektora Čech a Moravy, dne 27. května 1942 našimi parašutisty z Londýna, 1288 osob svým životem. Jeho následník Walter Daluege prohlásil v zemích českých mimořádný stav. Od doby, kdy Turci vyhubili všechny Arménce, nezná historie podobného masakru. A tak v Norimberku je jen důsledek všeobecného tehdějšího sklonu. Obdrželi jsme kopii přípisu známé čs. žurnalistky Valerie Bílé, který v zájmu objektivity uveřejňujeme: Toronto ,dne 3. listopadu 1965 Redakce Amerických listů 149 Wooster Street New York 12, N. Y. Vážená redakce, úvodník .,Obraťme tu stránku“ od Josefa Martínka ze dne 29. října t. r. působí — nanejméně řečeno — překvapivě. Je zajímavé, a autor si to patrné neuvědomil, že hned s počátku naráží na samé jádro příčin, jež společně s okolnostmi vymykajícími se moci vládních činitelů bývalé republiky, vedly ke konečnému rozkladu státní nezávislosti. Podle názoru Josefa Martínka by bylo bývalo nemožno při demokratickém zřízení dati autonomii Slovákům, nebot v tomto případě by ji bylo nutno dáti i mnohem početnějším Němcům. Nechci zde rozvílet úvahu rázu mezinárodně a státně právnického, dotyčný názor autorův je možno lehce vyvrátit, domnívám se však, že upřením autonomie oběma národnostním skupinám začal rozkladný proces, jenž se dovršil katastrofou let třicátýchosmých a znovu doznal naprostou nevyhnutelnost v letech čtyřicátýchosmých. Autor článku vzbuzeje dojem, že se pohybuje v nějakém fantastickém snu, nebot v dalším odstavci tvrdí o čechoslovakismu (proč si zrovna vybral tento nelichotný název?), že splnil dobře svůj historický úkol. Oproti tomu dále upírá novému exilu právo na řešení národnostních a politických otázek prý z toho důvodu, „že o tom, že jestli lid, o který jde — je národ nebo ne, nerozhodují důvody historické ani příbuznost nebo jednota jazyková, nýbrž pouze vůle valné většiny lidu doma. Jen doma lze tento problém řešit, ne v exilu a zvláště ne lidmi, kteří jsou občany jiného státu“. Přes toto tvrzení si J. Martínek jakési řešení dovoluje, patrně proto, že je ze starého exilu nebo starousedlík. Podle něho jsou totiž pro společný stát československý stejně věrně obě sporné strany. Navrhuje tudíž, obrátit tuto stránku, ukončit kapitolu včerejška a záčít kapitolu novou. V zápětí však své tvrzení vyvrací výzvou k boji proti nepříteli číslo 1 a číslo 2, čemuž brání rozdvojování vlastního šiku. Tím nepřítelem číslo 2 jsou po číslu 1, komunistech, přece jenom Slováci, a to separatističtí. Nepřítele číslo 3 J. Martínek přímo nejmenuje, ale z jeho dalších vývodů vysvítá, že je to starý úhlavní nepřítel, sudetští Němci, jež zahrnuje pod jedno záhlaví a to: sudetští revanšisti. Při té příležitosti si ovšem autor neušetřil výpadu proti „malé hrstce stoupenců gen. Prchaly“. Po přečtení článku ]. Martínka se musí neinformovaný čtenář zamyslet v trapných rozpacích. Co si z jeho popudů vybrat? Co má vlastně ten ubohý exulant dělat? Má klidně zůstat na svém místě a nechat bojovat pana Martínka a jeho druhy? Nebo má také bojovat? Ale jak, když nesmí vyslovit žádný vlastní názor a vše přenechat lidu doma? Nevím, zda lid doma bude za důvěru mu výslovnou vděčen. Lid doma upíná veškerou naději na exil, který má po ruce všechny možnosti orientace v zauzlené a neprůhledné mezinárodní situaci. Lid doma však krutými zkouškami došel k názoru, že po skončení komunistické diktatury budeme potřebovat nejen jeden druhého, ale každého demokraticky smýšlejícího příslušníka jiných národů. Ne nakonec budeme potřebovat přátelství Federální republiky Německa, jež je a bude naším sousedem. Nikdo nechce ]. Martínkovi upírat lásku k národu a vlasti. Bylo by si však přát, aby ji vyjadřoval konstruktivnějším způsobem, než jak tomu učinil při letošní oslavě 28. října. S krajanským pozdravem Valerie Bílá, Toronto, Kanada DOMA: Od 1. ledna t. r. hospodaří československé průmyslové podniky samostatně. To znamená, že deficity neb výdělky padají plně na konto podniku. Postupně bude tato nová forma zodpovědnosti rozšiřována a v některých podnicích má dojiti к „reprivatisování“ podniků v tom směru, že budou pracovat malé pracovní podnikové jednotky (jako firmy), které budou pouze podřízeny patronátnímu podniku v řízeném plánování. • V československých průmyslových podnicích, podle názoru expertů, je dnes „zaměstnáno“ mnoho lidí, kteří prostě žijí na úkor podniku a zatěžují podnik finačně i orgamisačné. Tak ku příkladu placený odborářský a politický pracovník, který si vzpomene svolat schůzi během pracovní doby, poškozuje podnik na pracovním čase, ale na druhé straně prokazuje vlastní činnost. Postupem doby mají býti tito „pracovníci“ z továren „vyhoštěni“. O Největší potíž s novým hospodářsko-organisaěním zřízením v národních podnicích v Československu je jak vše vysvětlit nyní pracujícím a dokázat jim, že poznenáhla reprivatisace má ještě něco společného s marx-leninskou teorii. Na otázku našeho spolupracovníka v tomto směru, odpovídají průmysloví specialisté v Československu, že, aby bylo zachráněno v Československu to co se ještě hospodářsky zachránit dá, udělají komunističtí ideologové vše a dokáží i, že marx-Ieninismus je použitelný jak v demokracii, tak v království. V posledním ěase, před Vánocemi, konalo se dokonce několik přednášek na toto téma před odborářskými a závodními funkcionáři v Brně a Ostravě. • Velký zájem je u československých občanů o letošní dovolenou v cizině. Zvláště stojí na prvním místě zajištění dovolené v Itálii a Jugoslávii. Pochopitelně, že pro tato přání bude málo vyvolených. • Současná situace na československých silnicích je katastrofální i pro pouhý provoz vnitrozemských aut. V uplynulém roce stoupl počet majitelů osobních vozitel v Československu o 19% oproti roku 1964. • Poptávka po zahraničních (západních) lékařských preparátech v Československu v poslední době poklesla, jelikož na čs. trhu se objevily dobré tuzemské preparáty. Tento stav není všeobecný. Naproti tomu obrovský zájem, zvláště československých žen, je o preparáty proti otylosti. „Obchodní cestující“, kteří jezdí mezi Vídni a Československem nevedou dnes v takové míře „šusťáky“ a „žvýkačky“, nýbrž hlavním odběrním zbožím jsou odtučňovací „projímadla“. • „Make up“ u čs. žen je velmi důležitou nedělní zábavou. Během pracovních dnů není na něco podobného pomyšlení, poněvadž ženy, které si podobný luxus mahou dovolit, pracují a odchází do práce v časných ranních hodinách. Vrací se unaveny a se starostí o nákup chleba a ostatních potravin. V neděli se však holduje „natěračskému sportu“. Za tímto účelem je velká poptávka po parukách, copech, shánějí se řasy ä la S. Loren, E. Taylor atd. Obstarávají se západní rtěnky a barvidla obočí. I když manžel mnohdy, po takovém nátěru, manželku nepozná, česká EVA nechce zůstat ani krok pozadu za vzory ze západu. V honbě za extravagancí nezná mezí a dokonce i ta, která očekává první přírůstek v rodině přeje si kočárek alespoň z neutrální Vídně. • Za takovýchto okolností kvete „zahraniční obchod“ s Rakouskem. „Zahraniční agenti“, nominelně hlášení ve Vídni, ale více v Brně neb Bratislavě, prodávají co se dá. Jelikož je poptávka značná a jelikož „agent“, chce obsloužit co možná největší počet zákazníků, neprodává třeba „šusťák celý, nýbrž jenom polovičku, kterou dovede tak složit, že na první pohled kupující na „zapadni obchodní vymoženost“ nepřijde, poněvadž na ulici, v průjezdě neb v kavárně, kde se prodej provádí, není čas a místo na vyzkoušení. • „I když neznám v přítomné době žádný případ, že by někdo byl zavřen pro politický delikt“, píše nám čtenářka z Československa, „přesto nelze tento stav považovat za nějaké tání. Komunistická policie je neustále velmi pozorná. Hříšky čs. občana nejsou oceňovány kriminálem, ale jsou bedlivě zanáše-Pokračování na str. 3 Stojí za pozornost