České Listy, 1970 (XI/1-12)
1970-01-01 / No. 1
л. aň VtW Str. 4: Vicepresident Spiro T. Agnew W ČGSKG LISTY fím U)k ( 'J.AckeckiMke Qíätteh o бй [UNK]сб Oíeuu __C^ O SiPeUácUca. (2 kec& o Oí$iNoutarte Geccka ° oCe QxHUmxd 1 скщие o V' V»"* ClYs \з/ _7/ List exulantů a starousedlíků 8 München 80, Mauerkircherstr. 8/1 Roč. XI. č. 1 (115) Cena 1.— DM (5.- öst. Sch.) Mnichov, leden (Januar) 1970 Verlagsort: München Poslední zprávy o uprchlicích V měsíci prosinci přijelo do New Yorku 540 Čechoslováků — dle sdělení dr. Jána Papánka, ředitele Amerického fondu pro čs. uprchlíky. Na leden bylo plánováno 5 letů z Evropy. V letadle je 50 až 80 cestujících. Celkem se očekává v krátké době 1500 uprchlíků, což vyčerpává československou kvótu pro fiskální rok do července 1970. Jak již bylo referováno na národní konferenci ve Washingtonu, D. C. v listopadu 1969, celková roční kvóta pro uprchlíky ze všech zemí je 10,200. V západní Evropě jsou však zaregistrovány další tisíce Čechoslováků, kteří by se rádi vystěhovali do Spojených států, na druhém a třetím místě do Kanady a Austrálie. Na washingtonské konferenci prohlásil kongresman Emanuel Celler, že výbor, kterému předsedá, požádal ministra spravedlnosti (Attorney General) Mitchella, aby imigrace Čechoslováků nebyla omezena na kvótu, ale aby jim byla poskytnuta výsada tzv. parole dle sekce 212 (d) (5) zákona o přistěhovalectví a národnosti. Dr. Papánek již vykonal řadu intervencí ve Washingtonu a New Yorku a doufá, že klasifikace bude čs. uprchlíkům poskytnuta. Tolik na vysvětlenou článku amerického dopisovatele Donald Shanor z Vídně, uveřejněného v Chicago Daily News dne 12. ledna 1970 „Door Slammed On Czechs“. V západní Evropě je dalších 30.000 Čechoslováků. Postupně se někteří hlásí к vystěhování, jiní vyčkávají, jak se poměry doma budou vyvíjet. V mnichovské a vídeňské úřadovně Amerického fondu se měsíčně registruje kolem 100 nových příchozích. Kanada, Austrálie a USA mají v Rakousku a Německu své mise, které provádějí „screening“ žadatelů. Ve Fondu se vyplní velký dotazník, který je pak předán к prověření té zemi, kam se žadatel chce vystěhovat. Žadatel je pak předvolán a vyslýchán pod přísahou. Každý má osobní rozhovor na americkém, kanadském, neb australském konsulátě. Od října 1968 do prosince 1969 bylo usazeno přes 40.000 uprchlíků. Z toho Americký fond pro ěs. uprchlíky pomohl nějakým způsobem, v nějaké formě 65 procentům. Norsko a Rakousko dávají nejvíce na čs. uprchlíky. Rakousko vydržuje 3 výborné tábory, býv. hotely v horách, které ruská armáda sice zničila, ale které byly dány do pořádku. Tam jsou ubytovány rodiny. Je tam čisté bydlení, stravováno je tam celkem 500 lidí. Tábor Treiskirchen u Vídně je však stále přeplněný, naprosto nedostačuje. Fond najal malý činžovní dům v centru Vídně, koupil železné postele, matrace a umístil zde 150 lidí. Výlohy s processing, registrováním, prověřováním, lékařskou prohlídkou, kapesným, atd., stojí Americký fond §350,000 ročně. Jsou to peníze většinou darované; lépe řečeno vlády různých zemí, organizace Intergovernmental Committee for European Migration, věnují Fondu tyto peníze „na kontrakt“. Americký fond se zavazuje, že obstará „service“; kontrakt je podmíněn tím, že Fond je schopný z vlastních fondů starat se o uprchlíky, t. j. vydržovat úřadovny a poskytovat první pomoc. Dále se zaručuje, že se postará W na str. 4 Do let sedmdesátých ZDENĚK SLÄDECEK předseda ČNV v Londýně ,,Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva mohou si svobodně určití svůj politický status a mohou se volně rozvíjeti hospodářsky, sociálně a kulturně (Úmluva Organisace Spojených národů o občanských a politických právech, 1966.) PŠTROSI POLITIKA Zkušenost jest nejlepším vodítkem pro posuzování pravděpodobného vývoje v budoucnosti. Na základě poznatků z poválečné doby lze míti za to, že v nastávající dekádě dojde к rušnému vývoji v životě národů, ježto nelze ustrnouti na způsobech řízení politických záležitostí ve světě, které se projevily bezpočetně jako neúčinné a zabývaly se v celku jediným problémem, t. j. jak odložiti důsledné řešení dobrých úmyslů na neurčito. Politika poválečného údobí se vyhýbala poctivému přímočarému řešení, jehož bylo v zájmu lidstva zapotřebí. Jest proto těžko mluviti v dnešních dobách o poctivosti politiky, když jest všeobecně zřejmo, že trpí chronicky na nedostatek zásad a nahražuje je taktizováním, jež má za účel zastírání pravého stavu věcí, nebo zkrucováním smyslu jednoznačných pojmů a pomocí dialektických rozborů, diktovaných okamžitou potřebou a sobeckými ilusemi. Tuto prostou, ale nebezpečnou pštrosí politiku nelze — jak historie učí — hrát do nekonečna. Nastane doba, kdy běh událostí přinutí i notorické zdráhavce к radikálním činům. OBĚTI JSOU MALÉ NÄRODY Existence těchto zjevů je v základě dána protichůdnými názory a zájmy velkých politických celků, kdy jedna strana se omezuje na zachování statu quo a pasivní zabezpečování sebe a druhá usiluje důsledně o vliv a moc, jichž je potřebí к výboji а к zajišťování dobytých posic za každou cenu. Obětí takového politického vývoje jsou najmě malé národy a státy, nalézající se na rozhraní oblastí vlivů soutěžících celků, jež pro nedostatek akční volnosti musí se trpně podříditi a přizpůsobiti nastalým změnám, na nichž neměly činné účasti. Naše vlast jest příkladem malého státu, tvořícího pouhou složku komunistického bloku, jemuž musí podřídit národní zájmy a jehož počiny jí není možno ovlivnit a spolurozhodnout. Pátráme-li vážně po důvodech této bezmocnosti, jeví se nám jasně, že příčinou jest různost v pojetí jednotně formulovaných, společně definovaných a přijatých lidských práv podle doktrín toho či onoho politického celku. Různý výklad ideologických a mravních zásad nelze za dnešního stavu uvésti na jednoho společného jmenovatele. Nezbývá tudíž než ponechati konečné rozhodnutí lidu samému — jemuž lidská práva jsou určena — aby jednoznačně projevil svá přání a dal jim praktický význam. „PRAŽSKÉ JARO“ Rozhodující podmínkou je, aby lid mohl vlastní názory svobodně a volně vyhlásit a prakticky prosadit. Pokus o to nastal za „pražského jara“, kdy lid instinktivně pochopil, co je pro něj dobré a čemu musí odporovat. Bylo to hnutí, jež mělo za cíl odstranit dosavadní politický status, nastolený před dvaceti lety za podstatného souhlasu oklamaného národa. Vpád bolševiků do naší vlasti tyto snahy překazil. Jen tak mohl východní blok zameziti, aby „jed“ svobody a volnosti nepronikl do sousedních států a tak likvidoval soustavu vybudovanou na základě moskevské politické doktríny, proti níž se náš národ ve své většině obrátil. Násilím bylo lidu zabráněno, aby uplatnil své právo na sebeurčení v pojetím západním, jež považoval za správné. Jen svobodný národ se může rozhodnouti, ke které politické soustavě, ke které ideologii а к jakým zásadám se má přikloniti. PRÄVO NA SEBEURCENl Bez práva na sebeurčení neni svobody, jež zaručuje vytvoření způsobu života, jehož si lid přeje a žádá. Pokus o dovolání se tohoto práva u Spojených národů bezprostředně po obsazení ztroskotal pod tlakem okupantů, ač podmínky pro úspěšný zákrok byly velmi slibné. Národ stal se tak opět otrokem politické doktríny, jež mu je historicky a tradičně cizí. Jest naším trvalým úkolem — doma i v zahraničí — abychom snahy po svobodě a sebeurčení podporovali a vynucovali při každé příležitosti, ježto bez lidských práv není moderní lidské společnosti. Boj za sebeurčení národa a za lidská práva občana zůstává tudíž naším stěžejním úkolem v letech sedmdesátých! Major gen. št. m. sl. ZDENĚK SLÄDECEK, předseda Českého Národního Výboru v Londýně Stojí za pozornost President generál Ludvík Svoboda prohlásil v interviewu s moskevskou „Pravdou“, že vliv idejí Lenina mu pomohl v nejsložitějších obdobích jeho života. Odmítal v třicátých letech hledat spojenectví na Západě a věřil argumentům komunistické strany, že jedině Sovětský svaz je ochráncem svobody a nezávislosti národů. Po roce 1939 odešel do Polska, kde „jsme organizovali vojenskou jednotku“. Po uchvácení Polska rozhodl se odejít do Sovětského svazu. Zásadní význam pro vítězství socialismu měla skutečnost, že se v únoru 1948 komunistická strana důsledně řídila Leninovým učením. Svoboda byl tenkráte ministrem obrany. „Dobře jsem si uvědomoval, i ze zkušeností revoluce v Rusku, jak veliký význam má v tak kritické situaci to, kam se postaví armáda. Můj postoj byl proto jasný: ze všech sil pomoci straně a lidu, aby armáda stála po jejich boku. To se taky stalo.“ V srpnu 1968 učinil Svoboda podle svých slov jediný závěr: „...pro náš lid je jediná cesta — se Sovětským svazem.“ • Představitelé sovětské a čs. mládeže podepsali plán spolupráce o vzájemné účasti na oslavách 25. výročí porážky fašistického Německa a „osvobození“ Československa Sovětskou armádou. V ČSSR bude v létě organizován tábor přátelství mládeže obou národů. • Z Francie se vrátila delegace ÜV KSČ, která se zúčastnila 19. sjezdu Francouzské komunistické strany. V delegaci byl m. j. Vasil Bilák a P. Auersperg, člen ÜV KSČ a vedoucí oddělení mezinárodní politiky. (Na sjezdu byl sesazen Roger Garaudy, který se stavěl proti sovětské okupaci ČSSR. Vzpomeňme ještě na ony hlasy na západě, které prohlašovaly, že okupací Československa se rozpadl komunismus na západě. Dnes stojí KS Francie solidárně se Sovětským svazem.) « Byro ÜV KSČ zjistilo na své schůzi 10. února, že „zájmové svazy“ v průmyslu, stavebnictví, dopravě, obchodě a místním hospodářství, které vznikly v průběhu r. 1968, jsou „důsledkem deformací“, vnesených do ekonomické reformy. Je nutno přehodnotit jejich existenci a to v prvním čtvrtletí tohoto roku. • Zástupce vedoucího oddělení zemědělské politiky ÚV KSČ, Václav Sněžný, kritisoval v Rudém právu záměry „pravicových, protikomunistických a kontrarevolučních sil“ v letech 1968—1969 a jejich působení v zemědělství. Těmto silám šlo o to, dokázat, že KSČ provádí politiku, která zemědělství škodí. Chtěly vytvořit opoziční politickou sílu pod firmou Svazu zemědělců. Jejich hlavním cílem bylo zneužít vesnici a pracující v zemědělství v zájmu pravicových a protisocialistických sil. Došlo i к fyzickému napadení funkcionářů KSČ. Sněžný prohlašuje o těchto zemědělcích: „Vytrhávali nepříznivé epizody z procesu socialistické přestavby komunismu... a zveličovali je.“ Plány pravicových a oportunistických sil se dařily „v neuvěřitelné míře.“ „Mnozí představitelé protisocialistických sil se netajili záměry vrátit zemědělství před únor 1948 či ještě dále do minulosti.“ Sněžný prohlašuje, že je nyní nutno „vrátit hodnotám i terminologii socialismu původní význam a stabilitu. Posilovat i v zemědělství socialistické uvědomnění a důvěru v perspektivy rozvoje socialistického zemědělství.“ • Československo vyváží ročně 20.000 strojů do ciziny. Přes polovinu obráběcích a tvářecích strojů zakoupily socialistické země. Mezi největší zákazníky patří SSSR, z ostatních zemí Spolková republika, Itálie, Brazílie, Japonsko a Mexiko. Vývoz se děje přes vládní organizaci „Strojimport“. Vývozní místa shledávají, že se konkurence a náročnost na kvalitu zvyšuje jak v kapitalistických tak v socialistických zemích. Výrobci proto chtějí zabezpečit vyšší přesnost a spolehlivost strojů a jejich vybavení, a zvýšit stupeň mechanického, automatického a numerického řízení strojů, в Důchodce Frant. Vlach vlastní jediný Leninův podpis v ČSSR a to na pohlednici z Moskvy z 21. 12. 1922, podepsané m. j. B. Šmeralem, Bélou Kühnem, Radkem a Janem Vlachem. „Rudé Právo“ uveřejňuje článek pplk. dr. Vlastislava Kroupy o činnosti čs. rozhlasu v srpnových dnech 1968. Kroupa odsuzuje „reakční hysterii“ rozhlasu. Píše m. j.: „Aby škoda byla ještě větší, byla dána výzva ke strhávání uličních tabulek, čísel domů a bytů a označení úřadů. A že to byla důkladná „práce“, to postřehne v ЯГ na str. 2