Československá Televize, 1967 (No. 1-53)
1966-12-26 / No. 1
svize Co rok dal MILAN SCHULZ Už jsou snad za námi ony televizní Sasy, kdy obrazovka, osvětlená jakýmlkoli obrázky, lákala diváka bez ohledu na to, jestli ho vysílaný program zajímá nebo ne. 'Iq znamená, že už by se těžko našel člověk, který viděl — dejme tomu — všechny pořady rimii právě končícího a který by tudíž mohl beze zbytku pruvést roční bilanei televizního vysílání. A protože takový „ideální“ divák neexistuje, je třeba se spokojit pohledem běžně konzu•nentským, i když je snad přece jen trochu skreslen jistým fandovstvím pro všechno nové, živé, neotřelé a i když je z něho (totiž z pohledu vědomě posuzovatelského) vyloučen ten tak často proklamovaný vztah televizních spotřebitelů, vyjádřený větou: „Já bych do toho televizoru praštil!“ ONEN POHLED na televizní rok 1966 říká, že se nezměnilo nic na základních výrobních prostředcích Cs. televize, že je třeba ještě dosti dlouho čekat na jisté řešení programových otázek s pomocí dalšího vysílacího kanálu a že se tedy v zavedeném materiálním půdorysu nestalo nic podstatného, co by skladbu a obsah vysílání mohlo vážně ovlivnit. A přitom je očividné, že nic jiného než citelný koncepční zásah do jednotlivých oblastí televizní produkce nemůže napomoci při likvidaci narůstajícího napětí mezi programotvornou nabídkou a poptávkou. Nejde naprosto o napětí co do množství produkovaných pořadů. Jde 0 vyrovnání mezi poptávkou po obsažném, pohotovém a poučném spojení s právě se odehrávajícím děním a nabídkou tvořivého, podnětného programového úsilí. Tento dluh (který je v jiném ohledu věčný,' protože pohyb doby bude nastolovat stále noví? a jiné potřeby) může a měl by být účinným dramaturgickým motorem pro veškerou televizní činnost, byť především pro dramaturgické vůdce, ať už jsou sami iniciátory tvorby nebo na tvůrčí podněty jen reagují. Protože ten dluh — to je živé vědomí vdoby, což lze stejnými slovy říci 1 o televizi vůbec. A položit mezi ty dva pojmy rovnítka by právě znamenalo naplnit nejvlastnější poslání televize jako zvláštního spojení pravidelné denrií ústředny informační a široce působící instituce politickokulturní. Toto hlavní poslání plní (lépe: má plnit) samozřejmě každý televizní pořad. Jsou ovšem takové programové typy, v nichž se možnost realizace nabízí bezprostředněji. Například: ZDravodajství a publicistika. V tomto ohledu, přinesl letošní rok znatelné zvýšení pohotovosti zahraničních informací (mezi nimiž dlužno zvlášť zaznamenat dokonce i světový ohlas pořadu, sledujícího jihoamerické stopy nacisty Mengeleho) i úctyhodně trvalou kvalitu zahraničně politických komentářů; a na úseku tuzemském slibný náznak otevřeného přístupu к nazrálé problematice zavedením komentářů vnitropolitických (Tváří v tvář). Náznak proto, že ne všechny komentáře šly věcem pod kůži, ne všechny našly způsob, jak přímo a zasvěceně promluvit к ohniska týdne (měsíce), při čemž třeba konstatovat, že tyto shrnující pořady stále nenalézají dostatečnou oporu v kvalitním běžném zpravodajství, jež kmitá mezi technicky (vzhledem к prostředkům, které jsou к dispozici) neuskutečnitelným živým nápadem a lhostejně registrujícím „šotováním“. Shrnující pořady nemají tak možnost vycházet z pravidelné divácké znalosti běžných problémů, nemohou se vyhnout rekapitulaci fakt, která by měla být notoricky známa, a nestihnou pochopitelně zkoumat navíc tato fakta z různých hledisek. Tady už ovšem hraje roli také až příliš zakořeněné chápání publicistiky jako všeobecné, neosobní, nezvratně definitivní úvahy bez požadavku zaujímat vlastní stanovisko a dokonce bez větší možnosti směrovat ostří případné kritiky (pokud jde o víc než o spálené houskv nebo o náhradní díly к traktorům) na konkrétního adresáta. Toto pojetí — které se, po pravdě řečeno, netýká jen publicistiky televizní —■ zabraňuje skutečně všestrannému zkoumání palčivých otázek, protože vykazuje z prostoru působení publicistovu osobnost (i s případným rizikem stanovisek nedokonalých nebo i mylných) a také divákovu soudnost (i s případným ohlasem polemickým). Takovou zkušenost zažila na své kůži třeba Zvědavá kamera, když se párkrát (i v tomto roce) pustila;do terénu ne zcela prozkoumaného, a proto jednorázově ani nepmzkoumatelného, aby ve výsledku narazila právě na výtky nevšestrannosti, a proto neprůkaznosti předvedených fakt. A skutečně: Zvědavá kamera se mohla mýlit (z hlediska srostité složitosti problémů, jež za hodinu nelze ze všech stran posoudit, se dokonce musela „mýlit“), ale kritika, na ni zamířená, jí právě toto právo každé osobité novinařiny upírala. Konkrétně vznikl tento názor kolem dubnového Sporu — dnešních dvacátníků a čtyřicátníků —, kde byla taková osobní stanoviska zaujata a kde ani určitá zbytečná teatrálnost nezastíniia sympatickou touhu účastníků debaty dobrat se závěrů v daném tématu. Nebylo, pravda, a ani nemohlo být 'objasněno všechno (a škoda, že pokračování diskuse nenašlo dosud cestu na obrazovky), ale vznikl tu vzrušivý vztah mezi jednajícími a přihlížejícími, který je nepochybně ctižádostí každé televi* ze. Aby bylo učiněno zadost spravedlivému pohledu: o jistou podobu takového vztahu se mezi publicistickými pořady roku několikrát pokoušela Civilní pře, jejíž štáb, zdá se mi, má více dobrých úmyslů než přiměřených realizačních sil, a také začínající seriál Věc veřejná, spíš aktuální tématickou volbou a celkovým pojetím než shad trochu nadměrným vylehčováním svého průběhu, které se průkopníkovi televizních nápadů Karlu Pechovi dařilo víc v jeho oblíbených pořadech historizujících a fejetonových. A protože straním všemu, co vybočuje ze snadného průměru, považuji za prospěšnou tvrdohlavou snahu Jindřicha Fairaizla o výrazně osobitou tvář reportáží (konkrétně těch z cyklu Cs. expedice), ať z nich občas trčí neznělá slovní lyrika, i nebojácné pokusnictví v Mudrosloví zlého muže, jemuž bohužel, a nevím proč — snad viz výše uvedené zdejší chápání publicistiky — chyběl hlubší záběr do nakousnuté reality. Televizní dramatická tvorba nemá zdánlivě takovou šanci navázat a udržet cnen bezprostřední kontakt s denní současností jako žánry aktuálností podmíněné. Říkám „zdánlivě“ proto, že aktuálnost nemusí být nutně krátkodechá a že atmosféru doby, projevující se v denních detailech, lze co do podstaty lidských vztahů těžko postihnout jinak než dramatickým tvarem. Dokázat to je věc obtížná, ale operativností a platným dosahem pouze v televizí uskutečnitelná. Přímým pokusem o takový zásah do současnosti by! latnšní seriál Eliška a její rod (až na jeden díl z pera Jaroslava Dietla a vesměs v režii Františka Filipa). Oproti někdejším Třem chlapům v chalupě nevedla komediální linka výlučně přes satiricky vyostrené aktuality, ale přes obecněji pojaté příznaky doby. Zápletka každého z příběhů měla postihnout především něco z rodinných poměrů některé z jedna ;tcích osob. Ovšem stejně jako v předchozím seriálu ukázala se i tady schůdnější cesta postupného budování charakteristických postav a postaviček než jakýkoli záběr hluboče problémový. Dokončeni na str. i. ŠEM ČTENÁŘŮM PŘEJE REDAKCE MNOHO ÚSPĚCHŮ V NOVL ЩДу1ШПИ111Щ|Д Kresba Teodora RotréWcř 26. PROSINEC 1066 - 1. LEDEN 1967 t