Československý Rozhlas, 1975 (XLII/1-52)
1974-12-30 / No. 1
dybyeh si byl kdysi dávno schovával krabice od bot a ukládal do nich stručné poznámky, o čem Jsem si myslel, že mé pobavilo, a kdybych" se byl naivně nedomníval, že paměf mě nemůže nikdy zradit, měl bych teď moc a moc usnadněnou práci. Ono Je snadné říci: Buď tak od té dobroty a napiš asi tak na tři stránky nějaké veselé historky kolem mikrofonu, potřebujeme to do silvestrovského čísla! Lidičky, vždyť Já Jsem se kdysi smával i tomu, co к smíchu nebylo, a teď mě rozhořčuje i hlahol (pro mne bezpředmětný) mladých lidí v tramvaji. Takže ani dobře nevím, zda těch několik příběhů, které jsem sí vybavil, budou к smíchu ještě dnes. A tak prosím předem, nezazlívejte mi, Jestliže se mi nepodaří roztáhnout vám ústa od ucha к uchu, a moc a zhluboka sl oddechnu, když se alespoň usmějete. Ale co, vždyť anglický WORCESTERSHIRE SAUCE ani to naše. české maggi do polévek nebo do omáček nelejeme, ale ukapáváme. Jsou lidé, kteří ani coby kmeti nepřestanou mít dětské nápady a dětskou radost z toho, když se jim podaří někoho, a to kohokoli, vyvést, podfouknout, vyšplouchnout, a to v kteroukoli roční dobu, aniž čekají na ten první aprílový den, kdy Jsme na nějaké ty podrazy — samozřejmě jen na ty přátelské — připraveni. Takoví jsou i herci a nemusí to být zrovna ani komici . _ e studiu Je náramná pohoda, Je totiž zrovna přestáv- Л.1 Jgg ka, hodnotí se fotbalové a / ВДу {ПИ f Jp hokejové výsledky a kdekdo I Щ I /f usrkává ten jed s kofeinem. Režisér v režijní kabině lis- \ гШШ " tuje ve scénáři, a poněvadž \r иНг se o fotbal ani o hokej ne ------------- ЗЩп zajímá, stiskne dorozumívací tlačítko a volá do stulil^' dia: Tak to zase rozjedeme, '■* vážení! Jeden z těch vážených, postačí, když mu budu říkat Pepíček, sí několikrát odkašlal a pak sonorním hlasem, jasným jako zvon, zahořekuje, že se dneska nějak necejtí, že mu to asi bude špatně mluvit, má přej v krku nějaké šimrání. Režisér si toho dosud nepovšiml, poslouchá, vrtí hlavou, a pak Pepíčka vyzve, aby zazpíval stupnici. Pepíček spustí do re mi... nahoru a hned dolů, ve studiu se až chvějí závěsy, jak ten jeho hlas hřmí. Režisér prohlásí, že to sice není jako jindy, ale že nikdo nemůže nic poznat. Pepíček však stále odkašlává a pořád řeční o tom podezřelém šimrání; až donutí režiséra к poznámce, kterou však ti ve studiu nemohou slyšet: »Mít takový hlas, přihlásil bych se do soutěže talentů.« Ale když jako Pepíček mermomocí chce dokázat, že mu to nemluví, mělo by se mu dát za pravdu. »Je tu nějaký ochraptělý mikrofon?« ptá se zvukaře. Bodejť by nebyl, to spíš o ty dobré Je nouze. Za chvilku pak zvukař dává do studia dva mikrofony, asi tak pět metrů od sebe, к jednomu se staví Pepíček, samozřejmě к tomu ochraptělému, a stále sí odkašlává. К tomu druhému přistupuje, kdo že je to? — Bohoušek. »A zkouška!« volá režisér. Kdekdo ve studiu ví, že se chystá nějaká lumpárna, jen Pepíček a Bohoušek nemají o ničem tušení. A tak, jak Jim to káže herecká kázeň a taky vědomí, že dělají umění, už při první zkoušce se snaží dokázat, že režisér nemohl Jejich role svěřit nikomu povolanějšímu. Scéna končí, Pepíček se znovu obává o zdar natáčení ... a Jaké přej to bylo. Režisér jen pokyvuje hlavou, upozorňuje na nějaké maličkosti, poprosí ještě o jednu zkoušku a pak se Jede naostro. Když červená světla nad všemi vchody pohasnou, herci se ženou do kabiny к režisérovi, aby sí natočenou scénu poslechli. Přál bych vám vidět Pepíčka, když se slyšel. Hned po prvních slovech, kterým bylo dost těžko rozumět, pobledl a silně znervózněl. Kdosi mu podstrčil židli s jemnou pobídkou, aby se raději posadil. Pepíček,se na židli zrovna zřítil. »To přece není' možný!« děsil se. »Že je to takhle zlý, to jsem si teda nemyslel. Jak já večer vylezu na jeviště? A to ještě к tomu zejtra filmuju.« Režisér mu podal sklenici vody, ve které se rozpouštěl cukr. »Vypij to, Josefe, budeš mít v krku jako na sjezdovce. Něco takovýho bys měl mít pořád u sebe, když t£ trápí hlasivky.« může Pepíček tu sladkou vodu vypil až do dna, к posledku trochu zakloktal. Nemůže se vzpamatovat. »Snad abysme toho nechali, co myslíš, rejžo?« Režisér vrtí hlavou, teď že už to bude jistě lepší, a že to zkusí ještě jednou. Pepíček se před mikrofonem sotva drží na nohou, co mluví, to neví, myslí jen na to, aby se mu na hlasivkách nedělaly uzlíky. К poslechu ho dostrkali. Na všech tvářích se zračí soucitná účast, někdo si dokonce dovolil poznamenat, že humor to Jistě nebude, aby se teda předem tak neděsil. »Tak jedem!« vybídl režisér technika. A podívejme, Pepíčkův hlas teď zní jako Zikmund u sv. Víta, zato chraptí Bohoušek. Poněvadž některá dobrá duše mikrofony přemístila, vyšel podfuk najevo předčasně. »Kafe!« křikl Pepíček a režisér dodal: »Na můj účet!« řed lety jsme s režisérem Josefem Svátkem připravoval! natáčení hry Cirkus Humberto podle románu Eduarda Basse. Režisér chtěl mít všechny zvířecí hlasy in natura a tak jsme zajeli do zimního střediska cirkusové zvěře do Počernic. Žádné potíže, žádný chrapot u zvířat, jenom ze lva jsme nemohli dostat hlásek. Zrovna se probudil, líně po nás pokukoval, zíval, div si tlamu xiepotrhal, ale aby zařval, to tak, nikdo s ním přece nevyjednával o honoráři. Až Josefa Svátka napadlo, co kdyby se tomu lvu nějaký řev předehrál, možná že by se chytil. Něco na ten způsob, jako když jeden pes rozštěká všechny psy ve vsi. A že to zprubne přes megafon, který byl náhodou po ruce. Josef Svátek uměl a Ještě umí všelicos, a tak se mu báječně podařilo napodobit i to lví zařvání. A věřte sl, nebo nevěřte, král pouště zvedl hlavu a zařval. Svátek svůj výkon opakoval, lev taky. A pak ještě několikrát: jednou Svátek — jednou lev. Zvukař si náramně liboval, že zvukový archív rozhlasu se pěkně obohatí. Jenomže když druhého dne natočené zvuky sestřihával, ne a ne rozeznat, které zařvání vycházelo ze Svátka a které ze lva. Nepoznal to ani Josef Svátek a jen sí povzdechl: »Proč jsme tu línou potvoru vůbec budili?« (Později se kdosi Josefa Svátka ptal, a myslel to vážně, zdali se v úvodních titulcích filmů Metro-Goldvvin-Mayer ozývá skutečný lev nebo on.) d lva ke koni je jenom krůček, oba jsou savci. V jedné hře se měla ozvat kopyt; pádícího koně, byla to nějaká indiánka, ale zvukař opomněl patřičné zvuky přinést. »No nic,« povídá režisér, a byl to taky Josef Svátek, »vezmu něco jiného, je čtvrt na čtyři, ve čtyři bych tady toho koně chtěl mít. Pane asistente, ať to klapne!« Asistent byl poprvé ve studiu, zaučoval se ještě neotrkaný, plachý. Srazil kramfleky jako na vojně a aby se pan režisér spolehl. Jsou za nějakou vteřinku čtyři, režisér pomrkává po hodinkách, co je*s těmi zvuky. Přesně ve čtyři se otevřou dveře studia, mezi nimi se objeví asistent, udýchaný, uřícený, a jako pan Phileas Fogg po skončení své slavné cesty kolem světa za 80 dní řekl: »Jsem tady, pane režisére^ Ale on ho sem vrátný nechce pustit.« »A koho?« »Toho koně, co Jstesi přál.« (Pozn. autora: Dneska by se sotva někomu podařilo sehnat v Praze živého koně za pouhých pětačtyřicet minut. ) udební pořady se natáčejí jednak ve vinohradském studiu, jednak v karlínském. Všechny nástroje včetně klavírů se proto dost často stěhují sem a tam. Tenkrát se stěhovalo z Vinohrad do Karlina. Všechny nástroje už byly ve studiu, ve velkém stěhovacím voze zůstalo jen velké křídlo. A tu začalo pršet. Stěhováci tedy zašli dolů do kantýny na svačinku, že to nejhorší přečkají v suchu. Zrovna tam jeden herec oslavoval ... cátiny a hostil každého, kdo se tam objevil. Přidali se tedy 1 stěhováci, Jen šofér odmítal (myslím pití) a že přej v poledne musejí nakládat nábytek nějakého profesora a jet do Pardubic. V nejlepším se museli zvednout, aby pan profesor dlouho nečekal. A odjeli — i s tím pianem, které zapomněli vyložit. Všechno klaplo, přijeli včas, nábytek naložili a hurá do Pardubic. V té náladičce si piana ve voze nepovšimli, až teprve v Pardubicích, když tahali už druhé piano do čtvrtého patra, začali rumcat, к čemu že musí mít pan profesor dvě takový..., kdo že se s tím má tahat... Tehdy trvalo panu profesorovi hodně dlouho, než stěhováky přesvědčil, že to jedno křídlo není jeho a že ho nechce. A nebýt toho, že sl náhodou povšiml inventárního čísla a razítka Čs. rozhlasu, měl by dvě plana ještě dnes. Dolů ze čtvrtého patra to šlo už bez řečí, třebaže pianu na váze neubylo. JIŘÍ AFKA Kresby Petr Tamchyna Křížovka VODOROVNÉ: A. Začátek tajenky. —B. Potřeba kopáče; hora v Beskydech; pomoc. — fc. Samsonova milenka; hudební zkratka pro mezzopiano; neochotně; SPZ Popradu; naháněti. — D. Listnatý strom; moc; polynéský opojný nápoj; kruh; ubytovací podnik. — E. Druh hry v mariáši; postranice; předložka; den v týdnu; cestovní průkazy. — F. Plošná míra; ukončení tajenky; výrobek určený к dalšímu zpracování; citoslovce zvuku zvonku. — G. Zemřít; ledovcový kotel; modla; koně; číslovka druhová. — H. Okolo; obuv; náboj střelné zbraně; skladiště obilí; autokosmetický přípravek na mytí skel. — I. Letňanský podnik; francouzský spisovatel; části nohou; primitivní ŕapírovina získávaná z kůry stromů; čadská řeka. — J. Láteřit; mládě domácího zvířete; kratší románová povídka; závit Šroubu (zastar.J; zkratka Mezinárodního olympijského výboru. — K. Pokračování tajenky. SVISLE: 1. Cas; Indiánská trofej. — 2. Kvantový zesilovač světla«, druh hřibu. — 3. Vybírat volbou; ochucovati Jídlo. — 4. Epický básník; čára (z lat.); SPZ Teplic. — 5. Finské město; plamen (bás.]; mužské jméno. — 6. Značka našich elektrospotřebičů; zkratka pro Statistické a evidenční vydavatelství tiskopisů; značka lihoviny. — 7. Solmizační slabika; cizí délková míra; veliká kovová nádoba. — B. Název římské padesátky; jásati; solmizační slabika. — 9. Jednotka síly; podzimní květina; objevitel bacilu tuberkulózy. — 10. Obec u Poděbrad; slovenská číslovka; pádová otázka. — 11. Srážka; polodrahokam. — 12. Obluda; kus dříví. — 13. Kapalina; solmizační slabika; turecké město. — 14. Věk; obr; belgické město. — 15. Značka hektaru; poškodit bořením; SPZ Olomouce. — 16. Primát; ohrada; slovenské město. — 17. Kout; palivo; opsaný text. — 18. Užitek (slovensky); středověký kočovník; souhlas. — 19. Biograf; vzletný projev; zkratka televize. — 20. Hlemýždi domeček; dobrá pověst. — 21. Osvědčení; dravý pták. — 22. Obyvatel starověké Ilýrie; kovový prvek. Pomůcka: I. Тара; Soro. — 5. Sala. 13. Enez. — 14. Ath. -dm- Vyluštěnou tajenku zašlete redakci do 3. ledna. К tajence připojte číslo (1) z titulní strany. Správné znění tajenky z čísla 51: Rozhlasová dramaturgie připravila pro děti pestrou kolekci her a pohádek. A 5 6 7 8 9 10 11 12 13 К 15 16 17 18 19 20 21 22 ROZHLAS — programový týdeník československého rozhlasu, šéfredaktor ing. Josef DVORAK. — Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Otisk Jen se svolením redakce. Vydává Rudé právo, vydavatelství ÜV KSČ, tiskne Rudé právo, tiskařské závody, Praha 1, Na poříčí 30. Redakce 120 99 Praha 2, Vinohradská 12. Telefon 24 38 64. Rozšiřuje Poštovní novinová služba (PNS). Informace o předplatném podá každá pošta a doručovatel. Objednávky do zahraničí vyřizuje PNS — ústřední expedice tisku, odd. vývožu tisku, Jindřišská 14, Praha 1. Půlroční předplatné 28 Kčs. Toto číslo vyšlo 20. prosince 1974. Cena 1 Kčs. ROZHLAS 2