Československý Sport, leden-březen 1972 (XX/1-77)
1972-01-24 / No. 19
O čfo*oS(ove*sk*f Sfitnt OMľVMPUSK'ŕ VÍTĚZ NEZESTÁRL [on kdyby to lidi zkusili • • • A byste sl nemysleli, že sl vymýšlíme. Vezměme třeba Čtvrtek veCei 13. ledna 1972, tělocvična Slovanu, Na poříčí 12,' Praha 1. To bylo Emanu Löfflerovi 70 let a 15 dní. V běžné cvičební hodině, kde se schází každé úterý a čtvrtek kolem 60 zájemců, uviděli staří páni koně s madly A že to zkusí. Sládek udělal dvě kola odbočmo. Petráček tři kola. Löffler sklonil typicky hlavu, aby se podíval přes obrubu svých tlustých skel a vyšvihl se lehce do sedla. Pět koll Všichni se divili. Tak Eman znovu ko A zase pět kol. Jajunák, jeho dlouhé nohy ani jednou neolízly hnědou káži koně. Když už staří páni byli v ráži, rozhodil se přezkoušet svou čilost ve šplhu Od stropu visi sedmlmetrové lano jeden vyšplhal tři metry, jiný se spokojil polovinou vzdálenosti ke stropu. Sedmdesátiletý Eman Löfflet vyjel jako ullčnik na švestkách až ke stropu. A bez přirazul Otec Jandera, zastánce přirozené pohybové školy, by sl asi zoufal, že nositel dvou zlatých, tři stříbrných a dvou bronzových medailí z olympijských her a mistrovství světa z let 1928—1938 šplhá » napjatými nárty. Ale gymnastická pravidla tn přikazovala Dopoledne se konala malá rodinná slavnost u předsedy CTO dr M Hlaváčka, který Jubilantovi odevzdal Tyršovu medaili a diplom Cs olympijského výboru. Hovořilo se o všeličems Nejen o nováčkovi olympijského družstva 1928 v Amsterodamu Emanu Lofflerovt, který zahájil závodnlckou kariéru ve 27 letech (1) stfbrnou medailí za přeskok, a ještě ve 37 letech přispěl družstvu CSR k titulu mistra světa 1938. To už dnes zni jako legendy, byf řada strůjcá těchto úspěchá žije, a v čele s Hudcem, Sládkem, Petráčkem, ale i s první mistryni světa v historii ženské gymnastiky Vlastou Děkanovou přišla jubilanta pozdravit. Ale hovořilo se 1 o přítomnosti. Původem dělník černého řemesla z Letovic na Moravě, už v 18 letech byl cvičltelem dorostenců, první cvtčitelské zkoušky vykonal v roce 1922. Od těch dob dělá cvičitele. nebo jak se ted moderně říká, trenéra Když doslal na přátelské besedě v minulém týdnu slovo, začervenal se, že raději udělá veletoč než proslov. Ale jiak se vyznal, že vlče než své sedmdesátky, za kterou nemůže, sl váži toho, že právě letos oslaví padesát let nepřetržité cvtčitelské práce. Huntírovskému Sokolu je osmdesát let My Jsme hoši z Hunllřova, chasa sokolská, která ku své rodné zemi věrnou láskou plá; it milujem nade všecko co svou rodnou vlast, pro nt )sme my vidy ochotni své ilvoty klást. P roto jsme mobil krátce po skončeni okupace vy slat dobře připravené borce na řadu mezinárodních závodů 1 na OH 1948. V jeho péči vyrůstali slavní závodníci Sulc, Karas, Kejř, Bím, Benetka, Ruta, Mattauch, Houdek. Ovlivnil základy dnešních čelných pedagogických i teoretických pracovníků na úseku sportovní gymnastiky: dr. Appelta, dr. M. Libru, dr. J. Libru, cestu k němu našil I další, jako Škvor, Kolejka. Šestkrát v týdnu najdete trenéra Emana Lofflera v tělocvičně Tesly na Zlžkově od 16 hodin. Kolem něho asi 50 děti všech výkonnostních skupin. Ale v úterý a ve čtvrtek večer — já se na to cvičeni těším jako malý kluk. Vůbec ml nevadl, když se mnou v družstvu je 22letý Kopáček, vysokoškolský student Janeš a další. Když sám cvičím, všechny problémy, starosti a neduhy ze mne spadnou. Dělá ml to dobře A co to chce? Alespoň PJednou přijít, jen kdyby to lidi zkusili . . . ředseda ÜV CTO dr. M Hlaváček zakýval hlavou. Jen kdyby víc lidí to opravdu zkusilo. V tělocvičně v přírodě, v kolektivu nebo Individuálně. Pak bychom měli méně třicetiletých starců a více sedmdesátiletých mladíků jako je zasloužilý trenér Tesly Žižkov Eman Löffler. )KK. mfj To je úvodní sloka Pochodu Sokola Huntířov, tak jak jt svého času složil starosta Sokola Antonín Kltvlcký Není nám známo, zda se zpívá dosud, ale zato jsme se přesvědčili, že Sokol Huntířov nad Jizerou se má stále čile k světu. Bohatá historie 1 7 , rzlo, jen praštělo, ale huntíx řovským údolím zněla hudba, jíž železnobrodská kapela, mráz nemráz, zvala občany do tepla vytopené sokolovny. Ten den totiž slavil Sokol Huntířov osmdesát let svého trváni. Malá výstavka historických dokumentů vykreslila celou historii činnosti Sokola. Historie to Je rozhodně bohatá. Začíná 26. prosince 1891, kdy 4II1IIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII1IIIIIIIIU11IIIIIII1IIIIUIIIIII Vydává 0V České tělovýchovné organizace. Vychází šestkrát týdně mimo nedělí. Šéfredaktor GUSTAV VLK, zástupce šéfredaktora Iaroslav iaroš Redakce Praha 1, Na poříčí 30. Telefony ústředna 24 93 51, sekretariát 24 77 9a. informace 24 95 21, sportovní oddělení 24 95 21, odděleni kopané 22 79 91. organizační 24 10 03, zahraniční 24 11 56, dopisů 24 77 96. hospodářské 24 66 70. — Dálnopis 314. — FILIÁLNÍ REDAKCE: Brno, nám. Rudé armády 13—15, tel 536 15, 584 38. — Ostrava 2, Novinářská 3, 521 71. 524 31. dálnopis 0525U2. telefon místní 25Q2. — Krajští zpravodajové. Plzen, Křížkovy sady 3. tel. 243 42. Pardubice. Staňkova 1373, tel. 317 83. Olomouc. Zimní stadión, tel. 79 04. Bratislava, Volgogradská 1, tel. 550 28. — Měsíční předplatné 12,60 Kčs. čtvrtletní 38.40 Kčs. — Tiskna Rudé právo, tiskařské závody. Praha. — Rozšiřuje PNS. informace o předplatném podá a objednávky přt|ímá každá pošta a doručovatel. Objednávky do zahraničí vyřizuje PNS, ústřední expedice tisku, odd. vývoz tisku. Ilndřišská 14 Praha 1. byla v Huntířově ustavena Jednota sokolská, která měla 18 členů a v čele starostu Josefa Šlkolu. A pokračuje přes jednotlivá významná data až do současnosti. Huntlřovští sokolové cvičili většinou v místním hostinci, v létě na vedlejším prostranství, už v srpnu 1892 se zúčastnili prvního veřejného cvičeni v Žev lezném Brodě, červenci 1893 vystoupili přímo v Huntířově. Ruku v ruce s kulturou těla šla 1 kultura ducha, sokolové hráli divadlo, zřídili knihovnu, pořádali výlety. \7 roce 1895 zakoupili v Praze * dřevěný pavilón, který měl v Huntířově sloužit jako sokolovna. Nesloužil, protože dřevěný materiál byl porůznu rozebrán, zřejmě na topeni nebo na králíkárny. A tak první zděné sokolovny se obec dočkala v roce 1921. Po deseti letech vyhořela, současníci dnes říkají «bohužel — bohudík« a v roce 1934 byla otevřena sokolovna nová, která slouží dodnes k plné spokojenosti. Tolik jen ve stručnosti něco z historie, podívejme se raději na současnost. Polovina obyvatel členy TJ TJuntířov je osada s 360 obyvateli, tělovýchovná jednota Sokol má 180 členů — tedy úctyhodný počet. O tom, že členství není Jen formální záležitosti, svědčí bohatá náplň jednoty, která Je prakticky nositelkou společenského života osady. Téměř všechno se odehrává v sokolovně, která sl téměř neodpočlne. Cvičeni, divadlo, pěvecký kroužek. Huntlřovská sokolovna je 1 svědkem kuriózních setkání tři generaci, kdy se ve cvičební hodině sejde babička s dcerou a vnučkami. Muži 1 ženy hraji okresní přebor v odbíjené, v zimě je v činnosti lyžařský oddíl, veřejnosti slouží I kluziště za sokolovnou. K osmdesátým narozeninám dostal Sokol významný dárek. Nové koupaliště o rozměrech 40X20 met rů a elektrickou saunu s kompletním vybavením. Koupaliště 1 sauna jsou dílem členů tělovýchovné jednoty, kteří zde odpracovali mnoho brigádnických hodin v akci Z. Místní národní výbor, jehož předseda l. Zeman celý komplex v hodnotě 452 100 Kčs zástupcům jednoty předal, se postaral o pravidelný přísun materiálu. Vzniklo tak dílo, které je hodnotným příspěvkem k akci Straně na počest — tělovýchově ku prospěchu. proč to všechno v Huntířově tak * klape? •Protože táhneme všichni za jeden provaz, jedinec by nic nezmohl,« říká jednatel Josef Rajnyš. Ze skromnosti však zapomněl dodat, že právě on je hybnou pákou všeho dění, že je to on, bez něhož by Sokol v Huntířově nebyl tím Sokolem. A stejné plat! 1 o náčelnici Marii fjolmanové, která svou funkci zastává už 35 let, 1 o 691etém předsedovi A. Paldusovl, který předseduje už 22 let. Ten je pravým důkazem, že při práci v tělovýchově se stárne mnohem pomaleji. (ktd) Antonín laldus, předseda TJ Sokol Huntířov Foto J. Kotland Nejméné deset medaili ze světových soutěži získala Československu trojice na našem obrázku. Vpravo mistr světa a olympijskí/ vítěz Alois Hudec, uprostřed několikanásobná mistryně světa Vlasta Děkanová, kteří při šit blahopřát k sedmdesátinám nositeli dvou zlatých, tři stříbrných a dvou bronzových medailí Emanuelu Lojflerovl (vlevoJ. Foto jiřl Pekárek Prslj přim r za/I k nástrojům, ale kapela zve huntlřovské oběany k oslavám. Zažloutlé fotografie, vlajky, oznámeni a plakáty — to všechno mluví o historii huntlřovského Sokola. [XXIX] > • • Vypravuje zasloužilý mistr sportu JIPjÍ TOŽIČKA ■ štafetový kolík hokejových generací a jeho symboly ■ Jak začínala naše druhá hokejová směna ■ Začínáme ve školních lavicích a končíme vzpourou v týmu AC Sparty a odchodem mladých do — LTC Praha . Tak Jako v životě a ve všem ■ děni kolem nás, tak také ve sportu předává jedna generace druhé zkušenosti Prostě takový štafetový kolik. Ani v ledním hokeji tomu nebylo, není a nemůže být jinak. Nechci vystupovat v roli historika mám však výhodu, že přece jen už hodně pamatuji a o nic méně Jsem v našem hokeji prožil. Nu, já bych sl ty štafetové úseky v té více než šedesátlleté historii československého hokeje rozdělit na pět generaci: nejstaršl a první byla Sroubkova, další Malečkova, třetí Zábrodského, čtvrtá Bubnlkova a současná Nedomanského. Možná že nesouhlasíte, ale budiž to pro nás jen pomůckou. Takhle přece jen aspoň částečně je možné v našem vyprávění porovnávat, hodnotit, posuzovat. já patři) do generace Pepy Malečka a to od jejího prv-ního hokejového křestu v roce 1913. Byla to léta našeho báječného dětství. A které dětství není báječné? cl Když jsme jako dvanáctiletí klu začínali s Pepíkem Malečkem na zamrzlé Vltavě pod Čechovým mostem hrát tu nekonečnou sérii »mistráků«, jeden proti druhému, Pepa již na žeksnách a já na kotumbuskách s kličkou, netušili jsme, že někde blízko nebo v dá II zrovna tak prohánějí tu pikslu od krému, a právě tak zapáleně jako my, naši budoucí spoluhráči — David Pušbauer, Josef Králů, a možná i ti mladší Karel Hromádka, Zbyšek Petrs, Olds Kučera. A rozhodně už bruslil písecký Švihovec, ač nevím, zda v té době měl už o hokeji představu. |edi ným z budoucích spoluhráčů, kdo už dokonce reprezentoval, byl Honza Peka, tehdy borec Karlín ského Cerclů. Náš tak trochu sa ■notářský trénink byl však korunován opravdovou události — velkým utkánim oa opravdovém hokejovém hřišti. Tedy hřišti s man tinelyl No, prostě senzace. Bylo to na kluzišti »staré Sparty« u Letenských sadů. Po utkání Sparty s DEHG nás pustil na led. Partu kluků ze Sparty — k té jsme 1 já s Pepíkem patřili, nebof v té době jsme hráli fotbal v žákovském týmu ACS — a kluky z DFC. fotbalového klubu pražských Němců, většinou sběrače míčků z tenisu, jak to tehdy dopadlo. doopravdy už nevím — a proč sl v/mýšlet? — ale velmi dobře mně utkvělo v paměti, že s námi hrál takový okatý kluk s pokřiveným nosem, jehož jsme neznali. Jak se mezi nás dostal, zůstalo navždy záhadou, ale po »mači«, to už byla pořádná tma, jsme sl poprvé s Davidem Pušbauerem podali ruce a zůstali dobrými kamarády dodnes. Revanš s kluky z DFC, posílenými Karlem Koželuhem — ten tenkrát na DFC trénoval tenis a hrál tam i kopanou — byl hrán beze mne. Na pololetním sekundánském vysvěd Cení se totiž objevila dostatečná z přírodopisu a to pro tátu bylo málo. A tak bylo po hokeji. Kluci ten zápas vyhráli a Já se zatím zavřený doma učil o veverkách zajících, netopýrech, savcích t nesavclch. A tím také moje hoke jovánl na řadu let skončilo ... Ta naše generace prožila nepěknou řádko neutěšených let. Světová válka nás učila pochutnávat si na kukuřičném chlebu s řepnou marmeládou k obědu I k večeři. A i ty zimy byly »vé léčné«, ledu jak šafránu a na hru nebyla ani nálada Dokončil |sem studia na obchodní akademii v Karlině a přišel 28. říjen 1918. Mamka mné pomalu viděla na vojně — dobře, že válka skončila. Odešel jsem za zaměstnáním do Roudnice nad Labem, kde jsem pracoval ve filiálce Průmyslové banky a také hrál fotbal a vesloval. O hokej jsem ani nezavadil To až o dva roky později, kdy jsem nastoupil prezenční službu v československé armádě. Vojančll jsem ve vojenských zásobárnách v Dejvicích. Stánek AC Sparty se přestěhoval k Letenské pláni. jednou v zimě, večer, strašně mrzlo, jsem po rozkaze běžel domů na Letnou. Před spartanskou tribunou zářilo, jak se ml dnes zdá, obrovské světlo — a to jsem neměl nikdy vldětl Zvědavost mne zatáhla dovnitř, k hokejovému hřišti na trénink spartanských hokejistů. Mantinely, branky. Postavil jsem se k ohrazeni a už tu byl Pepík s Davidem a Král. A můj další sportovní osud byl zpečetěn. Ve chvíli jsem dostal starší kopačky, přidali k nim staré brankářské brusle s deset milimetrů širokou drahou a omšelou hokejovou hůl. Diky za ty daryl A druhý den jsem se již ploužil po ledové ploše. Copak s kotoučem a ve stoje to ještě šlo, ale ta jízda, ne, na tu se nedalo dívat V těch okamžicích jsem jistě patřil k nejhorším bruslařům snad v celé Praze. Později jsem byl viděn často při utkáních hokejistů AC Sparty, vlastně vždycky, jak v/stávám ve fotbalové výstroji a s nejskrovnějšl výzbroji v kupách sněhu u mantinelu a oddaně přihlížím v jakémkoliv mrazu utkání svých kamarádů . . Ve dnech, kdy se nehrálo, jsem neúnavně cvičil jizdn, bruslení. Ale at jsem oa těch svých stradivárkách dělal co dělal, nelepšilo se tol |ako dnes si vzpomínám, že Toník Hojer, už tehdy slavný sporíanský futbalisla-obránce, ale jinak hokejista s dřevěnýma nohama, zvaný »Pochoďák«, předhonil, kdy sl vzpomněl. inne Ale co se nestalo, jednoho dne přišla za mnou do kasáren návštěva. 0 brány čekal Pepík a přinesl mi zbrusu nové kanadské boty s bruslemi! Rázem jsem byl jako v Jiříkově viděni — Pepík řve, že když mi budou, abych si |e nechal a že pojedu se Spartou hrát jako mužstva Prahy do Vídně. V té chvíli bych obul boty I o tři čísla menší, jako ty sestry od Popelky. A v noci se mi na tvrdém kavalci zdálo, jak kroožfm nad ledem jako vážka. Nebo bajádéra? Sen oemél konec — já doopravdy do té Vidně jel a dokonce jsem oblékl i dres matičky Prah/I Neuvěřitelné — copak si dnes doopravdy zahrajú? A Ještě k tomu ve Vidní a na umělém kluzišti? Z pohádkových představ mě vyvedl kapitán mužstva dr. Hartman: »Peka, já, Karel Koželuh, Maleček, Lorenz a Reisenzahn jsou jisti a Tóža bude stát blízko střldačky.« Snad aby ji nikdo neukradl, jsem se správně domýšlel. Za zmínku stoji dodat. Že tehdy se nestřídalo vůbec, náhradník byl vlastně jen pro parádu. Přicházel k uplatnění, snad jen kdyby sl někdo z hrajících zlomil nohu nebo ruku. čl v některých »zvláštních« případech. Ty však byly opravdu vzácné ... Když však na člověka sedne štěstí, tak mu hlavu zamotá, jako mně. Snad deset minut před koncem pan Inženýr Reisenzahn uviděl v hledišti známou dámu — byl to lehdá tešický hokej, že? — se kterou musel nutně mluvit. V obavách, abv mu nezmizela v davu, vykřikl na mne »jůro, pojď na křidlo a dělej, jako když to umíš«, a zmizel z ledu Co se potom dělo, opravdu nevím. V šatně jsem se teprve dozvěděl, že jsme 2:1 vyhráli a že já jsem dal ten drahý, vítězný gól. Byla to prý laková »třepavka« vystřelená skoro z dvaceti metrů a kotoně, jako navedený, přeskočil brankáři hůl a skončil za čárou. Na cestě do hotelu Pošta, kde jsme bydleli, mě na zem přivedl Pepík Malečků: »Tak jsi jim to konečně ukázali« A myslil na ty dříve narozené v mužstva...