Československý Sport, leden-březen 1972 (XX/1-77)

1972-01-24 / No. 19

O čfo*oS(ove*sk*f Sfitnt OMľVMPUSK'ŕ VÍTĚZ NEZESTÁRL [on kdyby to lidi zkusili • • • A byste sl nemysleli, že sl vymýšlíme. Vezměme tře­ba Čtvrtek veCei 13. ledna 1972, tělocvična Slo­vanu, Na poříčí 12,' Praha 1. To bylo Emanu Löf­­flerovi 70 let a 15 dní. V běžné cvičební hodině, kde se schází každé úterý a čtvrtek kolem 60 zá­jemců, uviděli staří pá­ni koně s madly A že to zkusí. Sládek udělal dvě kola odbočmo. Pet­­ráček tři kola. Löffler sklonil typicky hlavu, aby se podíval přes ob­rubu svých tlustých skel a vyšvihl se lehce do sedla. Pět koll Všichni se divili. Tak Eman zno­vu ko A zase pět kol. Ja­junák, jeho dlouhé nohy ani jednou neolíz­­ly hnědou káži koně. Když už staří páni byli v ráži, rozhodil se přezkou­šet svou čilost ve šplhu Od stropu visi sedml­­metrové lano jeden vyšplhal tři metry, jiný se spokojil polovinou vzdálenosti ke stropu. Sedmdesáti­letý Eman Löfflet vyjel jako ullčnik na švestkách až ke stropu. A bez přirazul Otec Jandera, zastánce při­rozené pohybové školy, by sl asi zoufal, že nositel dvou zlatých, tři stříbrných a dvou bronzových me­dailí z olympijských her a mistrovství světa z let 1928—1938 šplhá » napjatými nárty. Ale gymnastická pravidla tn přikazovala Dopoledne se konala malá rodinná slavnost u před­sedy CTO dr M Hlaváčka, který Jubilantovi ode­vzdal Tyršovu medaili a diplom Cs olympijského výboru. Hovořilo se o všeličems Nejen o nováčkovi olympijského družstva 1928 v Amsterodamu Emanu Lofflerovt, který zahájil závodnlckou kariéru ve 27 letech (1) stfbrnou medailí za přeskok, a ještě ve 37 letech přispěl družstvu CSR k titulu mistra světa 1938. To už dnes zni jako legendy, byf řada strůjcá těchto úspěchá žije, a v čele s Hudcem, Sládkem, Petráčkem, ale i s první mistryni světa v historii ženské gymnas­tiky Vlastou Děkanovou přišla jubilanta pozdravit. Ale hovořilo se 1 o přítomnosti. Původem dělník černého řemesla z Letovic na Moravě, už v 18 letech byl cvičltelem dorostenců, první cvtčitelské zkoušky vykonal v roce 1922. Od těch dob dělá cvičitele. nebo jak se ted moderně říká, trenéra Když doslal na přá­telské besedě v minulém týdnu slovo, začervenal se, že raději udělá veletoč než proslov. Ale jiak se vy­znal, že vlče než své sedmdesátky, za kterou nemůže, sl váži toho, že právě letos oslaví padesát let nepřetržité cvtčitelské práce. Huntírovskému Sokolu je osmdesát let My Jsme hoši z Hunllřova, chasa sokolská, která ku své rodné zemi věrnou láskou plá; it milujem nade všecko co svou rodnou vlast, pro nt )sme my vidy ochotni své ilvoty klást. P roto jsme mobil krátce po skončeni okupace vy slat dobře připravené borce na řadu mezinárod­ních závodů 1 na OH 1948. V jeho péči vyrůstali slavní závodníci Sulc, Karas, Kejř, Bím, Benetka, Ruta, Mattauch, Houdek. Ovlivnil základy dnešních čelných pedagogických i teoretických pracovníků na úseku sportovní gymnastiky: dr. Appelta, dr. M. Libru, dr. J. Libru, cestu k němu našil I další, jako Škvor, Kolej­ka. Šestkrát v týdnu najdete trenéra Emana Lofflera v tělocvičně Tesly na Zlžkově od 16 hodin. Kolem ně­ho asi 50 děti všech výkonnostních skupin. Ale v úterý a ve čtvrtek večer — já se na to cvičeni těším jako malý kluk. Vůbec ml nevadl, když se mnou v družstvu je 22letý Kopá­ček, vysokoškolský student Janeš a další. Když sám cvičím, všechny problémy, starosti a neduhy ze mne spadnou. Dělá ml to dobře A co to chce? Alespoň PJednou přijít, jen kdyby to lidi zkusili . . . ředseda ÜV CTO dr. M Hlaváček zakýval hlavou. Jen kdyby víc lidí to opravdu zkusilo. V tělo­cvičně v přírodě, v kolektivu nebo Individuálně. Pak bychom měli méně třicetiletých starců a více sedmdesátiletých mladíků jako je zasloužilý trenér Tesly Žižkov Eman Löffler. )KK. mfj To je úvodní sloka Pochodu So­kola Huntířov, tak jak jt svého času složil starosta Sokola Anto­nín Kltvlcký Není nám známo, zda se zpívá dosud, ale zato jsme se přesvědčili, že Sokol Huntířov nad Jizerou se má stále čile k světu. Bohatá historie 1 7 , rzlo, jen praštělo, ale huntí­x řovským údolím zněla hudba, jíž železnobrodská kapela, mráz nemráz, zvala občany do tepla vy­topené sokolovny. Ten den totiž slavil Sokol Huntířov osmdesát let svého trváni. Malá výstavka histo­rických dokumentů vykreslila celou historii činnosti Sokola. Historie to Je rozhodně boha­tá. Začíná 26. prosince 1891, kdy 4II1IIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIII1IIIIIIIIU11IIIIIII1IIIIUIIIIII Vydává 0V České tělovýchovné orga­nizace. Vychází šestkrát týdně mimo nedělí. Šéfredaktor GUSTAV VLK, zá­stupce šéfredaktora Iaroslav iaroš Redakce Praha 1, Na poříčí 30. Te­lefony ústředna 24 93 51, sekretariát 24 77 9a. informace 24 95 21, sportovní oddělení 24 95 21, odděleni kopané 22 79 91. organizační 24 10 03, zahra­niční 24 11 56, dopisů 24 77 96. hospo­dářské 24 66 70. — Dálnopis 314. — FILIÁLNÍ REDAKCE: Brno, nám. Rudé armády 13—15, tel 536 15, 584 38. — Ostrava 2, Novinářská 3, 521 71. 524 31. dálnopis 0525U2. telefon místní 25Q2. — Krajští zpravodajové. Plzen, Křížkovy sady 3. tel. 243 42. Pardu­bice. Staňkova 1373, tel. 317 83. Olo­mouc. Zimní stadión, tel. 79 04. Bra­tislava, Volgogradská 1, tel. 550 28. — Měsíční předplatné 12,60 Kčs. čtvrt­letní 38.40 Kčs. — Tiskna Rudé právo, tiskařské závody. Praha. — Rozšiřuje PNS. informace o předplatném podá a objednávky přt|ímá každá pošta a doručovatel. Objednávky do zahraničí vyřizuje PNS, ústřední expedice tisku, odd. vývoz tisku. Ilndřišská 14 Praha 1. byla v Huntířově ustavena Jednota sokolská, která měla 18 členů a v čele starostu Josefa Šlkolu. A po­­kračuje přes jed­notlivá význam­ná data až do současnosti. Hun­­tlřovští sokolové cvičili většinou v místním hostin­ci, v létě na ve­dlejším prostran­ství, už v srpnu 1892 se zúčastnili prvního veřejné­ho cvičeni v Že­v lezném Brodě, červenci 1893 vystoupili přímo v Huntířově. Ru­ku v ruce s kul­turou těla šla 1 kultura ducha, so­kolové hráli divadlo, zřídili knihov­nu, pořádali výlety. \7 roce 1895 zakoupili v Praze * dřevěný pavilón, který měl v Huntířově sloužit jako sokolov­na. Nesloužil, protože dřevěný ma­teriál byl porůznu rozebrán, zřej­mě na topeni nebo na králíkárny. A tak první zděné sokolovny se obec dočkala v roce 1921. Po de­seti letech vyhořela, současníci dnes říkají «bohužel — bohudík« a v roce 1934 byla otevřena soko­lovna nová, která slouží dodnes k plné spokojenosti. Tolik jen ve stručnosti něco z historie, podívej­me se raději na současnost. Polovina obyvatel členy TJ TJuntířov je osada s 360 obyvate­­li, tělovýchovná jednota Sokol má 180 členů — tedy úctyhodný počet. O tom, že členství není Jen formální záležitosti, svědčí bohatá náplň jednoty, která Je prakticky nositelkou společenského života osady. Téměř všechno se odehrává v sokolovně, která sl téměř neod­­počlne. Cvičeni, divadlo, pěvecký kroužek. Huntlřovská sokolovna je 1 svědkem kuriózních setkání tři generaci, kdy se ve cvičební hodi­ně sejde babička s dcerou a vnuč­kami. Muži 1 ženy hraji okresní přebor v odbíjené, v zimě je v čin­nosti lyžařský oddíl, veřejnosti slouží I kluziště za sokolovnou. K osmdesátým narozeninám do­stal Sokol významný dárek. Nové koupaliště o rozměrech 40X20 met rů a elektrickou saunu s komplet­ním vybavením. Koupaliště 1 sauna jsou dílem členů tělovýchovné jed­noty, kteří zde odpracovali mnoho brigádnických hodin v akci Z. Místní národní výbor, jehož před­seda l. Zeman celý komplex v hod­notě 452 100 Kčs zástupcům jednoty předal, se postaral o pravidelný přísun materiálu. Vzniklo tak dílo, které je hodnotným příspěvkem k akci Straně na počest — tělový­chově ku prospěchu. proč to všechno v Huntířově tak * klape? •Protože táhneme všichni za je­den provaz, jedinec by nic ne­zmohl,« říká jednatel Josef Rajnyš. Ze skromnosti však zapomněl do­dat, že právě on je hybnou pákou všeho dění, že je to on, bez něhož by Sokol v Huntířově nebyl tím Sokolem. A stejné plat! 1 o náčel­nici Marii fjolmanové, která svou funkci zastává už 35 let, 1 o 691e­­tém předsedovi A. Paldusovl, který předseduje už 22 let. Ten je pra­vým důkazem, že při práci v tělo­výchově se stárne mnohem poma­leji. (ktd) Antonín laldus, předseda TJ Sokol Huntířov Foto J. Kotland Nejméné deset medaili ze světových soutěži získala Československu trojice na našem obrázku. Vpravo mistr světa a olympijskí/ vítěz Alois Hudec, uprostřed něko­likanásobná mistryně světa Vlasta Děkanová, kteří při šit blahopřát k sedmdesátinám nositeli dvou zlatých, tři stříbrných a dvou bronzových medailí Emanuelu Lojflerovl (vlevoJ. Foto jiřl Pekárek Prslj přim r za/I k nástrojům, ale kapela zve huntlřov­­ské oběany k oslavám. Zažloutlé fotografie, vlajky, ozná­meni a plakáty — to všechno mlu­ví o historii huntlřovského Sokola. [XXIX] > • • Vypravuje zasloužilý mistr sportu JIPjÍ TOŽIČKA ■ štafetový kolík hokejových generací a jeho symbo­ly ■ Jak začínala naše druhá ho­kejová směna ■ Začínáme ve škol­ních lavicích a končíme vzpourou v týmu AC Sparty a odchodem mla­dých do — LTC Praha . Tak Jako v životě a ve všem ■ děni kolem nás, tak také ve spor­tu předává jedna generace druhé zkušenosti Prostě takový štafeto­vý kolik. Ani v ledním hokeji to­mu nebylo, není a nemůže být jinak. Nechci vystupovat v roli historika mám však výhodu, že přece jen už hodně pamatuji a o nic méně Jsem v našem hokeji prožil. Nu, já bych sl ty štafeto­vé úseky v té více než šedesátl­­leté historii československého ho­keje rozdělit na pět generaci: nejstaršl a první byla Sroubkova, další Malečkova, třetí Zábrodské­­ho, čtvrtá Bubnlkova a současná Nedomanského. Možná že nesou­hlasíte, ale budiž to pro nás jen pomůckou. Takhle přece jen aspoň částečně je možné v našem vy­právění porovnávat, hodnotit, po­suzovat. já patři) do generace Pepy Malečka a to od jejího prv-ního hokejového křestu v roce 1913. Byla to léta našeho báječné­ho dětství. A které dětství není báječné? cl Když jsme jako dvanáctiletí klu začínali s Pepíkem Malečkem na zamrzlé Vltavě pod Čechovým mostem hrát tu nekonečnou sérii »mistráků«, jeden proti druhému, Pepa již na žeksnách a já na ko­­tumbuskách s kličkou, netušili jsme, že někde blízko nebo v dá II zrovna tak prohánějí tu pikslu od krému, a právě tak zapáleně jako my, naši budoucí spoluhráči — David Pušbauer, Josef Králů, a možná i ti mladší Karel Hromád­ka, Zbyšek Petrs, Olds Kučera. A rozhodně už bruslil písecký Švihovec, ač nevím, zda v té době měl už o hokeji představu. |edi ným z budoucích spoluhráčů, kdo už dokonce reprezentoval, byl Honza Peka, tehdy borec Karlín ského Cerclů. Náš tak trochu sa ■notářský trénink byl však koru­nován opravdovou události — vel­kým utkánim oa opravdovém ho­kejovém hřišti. Tedy hřišti s man tinelyl No, prostě senzace. Bylo to na kluzišti »staré Spar­ty« u Letenských sadů. Po utkání Sparty s DEHG nás pustil na led. Partu kluků ze Sparty — k té jsme 1 já s Pepíkem patřili, nebof v té době jsme hráli fotbal v žá­kovském týmu ACS — a kluky z DFC. fotbalového klubu praž­ských Němců, většinou sběrače míčků z tenisu, jak to tehdy do­padlo. doopravdy už nevím — a proč sl v/mýšlet? — ale velmi dobře mně utkvělo v paměti, že s námi hrál takový okatý kluk s pokřiveným nosem, jehož jsme neznali. Jak se mezi nás dostal, zůstalo navždy záhadou, ale po »mači«, to už byla pořádná tma, jsme sl poprvé s Davidem Puš­­bauerem podali ruce a zůstali dobrými kamarády dodnes. Revanš s kluky z DFC, posílenými Karlem Koželuhem — ten tenkrát na DFC trénoval tenis a hrál tam i ko­panou — byl hrán beze mne. Na pololetním sekundánském vysvěd Cení se totiž objevila dostatečná z přírodopisu a to pro tátu bylo málo. A tak bylo po hokeji. Kluci ten zápas vyhráli a Já se zatím zavřený doma učil o veverkách zajících, netopýrech, savcích t ne­­savclch. A tím také moje hoke jovánl na řadu let skončilo ... Ta naše generace prožila ne­pěknou řádko neutěšených let. Světová válka nás učila pochut­návat si na kukuřičném chlebu s řepnou marmeládou k obědu I k večeři. A i ty zimy byly »vé léčné«, ledu jak šafránu a na hru nebyla ani nálada Dokončil |sem studia na obchodní akademii v Karlině a přišel 28. říjen 1918. Mamka mné pomalu viděla na voj­ně — dobře, že válka skončila. Odešel jsem za zaměstnáním do Roudnice nad Labem, kde jsem pracoval ve filiálce Průmyslové banky a také hrál fotbal a veslo­val. O hokej jsem ani nezavadil To až o dva roky později, kdy jsem nastoupil prezenční službu v československé armádě. Vojan­­čll jsem ve vojenských zásobár­nách v Dejvicích. Stánek AC Spar­ty se přestěhoval k Letenské plá­ni. jednou v zimě, večer, strašně mrzlo, jsem po rozkaze běžel do­mů na Letnou. Před spartanskou tribunou zářilo, jak se ml dnes zdá, obrovské světlo — a to jsem neměl nikdy vldětl Zvědavost mne zatáhla dovnitř, k hokejovému hřišti na trénink spartanských hokejistů. Mantinely, branky. Po­stavil jsem se k ohrazeni a už tu byl Pepík s Davidem a Král. A můj další sportovní osud byl zpečetěn. Ve chvíli jsem dostal starší kopačky, přidali k nim sta­ré brankářské brusle s deset mi­limetrů širokou drahou a omšelou hokejovou hůl. Diky za ty daryl A druhý den jsem se již ploužil po ledové ploše. Copak s kotou­čem a ve stoje to ještě šlo, ale ta jízda, ne, na tu se nedalo dí­vat V těch okamžicích jsem jistě patřil k nejhorším bruslařům snad v celé Praze. Později jsem byl vi­děn často při utkáních hokejistů AC Sparty, vlastně vždycky, jak v/stávám ve fotbalové výstroji a s nejskrovnějšl výzbroji v kupách sněhu u mantinelu a oddaně při­hlížím v jakémkoliv mrazu utká­ní svých kamarádů . . Ve dnech, kdy se nehrálo, jsem neúnavně cvičil jizdn, bruslení. Ale at jsem oa těch svých stradi­várkách dělal co dělal, nelepšilo se tol |ako dnes si vzpomínám, že Toník Hojer, už tehdy slavný sporíanský futbalisla-obránce, ale jinak hokejista s dřevěnýma no­hama, zvaný »Pochoďák«, předhonil, kdy sl vzpomněl. inne Ale co se nestalo, jednoho dne přišla za mnou do kasáren návštěva. 0 brány čekal Pepík a přinesl mi zbrusu nové kanadské boty s bruslemi! Rázem jsem byl jako v Jiříkově viděni — Pepík řve, že když mi budou, abych si |e ne­chal a že pojedu se Spartou hrát jako mužstva Prahy do Vídně. V té chvíli bych obul boty I o tři čísla menší, jako ty sestry od Popelky. A v noci se mi na tvr­dém kavalci zdálo, jak kroožfm nad ledem jako vážka. Nebo ba­jádéra? Sen oemél konec — já do­opravdy do té Vidně jel a dokon­ce jsem oblékl i dres matičky Prah/I Neuvěřitelné — copak si dnes doopravdy zahrajú? A Ještě k tomu ve Vidní a na umělém kluzišti? Z pohádkových představ mě vyvedl kapitán mužstva dr. Hartman: »Peka, já, Karel Kože­luh, Maleček, Lorenz a Reisenzahn jsou jisti a Tóža bude stát blízko střldačky.« Snad aby ji nikdo ne­ukradl, jsem se správně domýšlel. Za zmínku stoji dodat. Že tehdy se nestřídalo vůbec, náhradník byl vlastně jen pro parádu. Při­cházel k uplatnění, snad jen kdy­by sl někdo z hrajících zlomil nohu nebo ruku. čl v některých »zvláštních« případech. Ty však byly opravdu vzácné ... Když však na člověka sedne štěstí, tak mu hlavu zamotá, jako mně. Snad deset minut před kon­cem pan Inženýr Reisenzahn uvi­děl v hledišti známou dámu — byl to lehdá tešický hokej, že? — se kterou musel nutně mluvit. V oba­vách, abv mu nezmizela v davu, vykřikl na mne »jůro, pojď na křidlo a dělej, jako když to umíš«, a zmizel z ledu Co se potom dě­lo, opravdu nevím. V šatně jsem se teprve dozvěděl, že jsme 2:1 vyhráli a že já jsem dal ten dra­hý, vítězný gól. Byla to prý lako­vá »třepavka« vystřelená skoro z dvaceti metrů a kotoně, jako navedený, přeskočil brankáři hůl a skončil za čárou. Na cestě do hotelu Pošta, kde jsme bydleli, mě na zem přivedl Pepík Malečků: »Tak jsi jim to konečně ukázali« A myslil na ty dříve narozené v mužstva...

Next