Československý Sport, leden-březen 1973 (XXI/1-77)
1973-01-29 / No. 24
»Děvčata, kdepak máte trenéra?« ptávají se žákovského házenkářského družstva Tatranu Střešovice, přijede-li někam, kde je náhodou ještě neznají. A právě táhlo věta je jakousi soukromou legrací vytáhlých žákyň a jejich malé, drobné trenérky, která je vlastně — až na jedinou výjimku — nejmenší ze všech. J inak ovšem má Jana Šafaříková, bývalá ligová hráčka Slavie, a svých svěřeňkyň perfektní autoritu. A to rozhodně není lehké u děvčat, kterým se nehodí říkat děti, ale zdaleka také ještě ne če slečny. Jsou ve věku, kdy si rodinevědí často rady s jedinou vlastní ratolestí — a trenérka jich má na krku i na starosti čtrnáct. Ovšem jak už bylo řečeno, Jana el s nimi poradit umí — a dobře. A vlastně nejen s nimi. Ta-ké s dvěma vlastními ratolestmi (osmiletým synem a pětiletou dcerou), a v ne A říká se tomu poslední řadě i s posluchači FTVS, kde Jana Šafaříková pracuje jako pdborná asistentka na katedře sportovních her a trenérstvím vlastně doplňuje své teoretické i hráčské zkušenosti a vědomosti. T^Tež Jana propadla házené, věnovala se gymnastice. To bylo ještě v Příbrami. Tam ale také ochutnala později i handball, když v roce 1957 přišla do Prahy a jako studentka FTVS, začala jako hráčka rovnou v KOH-I-NOORU. Tam tehdy byly takové hvězdy házenkářského nebe, jako Jana Kernerová, Vlasta Housková a mnohé jiné. Vedle podobných veličin člověk toho sportu bud nechá, nebo se do něj zfandí. Janu — jak vidno — postihlo to druhé. A nic se neměnilo ani tehdy, kdy přešla do Slavie, kde jako prvoligová hráčka zůstala ce že i část dovolené stráví se svým družstvem v létě na prázdninovém táboře. Jana je zkrátka a dobře ženou činu. Nezůstává jen u té lítosti, ale pro budoucnost pražské házené také skutečně něco dělá. Jak, o tom svědčí skutečnost, že její žákyně vyhrály už řádku turnajů, naposled turnaj starších žákyň o putovní pohár ÚV ČTO Praha. Janu samosebou tyhle úspěchy těší, ale jinak své družstvo drží hezky rozumně při zemi. »Zatím ještě nic nedokázaly a do dobrých házenkářek mají daleko. Co z které z nich bude, to ukáže teprve čas a hlavně vůle stále dál a stále víc trénovat. Pro mne je nejdůležitější, že je to opravdu dobrá parta. Například předtím, než jsme hrály o ten putovní pohár Prahy, onemocněla vážně jedna z členek družstva a musela do nemocnice. Děvčata si sama řekla, že musí udělat všechno, aby vyhrála — i pro Jarku Borovcovou. Podařilo se jim to, a když dostaly za vítězství slíbený polárkový dort, odtremi lety Jana Šafaříková začínala, vypadalo to dost neutěšeně. Po náborové akci na petřínských školách se přihlásilo — pět dětí. Jana se sice hodně podivila i zklamala, ale — nekapitulovala. Sama chodila po školách a prohlížela 1 získávala děvčata, která byla jen trochu šikovná. Tak vzniklo družstvo, o kterém je řeč, a jehož dobré působení pomůže leckteré jeho člence přes ledajakou překážku. Někdy třeba jen takovou, že do dívky doma nikdy nikdo nedostal hrneček mléka — a najednou ho spořádá denně litr — s chutí. Jindy jde o oříšek trochu tvrdší — o učení či chování. A právě v těchto případech dokáže dobrý trenér s dobrým kolektivem téměř zázraky. Samozřejmě nikoliv ze dne na den, taková kouzla nesvede ani sport, nýbrž pomalu, ale jistě. rpoto všechno už pochopili i ti A rodičové, kteří třeba zpočátku s oblibou trestali děvčata zákazem neatraktivní činnost... celých sedm let. Dodnes hraje alespoň v městském přeboru, prý ▼ družstvu »starých bab«. Hlavně však vychovává házené žen novou směnu. »Je ml strašně líto, že házená v Praze tak upadla,« říká jako by se omlouvala za to, že 1 v zimě uhání dvakrát týdně z Boříslavky na Petřiny na trénink, že soboty a neděle věnuje utkáním a dokonjely jej sníst s Jarkou do nemocnice. Toho kamarádství si u družstva nejvíc cením.« Kdo má možnost děvčata sledovat na tréninku, při utkáních anebo třeba i jen před tréninkem, když čekají na otevření tělocvičny, dá tremérce Šafaříkové plně za pravdu. A bude mu okamžitě jasné to, o čem Jana Šafaříková neztratí ani slůvko: že se totiž na nejmladších střešovických házenkářkách projevuje už tříleté působení trenérkypedagoga. ■T\nes, když jsou vidět i výsledky, je už mezi drobotinou z Petřin o házenou zájem. Když však před účasti na tréninku. Dnes už tento způsob potrestání z domácích rejstříků zcela zmizel. Z rodičů se stávají příznivci házené a že chodí na zápasy svých dětí, je už zcela samozřejmé. 7 a Janou Šafaříkovou je už dnes vidět kus dobré mnohostranné užitečné práce. To je nesporný fakt. A přece sama Jana taková slova rozhodně odmítá. Jednak — jak zde už bylo jednou řečeno, družstvo ještě zdaleka není na takové výši, jaká je pro trenérku cílem a za druhé: není to zásluha jen a pouze její. Kdyby neměl pro tuhle činnost pochopení manžel, kdyby v domácnosti vydatně nezaskakovala babička a kdyby přímo u družstva nepomáhali manželé Keckovi, tak by to vůbec nešlo, říká Jana Šafaříková. A v tom jí určitě musíme dát za pravdu. Vždyť třeba manželé Keckovi dojíždějí za střešovickým žákovským družstvem na Petřiny až ze Žižkova. Skoro přes celou Prahu — a přitom jde vlastně o »neatraktivní« žákovskou házenou. Navíc pan Kecek býval vlastně především košíkář a jediný syn hraje basket na Žižkově. Tak tomu se tedy opravdu říká obětavost.. • Jen kdyby takových lidí jako Šafaříkovi či Keckovi naše tělovýchova měla. A hlavně — jen kdybychom to všichni a všude dovedli ocenit... JANA NOVOTNÁ ifokostoimský Vydává ÚV České tělovýchovné organizace. Vychází šestkrát týdně kromě neděle. Šéfredaktor GUSTAV VLK, zástupce šéfredaktora JAROSLAV JAROŠ. Adresa redakce: Praha 1, Na poříčí 30, poštovní směrovací číslo 115 23. Telefony: ústředna 24 98 51, sekretariát 24 77 98, sportovní oddělení a informace 24 95 21, kopaná 22 79 91, organizační 24 10 03, zahraniční 24 11 58, dopisů 24 77 96, hospodářské 24 77 96. — Dálnopis 113114. — FILIÁLNÍ REDAKCE: BRNO, nám. Rudé armády 13—15, telefon 538 18, 584 36. Poštovní adresa: Poštovní schránka 314, 658 46 Brno. — OSTRAVA 2, Novinářská 3, telefon 521 71, 524 31, dálnopis 052502. Poštovní adresa: Pošt. schránka 18, 709 18 Ostrava 9-Mar. Hory. — TELEFONY KRAJSKÝCH ZPRAVODAJŮ: PLZEŇ 243 42, PARDUBICE 317 83, BRATISLAVA 550 26. — Měsíční předplatné 12,80 Kčs, čtvrtletní 38,40 Kčs. — Tiskne Rudé právo, tiskařské závody, Praha. — Rozšiřuje PNS. Informace o předplatném podá a objednávky přijímá každá pošta a doručovatel. Objednávky do zahraničí vyřizuje PNS, ústřední expedice tisku, oddělení vývoz tisku, Jindřišská 14, Praha 1. — NEVYŽÁDANÉ PŘÍSPĚVKY SE NEVRACEJÍ. m ít O éé4tostcve*sk*f mít Turnovský se potkal s Abralameoi Padesát let u mužského, zejména u sportovce, vlastně není nějakým význačným jubileem. A když dosud aktivně sportuje, nemá ani na oslavy čas. Tak je to i s Pepíkem Turnovským, který se v těchto dnech dožil padesátky. Ohlédneme-li se zpátky za půlstoletím jeho života, zjistíme, že udělal pro tělovýchovu a sport pořádný kus práce. Začínal ve Federaci proletářské tělovýchovy a dělal snad všechny sporty, ale jeho velkou láskou je celuloidový míček a zelený stůl se síťkou. Ve stolním tenisu dosáhl také největších úspěchů. Skoro deset roků, od osvobození až do roku 1954, byl členem národního reprezentačního družstva. V tričku se lvíčkem na prsou hrál na třech mistrovstvích světa. V Budapešti v roce 1950 vyhrál soutěž útěchy a ze čtyřhry si přivezl bronzovou medaili. Stejný kov dovezl i z mezinárodního turnaje v Berlíně. Pepík Turnovský ve svých padesáti letech není jen jedním z nejlepších hráčů divizního mužstva Chemičky Ostí n. L., ale také dobrým organizátorem veškerého sportovního dění. Je tajemníkem Jedné z našich největších tělovýchovných jednot Chemičky Ostí n. L. a několik let i tajemníkem Severočeského plaveckého svazu. Nejraději pracuje v terénu, mezi sportovci. Když už musí psát »fermany«, nezapomene je vyzdobit optimistickou kresbičkou, protože optimistické je celé jeho počínání. A proto k jeho padesátinám hodně zdraví a hodně úspěchů v práci i ve sportu mu přejí jeho kamarádi od zelených stolů i plaveckých bazénů. (jam) (3) Vypravuje ERICH TYLÍNEK o československém hokeji v letech třicátých__ Uteklo moře času, život se změnil, srovnávat dnešní podmínky pro lední hokej s těmi, v jakých jsme vyrůstali a dorůstali my, je sice poučné, ale mnohým se to bude zdát zbytečné. Přesto myslím, že to nebude na škodu — vrstevníkům znovu připomenout dobu, kdy byl život bezesporu tvrdší, mladým pak přiblížit čas, který již patří k historii, čas buržoázni republiky. Tehdy vlastně o růstu a úrovni československého hokeje rozhodoval jedinec, přesněji řečeno dva tři lidé, jemu srdcem 1 peněženkou zcela oddaní. Kdo to byl pan Citta, majitel LTC, už tu bylo psáno. Říkali jsme mu sladký otrokář a prostě nestrpěl, aby pozici Jeho klubu někdo nebo něco ohrožovalo. Na špinavou práci měl samozřejmě svoje mouřeníny, stačilo dát příkaz — chci toho a toho, nebo — Slavie se musí rozebrat, jak se stalo po tom utkání, které se nám tak vydařilo a o němž jsem psal posledně. Nu, pro mouřenína rozebrat Slavii nebyl těžký úkol. Ústřední výbor Slavie potřeboval všechny prostředky na fotbal, hokej prostě pro klub nebyl zvláštním přínosem — myšleno na pokladnu — a tak nás klidně nechal na pospas vlkům. »Siadký stisk rukou« a slib reprezentačního dresu byly obrovským lákadlem . . . A tak parta »sešívaných« se opět rozpadla. Odolal jediný — zůstal jsem. Také z výboru oddílu však zbyl jediný činovník — sekretář Karel Císař. A tak po celé léto jsme spolu sháněli po Praze a okolí hráče pro Víc jsme nemohli nabídnout Slavii. než červenobílý dres. Od počátku jsme věděli, že nám páni Citta, Kraffer, a tím třetím byl tehdejší ředitel zimního stadiónu Svatoš, osladí život ještě tvrději než předtím, ale složit ruce v klín se nám nezdálo. Tehdy podmínky pro špičkový hokej v Praze byly vskutku těžké. O ledové ploše rozhodoval totiž pan ředitel, to znamená majitel LTC. A přesto si ti pánové hráli na mecenáše československého hokeje, sami to o sobě rozšiřovali a možná, že tomu 1 sami věřili. Viděli však vždy jen prospěch svůj, osobní, nejvýše pak klubový. A tomu dávali přednost před ostatním, i československým. Patřil jsem k těm málo, kteří jim to dovedli vytknout i do očí, proto jsem byl černou ovcí. A kde bylo možné, tam jsem to poznal, pomluvami počínaje a existenčním tlakem konče ... Nejdříve však budiž řečeno něco k jejich dobru. Vytvořili v té době nejlepší klubový celek Evropy, dobrý základ státní reprezentace. Ovšem vše ostatní nemilosrdně zašlapali do bláta ... Otázka státní reprezentace jim však neležela příliš na srdci. Obvykle tým LTC byl doplněn jedním či dvěma hráči z jiných klubů, čímž bylo formálně »reprezentačnímu výběru« vyhověno. Za důležité však považovali, aby proti každému soupeři národního mužstva další den nastoupil tým LTC. Proč? O tom se dočtete třeba v tisku z 18. února 1937: »Podivuhodná změna se stala s mužstvem (hostujícím), o kterém jsme nemuseli ještě před 24 hodinami šetřit! slovy chvály, je to zvláštní, že téměř všechna muž štva z Kanady nebo alespoň s kanadským nádechem zahrají prvý den v Praze na sto procent, avšak jakýmsi kouzlem ztratí přes noc všechnu chuť, sílu a vůbec všech ny přednosti.« .. . »hosté vždy v prvém zápase zahrají (proti národnímu mužstvu) lépe než v druhém (proti LTC). Hosté si již nelámou hlavu s přípravou na druhý zápas. Bývají však většinou zklamáni. V torn je vysvětlení těch různých výsledků, jichž jsme často svědky na Zimním stadiónu, a není třeba vysvětlovat je nijak násilně nebo vidět hned za vším jen vlastní špatnost, jak se u nás rádo děje.« ... »to, čemu jsme se včera obdivovali po celý zápas, scvrklo se dnes na vteřinové ukázky, co by se dálo, kdyby hosté chtěli, nebo mohli?« A vysvětlení bylo přece velmi jednoduché. Pořadatel prvního utkání — Svaz — za svoje peníze pohostil účastníky banketem v Lucerna baru. Tam tekl »zázračný elixír« pro nevysvětlitelně slabý výkon hostů v utkání druhém. V každém množství, v různých obměnách a hlavně až do dopoledních hodin druhého dne, zatím co domácí hráči měli povinný spánek. A úspěch byl vždy zaručen, třebaže ta »příprava« byla tak jednoduchá ... Tak takhle bylo postaráno o mezinárodní reprezentaci — národního mužstva I LTC. A jak umožňovali věnovat se hokeji ostatním pražským klubům, jsem poznal na vlastní kůži. Chcete trénink? — beze všeho, přijďte ráno od pěti do šesti. A zaplaťte předem. — Hrajete zápas? Náhradu vám nedám, nemám, ale dostanete zdarma jeden, případně dva tréninky. Ale to všechno náš hokej vydržel, pro tože jinak to zatím nešlo. Pro srovnání však — kterýpak z dnešních ligových borců by dokázal to, co třeba právě Jarda Císař? Bydlel někde daleko za Zelenou liškou, na trénink vstával ve tři hodiny, pěšky šlapal na konečnou, odkud první tramvají cestoval na Štvanici, jen aby v pět mohl být na ledě . . . Systém mecenášů, to je systém »má dáti — dal«, vždy jde o obchod, o peníze nebo alespoň reklamu a ukojení osobní ješitnosti. Možná že z toho má něco jedinec, miláček vrchnosti, ale vždy na to doplácí jednak sport, jednak společnost. A jak bylo hokejistům v ostatních velkých klubech? I o tom se psalo na začátku sezóny 1937. by »Veřejnost by ráda viděla, kdyvedle „domácího pána byla na Štvanici rovnocenná LTC“ domácí konkurence. A nejvíce by těšilo, kdyby tou konkurencí byly Slavia a Sparta, dva kluby, které se nejvíce o hokejový sport zasloužily a jež založily jeho světovou slávu. Pohříchu však již po několik let marně čekáme. Hledáme-li důvody, narážíme zase na ty zpropadené finance. A že ly finance mají rozhodovat zrovna u klubů, jež mají v našem sportu příjmy největší, je velmi trapnou kapitolou. Slavia i Sparta ponechávají své hokejové odbory bez účinné finanční podpory, jaká by odpovídala nákladnosti tohoto sportu. Například ústřední výbor Slavie vyplácí svým hokejistům jako celoroční dotaci 6000 Kčs. A uvažte, že pouhých 20 permanentek pro hráče na Zimní stadión po 225 Kčs činí již částku 4500 Kčs. Jeden trénink na stadiónu stojí 500 Kčs! Musí býti šatny. A kde je výzbroj, jejíž opatření si vyžaduje malý kapitál?« Podobné starosti dnes ligová mužstva nemají. Hokejisté pražské Slavie z roku 1936 (zleva): PerntČka, Straka, Pokorný, dr. Andrst, Tylínek, Trousílek, Trapl, Novotný, Christelbauer.