Československý Voják, 1971 (XX/1-26)

1971-12-04 / No. 25

VELIKOST Jsou o málo starší než sovětská kosmonau­tika, které je 14 let. Vojáci sovětského útvaru a žákyně vojenské školy. Společně, mezi první­mi, navštívili výstavu „Kosmos míru — věda lid­stvu“, jejímž slavnostním otevřením byly zahá­jeny Dny sovětské vědy a techniky v ČSSR. Vý­stavu, která má tolik „nej...“, která nepotřebuje pozvánku a na jejíž prvenství v naší vlasti jsme hrdi. Nepotřebují průvodce, ani tlumočníka. Ne­vadí jim ani mrholivé podzimní počasí, které vy­strkuje drápky. Patří k sobě tradicí nám nejdraž­ší, přátelstvím k první zemi socialismu, životem současným i budoucím. Životem na stejném břehu. Slova jako Sputnik, Vostok, Veněra, Luna, Kosmos, Sojuz, která vstoupila do slovníku ce­lého světa, jsou pro ně už samozřejmá. A proč také ne. Dívky, kosmonautika, i to se rýmuje, třebaže se žákyně Dáša Srdošová přiznává, že tedy ona ne, ona by nemohla — a ostatní se usmívají. V místě, kde arch. Münzberger postavil před 80 léty k Jubilejní průmyslové výstavě Průmys­lový palác a kde byl tehdy největší atrakcí balón létající do výšky několika kilometrů, se dnes na dosah ruky vypíná 38rhetrová nosná raketa. Vynesla na oběžnou dráhu nejen Jurije Gaga­rina, ale i Valentinu Těreškovovou a další so­větské kosmonauty. Poznat hvězdy, odpoutat se od země, dosáh­nout nebes, tento sen lidstva z dávných časů se naplňuje. Levé křídlo Průmyslového paláce je to­ho důkazem. Zde, člověče, můžeš změřit kus cesty, kterou vykonala kdysi zaostalá země, kde se před 54 léty narodil socialismus. Čas je běžec s dlouhým krokem ... V září uplynul rok od doby, kdy Luna 16 auto­maticky vyzvedla z Moře hojnosti měsíční grunt a dopravila ho na zem. Můžete se na něj podí­vat: měsíční prach, ale má větší cenu než slavný Cullinam. Ale i tento drahokam má na výstavě velkou konkurenci v umělých syntetizovaných diamantech sovětské výroby, na jejichž zdoko­nalení spolupracují i naši specialisté a vědci. Viděli toho mnoho, velmi mnoho. Z mnoha nejmladších návštěvníků se poprvé v životě stá­vají novináři a s tužkou a blokem v ruce se po­hybují od jednoho exponátu k druhému. Nej­­menší i ti dříve narození sledují se zájmem mo­del Bajkonuru, který se určitě brzo přiřadí v ně­jakém amatérském provedení k těm vláčkům a železnicím, před nimiž se na kolenou setkávají všechny generace. Práce sovětských vědců se stala neodmysli­telnou součástí našeho života. Název výstavy je mottem jejich práce, člověk možná nevnímá, že díky těmto družicím může sledovat televizní program z druhého konce světa, zná i „rádiové počasí“. Ale uvědomí si, právě v této době, ve­likost i romantiku své doby. Že k nim patří a přispívá svou prací. Hned v úvodu, vedle foto­grafií kosmonautů si může přečíst: „Náš život je krátký, ale jednou se naučíme život prodlu­žovat. Jenže i pak bude pro nás krátký, poně­vadž věčně půjdeme kupředu za poznáním po cestě, jež nemá konce .. 2 J. GAJDA SNÍMKY ZDEŇKA LABÍKA

Next