Český Zápas, 1953 (XXXVI/39-52)

1953-09-24 / No. 39

4 STRANA 2 Péče o duši V podobenství o nenadálém Bo­žím zavolání na věčnost říká si člo­vek, který sklidil bohatou úrodu: Jez, pij, máš všeho dostatek! Co vlastné měl ten člověk, že takto mluvil? Nějaké nové stodoly a ně­jaké, zásoby obilí pro určitý čas. Ale kdyby měl jídla a jiných-nut­ných potřeb na celý život, je mož­no ' už .to nazvat splněným cílem člověka na světě? Není život opravdu víc? Chudákem byl ten člověk, který si řekl: Jez a pij, měj všeho dostatek... Vždyť chtěl žít jen sám pro sebe! Život chce na každém víc a nabízí denně příležitost k tomu, aby se každý uplatnil. Věřící lidé znají slovo: spása duše. Jsou celé nauky o jistotě spásy. Jak dojde ■ělověk ke spáse? Bezpečně a jistě? Plň zákon! Kdo plní přikázání lás­ky a služby, nachází už sám v so­bě pevnou půdu pod nohama a víc se ani neptá. Komu Pán Bůh ze své milosti otvírá denně možnosti k novým pracovním úkolům a pří­ležitostem, tomu otvírá cestu ke i spáse. Víra v Pána Boha je vírou V život, „který zde na zemi se za­číná a v Bohu své naplnění má“, Jak je vyznáno ve slovech Vyzná­ní víry. Péče o duši je nadpis této náboženské úvahy. Jak můžeme pečovat o duši? Splň zákon! Věř, že kdo se snaží jít životem za Hos­podinem, ten se ani více neptá, jak má pečovat o duši. Je mu už zjev­né to, co druhým zůstává utajeno. Člověk, o kterém se zmiňujeme na začátku, se nestaral o svou duši. Měl starost jen o sebe. Jen sám se chtěl najíst a v tom viděl zabezpe­čení svého štěstí. Jaký krutý a těžký omyl, nemluvě ani o tom, že zbavuje sám sebe lidské důstoj­nosti, když mu jen toto stačí! Na tvrzi sobectví žije vzdálen všeho, co činí život krásný a silný, hodný toho, aby byl vůbec žit. Ježíšovo evangelium je věřícím lidem proto cestou k spáse, že je učí žít ve spo­lečenství, v neoddělitelném svazku pokorné služby jednoho ke druhé­mu. Není jim dovoleno žít pro sebe a sebe stavět dopředu zájmů. Kris­tus, umývající nohy svým učední­kům, je jim vzorem a tudy jde je­ho cesta k Otci. Tudy jde i naše cesta k spáse a taková je v polo­ze činů pravá péče o duši. Kdo vě­ří celým srdcem, ví, jaká hluboká pravda je obsažena v Ježíšově evangeliu a jak ono ve svém hlá­sání činů služby je jasným ukazo­­vatelem k spáse. Mnoho s.vodů je na této cestě a dějiny křesťanské víry nás přesvědčují, že církve ne­obstály vždycky v pravém pečová­ní o duši. Domnívaly se, že v dlou­hotrvajících úvahách a neproži­­tých slovech modlitby, často me­chanicky odříkávaných, pečují o duši, a zapomněly na to, že vztah k Bohu jako Dárci všeho života je možno v nejvyšší poloze si myslit jen jako čin. Utíkaly se do samot, spoléhaly na zvláštní znamení od Boha a přitom pohrdaly tím, co On sám už dal a znova nepřestává dávat. Komu jinému byli tito lidé podobni než člověku, který si řekl u plných stodol: Jez a pij, máš všeho dostatek! Vždyť oni také mamonili a pro sebe shromažďo­vali, třeba to byly duchovní stat­ky, a nedělili se o ně s druhými. Shrnovali své zájmy v péči o svou duši a ve skutečnosti to nebylo nic jiného než starost o sebe, vrchol sobectví a opomíjení Božího díla na světě, které je určeno všem a pro všechny. A proto: Přečti si první a nejpreclnější zákon, v němž je i cesta, jak máme pečovat o duši. Antonín Samec ★ Moc a síla Opravdoví ctitelé Boží budou uctívati Otce v duclpu a v pravdě. (Jan 4, 23.) Písmo svaté nás přesvědčuje o tom, že lidé Bohu zasvěcení žiji a mají obcovati s Hospodinem zástu­pů ve společenství modlitby. Po­vznášejí svou mysl k Bohu, aby v jeho přítomnosti byli vytrženi z temnot .nevědomosti ke světlu pra­vého poznání o cíli a smyslu živo­ta. Ve svatyni svého srdce přinášejí Bohu na oiltář celou lidskou bytost. Učí se poznávati v přímé rozmluví s ním svátou vůli Stvořitelovu. Pod­řizují zákonu Hospodinovu všechna svá přáni, zájmy i tužby. Teprve v zaníceném rozhovoru věřící duše s všemohoucím Bohem získáváme my lidé sílu k tomu, abychom se vytrhli z nebezpečných nástrah hři­­chu lidské zloby. Dostáváme se s pomocí svého Učinitele na cestu záchrany, vedoucí k životu věčné­mu. V druhé knize Samuelově má­me velmi podnětný příklad hodno-’ cení člověka, modlitby pro život věřícího postaveného doprostřed těžkých zápasů. Král David je ob­klíčen zlobou různých nepřátel, kteří jsou i jeho osobními protiv­níky. Prožívá chvíle smrtelné úzkosti. V nich se obraci k Hospodi­nu jako prosebník. Může předstou­pit před obličej svého Vykupitele s klidným svědomím.- Nezradit Bo­ha, nýbrž kráčet s vnitřním zápa­lem po jeho cestách. Davidovy pros­by byly vyslyšeny. Bůh svého věr­ného služebníka nikdy neopustil. Přihlédne ve svém milosrdenství k tomu, že se David vcelku osvěd­čil jako muž spravedlivý a zbožný Spočinul celým svým bytím stateč­ného Božího bojovníka na Pánu dě­jin jako na škále a pevné tvrzi ži­vota. Nalezl. v Hospodinovi světlo svých cest. Setkal se v něm se Spa­sitelem, který ho vyprošťoval z mo­ci násilníků. V Janově Evangeliu čteme nadějná slova Ježíšova o pod­statě křesťanské modlitby. Slovo Boží v Ježíši Kristu ukázalo věří­cím jednou provždy závaznou směr­nici, aby nikdy nezapomínali, jaká má býti jejich zbožnost. Boha dluž­no uctívati v duchu a pravdě. Ne­stačí přinášet! mu hmotné oběti a biti se před ním v prsa mnoho­mluvnými slovy, v nádherných chrámech. Celý duchovní život Je­žíšových učedníků má býti proniknut láskou a poslušností k nebeskému Otci. Pravda Slova Božího má se zmocnili lidské bytosti a zcela ji prohiknoúti. Připravuje věřícího na nutnost oběti vlastního života. Osvětluje mu hluboký význam vy­trvalého díla na Boží roli. Takové ctitele Bůh sám hledá. Dává jim moc a sílu k životů blaženému. Očišťuje jejich srdce, aby následo­ modlitby ( N valí Syna Božího v dokonalosti a svatosti života, aby připravovali příchod říše lásky, spravedlnosti a pokoje mezi lidmi. ’ Síta křesťanova vnitřního živóta pramení z modlitebního obecenství s Otcem pravdy. V Ježíši Kristu se nám dostává poznání, abychom od něho přijali chléb a vodu života. Po­krm, který on nám nabízí, záleží v tom, abychom činili vůli Boží a abychom se stali spoludělníky na díle Otcově. Proto se modlíme podle Ježíšova vzoru: Přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebí, tak i na zemi. V modlitbě roste a sílí duchovní osobnost zbožných lidí. Jen v modlitebním soustředění v so­bě obnovujeme obraz a podobenství Boži. Okoušíme ve chvílích odevzdá­ní sebe Původci všeho života utvrze­ní svého nitra, když se stává Hospo­din zástupů naším hradem a štítem. Vnitřní růst křesťana předpokládá působení ducha Božího v srdci vě­řícího člověka. Záleží však též na nás, abychom se náležitě připravili na příchod nejvzácnějšího hosta v komůrce svého srdce. Volali bychom k Bohu nadarmo, kdybychom si k němu zahradili sami cestu leda­­bylostí víry, mravní neodpovědnoslí a vyhaslostí lásky. V mrtvých du­ších hrad víry zpustne a Bůh se v něm heusídlí. Nezbytnou podmín­kou upevnění vnitřního života před tváří Boží je získání sebevlády nad vlastními myšlenkami, city a skut­ky. Dříve než nabídneme sami se­be Bohu v modlitbě díkůvzdání, aby si nás porobil a náin ustavičné vládl, musíme se naučit obracet svou vůli proti sobě. Musíme uzná'i s naprostou vážností svou odpověd­nost před nebapkým Otcem i před svými bližními. Jen lidem čistého srdce se dostává onoho blaženství, abý prožívali blízkost Boží v pokor­ném odevzdání celé své bytosti do jeho vlastnictví. Jsme vpravdě Otcovi, jestliže se mu vydáme na milost e rozhodností marnotratné­ho syna. Žalmista Páně vyslovuje jasně podmínku pro přiblížení se slabého lidského tvora k Hospodi­novi. Odpovídá na otázku, kdo vy­stoupí na výšiny Boží svatosti, tak­to: »Ten, kdo je rukou nevinných a srdce čistého, kdo neobrací duše své k marnosti a nepřísahá lstivě, a ten přijme požehnání od Hospodina spravedlnost od Boha, Spasitele svého.« V modlitbě se setkává lid Kristův s Králem věčné slávy, Dob­rý pastýř hledá bludné duše, aby je nalezl a aby se radoval z jejich ná­vratu do obecenství s ním. Věřící zástup pravých ctitelů Božích, uctí­vajících Boha v duchu a v pravdě, nemůže zahynout. Hospodin zástupů je připraven vstoupiti do jejich stře­du a posilniti je k životu synů a i * Č E S K V ZÁPAS Rok s biblí 24. ZÁŘÍ Rtové kněze mají ostří­hati umění. Mat. 2, 7. 25. ZÁŘÍ Podmaňuji tělo své a v službu je podrobuji, a­­bych snad jiným káže, sám nebyl nešlechetný. . i. Kor. 9, 27. 26. ZÁŘÍ Plešatí budu před Hospo­ dinem. 2. Sam. 6, 21. 27. ZÁŘÍ Tato jest pak vůle Otco­va, abych nic z toho, co mi dal, neztratil. Jan 6, 39. 28. ZÁŘÍ On jest chvála tvá a on jest Bůh tvůj. 5.' M. 10, 21. Odstup ode mne to, a­­bych se chlubil, jedině v kříži Pána našeho Ježíše Krista, skrze něhož jest mi svět ukřižován a já světu. Gal. 6, 14. 29. ZÁŘÍ On zjevuje věci hluboké a skryté. Dan. 2 22. Tak, pravím vána, že jest radost před anděly Božími nad jedním hříš­níkem pokání činícím. Luk. 15, 10. 30. ZÁŘÍ Kteréhokoli dne vzýval jsem tě, vyslyšels mne a obdařils silou duši mou. Ž. 138, 3. ★ dcer Božích. Účelem pravé modlit­by nertí, abychom Pána Boha sami umluvili. On nejlépe ví, čeho potře­bujeme k svému šťastnému žiyotu. Jestliže opravdu věříme v duchu Kristově, že nás nebeský Otec hle­dá, máme mu dáti ve ztišení duše příležitost k tomu, aby k nám mlu­vil v Duchu svátém a aby určoval naši životní dráhu. V modlitbě se staví lid přáteťKristových na stranu Boží. V ni necháváme Boha rozho­dovat b svém lidském určení a stá­váme se nástrojem Božího díla ve světě. Biblická víra vede ctitele Pána života k pracovnímu aktivismu, k zápasu o vítězství věci Boží v řá­dech tohoto světa. Právě v modlit­bě si .uvědomujeme, že jsme dělníky Božími, pokračujícími ve společen­ství církve ve spasitelském díle Kristově. Mezi modlitbou v duchu a pravdě a mezi životem dobrých skutků nemůže býti žádného roz­poru. Pravdivá a láskyplná modlitba nemůže býti nikdy příliš dlouhá, po­něvadž ona křísí, v, lidech život služ­by, odříkání iTYe'báobéti pddle vzo­ru lásky Boží v Kristu. Modlitba vytváří ve věřících duchovní pro­středí pro praktické projevy účin­né lásky k bližnímu. Jen hrobař dí­la Božího v církvi by to mohl po­pírat. Učedník Ježíšův si musí bý­ti ovšem vědom Mistrovy výstrahy: »Ne každý, kdo mi říká: Eane! Pa­ne, vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli měno nebes­kého Otce« (Mať. 7, 21). Kdo by se obracel k- Bohu ve jménu Kristově a neplnil přitom Božích přikázání, nenáviděl svých bratří a usiloval j$n o dosažení vlastního prospěchu, nemodlí se vpravdě. Kdo by se uchy­loval do svatyně svého nitra, aby se 20. září L. P. 1953 v Mnichovicích. Na velkých lánech, v polích i v za­hradách dozrávají poslední plody lé­ta tohoto roku zvláště bohatého. Vět­ve stromů se pod tíží plodů naklá­nějí až k zemi a zemědělci při vybí­rání brambor říkají, že takovou úro­du ještě nepamatují. Přílišné sucho přivodilo však předčasný podzim. Stromy žloutnou a listí opadává. Krásný je podzim, obtížený zrajícími plody. Každá sklizeň má v sobě něco podivuhodně výmluvného a krásné­ho. V Mnichovicích tuto neděli vzpo­mínali na 25 let trvání sboru. Hle, také sklizeň . .. Velký, prostranný sbor si postavili při hlavní silnici od Prahy. Dnes, v tuto neděli tu vlála státní vlajka, slavnost připomenutí, vyhnul tíživé odpovědnosti za usku­tečňování plánu Božího se světem, projevuje se. jako bezohledný sobec. Neblíží se k Bohu v Duchu svátém, nedbá hmotného a mocného údělu nejnepatmějších bratří Páně a je­ho modlitba nebude vyslyšena. Tím­to faktem není oslabena, nýbrž na­opak zesílena potřeba zbožnosti v duchu a pravdě. Pravá modlitba v duchu Kristově nevede k úniku, nýbrž k odpovědnému připoutání k těm pracovním závazkům, jimiž jsme povinni rodině, státu a církvi. Vždyť důležitou součástí našich roz­mluv s Králem spravedlnosti má býti, abychom se odpovídali za to, jak konáme své každodenní povin­nosti v institucích, zřízených podle stvořitelského a vykupitelského řá­du. V modlitbě máme pravidelně skládat Bohu účty za to, zda jsme dooře hospodařili ve svém povoláni 1 ve všech ostatních sociálních zá­vazcích se svými hřivnami a zda na­še práce prospívala bližním. Mod­litba nás má vyburcovati z naší po­hodlnosti, malátnosti a pokleslosti mysli, abychom na každém praco­višti podali výkon, přispívající k Bo­ží cti a slávě. Modlitební obecenství s naším Učinitelem je jednak ak­tem bohopocty, jednak má býti též výrazem naší nepodmíněné lásky k bližnímu, projevem křesťanského souručenství se všemi lidmi, kter° máme rádi a které máme milovat. Neprosímé za ně Boha proto, že by­ Ne strach, Zajímavým jevem lidského života jsou sny. Ve snech se nám zjevují mrtví jako živí, minulost jako pří­tomnost» mnoho nemožných vědí se nám “zdá možnými a lehkými. Ve snech jest probuzena naše fantasie a paměť, ale nejsou kontrolovány našimi smysly. A proto ty nestvůrně a podivné vidiny. A je to zejména strach, který vzbuzuje sny. V smut­ných chyilkách očekávání přicházejí sny plne hrůzy, z nichž se rádi pro­bouzíme s ulehčením, že nejsou sku­tečností. Strach jest nepříjemným průvodcem člověka. Strach před ne­mocemi, před neštěstím, před tres­­tem, před ztrátou někoho, koho má­me rádi,, strach před smrtí, to vše v nás probouzí ponuré obrazy, které se promítají do našeho vědomí ne­jen ve spánku, ale často i ve stavu bdělérti. Do tohoto okruhu duševní­ho života můžeme zařadit i ony ta­jemné zjevy, o nichž nám. lidé často vypravují. Tajemná klepání na okna, zastavování hodin, rozmlouvání e mrtvými, zjevování nadpozem­ských bytostí. Tímto způsobem si můžeme také vysvětlili vypravování z Evangelia Matoušova z kapitoly 14, v. 22—33, kde se vypravuje, jak apoštolově vi­děli Ježíše, kráčejícího po vodě. Za­chvátil je strach, neboť se domnívali, že je to příšera. Petr, aby se ujistil, že je to Ježíš, chce jít za ním, ale počíná tonout. Teprve s Ježíšovou pomocí se vysvobozuje z vln. Toto vypravování jest navázáno na vy­pravování o umučení Janově a jistě že Ježíš o něm s apoštoly rozprávěl. Pravděpodobně před nimi vyjádřil ponuré tušehí své smrti a to vše se změnilo v podivný sen, který vy­ Putováni po našich sborech J že před čtvrt stoletím si tu noví ná­­sledovatelé husitství postavili pro rozjímání slova Božího a pro posilu na cestách nejlepších slavných tra­dic národa svůj sbor. V městě, které je připomínáno už ve XII. století, bývali častými hosty sázavští mniši. Za doby husitské byl kraj ovlivněn poselstvím z Tábora, ale protirefor­mace všechny stopy důkladně vyhla­dila. Jen několik málo rodin se tu hlásilo k církvi českobratrsko-evan­­gelické. Sbor církve československé byl postaven na pozemku jednoho z nich. Srdečně bylo tuto neděli vzpomínáno na všechny, kteří pra­covali v začátcích církve, ať to byl chom chtěli připomínat jejich lid­skou hodnotu. Jsme si však vědomi z vlastní palčivé zkušenosti toho, že vé své slabosti potřebují naší pří­mluvy u Boha, aby je posiloval da­ry Ducha svátého ve zkouškách ži­vota. Vždyť i my rovněž potřebuje­me jejich modliteb. Mohou-li si býti lidé nám blízcí jisti, že na ně v mod­litbách nezapomínáme, prokazuje­me jim tím nadmíru vzácnou du­chovní službu. Zahrnujeme-li své .přátele 1 lidi, kteří nám nejsou ria­­kloněni, do okruhu prosebných mod­liteb, ujasňujeme si tím zároveň prostředky naší účinné pomoci v jejich bolestech a nesnázích. Na­še láska k lidem vzrůstá, můžeme-li na ně spolehnouti, že za nás Boha prosí, aby nám dal moudrost,^ sílu a lásku na společné pouti do věčné­ho života. Modlitba umožňuje křes­ťanům vnitřní růst duše. Pomáhá jim současně pěstovati spravedlivěj­ší vztahy mezd lidmi ve světle slo­va Božího. Dopřeje-li nám Bůh té milosti, aby se v Ježíád Kristu s ná­mi setkal, když se k němu obrací­me v úzkostech a vichřicích duše, budeme pak tím radostněji svědčit o jeho slitovné lásce v bratrském a sesterském společenství při spo­lečném slavení svaté liturgie. Koho Bůh obdaroval a komu se stal hra­dem a útočištěm, musí svědčit o je­ho nesmírné dobrotě především ve sboru Páně a zároveň na všech ces­tách pivota. F, M. Hník ale důvěra jáčLřil Petrovu obavu cesty za Kris­tem. Jít za ním až do posledních důsledků neměl sil, ale přece toužil za ním jít. Teprve s Ježíšovou po­mocí se mu to podařilo. Strach se stal nástrojem >v rukou těch, kdož kořistili z lidské nevědo­mosti a zaostalosti. Proto jejich tou­ha, co nejméně vědění dávat lidem a udržovat je v stálém strachu před neznámými pro ně silami. Ať již je to strach ze smrti nebo z věčných ’trestů, strach z nadpřirozených jevů nebo z • nadpřirozených bytostí, _ to vše přispívalo k utlačování lidského ducha a k jeho zotročovaní. Ježíšovo radostné poselství 6 krá­lovství Božím nebylo poselstvím strachu, ale poselstvím důvěry v Bo­ha. Když v trudném očekávání Je­žíšových posledních chvil projevují apoštolově smutek, praví jim Ježíš: „Nermutiž se srdce vaše, aniž se strachuj“ (Jan 14, 27). Mnozí Věřící, kteří se zbavují stra­chu před Bohem, zbavují se zároveň a mnohdy 1 •odpo/VědnOstl za své činy propadají lehkomyslnosti. To ovšem není účelem evangelia; na­opak evangelium chce přivést lidi k poslušnosti, závaznosti zákona Bo­žího. Jestliže Payel praví ve svém listu k Filipským kap. 2, 12: „S báz­ní a třesením spasení své konejte“ má na mysli onu závažnost,. kterou na nás vyžaduje péče o naši spásu. S plnou yážností a odpovědností, ale beze strachu a hrůzy budujme -království Boží ve světě! Důvěřuj­me v Boha ve svých radostech i obavách, abychom vyrostli v pravé jeho děti, důvěřujme v něho, jako důvěřuje dítě ve svého otce, že má v úmyslu jen naše dobro. B. Novák duchovní Václav Kůrka, Jaroslav Krejcárek, za něhož byl sbor otevřen, Jan Stukbauer a Jan Beneš. Nynější farář Antonín Samec spolu s předse­dou Antonínem Svobodou vedou ná­boženskou obec v Mnichovicích na cestách k lepšímu a dokonalejšímu chápání Božích pravd, které jsou vy­jádřeny Ježíšem Kristem. Vždyť v čele bohoslužebné síně nad krás­ným Myslbekovýin křížem, řezaným kutnohorským řezbářem Bekem, jsou sleva Písma;, Tak Bůh miloval svět, že syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3, 18). Ko­lem duchovního je sdruženo několik církvi nade vše oddaných bratří a sester, kteří v tuto neděli zůstávali v jednom společenství, aby se rado­vali z vykonané církevní práce v Mnichovicích. A není živá obec právě tam, kde je skutečné obecen­ství, kde farář stojí uprostřed svých bratří a sester v jednom pečlivém patření na zákon Hospodinův? To je právě úkol, pro který vznik­la československá církev. U příleži­tosti vzpomínky na 25 let sboru pro­mluvil někdejší místopředseda rady starších Antonín Sládek. Připomněl obtíže a starosti, které byly při stav­bě. Poukázal zvláště na to, že žílo, je-li stavěno s jasným vědomím cíle, dobrého cíle, kterému má sloužit, musí vždycky být zdárně dokončeno, i kdyby byly potíže sebevětší. Je to opravdu podivuhodné, že obec, ne > zvlášť veliká, vystavěla si tak mo­hutný, krásný sbor a stála o jeho úpravu a zdokonalení pečuje. Láska k církvi dokázala v Mnichovicích opravdu mnoho a ještě mnoho doka­zuje. Zavazuje fo věřící z Mnichovic, aby tak, jak před 25 lety byli živou obcí a jsou jí i dnes, byli jí vždycky i v Tetech budoucích

Next