Český Zápas, 1953 (XXXVI/39-52)
1953-09-24 / No. 39
4 STRANA 2 Péče o duši V podobenství o nenadálém Božím zavolání na věčnost říká si človek, který sklidil bohatou úrodu: Jez, pij, máš všeho dostatek! Co vlastné měl ten člověk, že takto mluvil? Nějaké nové stodoly a nějaké, zásoby obilí pro určitý čas. Ale kdyby měl jídla a jiných-nutných potřeb na celý život, je možno ' už .to nazvat splněným cílem člověka na světě? Není život opravdu víc? Chudákem byl ten člověk, který si řekl: Jez a pij, měj všeho dostatek... Vždyť chtěl žít jen sám pro sebe! Život chce na každém víc a nabízí denně příležitost k tomu, aby se každý uplatnil. Věřící lidé znají slovo: spása duše. Jsou celé nauky o jistotě spásy. Jak dojde ■ělověk ke spáse? Bezpečně a jistě? Plň zákon! Kdo plní přikázání lásky a služby, nachází už sám v sobě pevnou půdu pod nohama a víc se ani neptá. Komu Pán Bůh ze své milosti otvírá denně možnosti k novým pracovním úkolům a příležitostem, tomu otvírá cestu ke i spáse. Víra v Pána Boha je vírou V život, „který zde na zemi se začíná a v Bohu své naplnění má“, Jak je vyznáno ve slovech Vyznání víry. Péče o duši je nadpis této náboženské úvahy. Jak můžeme pečovat o duši? Splň zákon! Věř, že kdo se snaží jít životem za Hospodinem, ten se ani více neptá, jak má pečovat o duši. Je mu už zjevné to, co druhým zůstává utajeno. Člověk, o kterém se zmiňujeme na začátku, se nestaral o svou duši. Měl starost jen o sebe. Jen sám se chtěl najíst a v tom viděl zabezpečení svého štěstí. Jaký krutý a těžký omyl, nemluvě ani o tom, že zbavuje sám sebe lidské důstojnosti, když mu jen toto stačí! Na tvrzi sobectví žije vzdálen všeho, co činí život krásný a silný, hodný toho, aby byl vůbec žit. Ježíšovo evangelium je věřícím lidem proto cestou k spáse, že je učí žít ve společenství, v neoddělitelném svazku pokorné služby jednoho ke druhému. Není jim dovoleno žít pro sebe a sebe stavět dopředu zájmů. Kristus, umývající nohy svým učedníkům, je jim vzorem a tudy jde jeho cesta k Otci. Tudy jde i naše cesta k spáse a taková je v poloze činů pravá péče o duši. Kdo věří celým srdcem, ví, jaká hluboká pravda je obsažena v Ježíšově evangeliu a jak ono ve svém hlásání činů služby je jasným ukazovatelem k spáse. Mnoho s.vodů je na této cestě a dějiny křesťanské víry nás přesvědčují, že církve neobstály vždycky v pravém pečování o duši. Domnívaly se, že v dlouhotrvajících úvahách a neprožitých slovech modlitby, často mechanicky odříkávaných, pečují o duši, a zapomněly na to, že vztah k Bohu jako Dárci všeho života je možno v nejvyšší poloze si myslit jen jako čin. Utíkaly se do samot, spoléhaly na zvláštní znamení od Boha a přitom pohrdaly tím, co On sám už dal a znova nepřestává dávat. Komu jinému byli tito lidé podobni než člověku, který si řekl u plných stodol: Jez a pij, máš všeho dostatek! Vždyť oni také mamonili a pro sebe shromažďovali, třeba to byly duchovní statky, a nedělili se o ně s druhými. Shrnovali své zájmy v péči o svou duši a ve skutečnosti to nebylo nic jiného než starost o sebe, vrchol sobectví a opomíjení Božího díla na světě, které je určeno všem a pro všechny. A proto: Přečti si první a nejpreclnější zákon, v němž je i cesta, jak máme pečovat o duši. Antonín Samec ★ Moc a síla Opravdoví ctitelé Boží budou uctívati Otce v duclpu a v pravdě. (Jan 4, 23.) Písmo svaté nás přesvědčuje o tom, že lidé Bohu zasvěcení žiji a mají obcovati s Hospodinem zástupů ve společenství modlitby. Povznášejí svou mysl k Bohu, aby v jeho přítomnosti byli vytrženi z temnot .nevědomosti ke světlu pravého poznání o cíli a smyslu života. Ve svatyni svého srdce přinášejí Bohu na oiltář celou lidskou bytost. Učí se poznávati v přímé rozmluví s ním svátou vůli Stvořitelovu. Podřizují zákonu Hospodinovu všechna svá přáni, zájmy i tužby. Teprve v zaníceném rozhovoru věřící duše s všemohoucím Bohem získáváme my lidé sílu k tomu, abychom se vytrhli z nebezpečných nástrah hřichu lidské zloby. Dostáváme se s pomocí svého Učinitele na cestu záchrany, vedoucí k životu věčnému. V druhé knize Samuelově máme velmi podnětný příklad hodno-’ cení člověka, modlitby pro život věřícího postaveného doprostřed těžkých zápasů. Král David je obklíčen zlobou různých nepřátel, kteří jsou i jeho osobními protivníky. Prožívá chvíle smrtelné úzkosti. V nich se obraci k Hospodinu jako prosebník. Může předstoupit před obličej svého Vykupitele s klidným svědomím.- Nezradit Boha, nýbrž kráčet s vnitřním zápalem po jeho cestách. Davidovy prosby byly vyslyšeny. Bůh svého věrného služebníka nikdy neopustil. Přihlédne ve svém milosrdenství k tomu, že se David vcelku osvědčil jako muž spravedlivý a zbožný Spočinul celým svým bytím statečného Božího bojovníka na Pánu dějin jako na škále a pevné tvrzi života. Nalezl. v Hospodinovi světlo svých cest. Setkal se v něm se Spasitelem, který ho vyprošťoval z moci násilníků. V Janově Evangeliu čteme nadějná slova Ježíšova o podstatě křesťanské modlitby. Slovo Boží v Ježíši Kristu ukázalo věřícím jednou provždy závaznou směrnici, aby nikdy nezapomínali, jaká má býti jejich zbožnost. Boha dlužno uctívati v duchu a pravdě. Nestačí přinášet! mu hmotné oběti a biti se před ním v prsa mnohomluvnými slovy, v nádherných chrámech. Celý duchovní život Ježíšových učedníků má býti proniknut láskou a poslušností k nebeskému Otci. Pravda Slova Božího má se zmocnili lidské bytosti a zcela ji prohiknoúti. Připravuje věřícího na nutnost oběti vlastního života. Osvětluje mu hluboký význam vytrvalého díla na Boží roli. Takové ctitele Bůh sám hledá. Dává jim moc a sílu k životů blaženému. Očišťuje jejich srdce, aby následo modlitby ( N valí Syna Božího v dokonalosti a svatosti života, aby připravovali příchod říše lásky, spravedlnosti a pokoje mezi lidmi. ’ Síta křesťanova vnitřního živóta pramení z modlitebního obecenství s Otcem pravdy. V Ježíši Kristu se nám dostává poznání, abychom od něho přijali chléb a vodu života. Pokrm, který on nám nabízí, záleží v tom, abychom činili vůli Boží a abychom se stali spoludělníky na díle Otcově. Proto se modlíme podle Ježíšova vzoru: Přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebí, tak i na zemi. V modlitbě roste a sílí duchovní osobnost zbožných lidí. Jen v modlitebním soustředění v sobě obnovujeme obraz a podobenství Boži. Okoušíme ve chvílích odevzdání sebe Původci všeho života utvrzení svého nitra, když se stává Hospodin zástupů naším hradem a štítem. Vnitřní růst křesťana předpokládá působení ducha Božího v srdci věřícího člověka. Záleží však též na nás, abychom se náležitě připravili na příchod nejvzácnějšího hosta v komůrce svého srdce. Volali bychom k Bohu nadarmo, kdybychom si k němu zahradili sami cestu ledabylostí víry, mravní neodpovědnoslí a vyhaslostí lásky. V mrtvých duších hrad víry zpustne a Bůh se v něm heusídlí. Nezbytnou podmínkou upevnění vnitřního života před tváří Boží je získání sebevlády nad vlastními myšlenkami, city a skutky. Dříve než nabídneme sami sebe Bohu v modlitbě díkůvzdání, aby si nás porobil a náin ustavičné vládl, musíme se naučit obracet svou vůli proti sobě. Musíme uzná'i s naprostou vážností svou odpovědnost před nebapkým Otcem i před svými bližními. Jen lidem čistého srdce se dostává onoho blaženství, abý prožívali blízkost Boží v pokorném odevzdání celé své bytosti do jeho vlastnictví. Jsme vpravdě Otcovi, jestliže se mu vydáme na milost e rozhodností marnotratného syna. Žalmista Páně vyslovuje jasně podmínku pro přiblížení se slabého lidského tvora k Hospodinovi. Odpovídá na otázku, kdo vystoupí na výšiny Boží svatosti, takto: »Ten, kdo je rukou nevinných a srdce čistého, kdo neobrací duše své k marnosti a nepřísahá lstivě, a ten přijme požehnání od Hospodina spravedlnost od Boha, Spasitele svého.« V modlitbě se setkává lid Kristův s Králem věčné slávy, Dobrý pastýř hledá bludné duše, aby je nalezl a aby se radoval z jejich návratu do obecenství s ním. Věřící zástup pravých ctitelů Božích, uctívajících Boha v duchu a v pravdě, nemůže zahynout. Hospodin zástupů je připraven vstoupiti do jejich středu a posilniti je k životu synů a i * Č E S K V ZÁPAS Rok s biblí 24. ZÁŘÍ Rtové kněze mají ostříhati umění. Mat. 2, 7. 25. ZÁŘÍ Podmaňuji tělo své a v službu je podrobuji, abych snad jiným káže, sám nebyl nešlechetný. . i. Kor. 9, 27. 26. ZÁŘÍ Plešatí budu před Hospo dinem. 2. Sam. 6, 21. 27. ZÁŘÍ Tato jest pak vůle Otcova, abych nic z toho, co mi dal, neztratil. Jan 6, 39. 28. ZÁŘÍ On jest chvála tvá a on jest Bůh tvůj. 5.' M. 10, 21. Odstup ode mne to, abych se chlubil, jedině v kříži Pána našeho Ježíše Krista, skrze něhož jest mi svět ukřižován a já světu. Gal. 6, 14. 29. ZÁŘÍ On zjevuje věci hluboké a skryté. Dan. 2 22. Tak, pravím vána, že jest radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem pokání činícím. Luk. 15, 10. 30. ZÁŘÍ Kteréhokoli dne vzýval jsem tě, vyslyšels mne a obdařils silou duši mou. Ž. 138, 3. ★ dcer Božích. Účelem pravé modlitby nertí, abychom Pána Boha sami umluvili. On nejlépe ví, čeho potřebujeme k svému šťastnému žiyotu. Jestliže opravdu věříme v duchu Kristově, že nás nebeský Otec hledá, máme mu dáti ve ztišení duše příležitost k tomu, aby k nám mluvil v Duchu svátém a aby určoval naši životní dráhu. V modlitbě se staví lid přáteťKristových na stranu Boží. V ni necháváme Boha rozhodovat b svém lidském určení a stáváme se nástrojem Božího díla ve světě. Biblická víra vede ctitele Pána života k pracovnímu aktivismu, k zápasu o vítězství věci Boží v řádech tohoto světa. Právě v modlitbě si .uvědomujeme, že jsme dělníky Božími, pokračujícími ve společenství církve ve spasitelském díle Kristově. Mezi modlitbou v duchu a pravdě a mezi životem dobrých skutků nemůže býti žádného rozporu. Pravdivá a láskyplná modlitba nemůže býti nikdy příliš dlouhá, poněvadž ona křísí, v, lidech život služby, odříkání iTYe'báobéti pddle vzoru lásky Boží v Kristu. Modlitba vytváří ve věřících duchovní prostředí pro praktické projevy účinné lásky k bližnímu. Jen hrobař díla Božího v církvi by to mohl popírat. Učedník Ježíšův si musí býti ovšem vědom Mistrovy výstrahy: »Ne každý, kdo mi říká: Eane! Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli měno nebeského Otce« (Mať. 7, 21). Kdo by se obracel k- Bohu ve jménu Kristově a neplnil přitom Božích přikázání, nenáviděl svých bratří a usiloval j$n o dosažení vlastního prospěchu, nemodlí se vpravdě. Kdo by se uchyloval do svatyně svého nitra, aby se 20. září L. P. 1953 v Mnichovicích. Na velkých lánech, v polích i v zahradách dozrávají poslední plody léta tohoto roku zvláště bohatého. Větve stromů se pod tíží plodů naklánějí až k zemi a zemědělci při vybírání brambor říkají, že takovou úrodu ještě nepamatují. Přílišné sucho přivodilo však předčasný podzim. Stromy žloutnou a listí opadává. Krásný je podzim, obtížený zrajícími plody. Každá sklizeň má v sobě něco podivuhodně výmluvného a krásného. V Mnichovicích tuto neděli vzpomínali na 25 let trvání sboru. Hle, také sklizeň . .. Velký, prostranný sbor si postavili při hlavní silnici od Prahy. Dnes, v tuto neděli tu vlála státní vlajka, slavnost připomenutí, vyhnul tíživé odpovědnosti za uskutečňování plánu Božího se světem, projevuje se. jako bezohledný sobec. Neblíží se k Bohu v Duchu svátém, nedbá hmotného a mocného údělu nejnepatmějších bratří Páně a jeho modlitba nebude vyslyšena. Tímto faktem není oslabena, nýbrž naopak zesílena potřeba zbožnosti v duchu a pravdě. Pravá modlitba v duchu Kristově nevede k úniku, nýbrž k odpovědnému připoutání k těm pracovním závazkům, jimiž jsme povinni rodině, státu a církvi. Vždyť důležitou součástí našich rozmluv s Králem spravedlnosti má býti, abychom se odpovídali za to, jak konáme své každodenní povinnosti v institucích, zřízených podle stvořitelského a vykupitelského řádu. V modlitbě máme pravidelně skládat Bohu účty za to, zda jsme dooře hospodařili ve svém povoláni 1 ve všech ostatních sociálních závazcích se svými hřivnami a zda naše práce prospívala bližním. Modlitba nás má vyburcovati z naší pohodlnosti, malátnosti a pokleslosti mysli, abychom na každém pracovišti podali výkon, přispívající k Boží cti a slávě. Modlitební obecenství s naším Učinitelem je jednak aktem bohopocty, jednak má býti též výrazem naší nepodmíněné lásky k bližnímu, projevem křesťanského souručenství se všemi lidmi, kter° máme rádi a které máme milovat. Neprosímé za ně Boha proto, že by Ne strach, Zajímavým jevem lidského života jsou sny. Ve snech se nám zjevují mrtví jako živí, minulost jako přítomnost» mnoho nemožných vědí se nám “zdá možnými a lehkými. Ve snech jest probuzena naše fantasie a paměť, ale nejsou kontrolovány našimi smysly. A proto ty nestvůrně a podivné vidiny. A je to zejména strach, který vzbuzuje sny. V smutných chyilkách očekávání přicházejí sny plne hrůzy, z nichž se rádi probouzíme s ulehčením, že nejsou skutečností. Strach jest nepříjemným průvodcem člověka. Strach před nemocemi, před neštěstím, před trestem, před ztrátou někoho, koho máme rádi,, strach před smrtí, to vše v nás probouzí ponuré obrazy, které se promítají do našeho vědomí nejen ve spánku, ale často i ve stavu bdělérti. Do tohoto okruhu duševního života můžeme zařadit i ony tajemné zjevy, o nichž nám. lidé často vypravují. Tajemná klepání na okna, zastavování hodin, rozmlouvání e mrtvými, zjevování nadpozemských bytostí. Tímto způsobem si můžeme také vysvětlili vypravování z Evangelia Matoušova z kapitoly 14, v. 22—33, kde se vypravuje, jak apoštolově viděli Ježíše, kráčejícího po vodě. Zachvátil je strach, neboť se domnívali, že je to příšera. Petr, aby se ujistil, že je to Ježíš, chce jít za ním, ale počíná tonout. Teprve s Ježíšovou pomocí se vysvobozuje z vln. Toto vypravování jest navázáno na vypravování o umučení Janově a jistě že Ježíš o něm s apoštoly rozprávěl. Pravděpodobně před nimi vyjádřil ponuré tušehí své smrti a to vše se změnilo v podivný sen, který vy Putováni po našich sborech J že před čtvrt stoletím si tu noví následovatelé husitství postavili pro rozjímání slova Božího a pro posilu na cestách nejlepších slavných tradic národa svůj sbor. V městě, které je připomínáno už ve XII. století, bývali častými hosty sázavští mniši. Za doby husitské byl kraj ovlivněn poselstvím z Tábora, ale protireformace všechny stopy důkladně vyhladila. Jen několik málo rodin se tu hlásilo k církvi českobratrsko-evangelické. Sbor církve československé byl postaven na pozemku jednoho z nich. Srdečně bylo tuto neděli vzpomínáno na všechny, kteří pracovali v začátcích církve, ať to byl chom chtěli připomínat jejich lidskou hodnotu. Jsme si však vědomi z vlastní palčivé zkušenosti toho, že vé své slabosti potřebují naší přímluvy u Boha, aby je posiloval dary Ducha svátého ve zkouškách života. Vždyť i my rovněž potřebujeme jejich modliteb. Mohou-li si býti lidé nám blízcí jisti, že na ně v modlitbách nezapomínáme, prokazujeme jim tím nadmíru vzácnou duchovní službu. Zahrnujeme-li své .přátele 1 lidi, kteří nám nejsou riakloněni, do okruhu prosebných modliteb, ujasňujeme si tím zároveň prostředky naší účinné pomoci v jejich bolestech a nesnázích. Naše láska k lidem vzrůstá, můžeme-li na ně spolehnouti, že za nás Boha prosí, aby nám dal moudrost,^ sílu a lásku na společné pouti do věčného života. Modlitba umožňuje křesťanům vnitřní růst duše. Pomáhá jim současně pěstovati spravedlivější vztahy mezd lidmi ve světle slova Božího. Dopřeje-li nám Bůh té milosti, aby se v Ježíád Kristu s námi setkal, když se k němu obracíme v úzkostech a vichřicích duše, budeme pak tím radostněji svědčit o jeho slitovné lásce v bratrském a sesterském společenství při společném slavení svaté liturgie. Koho Bůh obdaroval a komu se stal hradem a útočištěm, musí svědčit o jeho nesmírné dobrotě především ve sboru Páně a zároveň na všech cestách pivota. F, M. Hník ale důvěra jáčLřil Petrovu obavu cesty za Kristem. Jít za ním až do posledních důsledků neměl sil, ale přece toužil za ním jít. Teprve s Ježíšovou pomocí se mu to podařilo. Strach se stal nástrojem >v rukou těch, kdož kořistili z lidské nevědomosti a zaostalosti. Proto jejich touha, co nejméně vědění dávat lidem a udržovat je v stálém strachu před neznámými pro ně silami. Ať již je to strach ze smrti nebo z věčných ’trestů, strach z nadpřirozených jevů nebo z • nadpřirozených bytostí, _ to vše přispívalo k utlačování lidského ducha a k jeho zotročovaní. Ježíšovo radostné poselství 6 království Božím nebylo poselstvím strachu, ale poselstvím důvěry v Boha. Když v trudném očekávání Ježíšových posledních chvil projevují apoštolově smutek, praví jim Ježíš: „Nermutiž se srdce vaše, aniž se strachuj“ (Jan 14, 27). Mnozí Věřící, kteří se zbavují strachu před Bohem, zbavují se zároveň a mnohdy 1 •odpo/VědnOstl za své činy propadají lehkomyslnosti. To ovšem není účelem evangelia; naopak evangelium chce přivést lidi k poslušnosti, závaznosti zákona Božího. Jestliže Payel praví ve svém listu k Filipským kap. 2, 12: „S bázní a třesením spasení své konejte“ má na mysli onu závažnost,. kterou na nás vyžaduje péče o naši spásu. S plnou yážností a odpovědností, ale beze strachu a hrůzy budujme -království Boží ve světě! Důvěřujme v Boha ve svých radostech i obavách, abychom vyrostli v pravé jeho děti, důvěřujme v něho, jako důvěřuje dítě ve svého otce, že má v úmyslu jen naše dobro. B. Novák duchovní Václav Kůrka, Jaroslav Krejcárek, za něhož byl sbor otevřen, Jan Stukbauer a Jan Beneš. Nynější farář Antonín Samec spolu s předsedou Antonínem Svobodou vedou náboženskou obec v Mnichovicích na cestách k lepšímu a dokonalejšímu chápání Božích pravd, které jsou vyjádřeny Ježíšem Kristem. Vždyť v čele bohoslužebné síně nad krásným Myslbekovýin křížem, řezaným kutnohorským řezbářem Bekem, jsou sleva Písma;, Tak Bůh miloval svět, že syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3, 18). Kolem duchovního je sdruženo několik církvi nade vše oddaných bratří a sester, kteří v tuto neděli zůstávali v jednom společenství, aby se radovali z vykonané církevní práce v Mnichovicích. A není živá obec právě tam, kde je skutečné obecenství, kde farář stojí uprostřed svých bratří a sester v jednom pečlivém patření na zákon Hospodinův? To je právě úkol, pro který vznikla československá církev. U příležitosti vzpomínky na 25 let sboru promluvil někdejší místopředseda rady starších Antonín Sládek. Připomněl obtíže a starosti, které byly při stavbě. Poukázal zvláště na to, že žílo, je-li stavěno s jasným vědomím cíle, dobrého cíle, kterému má sloužit, musí vždycky být zdárně dokončeno, i kdyby byly potíže sebevětší. Je to opravdu podivuhodné, že obec, ne > zvlášť veliká, vystavěla si tak mohutný, krásný sbor a stála o jeho úpravu a zdokonalení pečuje. Láska k církvi dokázala v Mnichovicích opravdu mnoho a ještě mnoho dokazuje. Zavazuje fo věřící z Mnichovic, aby tak, jak před 25 lety byli živou obcí a jsou jí i dnes, byli jí vždycky i v Tetech budoucích