Český Zápas, 1954 (XXXVII/1-52)
1954-01-07 / No. 1
Jsme křesťane a hlásíme se k Ježíši Kristu. S ním chceme chodit. Ve světle jeho radostné víry v nebeského Otce chceme žít a pracovat. Jako on miloval nás, chceme i my milovat ty, kteří jsou nám posláni do cesty. S Ježíšem Kristem, vracejícím všem, které potkal, dar duchovního i tělesného zdraví, chceme přemáhat vlastní slabosti a nedokonalosti. Věříme, že v Ježíši Kristu - poutníku, jenž ve svém slově jde stále s námi, je přítomen ten, kterýž jej poslal — sám živý a svátý Bůh. V něm Bůh odevzdal své poselství o pokoji, míru a lásce. On dítě, zavinuté do plenek chudoby, jak jsme si to o vánocích připomínali, byl ustanoven, aby se stal soudcem nás všech, kteří jsme uvěřili, že on od Boha přišel, aby nám zjednal spásu. Přemnoho bouří lidstvo v dávné minulosti zažilo, ale nad každou z nich, nad každým vzkypěním všech myslitelných hrůz — svítila svými klidnými barvami duha naděje — té naděje, kterou on, syn Boží, v němž se Otci zalíbilo a jenž slíbil, že půjde s námi až do skonání, navždy zasel do srdcí věřícího lidstva. Nesčíslněkrát on, dárce víry a lásky, znovu se v myslích lidí v plenkách chudoby narodil, nesčíslněkrát byl vysmíván, bičován a na kříž vyzdvižen, nesčíslněkrát byl opovržen a také zapomenut — zaklet v nádheru chrámů — aby opět a opět se vynořoval nad troskami lidských srdcí, aby v podobě utěšivé naděje vMěn byl, kterak se klidně vznáší nad cestami věřícího lidu, — on, vítěz od věků na věky požehnaný, triumfátor v oděvu služebníka, který nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sám sloužil, Jeho volání je věčné volání k plné radosti, k účinnému a dělnému milování života, který stále roste k úplnosti, větším obzorům a k živé naději všech věřících — býti blíže Bohu. I my na něj voláme, aby šel s námi a vedl nás k práci a službě pro mír v celém světě. NA KONCI A NA POČÁTKU Z patriarchova kázání při bohoslužbách v Praze-Karlíně o Novém roce 1954 Vařící křesťan má—o^-Novém 7& svá viry jasno. Není arci věřícím křesťanem ten, kdo počítá jen s možností nějakého Boha, kdo sice Boha nevylučuje, ale jen ho připouští, kdo 0 jeho existenci má pochybnosti, nebo ten, komu Bůh jest pouze přáním, myšlenkou, ideou, postulátem, požadavkem, závěrem myšlení. Takový Bůh nemá vlivu na život člověka. Pro věřícího křesťana jest Bůh nejvyšší živou, osobnostní skutečností, pro kterou nehledá důkazy. Věřící křesťan tuto skutečnost přijímá a uznává s naprostou jistotou přesvědčený a ona má rozhodující vliv na všecko jeho myšlení, cítění i chtění, na všechen jeho způsob života. Pro věřícího křesťana Bůh nejen existuje, ale je také stvořitelem světa a člověka, který určil všemu účel a všecko řídí k svému cíli, o všecko se stará, jest Pánem života 1 smrti každého jednotlivce, je i Pánem dějin a zjevuje svou vůli svými skutky od věků do věků, nejdokonaleji v Ježíši Kristu. Proto nestojí věřící křesťan před^ budoucností bezradný a rozkolísaný. Není naplněn očekáváním věcí, jež nemohou být splněny, není také zneklidněn obavami před neznámým osudem. Ví, že není sám jediným pánem své budoucnosti. Má jistotu, že nad námi neo rále bdí mocná pravice Boží, a proA skládá f důvěrou a oddaností svou budoucnost v jeho ruce. Křesťanovo nitro jest naplněno klidem a nadějí, jež jsou zakotveny v jeho víře. Vyzná- / vá s žalmistou Bohu: ,,Já v tobě naději sklá-/ dám, Hospodine. Bůh můi jsi ty. V rukou tvých jsou časové moji“ (Z. 31, 15. 16). Jeho víra a naděje jej zbavují neklidu, obav a strachu. S žalmistou zakončí: „Hospodin světlo mé a spasení mé, kohož se budu báti? Hospodin síla života mého, kohož se budu strachovati?“ (Ž. 27, 1). Z této víry a naděje vyrůstá v něm jistota a vědomí síly. S prorokem se přesvědčuje, že „ti, kdož očekávají na Hospodina, nabývají nové síly“ (Iz. 40, 31). Věřící křesťan však není sveden na scestí, aby všecko očekával jen od Boha a aby na to spoléhal. Věří sice, že jeho budoucnost jest v rukou Božích, ale ví také, že záleží i na něm samém. Jeho víra mu praví, že jsme od Boha stvořeni svobodni, abychom byli spolutvůrci na díle Božího tvoření. Ze zkušenosti má jistotu, že Bůh mu požehná, jestliže se sám pričiňuje. Proto stojí na počátku nového roku svého života nejen s vírou, -nadějí, oddaností, jistotou a silou, ale i s odhodláním plnit zjevenou mravní vůli Boží, milovat svůj životni úkol a pracovat s odpovědností na díle, před něž je postaven. Na prahu nového roku se věřící křesťan ani tak netáže, co mu nastávající rok přinese, jako spíše si uvědomuje, co sám přináší do nového roku, aby jej prožil ve shodě s Boží vůlí. Zakotven v osobním vztahu víry v Boha a v Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele, cítí odpovědnost v osobních vztazích k lidem a k budování obecenství království Božího na zemi. K jeho víře a naději přistupuje i láska, kterou naplňuje svůj život soukromý, rodinný i veřejný. Je živým údem živé církve Kristovy a pomáhá budovat nový svět, v němž přibývá řád, spravedlnost, pokoj a láska. Jako tvůrce pokoje účastní se úsilí o dosažení šťastnější budoucnosti pro všecky a trvalého míru na celém světě. Jest si vědom velikosti a nesnadnosti svých úkolů. Ale pevně věří -v Boží pomoc a v konečné vítězství Boží pravdy a vůle. Je připraven i na možnost těžkých zápasů a ztrát. Ale má jistotu, že kde Bůh dá boj a nesnáz, dá i sílu a jeho přičinění i radost vítězství. Z novoročního projevu presidenta republiky Antonína Zápotockého Letošní novoroční projev presidenta republiky »Antonína Zápotockého byl o to důležitější, že se zabýval i bilancí Gottwaldovy pětiletky. President republiky konstatoval, že uchránění míru je největším úspěchem naší politiky v uplynulých pěti letech. Druhým velikým úspěchem, s kterým první těsně souvisí, je splnění plánu* nové hospodářské výstavby, kterým byla naše první Gottwaldova pětiletka. Původní pětiletý plán, vytyčený v roce 1948, jsme nejen splnili, ale o celou jednu čtvrtinu překročili. Počáteční úspěchy nás v r. 1951 vedly ke zvýšení původního plánu a i tento zvýšený plán se podařilo splnit téměř na 99 procent. Při tom se vyskytly mnohé obtíže a překážky, ale všechny jsme, díky nezlomné vůli a nadšení ohromné většiny pracujících v městech i na venkově, překonali. Největších úspěchů jsme dosáhli v průmyslu. Podle předběžného odhadu vzrostla průmyslová výroba během pětiletky na. dvojnásobek. Ve srovnání s dobou předválečnou stoupla celková průmyslová výroba na dvaačtvrtnásobek, na Slovensku dokonce o 350 procent. Stále se zvyšující životní úroveň našeho občanstva klade zvýšené požadavky na rozvoj zemědělské výroby, jež však zůstala daleko za rozvojem výroby průmyslové. Socialistickou průmyslovou výrobu musí doplňovat i socialistické zemědělství, jehož základem jsou jednotná zemědělská družstva. Zakládání JZD má však úspěch jen tehdy, když jsou zemědělci o jejich výhodách přesvědčeni. Diktovat není možno. Zemědělci se musejí přesvědčit, že hospodaření a výnosy v JZD předstihují soukromý sektor a dávají členům družstva lepší existenční a kulturní podmínky. Měnovou reformou, i když nebyla populární, jsme položili pevný základ správné cenové a mzdové politice. Jen to umožnilo dvojí snížení cen a podle stoupající produktivity práce a zásobování trhu umožní i v letošním roce postupné snižování cen. Miliardové investice v první pětiletce, jež jsme provedli z vlastních zdrojů, z výtěžků vlastní práce, jsou předpokladem dalšího růstu naší výroby, v níž ve smyslu vládního prohlášení z 15. září 1953 se budeme více zaměřovat na výrobu spotřebního zboží, i když budeme stále dbát o těžký průmysl. Na všech úsecích je třeba zesilovat pracovní disciplinu a vědomí odpovědnosti. Závěrem se president republiky vrátil k boji za mír, konstatoval mírové zásluhy Sovětského svazu a zdůraznil, že cílevědomá a důsledná mírová politika je nejúčinnější zbraní ke křížení válečných plánů a nejsprávnější politikou k zajištění štěstí a blahobytu všeho našeho lidu. DO TŘICÁTÉHO PÁTÉHO ROKU ŽIVOTA CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ Za rok — 8. ledna 1955 — bude tomu již 35 leh kdy z Boží milosti vešla v život církev československá. Rok 1954, do něhož vcházíme, je zavoláním ke všem, kdož za ni odpovídají, aby se přičinili, aby toto její jubileum stalo se význačným mezníkem v jejím životě. Již je tu jen hrstka duchovních z generace „zakladatelů“ a s laickými pracovníky z prvních let CČS je tomu právě tak. Práce v církvi se odpovědně chápe generace nová jak v duchovních, tak i v laicích. Blížící se jubileum mělo by prokázat, že výměna strážných ani nezeslabuje, ani nepokřivuje vývoj církve, ale naopak ukazuje, že s Boží pomocí církev česko-— slovenská žije a zdravě roste. Vzpomínám na theologickou konferenci, kterou jsem v létě absolvoval v Nové Vsi nad Nisou. Jak mi bylo blaze, když jsem tuto generaci pozoroval! Nijak jsme se my staří necítili mezi mladšími přehlíženi nebo dokonce cizí. Jak blažilo slyšet jejich modlitby, sledovat, jak poctivě a do hloubky promýšlejí úkoly církve (přednášeli vesměs profesoři „mladí“), jak se snaží přednesenou látku zvládnout v debatách kroužků i v plenu. Na 100 jich při tom ukončilo doškolování a zkoušky. Měl jsem příležitost pročíst si osobní vyjádření všech účastníků, duchovních i kazatelů, o tom, co jim konference i kursy daly, a bylo mi jasno, že nás Hospodin neopouští, že si nás hlídá a vede stále k sobě blíž. „Církev je svolání Páně“ není prázdná fráze. Staří i mladí pociťujeme, že si nás vskutku Pán Bůh svolal a stále svolává, žádaje po nás poslušenství a veda nás k upřímné vzájemné lásce. Poznamenala-li generaci „zakladatelů“ první světová válka a podnítila-li ji k rozchodu s Římem a k nastoupení nové cesty ve stopách naší slavné náboženské minulosti husitské a bratrské, poznamenala zase druhá válka ty, kdož vděčni generaci první za čin náboženské opravdovosti a horlivosti, dali si jméno „budovatelé“, zavazujíce se tak k vážné, poctivé theologické práci na stavbě nové církve. A mladá církev otevřela některým cestu i na theologická učiliště cizí, jen aby byli bohoslovecky co nejlépe fundováni. Rok 1945 již některým z nich umožnil zaujmout v církvi místo nejodpovědnější — vzdělání a výchovu dorostu duchovenského sboru CČS. Měli bychom vidět Boží prozřetelnost v tom, že každé pětiletí v životě naší církve je od tohoto roku poznamenáno výročím našeho druhého osvobození, které nás přivedlo na cestu budování socialismu. Sněm církve československé tu jasně promluvil a dali jsme si závazky, k jichž kontrole také dojde. To už stál v čele církve naší bratr Dr František Kovář, označený již v roce 1943 ^ za patriarchu spontánní volbou duchovenstva v den pohřbu druhého patriarchy G. A. Procházky. Jím se stal lodivojem CČS biblista schopný vést církev tak, aby biblický základ, tolik námi zdůrazňovaný, došel plně svého uznání. Jeho „Výklad evangelia Markova“ znají ve všech obcích CČS a právě vyšlá jeho „Malá bible” umožní tisícům dostati se ke knize, kterou jsme sice doporučovali, ale přiblížit ji dnešnímu člověku, jak činí právě „Malá bible“, jsme nedokázali. Roku 1955 bude tomu 25 let, kdy Dr F. Kovář po prvé vystoupil jako strážný ryzosti CČS. Tehdy bylo církvi 10 let. Dr Kovář upozornil na slabiny i na jedinečné možnosti mladičké církve. Neporozuměli mu tehdy vedoucí církve. Patnáct let trpělivě čekal, než došlo k uznání jeho rad i varování. Dnešní profesoři Husovy fakulty, tehdy ještě studující bohosloví, byli posilováni jeho pílí ve sťudiu a láskou k církvi československé. Dnes, když je nemocí omezován v práci (smí podle lékařského předpisu pracovat denně jen 4 hodiny), připadne bratřím profesorům velký a odpovědný úkol podepřít jej tak, aby v osudové době přestavby světa mohla církev československá splniti poslání, pro něž si ji Bůh povolal. Nuže, v poslušenství volání Božího užijme roku 1954 k utužení kázně, „která mezi dítkami Božími býti má a musí!“ Láska Kristova kéž nás všecky, kdož za církev československou odpovídáme, v práci spojí a vede tak, aby příští sněm, ať už bude v roce 1955 nebo 1956, nás našel připraveny vydat dobré účty ze splnění závazků sněmu minulého, ale i rozhodnuty pro hlubší a účinnější vyjádření obsahu naší víry, jež by zapalovalo naše srdce k radostnému poslušenství našeho Pána Ježíše Krista. Arnošt Š i m š í k. \