Český Zápas, 1957 (XL/1-50)
1957-01-03 / No. 1
STRANA 2 DO 40. ROČNÍKU Ano, číslo, které máte v rukou, je prvním ze čtyřicátého ročníku. Taková skutečnost bývá často příležitostí k mnohým slovům. Mohla by tu být řeč o cílech a programu Českého zápasu a mohlo by padnout leckteré ujištění. Mnohé lze však říci krátce: Český zápas je list náboženský, jsou to noviny církve, lidí obce Ježíše Krista; slouží tomuto 'idu, jeho víře, jeho životu uprostřed světa a doby, do které byl postaven. Českému zápasu i v budoucnu vážně půjde, jak mu bylo uloženo od jeho prvních let Karlem Farským, o duchovní růst příslušníků církve, o účast na každém díle církve, o růst slávy Božího jména, o setkání s Ježíšem Kristem; půjde mu o dobrou vůli mezi lidem, o důstojný lidský život v pokoji a míru. Není to nic nového. Ale jsou to krásné a vážné úkoly, významné ve svých posledních důsledcích pro církev a její práci. Děkujeme všem za dosavadní pomoc a spolupráci. Prosíme o ni i pro budoucno. Všichni musíme pracovat o dobrém Českém zápase. Pán Bůh sám nechť zasahuje do našeho díla. Nechť je řídí. r Novoroční gratulace Závěrečná sloka písně ukončila bohoslužby. Duchovní odchází od stolu Páně k východu sboru, aby stiskem ruky a pozdravem se rozloučil naposledy ve starém roce se svými věřícími. Je to jen chvilka, několik málo vteřin, než projde od první lavice k poslední. Ä přece kolik naléhavých myšlenek probíhá mysli kazatele. Porozuměli lidé jeho dnešnímu kázání, v němž se tolik snažil upozornit na vlastni pravý smysl křesťanské naděje, s níž věřící mají hledět do příštích dnů přicházejícího nového roku? Že od betlémské stáje se obracejí oči víry kupředu ke dnu, v němž Pán opět přijde, aby všechnu jen lidskou naději a jen lidská přání obrátil v nic a dal zaskvíti se pouze tomu. co stojí pevně vkořeněné v Jeho slovu a v Jeho zaslíbeních? Že zpravidla to, co lidé nazývají radostí a štěstím, je před Boží tváří pravým opakem? Přichází první bratr. »Tak, bratře faráři, přeju ti šťastný a veselý nový rok!« A po něm sestra, opět bratr, další a další. A stále: »Šťastný a veselý ... « Marně čekáš, že uslyšíš slova blahopřání, z nichž by bylo zřejmé porozumění tvému dnešnímu kázání. Možná, že ono štěstí a veselost, které ti přejí do nového roku. chápou v jiném smyslu, než v jakém je vyslovuje svět kolem. Ovšem — možná! Přesto však. nemělo by i to vnější, chcete-li formální vyjádření novoroční (i vánoční) gratulace obrážet vnitřní obsah křesťanské víry? Anebo se stále ještě stydíme říci: »Sestro, bratře, přeii ti do nového roku hojnost Boží milosti a požehnání?« M. M. V BRANÁCH MĚSTA BLAŽENOSTI ANTONÍN URBAN Blahoslavení tiší... Mat. 5, 5. Kolikrát zaslechli jsme ve chvílích zastavení na křižovatkách života pozvání Ježíšovo — pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste a já vám odpočinutí dám. Jsme také pozváni? Ježíš zve nás do, svého království, do města blaženosti. Zve všechny. Kdo z nás není pracující, kdo z nás není obtížený ať starostmi, ať bolestmi tělesnými nebo hříchem, kdo z nás nezatoužil po odpočinutí v náruči Ježíšovy lásky? A tak vydáváme se na cestu blaženosti, do kterého vede osm bran. Dnes stanuli jsme u brány, na které je napsáno: Blahoslavení tiší, neboť oni dědictví^ obdrží na zemi. Zůstane i tato brána pro nás zamčena? Vždyť musíme vyznat, že nejsme tiší, nedovedeme dosud přemáhat láskou a dobrotou lidskou) zlobu. Neumíme nedokonalost jiných napravovat vlastním životem. Jak se naučit tichosti? I zde nabízí nám Ježíš své vedení a ukazuje cestu. „Vezměte jho mé na sebe a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem a naleznete odpočinutí duším vašim.“ Právě proto, že sám nesl jho Božího uložení, právě proto, že je tichým Božím s plnou jistotou Božího zasažení, může být Ježíš pomocí těm, které k sobě zve. Od něho se můžeme učit tichosti. Jak to vyjadřuje prorok a cituje evangelista (Izaiáš 42, 1, Matouš 12, 78—21) „Aj služebník můj, kteréhož jsem vyvolil, milý můj, v němž se dobře zalíbilo duši mé. Položím Ducha svého na něj a soud národům zvěstovati bude. Nebude se vaditi ani křičeti, ani kdo na ulicích uslyší hlas jeho. Třtiny nalomené nedolomí a lnu kouřícího neuhasí, až i vypoví soud k vítězství. A ve jménu jeho národové doufati budou“. Takový měl být a takový přišel zaslíbený Boží služebník, Spasitel náš. V jeho tichosti byla síla, přemáhající svět. Skutečná tichost roste z poměru člověka k Bohu. Vůči němu musí vždy člověk být pokorný a ztišeně mu naslouchat. V srdci musí býti místo pro Boha. Tu vnitřně bývá uveden člověk do obecenství Božího. V jeho srdci se děje ono obživení a pokoj naplňuje jej. To také krásně popsal Komenský ve svém Labyrintu: „Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého a zavři po sobě dveře. A tu v srdci zjeví se mu Pán a mluví: Vítej můj synu a bratře milý........“ To muselo se i s námi jedním každým stát, třeba bychom to poněkud jinak vyjádřili, máme-li ten vnitřní život. Tichým především je určena a pro ně připravena mesiášská spása. Tichost je vlastnost Mesiášova, ti pak, kdo mu vírou patří, jsou sami tiší. Ježíš je prohlašuje za blahoslavené. Tichým je zaslíbeno dědictví na zemi. Jsou to ti, kteří Bohu, kteří bez reptání přijímají jeho vůli, ti budou účastni na Božím panování na zemi. Přitom to nejsou lidé pasivní, mrtví pro život. Naopak, jsou to lidé, kteří konají neustále drobnou, ale snad nejcennější práci ve světě a kteří vidí tolik úkolů Bohem daných kolem sebe, že se jim čas zdá krátký. Oni právě udržují a povznášejí život na zemi. Ovšem obtíže, nesnáze a překážky přemáhají jinou cestou, než druzí, cestou lásky, trpělivosti a oběti. Takovým chce být i apoštol Pavel mezi věřícími (I. Tess. 2, 7) — ale byli jsme tiší mezi vámi, jako když matka chová dítky své. Takovou chtěla být v našem národě Jednota bratrská v zápase o upřímné následování Krista. V našich vzpomínkách vystupuje bratr Řehoř, který apoštoluje po celých Čechách, při tom živí se prací rukou svých, bratr Lukáš, z jehož pera vyšlo více než osmdesát spisů, Jan Blahoslav, tvůrce Bible Kralické, J. A. Komenský s celou svojí pohnutou životní poutí. A tolik prostých sester a bratří, jejichž jména nezaznamenala historie, patří do zástupu tichých, kteří budovali království Boží mezi námi. Z našich pak dnů nebyl takovým tichým náš patriarcha Dr. Karel Farský? Stojíme před branou do Ježíšova města blaženosti a náš smutek nad zamčenými dveřmi ozařuje paprsek naděje. Známe klíč k otevření, být tichý a pokorný srdcem. Ve všem mluví k tobě Bůh, Zvláště pak ve slově Božím, v těch prostých, krásných verších. I dnes, Pán je přítomen. Kéž bychom všichni slyšeli jeho tichý hlas — pojďte a já vám odpočinutí dám. V pokání před Pánem FRANTIŠEK ADÁMEK Sněmovní usnesení preambule ústavy CČS děkuje Bohu za to, že naše církev smí dosvědčovat ve světě, že Ježíš Kristus je Pán a Spasitel, a dárce nového života království Božího. To nové tu vlastně není nové, ale již dávno zvěstované, ale pro naši sešlou soběstřednost přece nové. Nový život království Božího je láska, jediná hodnota, která zkvalitňuje život pro vzkříšení k věčnosti pokoje a radosti u Boha. V pokoře stanula církev před mocí Boha živého a svátého. Neboť tato ochota budovat církev bez poskvrny a vrásky je vskutku Božím dílem. Bůh si nás presem svého Slova přitlačil k tomuto poznání a vyznání. Opravdu, Pán Bůh neustává, a pracuje o nás, na nás a pro nás. Toto poznání vtělené do sněmovního usnesení je zároveň soudem nás všech. Jestliže budeme přijímat usnesení IV. sněmu CČS celým srdcem, musí nastat v celé církvi velké přesuny a změny důrazů, způsobů, vztahů. Sněm není zavrcholením něJakého děni, po němž bychom mohli a směli svázat usnesení do knihy, založit do knihovny a s rukama v klíně nečinně vzpomínat. Je to počátek těžké práce. Sněm vložil na naše bedra břemeno. Načal zatěžkávací zkoušku. Chceme, nebo nechce^ me být církev? — Nejen zástupci naši na sněmu, ale my všichni? Nemají-li usnesení zůstat jen velkými historickými slovy, bude třeba velké vzájemné lásky, abychom si pomáhali vyzout dětské střevíčky měšťácké malosti, soběstředného podkuřování a kultu osoby, což potřísňuje bílý šat nevěsty Kristovy. Sněmem se celá církev přiznala k Ježíši Kristu jako nejvyšší autoritě. Domýšlejme všude toto rozhodnutí. Je to v církvi samozřejmé. Ale, že jsme se k tomu dnes přiznali, to není samozřejmé. To je dar Boží milosti. Jsme již schopni toho. Nyní jenom schází, dělat to. A půjde to, budeme-li mít vírů, láskou dělající. Ježíš Kristus je náš Pán. Na kazatelně, za stolem Páně, u předsednického stolku, v radě starších, všude, kde se církev schází — neboť to je podstata církve, že se schází — ať je Kristus prostřed nás — i to, a předně to, patří k podstatě církve. Ježíš Kristus tedy určuje způsob a směr služeb v církvi, nikoliv osoby posvěcené nebo neposvěcené. V církvi nemůže rozhodovat osobní prestiž, mocenský prostředek, zákulisní tajnost, osobní hledisko, škatulkováni podle záhadných receptů. Správa je služba, Pánu a lidem — lidem ke spáse — nikoli panství. Slovo Boží nesmí být v církvi, činící pokání, umlčováno lidským šepotem. Toto veliké přiznání se církve na sněmu k panství Spasitelovu se úvede ve skutečnost, když víra a milosrdenství se budou v našem denním životě, v našich stycích na půdě sborové i mimo ni, potkávat, a když spravedlnost Boží (milost, odpuštění) a pokoj dají si ,v nás políbení. Kdo nejsi schopen v lásce se podřídit Ježíši Kristu, a proto nemůžeš sloužit v milosrdenství a spravedlnosti k pokoji, kaj se u nohou Spasitelových, a opusť své místo. Vždyť usnesení sněmu volá nás všechny k odpovídání před celou věřící obcí. f ffidrnčánl PO naŠICH SBORECH Vzkříšení a život Je to nejmladší pražský sbor, tento strašnický, voní ještě celý úplnou renovací, novotou, a slovo o něm je jako drobnou ratolestí k výročí církve,, strašnický sbor je poslední v řadě, počínající Mikulášským chrámem. Byli jsme tu o Boží hod vánoční, uprostřed shromážděné obce, uprostřed koled i upřímného pokání; se všemi jsme byli u stolu Páně. Nepřišli jsme k cizím, neznámí k neznámým. Tváře nic neznamenají před nabídnutým chlebem Páně. Že jsme se pravděpodobně nikdy neviděli? Nuže, v této ranní chvíli Božího hodu zpíváme z jednoho zpěvníku a říkáme spolu jedno doznání hříchů i jedno vyznání víry. Jak bychom si mohli být cizí? Přišli jsme k vám jako k bratřím a sestrám. Děkujeme pěkně za přijetí, které dalo.našim představám za pravdu... Měla by nás přepadnout vlastně kdekterá tíseň, když vystupujeme do prvního letošního sněhu z tramvaje. Stojíme mezi dvěma hřbitovy: tím okolo mohutného hranolu strašnického krematoria a pak před tím, obkličujícím ze tří stran strašnický sbor dr. Karla Farského. Dotkne se vás, bezbranných proti této představě, pomyšlení na smrt. Dnes, v den Narození Páně, by to mohlo být tuze snadno nečasové a nevhod. Potom ty první kroky k sboru... Byl do nedávna hřbitovní kaplí dnes již nenepouiívaného německého evangelického hřbitova. Jdeme tedy k němu celým mlčícím hřbitovem. K jednotlivým hrobům neběží v sněhu jedna stopa Zato je do široka vyšlapaná hlavní cesta k prosvětleným skleněným dveřím sboru. Až sem, k tomuto pohledu a ke kříži uprostřed hřbitova by mohla trvat tíseň života, přepadeného věčně odmítanou myšlenkou konce. Ale tu nás vychvátí z polekaného mlčeni pastýřská koleda, prostá a radostná jak dětský úsměv, pravdivá ve své zvěsti a přesvědčující svou formou — vedle ní pak, vlastně nad ní, na vysoko rozpjatých ramenech kříže je zachraňující slovo: „Ich bin die Auferstehung und das Leben. Já jsem vzkříšení a život.” Věčně a všude platí toto Ježíšovo prohlášení, i tu na hřbitově, nad čerstvým sněhem, i ve chvíli vánoční jako kdykoliv jindy. Světlá a vysoká síň do čtverce, se sklem ve svém klenutém, stropě, je naplněna věřícími. Stojí a sedí tváří k stolu Páně, nad nímž je jiná zvěst: „Slovo Boží přebývejž ve vás, . ■.” Na pravé straně je busta Karla Farského. Přistupujeme k večeři Páně, kterou nám podávají dvě ženy, duchovní Němcová a předsedkyně rady starších Králová, Mezi přítomnými je hodně mužů, prravděpxidobně víc než v průměrném shromáždění našich sborů. Sloku písně, kterou jsme piočali zpívat ze zpěvníku sestry, jsme dozpívali ze zpěvníku muže, samozřejmě nabídnutého. Vlastní zpěvník necháváme zavřený. Oba chceme zpívat společně. ňovoříme pak o náboženské obci za zpěvu dětských koled, naposled zkoušených na sborovou slavnost. Samé počátky Strašnických jsou, brzy po založení církve, v rámci vršovické duchoímí spyrávy. Mezi strašnickými faráři, později ovšem, byl i pražský biskup dr. Miroslav Novák. A než si otevřeli tento pěkný sbor, koncem října loňského roku, konali dlouho svá bohoslužebná shromáždění v Domě osvěty na jedné z živých strašnických tříd. Nyní jsou šťastni ve svém čistém, světlém sboru, třeba na protějším konci tichého hřbitova. Měli byste je navštívit a pomodlit se s nimi.' • Dnes, o Božím hodu, budou odpoledne bohoslužby v jednom ze dvou dalších středisek náboženské obce, v Mécholupech. Z pozvání k účasti, které slyšíme, poznáváme, že Strašničtí rádi posílí svou návštěvou všecky mimo sídlo obce. A ještě jedno nesmíme smlčet: předsedkyně rady starších před z,právami sestry farářky popřála shromáždění radostných a požehnaných svátků, prostě a srdečně. Řeknete třeba, že na tom nic není, to že u vás také. Zaplať Pán Bůh za toto ujištění. My naproti tomu víme o obcích, kde vánoční pozdrav obstarává jen duchovní. Tak aspoň pro ně — je to milé a dobré. Ještě dnes, kolik dní po svátcích, za přání děkujeme a srdečně je opětujeme! v _____________________ ČESKÝ ZÁPAS KAŽDÝ DEN S PÄNEM První neděli v lednu se ve svých bohoslužebných shromážděních soustředíme nad textem 2. 118, 24 a Mat. 2, 1—11 na théma: „V Ježíši Kristu přišel den světla. Cesta církve československé.” Vstupme do nového roku opravdu s Písmem svátým v rukou i v srdcích. 7. ledna: Bůh silný můj ty jsi, protož slaviti tě budu, Bože můj, vyvyšovati tě budu. Ž. 118, 28 Taková je modlitba naše, Bože náš, na počátku nového našeho letopočtu. S důvěrou se k Tobě chceme obraceti a Tobě za vše děkovati, neboť Ty jsi náš Pán, Tvůrce i dárce spásy. Slaviti Tě chceme a před Tebou se snižovati, aby Tvé jméno bylo vyvýšeno. Posiluj naši viru, aby v radostí i v bolesti vždy Tebe před sebou viděla. 8. ledna: Kde je ten narozený král židovský? Viděli jsme totiž jeho hvězdu na východě a šli jsme se mu poklonit. Mat. 2, 2 Tak zaznamenává evangelium Matoušovo slova tří mudrců, kteří se do-' věděli o Ježíšově narození a nelito-' váli daleké cesty, aby se mu mohli poklonit a spatřit světlo značící směr nového věku a nového života. Sli za Ježíšem! Jak prostá a jednoduchá věta a kolik hlubokého smyslu v ní. I na-' še cesta v církvi československé, jejíhož vzniku dnes vzpomínáme, ne-' může být ničím jiným. Ti, kteří jí po lidsku upravovali první kroky, neměli jistě nic jiného na mysli než věrněji jít za Kristem. Je jen otázka, zda tak opravdu vždy činíme. 9. ledna: Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se velice. Mat. 2, 10 Radost naplnila srdce mudrců, když spatřili hvězdlu označující podle bilbí lické zprávy místo Ježíšova betlémského narození. Nejeh oni, ale každý, kdo se na své životní cestě potká s Kristem a přijme jej za svého Pána, je naplněn radostí. V tom je též smysl vyprávění o betlémské hvězdě. Ježíš je světlo našeho života. Slunce životodárnější než nejsilnější paprsky horského sluníčka. Ovšem jsou i takoví. kteří se toho slunce bojí, protože svítí příliš astře na jejich hřích. Tako-' vý byl i Herodes. Pak není jiné pomoci než se hříchu zřeknouti. Neboť utéci před tím světlem nelze. 10. ledna: Pravé světlo, které osvěcuje každého Člověka, byl ten, který přicházel na svět. Jan 1, 9 I Janovo evangelium přirovnává hned na počátku Pána Ježíše k světlu, které ozařuje každého člověka. Jan Křtitel o tom světle svědčil, Ježíš je ztělesnil. Je světlem, které pozvedá ze tmy hříchu a probouzí z malomyslné ospalosti. Burcuje spáče, který by pro-; spal i příležitost ke své spáse. Věřme, že i vznikem naší církve čekosloÝenské nás chtěl probudit k Tvárnějšímu svému následování,- -L 11. ledna: Ulf Kdo fiká, že je v světle, ale nenávidí svého bratra, je dosud ve tmě. I. Jan 2, 9 Všeho na světě lze zneužít a o nejkrásnějších věcech lze hovořit v naučených frázích. I o Pánu Ježíši jako o světle. Byli takoví lidé v církvích mnohdy a jsou i dnes. Jim patří slovo listu Janova. Bláhovče, který se ho-' nosíš, že již máš Pána Ježíše a že jsi v jeho světle, prokaž to svým poměrem k bližnímu. Dokud v tolě není dost lásky k člověku, nepoznal jsi Ježíše, kdybys stokrát o něm hovořil a žiješ dosud ve tmě. 12. ledna: Oblecte se v Pána Ježíše Kruta a neoddávejte se ftělesným sklonům, abyste hověli chtíčům. Řím 13, 14 I apoštol Pavel připomíná povinnosti toho, kdo přijal Ježíše Krista. Je nutno obléci se cele v Pána Ježíše, nechat se jím proniknout a žít novým životem. Odvrhnout skutky tmy a odít se světlem dne v lásce, snášenlivosti a pokoji. 13. ledna: Tento jest den, kterýž učinil Hospodin a protož radujme se a veselme se v něm. ‘ 2. 118, 24 Věříme a vyznáváme, Hospodine, že den, kdy jsi vyvolal k životu církev československou jako novou větev na stromě církve Kristovy, byl cvým dnem a z Tvé milosti zrozeným. Věříme, že Ty jsi vedl kroky, mysli i ruce těch, kteří jí dávali všechnu svou práci. Prosíme Tě, žehnej i nám, kteří jsme do jejích šlépějí vstoupili, abychom s Tvou pomocí a z darů Tvého Ducha budovali církev čistou a krásnou.