Český Zápas, 1960 (XLIII/1-52)
1960-01-07 / No. 1
£TRANA 2 [film. 8, 12—13) S potěšením a radostí shledáváme, že život, tento skvělý Boží dar, se stává ěím dále tím více středem zájmu a péče mnohých na tomto světě. Co všechno dělají lidé, vědci, lékaři, aby od kolébky život zachovali, posílili a prodloužili do nejdelší možné hranice! Kolik léků je dáváno na léčení běžných chorob a kolik péče je věnováno pacientu s těžkou chorobou, aby byl přece zachován při životě! I pacientům takřka ztraceným je dáváno vše, co potřebuji k úlevě. Věřící s vděčností přijímají tuto službu k vezdejšímu životu, neboť i když dobře vědí, že náš život pozemský je v rukou Božích, přece z plna srdce věří, že též z milosti a vůle Boží jest dáván lidem pokrok v léčení chorob a k udržení života na zemi. Vždyť tento časný život je zkouškou k životu, který zde na zemi se začíná a v Bohu své naplnění má. PovDlává-li Bůh k prodloužení tohoto života mnohé a mnohé, pak se jen radostně prodlužuje příležitost, aby se člověk pro život věčný osvědčil. Dlouhočekajlcl a trpělivý jest Hospodin a mnohého milosrdenství. Čeká na člověka až by se k Němu obrátil a život věčný, skrze Ježíše Krista daný, sobě získal. Má tedy, při vší své křehkosti, pozemský život svou cenu, ovšem jen tehdy, jestliže si člověk dříve či později uvědomí, ale raději dříve, že ne pouze od Boha je stvořen, ale k Bohu a že je-li od tohoto pramene života vzdálen, pak při vší své tělesné síle a plném zdraví, jest mrtev. Skutečný život je jen v obecenství s živým Bohem. Život jen „podle těla“ (Řím. 8, 12—13) jest i při všem zevnějším lesku jen skvělou bídou, neboť je tráva, která u večer schne podťata. Proto věřící mluví o jediném životě. Mají žít ve světle poslušnosti k Bohu, v Ježíši Kristu zjeveném, již v tomto konečném životě ve světě, aby pří jeho ukončení žili radostným životem před Bohem. Život konečný a život věčný jsou dvěma skvělými dary Božími, oba potřebné a nutné pro splnění zaslíbení Božích. Nemůžeme tedy podceňovat! náš časný život a nemůžeme považovali svět za trvale zlý. Nedávejme tento svět do protikladu k věčnému životu, neboť na tomto světě má již začinati svět kralování Božího, byť v plnosti sem nikdy nedošel. Proto uspořádáni života na zemi má být co nejblíže spravedlnosti království Božího, aby ony dva životy, život pozemský a věčný byly k sobě co nejvíce přiblíženy již zde, jak se v čase zcela stalo v Kristu Ježíši. Proto vytvoření lidské společnosti bez křiklavých třídních rozdílů a na konec beztřídní vůbec, osvobozeni člověka od posbírání jeho pracovních výsledků druhým člověkem a vybudování světa bez hromadného zabíjení, se setkává, ba musí setkávati i u věřících s plným pochopením a podporou, neboť i oni, byť z jiných zdrojů, budují a modlí se za podobný svět. Rozdíly mezi lidmi jsou a zůstanou, ovšem jsou setřeny pod vyhlídkou nového života a ve víře v tento nový život. Rozdíly, plodící hřích, rozdíly umělé, uměle postavené mizí a zůstávají rozdíly přirozené, dané, které však též jsou překlenuty podřízením hodnotě vyšší — a tou hodnotou je život. Buduje-li dnes společnosti spravedlivý a mírový svět, je to ve jménu vědeckého poznání a ve jménu života na této zemi. Budují-li křesťané ducha Kristova svět spravedlnosti a lásky, je to ve jménu Ježíše Krista a ve jménu slov jeho apoštola: „Již není Žid ani Rek, ani otrok ani svobodný, ani muž ani žena, vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. V Ježíši Kristu je uskutečňována pravá jednota věřících, v Jeho jménu mizí i přirozené rozdíly lidí. Křesťané, myslím ti skuteční a opravdoví, stojí tak po boku všech lidi dobré vůle na celém světě, přidávajíce k budování světa ještě svůj svět viry, lásky a naděje pro ty, kdož v něho věří a jak v Ježíši Kristu byl zaslíben i uskutečněn. K životu na této zemi přibližuji ve víře co možno nejblíže život věčný, život v úzkém a Život - .dar nejvzácnější PRVNÍ VZPOMÍNKOVÁ SHROMÁŽDĚNÍ V PRAZE Čtyřicáté výročí založení církve vede její věřící k společnému zamyšlení nad dosavadním dílem církve i k poděkování nad milostí a přítomností Pána církve uprostřed každodenního usilování o skutečný život víry a služebné lásky v církvi i v jejím každém jednptlívci. Jenom neustálé vědomi závislosti církve na jejím nebeském Otci a stejně trvalé vědomí odpovědnosti za církevní dílo, nám svěřené, může pomoci církvi k stále lepšímu a plnějšímu životu v Ježíši Kristu, ve víře, v lásce a naději. Od poled ne 25. prosince se sešli věřící z náboženských obcí Velké Prahy v Husově sboru v Praze-Nuslích, aby vzpomněli prvních českých bohoslužeb o vánocích 1919; byly konány tedy před 40 roky, sloužil je tehdejší katecheta v Nuslích Arnošt Šimšík a byly jedním z velmi reálných prvních kroků k založení československé církve. Vzpomínkové bohoslužby po čtyřiceti letech konal opět Arnošt Slmšík. Byl od té doby duchovním československé církve, jejím farářem 1 jejím biskupem. Po boku předsedy pražského okrsku, faráře K. Vodičky z Prahy III—IV, byl těm nejstarším připomínkou rychlého běhu času — i když někteří z nich oprávněně říkali, že se jim pří pohledu na bratra Arnošta Simšíka zdálo, jako by vánoční české bohoslužby byly před mnohem kratší dobou. Ve své promluvě vzpomněl bratr biskup Arnošt Slmšík především neustálé potřeby církve — pokání. Musíme si být vědomi, že jenom milostí Boží jsme, co jsme. Je na nás sdostatek provin a slabostí. Na všech. Bůh však neopouští své věrné — burcuje je neustále z vlažnosti víry a z lhostejnosti; vede je k zvěsti o Ježíši Kristu 1 k životu v Ježíši Kristu. Vzpomínkového shromáždění se zúčastnil, uprostřed naplněného sboru, patriarcha dr. Frant. Kovář, místopředseda ústřední rady Frant. Plechatý, který otevřel shromáždění úvodními slovy, pražský biskup dr. Mír. Novák a někteří pražští duchovní. Hudební vložky zpíval pěvecký sbor místní náboženské obce velmi dobře; je dnes nepochybně jedním, z nejlepsích pěveckých sborů pražských náboženských obcí. • V sobotu 2. ledna odpoledne byla ve smíchovském sboru dr. Karla Farského pobožnost, obrácená opět k jubileu církve. V jejím úvodu vzpomněl malostranský farář K. Vodička, předseda pražského okrsku, základních okolností, na nichž vznikala naše církev. Svědecky vypověděl o nadšení, které provázelo zakladatelskou generaci církve, duchovní i laiky. Připomněl, jak jistota víry jim umožnila vstup do církve, která jim nemohla zaručit začasté ani nejprostší živobytí a vyznal v závěru svou víru v novou generaci církve, v dnešní církev. Při pobožnosti zpívalo kolem desítky pěveckých sborů pražských náboženských obcí hudební vložky; mezi účastníky shromáždění, kteří naplnili prostorný sbor, byl opět patriarcha dr. Frant. Kovář a místopředseda ústřední rady Fr. Plechatý spolu s finanč. zpravodajem ústřední ra-: dy br. Sakařem. Obě první shromáždění byla vděčnou příležitostí k zamyšlení nad církví i nad milostí, kterou jí Pán Bůh prokazuje. LASS Tuto neděli počítáme jako první nedělí po Zjevepí Páně. Ukazuje nám na velkou milost, že můžeme vstupovat do domu Hospodinova. Čteme evangelium Janovo 1, 35—42 a Žalm 122, 1—9. NEDELE Veselím se z toho, le ml říkáno bývá: poldme do domu Hospodinova. (Žalm 122, 1) Dnes se zvláště veselíme, když jsme zváni do Božího domu. Naše sbory nás slavnostně vybízejí: Pojďme, ať oslavíme čas, kdy se Bůh sklonil k českému národu a vzbudil zde nové duchovní hnutí, plné touhy po opravdovém dělném náboženství. Pojďme, ať si ve sboru připomeneme, jak 1 mne a tebe Fán zavolal do československé církve! Pojďme, ať si společně připomeneme své první chvíle v církvil Pojďme, ať z našich rozjásaných modliteb a zpěvů zazní veškerá radost, veškerá vděčnost za duchovní dary, které nám Bůh za čtyřicet let v církvi dali P O N D £ L I ... i napomínáme vás, abyste milosti Boil nadarmo nebrali. 12. Korint. 6, 1) Byla to velká milost, že se nám dostalo víry, že jsme byli uvedeni do církve, že jsme si mohli vybudovat své sbory, že jsme mohli usednout do lavic vlastní modlitebny! Bohu buď za to dík! Ale nebereme tuto milost z Božích rukou bez vděčnosti, lehkomyslně? Jak mnozí naši věřící si neváží všeho toho dobra, které je jim v církvi nabízeno! Proto je nutné bratrské a sesterské napomínání. ÚTERÝ Pro dům Hospodina Boha našeho budu tvého dobrého hledali. (Žalm 122, 0) Od církve nelze ovšem jenom brát. Je třeba pro ni také něco činit. Co dobrého jsi vykonal pro svou církev československou? Přemýšlej o své církvi! Uvažuj, co prospívá církvi a co jí škodí! Přispíváš svým slovem, činem a mincí k budování církve? Podpíráš církev svou modlitbou? STREDA A uzřev Ježíše, an se prochází, řekl: A], Beránek Boži. (Jan 1, 36) Ale proč je třeba se starat o církev? Zde se totiž setkáš s Tím, který bude rozhodovat o tvém životě a o tvé smrti. Což se nebojíš smrti? Nebojíš se soudu? Církev tě uvádí k tomu, který ti pomůže. Hle, Ježíš Kristus, který snímá hříchy světa! I s tebe sejme tvé hříchy, abys byl klidný, až se jednou objevíš před Božím tribunálem. Čtvrtek Nalezli jsme Mesiáše, což se vykládá Kristus. (Jan 1, 42) Jaká je to radost říci: Máme svůj sbor! Jaká je to radost říci: Nalezli jsme Mesiáše! Můj život je v bezpečí. Také máš, sestro a bratře, tak hřejivý pokoj v srdci? Jako Ondřej Simonovi i my řekneme svým bližním o Ježíšovi. A přivedeme je k němu. PÁTEK Zádné.ho nedávajíce v ničem pohoršeni... (2. Korint. 6, 3) Ve společenství sboru jsou staří příslušníci a mladí příslušníci. Nejen podle věku, ale i podle doby své příslušnosti k církvi. Někdo už dlouho věří a někdo teprve uvěřil. Povzbuzujme se ve víře! Ti, kteří už mají mnoho du chovních zkušeností, ať s láskou poučují své nové bratry a sestry! Stane se někdy, že ten, kdo má být příkladem, stane se naopak pohoršením. Dávejme pozor,'ať nejsme pohoršením ve své církevní rodině! Ať také nejsme pohorše ním světu! Vždyť Pán praví: Běda tomu, skrze koho pohoršení pochází 1 SOBOTA Ale ve všem se chovajíce jako Boži služebnici... (2. Korint. 6, 4) Apoštol Pavel vypisuje ve verších 4.—10. rozmanité životní situace a uka zuje jak se v nich věřící má chovat. Zahleďme se do tohoto návodu! Kéž bvchom se jím dovedli řídit! Aby v církvi nebyl zmatek, slabost a hřích, ale aby v nás byla sila, láska a pokoj. A touto láskou, touto silou a tím pokojem abychom posloužili světu! Kéž i naše církev nese na sobě pečeť tohoto pravého Božího služebnictví! šťastném obecenství s Bohem, též život míru a pokoje. Tedy život a život. Oba jsou Božími dary, obou si vážíme, oba hájíme, oba potřebujeme, neboť pro věřícího se spojují v život jeden. Zánikem jednoho nastává skrze víru druhý. Ve víře a skutcích života mizí hráz mezi jedním a druhým. Ani tělesný zánik není tou hrází. V Ježíši Kristu je smrt a její nejvlastnější moc poražena. Zůstává život. Můžeme tedy nabídnouti a také přijmout! ruku všech, kdož solidárně, všichni se všemi, chtějí budovat život radostný a šťastný, život Dobra, Pravdy a Krásy. Pújdou-li pak lidé pospolu, ruku v ruce, bude-li bušit srdce všech jedním tepem pro svět míru a pokoje, pak to bude síla neporazitelná, která svůj cíl uskuteční. OTAKAR UNGERMAN ČESKÝ ZÁPAS Do dalšíeh desetiletí (Doknníení z 1. strany.) 3. Velikou hodnotou československé církve od počátku jsou silné presbyterní rysy jejího zřízení, to jest řízení života církve radami starších. Účast věřících na životě církve v odpovědných správních funkcích vychovala církvi mnoho uvědomělých a zdatných pracovníků. V prvních 26 letech svého života mělo zřízení církve silné znaky episkopálně presbyterní. Biskupové měli v církvi oproti ostatním věřícím údům silnou moc a převahu tím, že byli doživotně voleni. Novelisace ústavy v r. 1946 tuto výsadu biskupů zrušila a tím posílila presbyterní ráz zřízení československé církve. Touto strukturou se církev vědomě, z vůle věřících, odklonila od zřízení církve římské, od níž se oddělila po marných snahách modernistů očisiit církev římskou od duchovního násilí a od mocenského zkažení církve Kristovy v ní. Jestliže v římské církvi je papež ve svých úředních úkonech neomylný a tedy nekritizovatelný, Jestliže biskupský úřad je zde m Kristovy pravdy a moci, jestliže církev zde znamená totéž co hierarchie, pak v československé církvi není takové neomylností a moci kteréhokoliv biskupa a církví se tu rozumí obecenství celé věříc! církve. V nejvyšším správním orgánu církve — ústřední radě — nemá podle ústavy bis kup a biskupský sbor žádné vyšší funkce nebo moci oproti ostatním členům, tím méně oproti ústřední radě jako celku. Také od ostatních kněží se biskup neliší nějakým zvláštním svěcením a tedy vyšší kněžskou mocí, nýbrž jen správní dozorčí funkcí. Kněžství vůbec náleží církvi jako celku a jednotlivým osobám je jen zástupně svěřováno. Československá církev stojí na základě obecného kněžství. Tato novozákonní pravda je zde stále lépe chápána. Lajčtí pracovníci v církvi si stále více uvědomují, že obecné kněžství neznamená právo uplatňovat proti kněžím z profese osobní vůli a přesvědčení, nýbrž, že je to závazek kněží i nekněží uplatňovat jen a jen pravdu Ducha Kristova v osobním sebezapření a sloužit věrně Kristu. Církev má již také celou řadu hospodářských a finančních odborníků, kteří jsou si vědomí, že značná moc, která je jim hospodářskou a finanční funkcí v církvi svěřena, nesmějí sloužit k prosazování soukromých ideologických nápadů, k potlačování jednotil vých snah a osob nebo k protěžování jiných libovolných zájmů. Presbyterní zřízení je reformačním dědictvím v československé církvi a je ve shodě s obrazem ži-vota Kristovy obce v Novém zákoně. Totéž platí o ustanovení ústavy, že základní jednotkou života a zřízení církve je náboženská obec. 4. S presbyterním zřízením, s odmítnutím neomylnosti papeže a moci hierarchie souvisí nedogmatičnost československé církve, vyjadřovaná od počátku prohlašováním nejvyšší normy Ducha Kristova ve víře 1 životě církve. Theologicky je stanovením této nejvyšší normy vyjádřeno poznání, že vlastním Božím Slovem není ani dogma ani výrok papeže nebo biskupů ani kniha a text bible, nýbrž Písmem a živým slovem církve zvěstovaný Ježíš Kristus sám. Tento Ježíš Kristus však není pouhou literární postavou bible, nýbrž je to živý Pán církve, který skrze svědectví Písma a zvěst církve vede a oživuje své věrné jako Duch. V československé církvi není poslední instancí ve věcech víry a života, díla a učení žádný Člověk a žádný úřad, nýbrž Ježíš Kristus sám §vým Duchem. Každý má právo k ňěmu se odvolat a každý obžalovaný má právo být usvědčen z popření Ducha Kristova. Tomuto právu věřícího křesťana v československé církvi i právu církve proti škůdcům evangelia slouží všechny církevní řády. Duch Kristův vylučuje osobní libovůli a mocenské přesvědčování lidí. Duch Kristův je principem pravdy, lásky a řádu v československé církvi. 5. Druhou stránkou normy Ducha Kristova je v československé církvi od počátku stejně důležitá zásada křesťanské svobody svědomí. Hned v provolání o založení církve byla tato zásada právem prohlášena v životě církve za stěžejní. Na tom nemění nic skutečnost, že to bylo popíráno od odpůrců církve a že v církvi samé byla zásada svobody svědomí v mjnulosti často nesprávně vykládána. Právě pro zásadu svobody svědomí patří československá církev mezi církve svobodné, to jest nehierarchické a nedogmatické. Křesťanská svoboda svědomí nesmí být vymýcena ze života československé církve, nemá-li být zničen základní charakter této církve jakožto svobodné. Svoboda svědomí znamená poslušnost Ducha Kristova proti všem lidským autoritám v církvi, pokud Duchu Kristovu odporují. Svoboda svědo'ií však znamená také právo a povinnost vzájemné bratrské a otevřené kritiky před celou církví. Norma Ducha Kristova a zásada svobody svědomí vylučují zastírání pravdy a pravého stavu věcí v církvi před církevním obecenstvím. Umlčování svobody svědomí v minulosti československé církve se vždy projevovalo jako umlčování svobodné kritiky. Kdykoliv k tomu v církvi došlo, vždy se církev duchovně rozkládala. Kdykoliv v církvi není možná kritika, roste vláda libovůle a hříchů a je utlačena pravda spravedlnost, místo vysokých měa řítek ducha nastupuje pouhá církevní moc a šikovnost. Proto si československá církev bude musit i v budoucnosti zásadu svobody svědomí ve svém nitru stále znovu vybojovávat a zajišťovat. Neboť Kristův Duch může být poznán a žít jen ve svobodném svědomí a ve svobodné církvi. Všichni, kdo jsme se mohli podílet na duchovním obecenství československé církve a na jejích vzácných duchovních darech v minulých desetiletích, stojíme v těchto dnech v pokorné vděčnosti před svým Pánem. Děkujeme i za to, že jsme se mohli osobně zúčastnit duchovních zápasů o pravou tvářnost jeho, Kristovy, církve v církvi československé. Děkujeme i za rány a protivenství, jichž se nám v těchto zápasech dostalo a jimiž si nás Pán vedl k větší pokoře, lásce, věrnosti a pravdivosti. Vyznáváme svou víru, že československá církev přes všechny svoje chyby, prorady a slabosti ve službách evangeliu je v očích Pána církev krásná. Tak ji ve své víře a na základě zkušeností vidíme také my, kdo jí sloužíme ve jménu Páně. Ty, kdo svou církev opravdu milují, mohlo by od ní odtrhnout jen to, že by sama ztratila své poslání ve službách evangeliu, že by sama odhodila svou věrnost svým ústředním principům, že by sama zradila Krista. To nesmíme nikdy dovolit. S nadějí jdeme vpřed do dalších desetiletí života a práce československé církve. Jsou před námi veliké úkoly dalšího prohloubení a zvroucnění života církve i účinného zvěstováni a uskutečňování evangelia v budoucím světě, který spěje k netušeným možnostem lidského rozvoje, k automatizaci a atomické mírové technice, ale také ke stále většímu odnáboženštění. Hlavní otázkou československé církve v příštích desetiletích pravděpodobně bude, jak prokazovat a uskutečňovat pravdu evangelia Kristova v odnáboženštěném světě. Řešení této veliké otázky nebude možné bez skutečné, silné Kristovy lásky v našich srdcích vůči dnešnímu 1 budoucímu odnáboženštěnému člověku. zdenEk trtik