Český Zápas, 1961 (XLIV/2-52)
1961-01-12 / No. 2
Brosch 6o-toľ-& -m, ä *■••■<• U Jrj R O C N 1 K X L I V. — CISLO 2. — CENA 50 HALES D. — 12. LEDNA 1801 Drobty z vánočního stolu Se schnoucím a opadávajícím Jehličím vánočního stromu a s prázdnými misami vyprchává I vůně vánočních svátků. Byla ve vzduchu Již dávno před svátky, intensivně naplnila naše domovy o hlavních svátcích a nyní se pomalu proměňuje v obyčejné aróma všedních dni. Co se Jen lidé, pospíchající přeplněnými předvánočními ulicemi a proudící rušnými obchody, nasháněli, co se Jen hospodyňky nastaraly v přípravných pracích a úklidech. Nyní však už záře pohasla 1 na těch posledních stromcích a všední dny vystřídaly dny sváteční. Dárky, které překvapily a potěšily svou novosti a neočekávanostl, se pro* měnily ve všední běžné předměty. Odpočaté údy, plné sváteční stoly, ra dost z obdarováni, chvíle klidu a odpočinku v rodinném prostředí, plném pohody, to vše mělo a má svůj smysl a musíme si toho vážit i umět tyto dary plně ocenit v běhu všedního života. Nemělo by však smysl, aby toto vše bylo Jen na chvíli a Jen někde a bylo záhy vystřídáno opačnou realitou v ostatních dnech roku. Celá země by mohla být naplněna pokojem a blahobytem všech lidi, mírem a láskou, a to je také cí všeho dobrého lidského snažení, jež právě o vánocích dovedeme plně ocenit. Křesťanovo srdce však ví, že o vánocích se děje Ještě mnohem vice. V ty dny celý křesťanský svět slaví narozeniny svého Pána a Spasitele. Narodil se Kristus Pán, zni v chrámech, v rodinách, v Jednotlivých srdcích. Co se to stalo, když na svět přišel Ježíš Kristus? Ve dnech, kdy my dnes slavíme vánoce, slavlvali dříve lidé slunovrat a ve spojení s ním pohané slavlvali na- Tozenf všelijakých bohů. Slunovrat, to bylo něco přesvědčivého. Vždyť od 21. prosince každým dnem slunce, světla, tepla a dne viditelně přibývá. Narozeniny bohů se však pro život člověka neprojevily viditelně. I to, že se narodil Ježíš Kristus, nemusí znamenat vůbec nic a může znamenat velmi mnoho, ba všechno pro lidský život. Před narozením Ježíšovým proroci zvěstovali, že vykoupení se k lidu navrátí, bude věčné veselí, zármutek a utrpení uteče. (Iz. 35/10). Izraelský lid věřil, že Bůh přijde se svo-u pomoci, pomstou a soudem do jeho trampot, válek, poroby i nespravedlnosti a bídy. Ruka Hospodinova bude potom panovat spravedlivě, k blahu a radosti všeho lidu. Lid měl ovšem připravit cestu této budoucí skutečnosti. Měl urovnat vše, co bylo z lidské viny pokřiveno, měl shladit rozdíly, napravit křivdy, očistit srdce, proměnit se. Lid rozuměl dobře příslibům hojnosti a blahobytu, radosti a veselí, spravedlností a pokoje, rozuměl zvěsti o vítězství a o potření nepřátel. A přece Jeho porozumění nebylo plné. Líd vypovídal o svém Hospodinu Jako o reku udatném a bojovníku silném, a mocném, a proto očekával, že jeho poslaný posel bude rovněž udatný bojovník, válečník, politik, panovník. Krá'ování Boží si tento lid nedovedl Jinak představit, než Jako kralováni lidské, se vším, co lidská moc s sebou nese. Přeslechl prorocký hlas o tom, že Spasitel nebude ani křičeti ani se vyvyšovat!, ani zevně nebude jeho hlas slyšet, třtiny nalomené nedolomí a kouřící len neuhasí, bude to muž utrpení, bolesti, oběti. Proto také tak mnozí přehlédli, když skutečně přišel na svět. Narodil se v chudobě, na místě nenáležitém, bez znamení moci a slávy. Neměl meč a přece otřásl královskými trůny a bude vždy otřásat mocí despotů. Neměl kněžský ornát, a přece sloužil Bohu a lidem Jako nikdo před ním a nikdo po nám a otřásl veškerou církví a falešnou zbožnosti a bude vždy otřásat lidským náboženstvím. Teprve jeho život a působeni mezi lidmi, především však jeho oběť na kříži probudila víru. Víra otevřela oči mnohým a teprve ona připojila v evangelnl zvěsti k chudým jeslím v betlémské stáji zástupy, mudrce i krále. Ježíš — dítě — budí jako každé bezmocné a nevinné dětství úsměv v tváři a dojetí v srdci. Ježíš Kristus způsobuje, že v jeho dětství vidíš všechny chudé a hladové dětí a rodiny bez přístřeší na celém světě a že to vidíš nikoliv jako trvalou samozřejmost, nýbrž jako nemoc, společenskou nepravost, zlo, proti němuž je nutno zápasit. Králové, přicházející za betlémskou hvězdou, se sklánějí před jeslemi. Není absurdnějšího obrazu v dějinách. Král v posici kajlcníka, hledače pravdy, který si uvědomuje hranice své moci a uznává moc pravdy á lásky nad sebou, přestává být králem. Ježíš nezůstává dítětem. Před dospělým se králové nesklánějí dobrovolně a vědomě. Ježíš roste ke kříž)/ Stává se mužem, plným lidskosti a porozumění pro lidský hřích a bídu, ale 1 plným spravedlnosti e přísnosti v boji proti tomuto hříchu a zlu. Zasahuje tak do všeho života. Nikoliv zevně a halasně, ale všude tam, kde se lidé rozhodli ho následovat. Mocní a bohatí poznali brzy nebezpečí, které s ním pro ně do světa přišlo. Proto se raději spojili s jeho církví a oslabili ji bohatstvím a mocí. Ježíšův soud přenesli do zásvětna, jeho spravedlnost odložili do nedohledna, z Ježíše učinili nadpozemskou bytost a cestu k ní zatarasili zmatením lidských mysli a všelijakými náboženskými rekvisitami, často i těmi jesličkami v chudém chlévě. Blýskavá náboženská relikvie, obalené v růžové vatě, je pro lidi pěknou hračkou, pro majitele zdrojem zisku, vůči bídě a zlu ve světě je však naprosto neškodná. Proto namnoze je to jen drobeček, který někdy křesťanství nabízí člověku místo bohaté hostiny, kterou v Ježíšovi člověka obdaroval Bůh sám. Všechny vyzdobené chrámy světa, všechno světlo svěc a vůně kadidla, zpěvy a legendy o Kristu mohou být jen nepatrným drobtem s vánočního stolu, nežije-li lidstvo v lásce a spravedlnosti, radosti a pokoji, v Boží pravdě. Z drobtů se však žít nedá. Proto velká část křesťanstva jen živoří a je to patrné na víře, lásce, nadějí, na o lidském soužití ve světě. Vždyť právě těchto vánocích museli mnozí „křesťané“ vstát od svých rodinných stolů, vzít ma rozkaz do ruky zbraň a jít zabíjet lidi jiného národa nebo jiného politického přesvědčení. mnozí nemohli ani zasednout k váA nočním stromům. Byli vyhnáni do svátečních nocí a do saharské pouště, aby vyzkoušeli smrtonosnou a ničivou sílu třetí atomové pumy. Možná, že tímto činem chtěli francouzští politici a válečníci dodat vánočním svátkům většího světla, než jaké vzešlo před věky nad Betlémem. S lítostí a pohoršením hledíme k francouzským vojákům, kteří po vyslechnutí vánočního evangelia musí jít vraždit Alžířany! Jsme pohoršeni nad těmi, kteří pro krví zbrocené akcie a majetky musí vraždit v cizích vzdálených zemích Asie, Afriky, Ameriky. Němečtí, američtí, vatikánští a jiní samozvaní ochránci křesťanství si v těchto časech snad ani neuvědomují, jak málo mají na sobě křesťanského a jak málo se podobají svému Pánu, o jehož narození v těchto dnech slyšeli. Nelze se zbraní v ruce, v papežské tiaře, s akciemi v kapsách a v nedobytných tresorech sloužit Tomu, jehož moc se nepodobá moci králů a pánů tohoto světa, nelze být mluvčím a dokonce ochráncem Toho, kdo sám ani třtinu nalomenou nedolomil, lnu kouřícího neuhasil, jenž nekřičel, ani se nevyvyšoval. Jeho pečeť nesli na sobě jen ti, kteří se nespokojili pouze drobečky zvěsti o Něm, ale následovali Ho celým srdcem svým a celým životem. JPokračování na str. 2./ Za Kristem Za světlem napřahuji ruce, za světlem tápu. Pavučinami svých provin se deru, pavučinami a prachem se dusím, v smutném šeru. Spínám své ruce k modlitbě, vzpínám srdce. Jsem jediná, nesmírná prosba. čekám, odpoví-ll ml smilování, nebo hrozba. Vzepjatou ruku vzal do své Pán, mé Světlo. Držím se pevně, však už ne zoufalá. Je se mnou a přede mnou, Pán můj Kristus, v nějž jsem doufala. KVÉTUŠE SVANCAROVA OBRAZ VZKŘÍŠENÉHO KRISTA V KNÉŽIŠT! V STAROMĚSTSKÉM CHRÁMU SV. MIKULÁŠE V PRAZE K ČLÁNKU Dr. V. KADERÄVKA BIBLICKÉ FRESKY V MIKULÁŠSKÉM CHRÁMU , ľ r*3» « ui » •■> v., <- 1*4* *. BIBLICKÉ FRESKY V PRAŽSKÉM MIKULÁŠSKÉM CHRÁMU V jednom z loňských čísel Českého zápasu byl otištěn obraz z našeho pralského chrámu sv. Mikuláše na Starém Městě — Evangelista píšící své dílo. U jeho nohou orel, nebe otevřené v plné záři. Obraz symbolizuje panovo evangelium a je umístěn na čelném místě nad kazatelnou, na jednom z hlavních sloupů nesoucích mohutnou klenbu kopule, jen janovo evangelium zná symbol světla pro označení livota v Bohu, o němž svědectví vydal Kristus. „A to světlo v temnotách svítí, ale tmy ho neobsáhly.“ IJ. 1, 5.) Orel pak značí touhu povznést, se k světlu, k duchovním výšinám. Na každém ze čtyř sloupů chrámu Je obraz jednoho evangelisty a v čele chrámu v kněžišti je obraz vzkříšeného Krista podle slov Zjevení Janova 22, 12n.: „A aj, přijdu brzo, a odpldta má se mnou, abych odplatil jednomu každému podle skutků jeho. Já jsem Alfa í Omega, počátek í konec, první í poslední. Blahoslavení, kteří zachovávají přikázání jeho...“ Obraz má svou výtvarnou hodnotu a nebyl dosud prozkoumán odborně; na jeho místě býval umístěn obraz Marie pod křížem od Spillara. Tento dobový obraz z l. světové války byl za revoluce 1945 velmi poškozen a pod ním byl pak objeven zřejmě původní obraz, vévodící celému kněžišti. Špillarův obraz byl opraven a, je zatím uložen jinde. Jako dobový obraz z let po 1. světové válce je nyní po stránce náboženské bezcenný. Petr Assam, bavorský význačný malíř 1. pol. XVIII. století, měl Jistě šťastnou myšlenku, vyzdobit hlavní místa chrámu biblickými obrazy. Staré symboly, které se zde objevují ve výtvarném pojetí, nejsou dány libovolně, ale jsou určeny slovy Písma ze Zj. 4, 6—7: „ ... a vůkol trůnu bylo čtvero zvířat... a zvíře první podobné bylo lvu, a druhé zvíře podobné teleti, a třetí zvíře mající tvářnost jako člověk, a čtvrté zvíře podobné orlu letícímu.“ Tyto symboly Jsou vzaty ze Starého zákona Iz. 6, 1—3, Ez. 1, 4—28. Evangelium Matoušovo je na obraze znázorněno píšícím starým mužem, u jehož nohou je okřídlená postava dítěte, člověka. Jemu je určena zvěst Božího slova, apoštolské svědectví o Bohu, přijaté od Ježíše Krista. Symbol dítěte pro toto evangelium byl vybrán snad i proto, že toto první evangelium v Novém zákoně má dvě úvodní kapitoly o dětství Pána Ježíše. Evangelium Markovo: malíř namaloval píšícího muže a u jeho nohou lva. Podle Zj. 5. 5 je lev symbolem Mesiáše. Je též starým erbovním znamením, váženým u všech národů. U nás to byl symbol Přemyslovců a l proto se dostal do státního znaku Jod r. 1204J, Předtím tam byla orlice. Zda Je zde souvislost těchto státních znaků se starými znaky evangelií, je těžko doložit. Ve starých textech Písma se , úvodem k jednotlivým evangeliím symboly vždy objevují: Lev?'okřídlené dítě, okřídlené tele, orel. Evangelium Lukášovo je znázorněno opět píšícím mužem, evangelistou: u jeho nohou Je okřídlené tele. Bývá uváděno v souvislost s podobenstvím všeobecně známým — O marnotratném synu, které se vyskytuje pouze v tomto evangeliu. Tučné tele bylo zabito k poctě navrátivšího se marnotratného syna. Tato oběť měla v starozákonním kultu důležitou úlohu. / na kazatelně jsou v pozlaceném dřevě postavy evangelistů. Výtvarná krása obrazů jak v kněžišti, tak na sloupech je, bohužel, zastiňována křišťálovými lustry, které nešťastně řeší osvětlení chrámu a porušují architektonickou krásu především hlavní kopule i také výtvarného díla malířského. Je proto oprávněným požadavkem historiků umění, aby při vhodné příležitosti, snad při vnitřních opravách chrámu, byly lustry sejmuty a opatřeno nepřímé osvětlení, které by výtvarnou výzdobu chrámu ukázalo v plné kráse. Poslouží se tak i památce umělců, kteří před staletími krásu chrámu vytvářeli a jimž patří naše vděčnost, že můžeme se ještě dnes těšit z jejich díla. Dr. VÄCLAV KADEŘÁVEK J* j f* * Mírové soužití Každý, kdo s rozumem «leduje vývoj mezinárodní situace, musí doznat, Se není jiné cesty k trvalému míru, >nez politika mírového soužití. „Lidstvo dnes má jedinou volbu — mírové soužití. Alternativou míru může být jen vyhlazovací válka — a Amerika má, co ztratit, já osobně nehodlám ztrácet, co mám.“ Tato střízlivá slova amerického průmyslníka Cyruse Eatona, známého z jeho setkání s N. S. Chruščovem, svědčí o tom, že naštěstí jsou i v Americe realisticky myslící lidé, kteří se staví více či méně kladně k mírovému soužití. Je tu však imperialistický kapitál, který se bojí mírové soutěže se státy tábora socialismu a snaží se přímo násilně brzdit jejich mírový rozvoj a obnovit svou moc. Přiklad Kuby z poslední doby mluví za všechno. Proto imperialisté usilují přenést soutěžení dvou společenských řádů do oblasti válečných příprav a do oblasti rozvoje vojenské techniky. Proto sabotují otázku odzbrojení, zatímco socialistické země jsou „proti soutěžení v šíleném zbrojení“. (Chrušěov). Od počátku existence Sovětského svazu vnucují imperialisté socialistickým zemím svou „soutěž“ v rozvoji vojenské techniky a vůbec vojenské připravenosti, aby v ní byli nakonec sami poraženi v právě poslednlcn letech ohromnými úspěchy sovětské vědy a techniky, především raketové. Pomocí studené války chtějí udržet své posice, brzdit mírový rozvoj zemí a bránit pronikání socialistických idejí k lidu jejich zemí. Je-li mírové soužití Jedinou cestou k trvalému míru, jak si je máme před-: stevit? Mírové soužití znamená především nevměšováni do vnitřních záležitostí jiných zemí. Mnohokrát zdůraznil N. S. Chrušěov, že státy, v nichž vládnou rozdílné ideologie, musí nicméně žít navzájem v míru a uskutečňovat mírové soužití. Soustava kapitalistická a socialistická mají se soustředit na soutěžení, při němž každá strana bude ukazovat lidem své přednosti. Války jako prostředek řešení sporů musí být a budou vyloučeny. V mírovém soužití se pak jasně ukáže síla a přitažlivost socialistické hospodářské soustavy. Je naprosto neodpovědné prohlašovat politiku mírového soužití za komunistickou propagandu, jak to např. činí známý americký filosof Sidney Hook, který označuje heslo mírového soužití za „klam, maskující nespočetné kampaně pronikání a propagandy“, jimiž prý se Sovětský svaz snaží zničit „svobodné" lidské společnosti. Celému světu však je s dostatek známa ona americká „svoboda", v niž jsou ubíjeni a pronásledováni lidé jen proto, že mají jinou barvu pleti a v níž ve stínu luxusních mrakodrapů milióny nezaměstnaných hladovějí a živoří. Zásada mírového soužití není snad nějakým konjunkturálním heslem, ale jediným prostředkem k záchraně míru a života na světě. Politiku mírového soužití důsledně provádí Sovětský svaz od začátku .svého vzniku, jak o tom svědčí i slova Lenina: „Ať nás američtí imperialisté nechají na pokoji, my je na pokoji necháme.“ Základní příčinou, proč imperialističtí politikové zamlžují otázku mírového soutěžení a soužití, je skutečnost, že se kapitalisté bojí o osud svého řádu. Gen. tajemník NATO Spaak šel dckonce tak daleko, že prohlásil zásado mírového soužití „Chruščovovým ďábelským heslem“ (!). V takových názorech se obráží bezradnost politiků, kteří vidí, že světová kapitalistická soustava je zachvácena hlubokým procesem úpadku a rozkladu. A právě proto, že imperialisté odmítají ideu mírového soutěžení a tím se staví negativně i k zásadě mírového soužití, nesmí ustat zápas proti studené válce a za všeobecné a úplné odzbrojení. Buď mírové soužití — nebo ničivá válka, tak stojí dnes problém. Lidé toužící po trvalém míru si uvědomují, že tento mír nebude lidstvu darován. Již dnes je třeba vynutit si odzbrojení, odvrátit nebezpečí atomové^války a prosadit zásady mírového soužití. Proto mírová politika Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí, která vychází ze zájmů všech národů, má podporu mírumilovných lidi celého světa. Má samozřejmě bezvýhradnou podporu všech opravdových křesťanů, kteří se rozhodně distancují od tzv. „nukleárních křesťanů“, kteří hrubě zprofanovali Kristovo učen? lásky a pokoje, a proto „nervózně přešlapují před dvéřmi síně, kde zasedá Lidový soud dějin“ (Alexej Tolstoj). ANTONÍN HANZAL