Český Zápas, 1961 (XLIV/2-52)

1961-01-12 / No. 2

Brosch 6o-toľ-& -m, ä *■••■<• U Jrj R O C N 1 K X L I V. — CISLO 2. — CENA 50 HALES D. — 12. LEDNA 1801 Drobty z vánočního stolu Se schnoucím a opadávajícím Jehli­čím vánočního stromu a s prázdnými misami vyprchává I vůně vánočních svátků. Byla ve vzduchu Již dávno před svátky, intensivně naplnila na­še domovy o hlavních svátcích a nyní se pomalu proměňuje v obyčejné aró­ma všedních dni. Co se Jen lidé, pospíchající přeplněnými předvánoč­ními ulicemi a proudící rušnými ob­chody, nasháněli, co se Jen hospodyň­ky nastaraly v přípravných pracích a úklidech. Nyní však už záře pohasla 1 na těch posledních stromcích a všední dny vystřídaly dny sváteční. Dárky, které překvapily a potěšily svou novosti a neočekávanostl, se pro* měnily ve všední běžné předměty. Odpočaté údy, plné sváteční stoly, ra dost z obdarováni, chvíle klidu a od­počinku v rodinném prostředí, plném pohody, to vše mělo a má svůj smysl a musíme si toho vážit i umět tyto dary plně ocenit v běhu všedního ži­vota. Nemělo by však smysl, aby toto vše bylo Jen na chvíli a Jen někde a bylo záhy vystřídáno opačnou rea­litou v ostatních dnech roku. Celá ze­mě by mohla být naplněna pokojem a blahobytem všech lidi, mírem a lás­kou, a to je také cí všeho dobrého lidského snažení, jež právě o vánocích dovedeme plně ocenit. Křesťanovo srdce však ví, že o vánocích se děje Ještě mnohem vice. V ty dny celý křesťanský svět slaví narozeniny své­ho Pána a Spasitele. Narodil se Kris­tus Pán, zni v chrámech, v rodinách, v Jednotlivých srdcích. Co se to stalo, když na svět přišel Ježíš Kristus? Ve dnech, kdy my dnes slavíme vánoce, slavlvali dříve lidé slunovrat a ve spojení s ním pohané slavlvali na- Tozenf všelijakých bohů. Slunovrat, to bylo něco přesvědčivého. Vždyť od 21. prosince každým dnem slunce, světla, tepla a dne viditelně přibývá. Naro­zeniny bohů se však pro život člo­věka neprojevily viditelně. I to, že se narodil Ježíš Kristus, nemusí zname­nat vůbec nic a může znamenat velmi mnoho, ba všechno pro lidský život. Před narozením Ježíšovým proroci zvěstovali, že vykoupení se k lidu na­vrátí, bude věčné veselí, zármutek a utrpení uteče. (Iz. 35/10). Izraelský lid věřil, že Bůh přijde se svo-u pomo­ci, pomstou a soudem do jeho tram­pot, válek, poroby i nespravedlnosti a bídy. Ruka Hospodinova bude potom panovat spravedlivě, k blahu a ra­dosti všeho lidu. Lid měl ovšem při­pravit cestu této budoucí skutečnosti. Měl urovnat vše, co bylo z lidské vi­ny pokřiveno, měl shladit rozdíly, na­pravit křivdy, očistit srdce, proměnit se. Lid rozuměl dobře příslibům hoj­nosti a blahobytu, radosti a veselí, spravedlností a pokoje, rozuměl zvěsti o vítězství a o potření nepřátel. A pře­ce Jeho porozumění nebylo plné. Líd vypovídal o svém Hospodinu Jako o reku udatném a bojovníku silném, a mocném, a proto očekával, že jeho poslaný posel bude rovněž udatný bo­jovník, válečník, politik, panovník. Krá'ování Boží si tento lid nedovedl Jinak představit, než Jako kralováni lidské, se vším, co lidská moc s sebou nese. Přeslechl prorocký hlas o tom, že Spasitel nebude ani křičeti ani se vyvyšovat!, ani zevně nebude jeho hlas slyšet, třtiny nalomené nedolo­mí a kouřící len neuhasí, bude to muž utrpení, bolesti, oběti. Proto také tak mnozí přehlédli, když skutečně přišel na svět. Narodil se v chudobě, na místě nenáležitém, bez znamení moci a slávy. Neměl meč a přece otřásl královskými trůny a bude vždy otřá­sat mocí despotů. Neměl kněžský or­nát, a přece sloužil Bohu a lidem Jako nikdo před ním a nikdo po nám a otřásl veškerou církví a falešnou zbožnosti a bude vždy otřásat lid­ským náboženstvím. Teprve jeho život a působeni mezi lidmi, především však jeho oběť na kříži probudila ví­ru. Víra otevřela oči mnohým a te­prve ona připojila v evangelnl zvěsti k chudým jeslím v betlémské stáji zá­stupy, mudrce i krále. Ježíš — dítě — budí jako každé bezmocné a nevin­né dětství úsměv v tváři a dojetí v srdci. Ježíš Kristus způsobuje, že v jeho dětství vidíš všechny chudé a hladové dětí a rodiny bez přístřeší na celém světě a že to vidíš nikoliv jako trvalou samozřejmost, nýbrž ja­ko nemoc, společenskou nepravost, zlo, proti němuž je nutno zápasit. Králové, přicházející za betlémskou hvězdou, se sklánějí před jeslemi. Není absurdnějšího obrazu v dějinách. Král v posici kajlcníka, hledače prav­dy, který si uvědomuje hranice své moci a uznává moc pravdy á lásky nad sebou, přestává být králem. Ježíš nezůstává dítětem. Před dospělým se králové nesklánějí dobrovolně a vě­domě. Ježíš roste ke kříž)/ Stává se mužem, plným lidskosti a porozumění pro lidský hřích a bídu, ale 1 plným spravedlnosti e přísnosti v boji proti tomuto hříchu a zlu. Zasahuje tak do všeho života. Nikoliv zevně a halas­ně, ale všude tam, kde se lidé roz­hodli ho následovat. Mocní a bohatí poznali brzy nebez­pečí, které s ním pro ně do světa přišlo. Proto se raději spojili s jeho církví a oslabili ji bohatstvím a mocí. Ježíšův soud přenesli do zásvětna, je­ho spravedlnost odložili do nedohled­na, z Ježíše učinili nadpozemskou by­tost a cestu k ní zatarasili zmatením lidských mysli a všelijakými nábožen­skými rekvisitami, často i těmi jeslič­kami v chudém chlévě. Blýskavá ná­boženská relikvie, obalené v růžové vatě, je pro lidi pěknou hračkou, pro majitele zdrojem zisku, vůči bídě a zlu ve světě je však naprosto neškod­ná. Proto namnoze je to jen drobe­ček, který někdy křesťanství nabízí člověku místo bohaté hostiny, kterou v Ježíšovi člověka obdaroval Bůh sám. Všechny vyzdobené chrámy světa, všechno světlo svěc a vůně kadidla, zpěvy a legendy o Kristu mohou být jen nepatrným drobtem s vánočního stolu, nežije-li lidstvo v lásce a spra­vedlnosti, radosti a pokoji, v Boží pravdě. Z drobtů se však žít nedá. Proto velká část křesťanstva jen živoří a je to patrné na víře, lásce, nadějí, na o lidském soužití ve světě. Vždyť právě těchto vánocích museli mnozí „křesťané“ vstát od svých rodinných stolů, vzít ma rozkaz do ruky zbraň a jít zabíjet lidi jiného národa nebo jiného politického přesvědčení. mnozí nemohli ani zasednout k vá­A nočním stromům. Byli vyhnáni do svá­tečních nocí a do saharské pouště, aby vyzkoušeli smrtonosnou a ničivou sílu třetí atomové pumy. Možná, že tímto činem chtěli francouzští politici a válečníci dodat vánočním svátkům většího světla, než jaké vzešlo před věky nad Betlémem. S lítostí a pohor­šením hledíme k francouzským vojá­kům, kteří po vyslechnutí vánočního evangelia musí jít vraždit Alžířany! Jsme pohoršeni nad těmi, kteří pro krví zbrocené akcie a majetky musí vraždit v cizích vzdálených zemích Asie, Afriky, Ameriky. Němečtí, ame­ričtí, vatikánští a jiní samozvaní ochránci křesťanství si v těchto časech snad ani neuvědomují, jak málo mají na sobě křesťanského a jak málo se podobají svému Pánu, o jehož narození v těchto dnech slyšeli. Ne­lze se zbraní v ruce, v papežské tiaře, s akciemi v kapsách a v nedobytných tresorech sloužit Tomu, jehož moc se nepodobá moci králů a pánů tohoto světa, nelze být mluvčím a dokonce ochráncem Toho, kdo sám ani třtinu nalomenou nedolomil, lnu kouřícího neuhasil, jenž nekřičel, ani se nevy­vyšoval. Jeho pečeť nesli na sobě jen ti, kteří se nespokojili pouze drobeč­ky zvěsti o Něm, ale následovali Ho celým srdcem svým a celým životem. JPokračování na str. 2./ Za Kristem Za světlem napřahuji ruce, za světlem tápu. Pavučinami svých provin se deru, pavučinami a prachem se dusím, v smutném šeru. Spínám své ruce k modlitbě, vzpínám srdce. Jsem jediná, nesmírná prosba. čekám, odpoví-ll ml smilování, nebo hrozba. Vzepjatou ruku vzal do své Pán, mé Světlo. Držím se pevně, však už ne zoufalá. Je se mnou a přede mnou, Pán můj Kristus, v nějž jsem doufala. KVÉTUŠE SVANCAROVA OBRAZ VZKŘÍŠENÉHO KRISTA V KNÉŽIŠT! V STAROMĚST­SKÉM CHRÁMU SV. MIKULÁŠE V PRAZE K ČLÁNKU Dr. V. KADERÄV­­KA BIBLICKÉ FRESKY V MI­KULÁŠSKÉM CHRÁMU , ľ r*3» « ui » •■> v., <- 1*4* *. BIBLICKÉ FRESKY V PRAŽSKÉM MIKULÁŠSKÉM CHRÁMU V jednom z loňských čísel Českého zápasu byl otištěn obraz z našeho pralského chrámu sv. Mikuláše na Starém Městě — Evangelista píšící své dílo. U jeho nohou orel, nebe ote­vřené v plné záři. Obraz symbolizuje panovo evangelium a je umístěn na čelném místě nad kazatelnou, na jed­nom z hlavních sloupů nesoucích mo­hutnou klenbu kopule, jen janovo evangelium zná symbol světla pro označení livota v Bohu, o němž svě­dectví vydal Kristus. „A to světlo v temnotách svítí, ale tmy ho neob­sáhly.“ IJ. 1, 5.) Orel pak značí tou­hu povznést, se k světlu, k duchov­ním výšinám. Na každém ze čtyř sloupů chrámu Je obraz jednoho evangelisty a v čele chrámu v kněžišti je obraz vzkříšené­ho Krista podle slov Zjevení Janova 22, 12n.: „A aj, přijdu brzo, a odpldta má se mnou, abych odplatil jednomu každému podle skutků jeho. Já jsem Alfa í Omega, počátek í konec, první í poslední. Blahoslavení, kteří zacho­vávají přikázání jeho...“ Obraz má svou výtvarnou hodnotu a nebyl do­sud prozkoumán odborně; na jeho mí­stě býval umístěn obraz Marie pod křížem od Spillara. Tento dobový obraz z l. světové války byl za revo­luce 1945 velmi poškozen a pod ním byl pak objeven zřejmě původní obraz, vévodící celému kněžišti. Špillarův obraz byl opraven a, je zatím uložen jinde. Jako dobový obraz z let po 1. světové válce je nyní po stránce ná­boženské bezcenný. Petr Assam, bavorský význačný malíř 1. pol. XVIII. století, měl Jistě šťastnou myšlenku, vyzdobit hlavní místa chrámu biblickými obrazy. Sta­ré symboly, které se zde objevují ve výtvarném pojetí, nejsou dány libo­volně, ale jsou určeny slovy Písma ze Zj. 4, 6—7: „ ... a vůkol trůnu bylo čtvero zvířat... a zvíře první podobné bylo lvu, a druhé zvíře podobné tele­ti, a třetí zvíře mající tvářnost jako člověk, a čtvrté zvíře podobné orlu letícímu.“ Tyto symboly Jsou vzaty ze Starého zákona Iz. 6, 1—3, Ez. 1, 4—28. Evangelium Matoušovo je na obra­ze znázorněno píšícím starým mužem, u jehož nohou je okřídlená postava dítěte, člověka. Jemu je určena zvěst Božího slova, apoštolské svědectví o Bohu, přijaté od Ježíše Krista. Sym­bol dítěte pro toto evangelium byl vybrán snad i proto, že toto první evangelium v Novém zákoně má dvě úvodní kapitoly o dětství Pána Ježíše. Evangelium Markovo: malíř nama­loval píšícího muže a u jeho nohou lva. Podle Zj. 5. 5 je lev symbolem Mesiáše. Je též starým erbovním zna­mením, váženým u všech národů. U nás to byl symbol Přemyslovců a l proto se dostal do státního znaku Jod r. 1204J, Předtím tam byla orlice. Zda Je zde souvislost těchto státních zna­ků se starými znaky evangelií, je těž­ko doložit. Ve starých textech Písma se , úvodem k jednotlivým evangeliím symboly vždy objevují: Lev?'okřídlené dítě, okřídlené tele, orel. Evangelium Lukášovo je znázorněno opět píšícím mužem, evangelistou: u jeho nohou Je okřídlené tele. Bývá uváděno v souvislost s podobenstvím všeobecně známým — O marnotrat­ném synu, které se vyskytuje pouze v tomto evangeliu. Tučné tele bylo za­bito k poctě navrátivšího se marno­tratného syna. Tato oběť měla v sta­rozákonním kultu důležitou úlohu. / na kazatelně jsou v pozlaceném dřevě postavy evangelistů. Výtvarná krása obrazů jak v kněžišti, tak na sloupech je, bohužel, zastiňována křiš­ťálovými lustry, které nešťastně řeší osvětlení chrámu a porušují architek­tonickou krásu především hlavní ko­pule i také výtvarného díla malíř­ského. Je proto oprávněným požadavkem historiků umění, aby při vhodné pří­ležitosti, snad při vnitřních opravách chrámu, byly lustry sejmuty a opatře­no nepřímé osvětlení, které by výtvar­nou výzdobu chrámu ukázalo v plné kráse. Poslouží se tak i památce uměl­ců, kteří před staletími krásu chrámu vytvářeli a jimž patří naše vděčnost, že můžeme se ještě dnes těšit z jejich díla. Dr. VÄCLAV KADEŘÁVEK J* j f* * Mírové soužití Každý, kdo s rozumem «leduje vývoj mezinárodní situace, musí doznat, Se není jiné cesty k trvalému míru, >nez politika mírového soužití. „Lidstvo dnes má jedinou volbu — mírové soužití. Alternativou míru může být jen vyhla­zovací válka — a Amerika má, co ztratit, já osobně nehodlám ztrácet, co mám.“ Tato střízlivá slova amerického průmyslníka Cyruse Eatona, známého z jeho setkání s N. S. Chruščovem, svědčí o tom, že naštěstí jsou i v Americe realisticky myslící lidé, kteří se staví více či méně kladně k mírovému sou­žití. Je tu však imperialistický kapitál, který se bojí mírové soutěže se státy tábora socialismu a snaží se přímo násilně brzdit jejich mírový rozvoj a ob­novit svou moc. Přiklad Kuby z poslední doby mluví za všechno. Proto im­perialisté usilují přenést soutěžení dvou spole­čenských řádů do oblasti válečných příprav a do oblasti rozvoje vojenské techniky. Proto sa­botují otázku odzbrojení, zatímco socialistické země jsou „proti soutěžení v šíleném zbrojení“. (Chrušěov). Od počátku existence Sovětského svazu vnucují imperialisté socialistickým ze­mím svou „soutěž“ v rozvoji vojenské techni­ky a vůbec vojenské připravenosti, aby v ní byli nakonec sami poraženi v právě poslednlcn letech ohromnými úspěchy sovětské vědy a techniky, především raketové. Pomocí studené války chtějí udržet své posice, brzdit mírový rozvoj zemí a bránit pronikání socialistických idejí k lidu jejich zemí. Je-li mírové soužití Jedinou cestou k trvalému míru, jak si je máme před-: stevit? Mírové soužití znamená především nevměšováni do vnitřních záleži­tostí jiných zemí. Mnohokrát zdůraznil N. S. Chrušěov, že státy, v nichž vládnou rozdílné ideologie, musí nicméně žít navzájem v míru a uskutečňo­vat mírové soužití. Soustava kapitalistická a socialistická mají se soustředit na soutěžení, při němž každá strana bude ukazovat lidem své přednosti. Vál­ky jako prostředek řešení sporů musí být a budou vyloučeny. V mírovém soužití se pak jasně ukáže síla a přitažlivost socialistické hospodářské sou­stavy. Je naprosto neodpovědné prohlašovat politiku mírového soužití za ko­munistickou propagandu, jak to např. činí známý americký filosof Sidney Hook, který označuje heslo mírového soužití za „klam, maskující nespočetné kampaně pronikání a propagandy“, jimiž prý se Sovětský svaz snaží zničit „svobodné" lidské společnosti. Celému světu však je s dostatek známa ona americká „svoboda", v niž jsou ubíjeni a pronásledováni lidé jen proto, že mají jinou barvu pleti a v níž ve stínu luxusních mrakodrapů milióny ne­zaměstnaných hladovějí a živoří. Zásada mírového soužití není snad nějakým konjunkturálním heslem, ale jediným prostředkem k záchraně míru a života na světě. Politiku mírového soužití důsledně provádí Sovětský svaz od začátku .svého vzniku, jak o tom svědčí i slova Lenina: „Ať nás američtí imperialisté nechají na pokoji, my je na pokoji necháme.“ Základní příčinou, proč imperialističtí politikové za­mlžují otázku mírového soutěžení a soužití, je skutečnost, že se kapitalisté bojí o osud svého řádu. Gen. tajemník NATO Spaak šel dckonce tak daleko, že prohlásil zásado mírového soužití „Chruščovovým ďábelským heslem“ (!). V takových názorech se obráží bezradnost politiků, kteří vidí, že světová kapitalistická soustava je zachvácena hlubokým procesem úpadku a rozkladu. A právě proto, že imperialisté odmítají ideu mírového soutěžení a tím se staví negativně i k zásadě mírového soužití, nesmí ustat zápas proti studené válce a za všeobecné a úplné odzbrojení. Buď mírové soužití — nebo ničivá válka, tak stojí dnes problém. Lidé toužící po trvalém míru si uvědomují, že tento mír nebude lidstvu darován. Již dnes je třeba vynutit si odzbrojení, odvrátit nebezpečí atomové^války a prosadit zásady mírového soužití. Proto mírová politika Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí, která vychází ze zájmů všech národů, má podporu mírumilovných lidi celého světa. Má samozřejmě bezvýhradnou pod­poru všech opravdových křesťanů, kteří se rozhodně distancují od tzv. „nukleárních křesťanů“, kteří hrubě zprofanovali Kristovo učen? lásky a po­koje, a proto „nervózně přešlapují před dvéřmi síně, kde zasedá Lidový soud dějin“ (Alexej Tolstoj). ANTONÍN HANZAL

Next