Český Zápas, 1962 (XLV/1-52)
1962-01-04 / No. 1
STRANA 2 ÜJ “C O. N Rok starý v more viku Píseň č. 271. Jestliže nám někdo prokázal službu ’ásky a milosrdenství, jak bychom za něho neměli poděkovat Pánu Bohu, který ho pro nás vzbudil a k nám přivedl. Ale děkujeme i člověku, který se dal ke službě bližnímu vést a zůstáváme vděčni. — Jak bychom v těchto dnech neměli děkovat Pánu nebe i země, Pánu života a Pánu času, jestliže stojíme na konci starého roku a začínáme rok nový. Vždyť rok života je naplněn tolika skutky Boží lásky a ochrany, že nemůžeme to vše lhostejně a samozřejmě přijímat. (I. Jan. 3, 1). Všechno, co bereme z Boží dlaně a z Božích Úradků, je k našemu dobrému a je to dáváno z lásky a Boží milosti. To jsme si ničím nezasloužili. (Luk. 17, 10). Otevřeme oči i srdce, abychom ten proud Boží milosti uviděli, poznali a za něj poděkovali? (II. Tess. 3, 5.) Věřící člověk tak činí a proto naše sbory jsou při poslední večerní pobožnosti v roce tak plné, proto děkujeme slovy modliteb i písněmi za příležitost ke spáse, která nám byla opět v čase dána. 1. I věřící člověk, který si uvědomuje svou slabast a malost, nezůstává však jen při díkůvzdání, nýbrž zároveň i prosí o další mocnou ochranu a pomoc. (Žalm 63,2—8). Je to samozřejmé proto, že zvláště v ten poslední den v roce cítí člověk tíhu své časnosti. Jsme tu jen na čas a to ještě nevíme, jak dlouhý čas života nám bude dopřán. (Kaz. 3, 1—2). Obracíme se proto k tomu, který jsa Pánem času a sám věčný, dal i nám v Kristu možnost, abychom v druhém věku věčnosti před ním dosáhli. (Řím. 3, 5—8). Obracíme se se slovy i písněmi chvály za tolik lásky, která nám byla dána k našemu životu časnému i věčnému. 2. Jen se poohlédněte zpět a podívejme se očima víry na celý ten roční průběh našeho života, života svých rodin, svého národa, své církve i na průběh života celého světa. Což věřící může nevidět a nevnímat tu neustálou denní péči Pána Boha o nás? Což život kolem nás neprocházel v těch nejkrásnějších projevech Božího stvoření? Byla-li jaká bída, neláska, tvrdost či sobecká tma kolem nás, což to bylo z Boha? To člověk člověku ubližoval a život mu ztrpčoval. Pán Bůh však vždy k nám přicházel ve slovu i projevu světla, lásky, pravdy, potěšení a radosti, a to také skrze dobré lidi, kteří kolem nás žili a s námi se stýkali. Slyšeli jsme to Boží slovo pravdy a lásky a viděli jsme ty mocné činy neustálého Božího tvoření a slitování nad člověkem? Šťasten ten věřící, kdo je viděl a slyšel, neboť ten na konci roku může mnoho děkovat a také v každém okamžiku života, neboť ví za co děkuje; ví, že děkuje za všecko. (Žalm 103). • 3. Věřící však ví, že z Božích soudů přicházejí nejen příjemné chvíle časného života, nýbrž i zkoušky, nejen ples, ale i žal. Všechno však bere od Pána Boha s díkůčiněním, s pokorou a vděkem, neboť ví, že ten ples 1 žal mu slouží k dobrému. (Žalm 26, 1—3). Někdy nám Pán prospěšnost zkoušky a žalu ukáže ještě v tomto čase, někdy nám musí stačit naše důvěra, že i za utrpením je Boží laskavá tvář, která ví, co a kdy je nám k užitku. V důvěře v Boha jsme tedy prožili rok starý, a proto v téže důvěře pokládáme svůj osud do rukou Božích i na celý rok příští. (Žalm 27, 1.) Jedině tato pevná důvěra dá upokojení našemu neklidnému srdci. Dáme však i své přičinění, svou práci i svou lásku, aby se nám všem žilo pěkně, v láskyplné pohodě, v míru a pokoji. Dáme své síly pokojnému životu a budeme v modlitbě i práci pevně věřit, že Pán Bůh nás neopustí a ochrání celý svět i nás od všeho zlého. (Žid. 6,10). Buď Jeho jméno pochváleno! OTAKAR UNGERMAN Z NOVÉHO ZPĚVNÍKU Allegro giusto laj os Apríly/ POUTNÍK Milovals duši nepokojných toků, šumící údolí jsi míval v oku. Stával jsi při hatích i vodopádech, hledal jsi v nových krásách nový nádech. Zkus jednom klidně sedět místo všeho tam u jezera Genezaretského. PŘEL. D. z. ČESKÝ ZÄPAS Píseň Simeonova LUK. 2, 22-23 Po svém narození prožilo dítě Ježíš dvě setkání. Evangelium nám je líčí bezprostředně za sebou: setkání s pastýři a setkání se Simeonem. Setkání s nově narozeným dítětem bývá vždycky zvláštní. Bývá plné vděku, Bohu a matce, plné obdivu. Bývá provázeno myšlenkou o trvání lidského života, když ten první život povstal z toho největšího Života, jímž je sám Bůh — Stvořitel. Ale setkání s novorozenětem Ježíšem byla nicméně jiná. Pastýři byli nejprve překvapeni., Lekli se záře, lekli se zvěsti Božího posla, který Je napomenul, aby se nebáli a pak je poslal hledat dítě v plenkách a v jeslích. Poslechli a ve spěchu došli až k Betlému, nalezli tam všechno, jak Jim bylo pověděno. A bylo jim to všechno velice divné, tajemné a nevysvětlitelné. Nakonec tomu porozuměli tak, že to dítě je očekávaný Spasitel, ten Mesiáš, ale s mečem a palmou vítězství. Jinak bylo kolem všechno tuze podivné. Setkání se Simeonem bylo zcela jiného druhu. Simeon patrně nebyl kněz, ale duchovní až prorocký Jeruzalémský občan. Byl nábožensky velmi vzdělán a obdarován. Věděl, protože viděl víc než ostatní. To byl on, kterému se dostalo od Ducha Páně sdělení, že nezemře dřív, dokud nestane tváří v tvář pravému Spasiteli. Nikoliv náhodou byl v chrámě ve chvíli, kdy tam byl přinesen i- malý Ježíš k obřízce a k posvěcení. Jako poslední vzal í on děťátko do náruče, a jako jediný, kromě prorokyně Anny, který poznal, že jde o společného a skutečného Mesiáše, Syna Božího, proslovil nad ním svůj známý chvalozpěv. Simeon byl první, který viděl Ježíše jako Spasitele a který svůj zážitek víry vyzpíval a vyznával. Bůh mu připravil to vidění. Ale Bůh je současně uchystal'a připravil celému světu, zjevil ho před tváři všech národů. Nešlo tu o soukromý zážitek Simeonův. Bůh Ježíše zjevil a dal jako Světlo. Ne jako světlo fyzické, hmotné, ale jako živé světlo svítící a zářící v srdcích, v myslích každého, kdo v něho uvěřil. Jde o světlo životodárné, duchovní. Ježíš má pro život význam a cenu světla. On osvěcuje cestu, on rozněcuje poznání, on vyjasňuje obzory, on ozařuje podstatu věcí a života, jako je pravda, svoboda, spravedlnost aj. Všechno ostatní kolem Ježíše je osvíceně, přičemž světlem je on sám, a to pro každého. Je přirozené, že to bylo „k slávě izraelského lidu“. On byl slávou vyvoleného lidu, protože z něho vyšel, aby potom ze všech národů vytvcVil království lásky a pokoje. Jeho lid bude žít odleskem slávy, kterou měl Ježíš u Boha dřív, než vznikl svět. To všechno viděly oči Simeonovy v Ježíši, tom narozeném betlémském dítěti. Ale neviděly to tak už oči pastýřů. Ty skrývaly jen obdiv. Pojem Spasitel jim splýval s lidskou představou muže. Hospodinem sice poslaného, který však splní Jen ty hmotné a národní tužby izraelského lidu, který sejme římskou orlici ze dveří chrámu a vrátí izraelské zemi a lidu dobu staré slávy otců. To byla však před-, stava nedokonalá a nepravá. Pravé vidění a představu měl Simeon. I my jsme procházeli dobami růz* ného poznávání a chápání Ježíše Krista, dobami, kdy jeho slovo, slovo evangelia bylo jen „moudré“, kdy byl jen obdivovaným mužem dějin, v jehož kříži byl viděn Jen Justiční zločin a omyl a vzkříšení bylo odsunuto do říše neskutečných obrazů a představ historické církve. Dnes nám je Simeonova píseň krédem, vyznáním. Píseň, která byla V pozdějších stoletích zpívána jako večerní bohoslužebný žalm, vyjadřuje náš poměr ke Kristu. Ona vyjadřuje celou hloubku a šíři evangelia o Ježíši Kristu. Ježíš je nám světlem, Jak to zdůraznilo valné shromáždění SRC v Dillí, světlem, Jež nám svítí na cestě za pravdou, láskou, královstvím pokoje a lásky. josef mojZIS Pozdrav do dálky V neděli 14. ledna 19B2 má dr. Albert Schweitzer narozeniny. Bude mu 87 let. Mnoho lidí v celém světě bude v ten den myslet na statečného starce, který zasvětil velkou část svého života službě nemocným v africkém pralese. V ten den přinese lambarenský listonoš do Schweitzerovy pracovny spoustu pozdravů a blahopřání od prostých i vynikajících lidí našeho světa. Kdybychom mu chtěli přát osobně a vydat se na cestu, abychom poznali tváří v tvář vynikájícího člověka i místo jeho služby, měli bychom zhruba tři možnosti: Jednu z možných cest — vlakem a lodí — bychom však museli nastoupit už v prosinci. — Cesta z Prahy do Francie, odkud především jezdí parníky do rovníkové Afriky, je i po železnici poměrně snadná. V určený den bychom nastoupili na hlavním nádraží do Orient-expressu v 11,45 a druhý den ráno v' 8,37. bychom dojeli na pařížské východní nádraží. Bezprostředně navazující rychlíky do dvou přístavů (Bordeaux nebo Marseille, kde kotví parníky, směřující k cíli naší návštěvy), bychom stihli jen teoreticky. Jedou totiž z jiných, nádraží. Kdybychom směřovali do přístavu v Bordeaux, museli bychom vyjet z Paříže nejpozději 5. prosince, abyGjiom stihli jeden ze tří parníků, které v intervalech 14 dnů diriguje Compagnie maritime des Chargeurs Réunis France do rovníkové Afriky. Z Paříže by nás do Bordeaux zavezl např. Express, vyjíždějící v 11,40 ze Slavkovského nádraží. Po plně elektrifikované trati vede cesta přes Poitiers, Angoulěme a v Bordeuax končí již v 17,55. Trošíčku bychom se prospali a už bychom spěchali do přístavu. V přístavním biu-; dišti není snadná orientace. Nakonec bychom však přece jen nalezli parník BRAZZA (9100 tun). Právě na Mikuláše, ve středu 6. prosince 1961 vyjížděl na dlouhou pouť. Z hlubokého zálivu se pomalu dostává na nepřehlednou pláň Atlantického oceánu. Pak by už jel plnou parou. Pokud by nás nepostihla mořská nemoc, hleděli bychom za dne — po levé straně paluby — na vzdálené evropské pobřeží. Parník pluje nejprve v západním směru a potom — po takřka pravoúhlém zlomu — doleva v jižním směru podél pobřeží Španělska a Portugalska. Neuplynuly by ani 3 dny a pobřeží, které jsme na počátku cesty viděli zřetelně a potom stále méně, by nám zmizelo z dohledu úplně. Objevilo by se až později. Ale to už jako pobřeží jiného světadílu: Afriky. — Po šesti dnech plavby nás vítá první africký přístav Dakar. Odtud vede další cesta podél západního afrického pobřeží, při němž vznikla v poslední době celá řada afrických států, osvobozujících se z nadvlády kolonialistů. Po zastávce v Konakry, kde pracuje na pomoc guinejskému lidu tolik našich spoluobčanů, by parník zastavoval už častěji, nejméně jednou za den: Sassandra, Abidjan, Lomé, Cotonu, Doualle, Libreville. Po překročení rovníku bychom dospěli do Port Gentil. — V Praze jsme vyjeli do zimy a v Africe se můžeme ihned svlékat do plavek a koupat sé ve vodách Atlantiku. Horko, jaké u nás nezažijeme ani v parných letních dnech, by nebylo právě příjemné. Ale i v parnu by bylo nutné jet dále. Z Bordeaux jsme jeli přesně cestou, kterou často používal Albert Schweitzer, kdykoli se vracel do své africké nemocnice z návštěvy v Evropě. Také z Port Gentil nás veda cesta* kterou ještě častěji používá lambarénský lékař. Po řece Ogowe nás veze říční parník. Za dva dny přistane v Lambarene. — Tato cesta by nám z Prahy trvala nejméně tři týdny. Dojeli bychom těsně po vánočních dnech a do 14. ledna bychom měli ještě hodně času. Nástup cesty z Bordeaux pozdějším parníkem by nám však nedovolil dorazit do cíle dříve než až kolem 25. ledna. A to by bylo, vzhledem k Schweitzerovým narozeninám, již pozdě. — Časově příhodnější by tedy mohla být plavba z Marseille. Z Paříže sem jedou časté expresy z lyonského nádraží. Cesta je poněkud delší, ale zato bychom mohli nastoupit na parník teprve 20. prosince a do Lambaréne bychom to stihli den či dva před 14. lednem. Ani by nevadilo, že by cesta i lodí trvala déle a byla dražší. Parník, který vyjíždí z Marseille 20. 12., je v každém směru vybavenější. Má jméno General Mangln (12.300 tun) a patří společnosti Compagnie de Navigation Fralssinet. Pluje Středozemním mořem na jihozápad přes Gibraltar do Casablancy. Tam bychom strávili Štědrý děn. S Casablancy vede další cesta do Dakaru a odtud stejně jako v prvé možnosti. Oba směry a způsoby cesty do rovníkové Afriky, v nichž se spojují železnice s námořními a říčními parníky, podtrhují svou časovou délkou obrovské dálky prostoru, které nás dělí od Schweitzerova působiště. Zároveň ukazují i kus staré doby. Dnešní cestovatelé sice neopouštějí možnost jet vlakem a lodí, ale daleko rychlejší jsou cesty letadlem. — Abychom se dostali rychle a před nedělí 14. ledna do Lambarene, stačilo by vyjet z ruzyňského letiště 9. ledna 1962. Ve 14.50 tam, startuje každé úterý letadlo Caravelle společnosti Air France. Za necelé 2 hodiny dopraví cestující do5 Paříže (v 16,35). Hned nato v 18,15 letí z Paříže letadlo Boening do Afriky. V Doualle přistává ve středu, 10. ledna v časných hodinách ranních (v 5,30). Zde bychom měli možnost odpočinku a dvoudenní aklimatizace, která je tolik potřebná. Z Doually vyjíždí pak každý pátek Jediné přímé letadlo Douglas DC do Lambarene. Mnoho z nás by jistě rádo přálo A. Schweitzerovi k 87. narozeninám osobně. Námořní spojepí jsme Již zmeškali v každém přípaúě. Letadlem nepojedeme. Cena za pouhou letenku by nebyla nízká. Dobrých 7000 Kčs jen na cestu tam. Vlakem a lodí to může být lacinější až o polovinu. Ale i to je na výlet spíše mnoho, než málo. Obětovali bychom to jistě rádi, kdybychom měli odvahu a schopnosti nejen jet a na A. Schweitzera se usmát, ale postavit se mu po bok ve službě nemocným. To však každý nemůže. Ostatně služba bližním nás poutá také zde, doma. Posíláme A. Schweitzerovi alespoň vřelý pozdrav do dálek a víme, že mu i přes hory, lesy, moře a řeky můžeme být blízko svou věrnou službou bratřím a sestrám doma, svou věrnou službou lidskosti a míru ve světě. — 87 let není jistě maličkostí. I život, velkých lidí se chýlí ke konci. Přejeme však A. Schweitzerovi a všem, jimž slouží, aby Jej Pán Bůh podle své vůle zachoval ve zdraví, ve víře, naději í v lásce, v nifhž tak statečně a stále slouží, aby i nás učil myslet a dávat splátky na dluh, kterým jsme povinováni svým bratřím a sestrám v zemích, jež až dosud bývaly většinou jep prostorem útlaku a kořistění. -AM- náboženství jižních Cech před bílou horou Mnoho záleželo kdysi na tom, kam se klonila šlechta. Oldřich z Rožmberka o sobě řekl, že je věrný syn římské církve (Jirásek, Proti všem). Cuius regio, elus religio — komu patří země, ten určuje i náboženství. Potí epsaní se museli spravovat podle pánů. Poslední Rožmberkové, Vilém a Petr Vok, se znakem červené pětilisté růže, spoluurčovall i náboženství jižních Čech. Vilém zemřel 1592, Vok 1611; bylo to tedy ne dlouho před Bílou horou, kdy se rýsovaly fronty protireformační a protestantská. Je zajímavo číst o Vokovi román Jiřího Mařánka Barbar Vok (vydalaDružstevní práce 1945, 4. vydání) a porovnat se životopisem Vokovým od Václava Březana, oddaného i důvěrného Vokova služebníka, kronikáře, jenž napsal životopis Vilémův i Vokův. Nás zde zajímá poslední Rožmberk Petr Vok a jak za jeho Vladaření vypadaly náboženské poměry jižních Čech. Vok bydlel na Bechyni, v Krumlově, Třeboni a po smrti svého bratra se stal vladařem rožmberského domu a měl panství v celých jižních Čechách. Zpravodaj francouzského krále Jindřicha IV., současníka Rudolfa II., píše, že Rožmberkové mají tolik země a panství, že mohou až do Lince takřka jeti po svém území. Vok byl podezřelý v náboženství (v religii píše Břežan) u císaře Rudolfa a také jeho braitr Vilém byl s ním pro náboženství nespokojen. Ten přijímal toliko podjednou. V Bechyni v zámku dal Vok vystavět kostelík, při jehož zasvěcení 4. září 1585 bylo 6 kněží z Jednoty bratrské. Vok (Břežan píše: pověst šla) 17. května 1587 přijímal v MI. Boleslavi s jinými pány zjevně přede všemi od bratří. Bratrský kněz Matěj Cyrus 12. září 1611 podával večeři Páně na Třeboni, nemocný Vok přijímal v pokoji. Tak bylo i v říjnu. Dne 6. listopadu 1611 zemřel. Také Jeho žena Kateřina z Ludanic (dříve zemřelá) majíc bratrské vychování, od bratří přijímala. V Třeboni nad posledním Rožmberkem vykonal prosté obřady kněz Matěj Cyrus. Pochován byl Vok ve Vyšším Brodě do rožmberské hrobky, kde už bylo místo jen pro něho.. Přijal ho opat s konventem. Ptáme se, jak bylo v kraji, kde se narodil Štítný, Hus, Žižka, Chelčický. V Březanově kronice čteme: „V Prachaticích byl evangelický kněz, také ve Vimperce, .kterýž lidi z bludů papežských pomalu vyvozoval’ “. Když se stal Vok vladařem domu rožmberského po smrti svého bratra Viléma, jenž byl na Krumlově, svolal faráře panství krumlovského, aby podali zprávu o podávání večeře Páně. Všichni se přiznali, že jsou podjednou, ale že podávají podobojí těm, kdož žádají. Jenom Svérazský, Polenský Zelnovský nepodávají jinak než poda jednou. V Netolicích však (píše Břežan), ve Lhenicích, v Němčících všecko podobojí přisluhováno. A ještě jednou si je dal svolat 1 prosince 1602, a to na Třeboň, aby ká zoli před ním podle určeného pořadí Šlo vesměs o faráře katolické, proto že pro mandát královský proti evan gelíkům Vok toho času neužíval slu žeb bratrských správců.' Málokterý z kněží se našel, aby nebyl pius lector (zbožný čtenář: kázání četli). Jiní se prohlásili nemocnými, když na ně přišla řada a jiní zase, že bez nebezpečenství smrti před takovým pánem kázat! by neuměli. Jak byl Vok špatně zapsán u císaře Rudolfa, patrno z dopisu Volfa z Ko lovrat (1593), v němž ho tajně varuje, aby před císaře nepredstupoval s doložením: „Tu cedulku račte hned, strhatí.“ Zaměření Vokovo a vůli lidu žít po evangelicku ukazují některé okolnosti. Dne 20. XI. 1595 ustanoveno učení literní a vyzdvižena škola evangelická v Krumlově v Latráně. 15. listopadu 1598 s dovolením Vokovým ctihodný kněz a správce církevní evangelický mistr Andreas Baudisius počal v novém kostele kázat a druhou neděli svátostí večeře Páně přisluhoval. Ale když se jednalo s krumlovskými o deputát pro evangelické kněze a Krumlovští se k němu neměli, nezbylo predikantům a preceptorům než odejiti. (Porovnej s postilou- dr. K. Farského č. 156: „Veliký a nápadný nedostatek porozumění pro hmotnou obětavost a účelné vynaložení hmotných prostředků na duchovní úkoly a zájmy je znamenati odjakživa v českém , snažení náboženském s výjimkou husitského Tábora prvních let jeho“.) Z kroniky Březanovy dovídáme se naproti tomu o katolické výbojnosti. Dne 17. září 1601 stěžoval si Matěj Cyrus na krumlovského děkana, kterýž mu v bráně před množstvím lidí dal políček. Vok se velmi rozhněval a vymohl na arcibiskupovi jeho odchod. Břežan soudí, že děkan byl podroušen* poněvadž jej sládkové v koši ze zém. ku nosívali. Dne 26. února 1610 zemře*, la hradeckému měšťanu Hofmanovi manželka; jezuiti ji nedovolili pochovat. Proto zajel Hofman s poctivými sousedy evangelíky na Třeboň o náležitý pohřeb křesťanský. Z toho lze pochopit, proč už 1597 zmocnil Vok Adama a Mikuláše Rydla, aby podali odpor proti držení krumlovské fary rektorem a mistry societa tis Jesu. K tomu poznamenal Břežan: „Dobře, kdyr by nebylo zmeškáno a promlčeno.“ Jakož vůbec Březanovo-smýšlení patrno ze zápisu roku 1579: „10. julii, jinak v pátek po sv. mistru Janovi Husovi.“ Poznámka literární nám vyplývá z Brezanova zápisu 7. listopadu 1600. Vok měl sestru Evu, jež byla vdovou po hrdinném-obránci Sigetu Mikuláši Zrinském proti Turkům. Staří se pamatují na báseň z čítanky a slova „Mikuláš Zrinský, bán charvatský“. Hraběti Janu ze Šeřinu, synu Zrinského a Vokovy sestry, vystrojil Vok svatbu, při níž si Šimon Lomnický z Budče svými bystrými dvorskými verši zašimonil a společnost obveselil. Tak píše Břežan. Všímali jsme si zde života z doby „nejposledr.ějšího pána té červené rúže“, Petra Voka z Rožmberka, bouřliváka, náruživého stavitele, marnotratníka, pijáka, milovníka žen, vrchního velitele proti Turkům, kterýž potom zase se dlouho modlil. Hlásil se k Českým bratřím (potomek Oldřicha z Rožmberka!) a na hrdle nosil 2 nápisy: Memento mori (Pamatuj r.a smrt) a Cogita aeternitatem (Přemýšlej o věčnosti). Ve své době se lišil od mnohých pánů: ulevoval lidu. (Prameny: Mařánek: Barbar Vok; 1945, 4. vydání. Václav Břežan: Poslední Rožmberkové; 1941, 17. svazek Národní klenotnice.) KAREL CERVENf