Český Zápas, 1962 (XLV/1-52)

1962-01-04 / No. 1

STRANA 2 ÜJ “C O. N Rok starý v more viku Píseň č. 271. Jestliže nám někdo prokázal služ­bu ’ásky a milosrdenství, jak by­chom za něho neměli poděkovat Pá­nu Bohu, který ho pro nás vzbudil a k nám přivedl. Ale děkujeme i člově­ku, který se dal ke službě bližnímu vést a zůstáváme vděčni. — Jak by­chom v těchto dnech neměli děko­vat Pánu nebe i země, Pánu života a Pánu času, jestliže stojíme na konci starého roku a začínáme rok nový. Vždyť rok života je naplněn tolika skutky Boží lásky a ochrany, že ne­můžeme to vše lhostejně a samozřej­mě přijímat. (I. Jan. 3, 1). Všechno, co bereme z Boží dlaně a z Božích Úradků, je k našemu dobrému a je to dáváno z lásky a Boží milosti. To jsme si ničím nezasloužili. (Luk. 17, 10). Otevřeme oči i srdce, abychom ten proud Boží milosti uviděli, poznali a za něj poděkovali? (II. Tess. 3, 5.) Věřící člověk tak činí a proto naše sbory jsou při poslední večerní po­božnosti v roce tak plné, proto dě­kujeme slovy modliteb i písněmi za příležitost ke spáse, která nám byla opět v čase dána. 1. I věřící člověk, který si uvědo­muje svou slabast a malost, nezů­stává však jen při díkůvzdání, nýbrž zároveň i prosí o další mocnou ochra­nu a pomoc. (Žalm 63,2—8). Je to sa­mozřejmé proto, že zvláště v ten po­slední den v roce cítí člověk tíhu své časnosti. Jsme tu jen na čas a to ještě nevíme, jak dlouhý čas života nám bude dopřán. (Kaz. 3, 1—2). Obrací­me se proto k tomu, který jsa Pánem času a sám věčný, dal i nám v Kristu možnost, abychom v druhém věku věčnosti před ním dosáhli. (Řím. 3, 5—8). Obracíme se se slovy i písně­mi chvály za tolik lásky, která nám byla dána k našemu životu časnému i věčnému. 2. Jen se poohlédněte zpět a podí­vejme se očima víry na celý ten roč­ní průběh našeho života, života svých rodin, svého národa, své církve i na průběh života celého světa. Což vě­řící může nevidět a nevnímat tu ne­ustálou denní péči Pána Boha o nás? Což život kolem nás neprocházel v těch nejkrásnějších projevech Boží­ho stvoření? Byla-li jaká bída, ne­láska, tvrdost či sobecká tma kolem nás, což to bylo z Boha? To člověk člověku ubližoval a život mu ztrpčo­­val. Pán Bůh však vždy k nám při­cházel ve slovu i projevu světla, lás­ky, pravdy, potěšení a radosti, a to také skrze dobré lidi, kteří kolem nás žili a s námi se stýkali. Slyšeli jsme to Boží slovo pravdy a lásky a viděli jsme ty mocné činy neustálé­ho Božího tvoření a slitování nad člo­věkem? Šťasten ten věřící, kdo je vi­děl a slyšel, neboť ten na konci ro­ku může mnoho děkovat a také v každém okamžiku života, neboť ví za co děkuje; ví, že děkuje za všecko. (Žalm 103). • 3. Věřící však ví, že z Božích soudů přicházejí nejen příjemné chvíle čas­ného života, nýbrž i zkoušky, nejen ples, ale i žal. Všechno však bere od Pána Boha s díkůčiněním, s pokorou a vděkem, neboť ví, že ten ples 1 žal mu slouží k dobrému. (Žalm 26, 1—3). Někdy nám Pán prospěšnost zkoušky a žalu ukáže ještě v tomto čase, ně­kdy nám musí stačit naše důvěra, že i za utrpením je Boží laskavá tvář, která ví, co a kdy je nám k užitku. V důvěře v Boha jsme tedy prožili rok starý, a proto v téže důvěře pokládá­me svůj osud do rukou Božích i na celý rok příští. (Žalm 27, 1.) Jedině tato pevná důvěra dá upokojení na­šemu neklidnému srdci. Dáme však i své přičinění, svou práci i svou lás­ku, aby se nám všem žilo pěkně, v láskyplné pohodě, v míru a pokoji. Dáme své síly pokojnému životu a budeme v modlitbě i práci pevně vě­řit, že Pán Bůh nás neopustí a ochrání celý svět i nás od všeho zlého. (Žid. 6,10). Buď Jeho jméno pochváleno! OTAKAR UNGERMAN Z NOVÉHO ZPĚVNÍKU Allegro giusto laj os Apríly/ POUTNÍK Milovals duši nepokojných toků, šumící údolí jsi míval v oku. Stával jsi při hatích i vodopádech, hledal jsi v nových krásách nový nádech. Zkus jednom klidně sedět místo všeho tam u jezera Genezaretského. PŘEL. D. z. ČESKÝ ZÄPAS Píseň Simeonova LUK. 2, 22-23 Po svém narození prožilo dítě Ježíš dvě setkání. Evangelium nám je líčí bezprostředně za sebou: setkání s pa­­stýři a setkání se Simeonem. Setkání s nově narozeným dítětem bývá vždycky zvláštní. Bývá plné vdě­ku, Bohu a matce, plné obdivu. Bývá provázeno myšlenkou o trvání lidské­ho života, když ten první život povstal z toho největšího Života, jímž je sám Bůh — Stvořitel. Ale setkání s novo­rozenětem Ježíšem byla nicméně jiná. Pastýři byli nejprve překvapeni., Lekli se záře, lekli se zvěsti Božího posla, který Je napomenul, aby se ne­báli a pak je poslal hledat dítě v plen­kách a v jeslích. Poslechli a ve spěchu došli až k Betlému, nalezli tam všech­no, jak Jim bylo pověděno. A bylo jim to všechno velice divné, tajemné a ne­vysvětlitelné. Nakonec tomu porozu­měli tak, že to dítě je očekávaný Spa­sitel, ten Mesiáš, ale s mečem a pal­mou vítězství. Jinak bylo kolem vše­chno tuze podivné. Setkání se Simeonem bylo zcela ji­ného druhu. Simeon patrně nebyl kněz, ale duchovní až prorocký Jeru­zalémský občan. Byl nábožensky vel­mi vzdělán a obdarován. Věděl, pro­tože viděl víc než ostatní. To byl on, kterému se dostalo od Ducha Páně sdělení, že nezemře dřív, dokud nesta­ne tváří v tvář pravému Spasiteli. Ni­koliv náhodou byl v chrámě ve chvíli, kdy tam byl přinesen i- malý Ježíš k obřízce a k posvěcení. Jako posled­ní vzal í on děťátko do náruče, a jako jediný, kromě prorokyně Anny, který poznal, že jde o společného a skuteč­ného Mesiáše, Syna Božího, proslovil nad ním svůj známý chvalozpěv. Simeon byl první, který viděl Ježíše jako Spasitele a který svůj zážitek ví­ry vyzpíval a vyznával. Bůh mu při­pravil to vidění. Ale Bůh je současně uchystal'a připravil celému světu, zje­vil ho před tváři všech národů. Nešlo tu o soukromý zážitek Simeonův. Bůh Ježíše zjevil a dal jako Světlo. Ne jako světlo fyzické, hmotné, ale jako živé světlo svítící a zářící v srd­cích, v myslích každého, kdo v něho uvěřil. Jde o světlo životodárné, du­chovní. Ježíš má pro život význam a cenu světla. On osvěcuje cestu, on roz­něcuje poznání, on vyjasňuje obzory, on ozařuje podstatu věcí a života, ja­ko je pravda, svoboda, spravedlnost aj. Všechno ostatní kolem Ježíše je osví­ceně, přičemž světlem je on sám, a to pro každého. Je přirozené, že to bylo „k slávě izraelského lidu“. On byl slávou vy­voleného lidu, protože z něho vyšel, aby potom ze všech národů vytvcVil království lásky a pokoje. Jeho lid bude žít odleskem slávy, kterou měl Ježíš u Boha dřív, než vznikl svět. To všechno viděly oči Simeonovy v Ježíši, tom narozeném betlémském dítěti. Ale neviděly to tak už oči pa­stýřů. Ty skrývaly jen obdiv. Pojem Spasitel jim splýval s lidskou před­stavou muže. Hospodinem sice posla­ného, který však splní Jen ty hmotné a národní tužby izraelského lidu, kte­rý sejme římskou orlici ze dveří chrá­mu a vrátí izraelské zemi a lidu dobu staré slávy otců. To byla však před-, stava nedokonalá a nepravá. Pravé vi­dění a představu měl Simeon. I my jsme procházeli dobami růz* ného poznávání a chápání Ježíše Kris­ta, dobami, kdy jeho slovo, slovo evan­gelia bylo jen „moudré“, kdy byl jen obdivovaným mužem dějin, v jehož kříži byl viděn Jen Justiční zločin a omyl a vzkříšení bylo odsunuto do ří­še neskutečných obrazů a představ historické církve. Dnes nám je Simeonova píseň kré­dem, vyznáním. Píseň, která byla V pozdějších stoletích zpívána jako ve­černí bohoslužebný žalm, vyjadřuje náš poměr ke Kristu. Ona vyjadřuje celou hloubku a šíři evangelia o Je­žíši Kristu. Ježíš je nám světlem, Jak to zdůraznilo valné shromáždění SRC v Dillí, světlem, Jež nám svítí na ce­stě za pravdou, láskou, královstvím pokoje a lásky. josef mojZIS Pozdrav do dálky V neděli 14. ledna 19B2 má dr. Al­bert Schweitzer narozeniny. Bude mu 87 let. Mnoho lidí v celém světě bude v ten den myslet na statečného starce, který zasvětil velkou část svého živo­ta službě nemocným v africkém prale­se. V ten den přinese lambarenský listonoš do Schweitzerovy pracovny spoustu pozdravů a blahopřání od prostých i vynikajících lidí našeho světa. Kdybychom mu chtěli přát osobně a vydat se na cestu, abychom poznali tváří v tvář vynikájícího člověka i mís­to jeho služby, měli bychom zhruba tři možnosti: Jednu z možných cest — vlakem a lodí — bychom však mu­seli nastoupit už v prosinci. — Cesta z Prahy do Francie, odkud především jezdí parníky do rovníkové Afriky, je i po železnici poměrně snadná. V urče­ný den bychom nastoupili na hlavním nádraží do Orient-expressu v 11,45 a druhý den ráno v' 8,37. bychom dojeli na pařížské východní nádraží. Bezpro­středně navazující rychlíky do dvou přístavů (Bordeaux nebo Marseille, kde kotví parníky, směřující k cíli na­ší návštěvy), bychom stihli jen teore­ticky. Jedou totiž z jiných, nádraží. Kdybychom směřovali do přístavu v Bordeaux, museli bychom vyjet z Pa­říže nejpozději 5. prosince, abyGjiom stihli jeden ze tří parníků, které v in­tervalech 14 dnů diriguje Compagnie maritime des Chargeurs Réunis Fran­ce do rovníkové Afriky. Z Paříže by nás do Bordeaux zavezl např. Express, vyjíždějící v 11,40 ze Slavkovského ná­draží. Po plně elektrifikované trati ve­de cesta přes Poitiers, Angoulěme a v Bordeuax končí již v 17,55. Trošíčku bychom se prospali a už bychom spě­chali do přístavu. V přístavním biu-; dišti není snadná orientace. Nakonec bychom však přece jen nalezli parník BRAZZA (9100 tun). Právě na Miku­láše, ve středu 6. prosince 1961 vyjíž­děl na dlouhou pouť. Z hlubokého zá­livu se pomalu dostává na nepřehled­nou pláň Atlantického oceánu. Pak by už jel plnou parou. Pokud by nás ne­postihla mořská nemoc, hleděli by­chom za dne — po levé straně palu­by — na vzdálené evropské pobřeží. Parník pluje nejprve v západním smě­ru a potom — po takřka pravoúhlém zlomu — doleva v jižním směru po­dél pobřeží Španělska a Portugalska. Neuplynuly by ani 3 dny a pobřeží, které jsme na počátku cesty viděli zře­telně a potom stále méně, by nám zmi­zelo z dohledu úplně. Objevilo by se až později. Ale to už jako pobřeží ji­ného světadílu: Afriky. — Po šesti dnech plavby nás vítá první africký přístav Dakar. Odtud vede další cesta podél západního afrického pobřeží, při němž vznikla v poslední době ce­lá řada afrických států, osvobozujících se z nadvlády kolonialistů. Po zastávce v Konakry, kde pracuje na pomoc guinejskému lidu tolik našich spolu­občanů, by parník zastavoval už čas­těji, nejméně jednou za den: Sassan­­dra, Abidjan, Lomé, Cotonu, Doualle, Libreville. Po překročení rovníku by­chom dospěli do Port Gentil. — V Pra­ze jsme vyjeli do zimy a v Africe se můžeme ihned svlékat do plavek a koupat sé ve vodách Atlantiku. Horko, jaké u nás nezažijeme ani v parných letních dnech, by nebylo právě pří­jemné. Ale i v parnu by bylo nutné jet dále. Z Bordeaux jsme jeli přesně ces­tou, kterou často používal Albert Schweitzer, kdykoli se vracel do své africké nemocnice z návštěvy v Evro­pě. Také z Port Gentil nás veda cesta* kterou ještě častěji používá lambarén­­ský lékař. Po řece Ogowe nás veze říční parník. Za dva dny přistane v Lambarene. — Tato cesta by nám z Prahy trvala nejméně tři týdny. Do­jeli bychom těsně po vánočních dnech a do 14. ledna bychom měli ještě hod­ně času. Nástup cesty z Bordeaux pozdějším parníkem by nám však ne­dovolil dorazit do cíle dříve než až kolem 25. ledna. A to by bylo, vzhle­dem k Schweitzerovým narozeninám, již pozdě. — Časově příhodnější by te­dy mohla být plavba z Marseille. Z Pa­říže sem jedou časté expresy z lyon­ského nádraží. Cesta je poněkud delší, ale zato bychom mohli nastoupit na parník teprve 20. prosince a do Lam­­baréne bychom to stihli den či dva před 14. lednem. Ani by nevadilo, že by cesta i lodí trvala déle a byla dražší. Parník, který vyjíždí z Marseille 20. 12., je v každém směru vybavenější. Má jméno General Mangln (12.300 tun) a patří společnosti Compagnie de Na­vigation Fralssinet. Pluje Středozem­ním mořem na jihozápad přes Gibral­tar do Casablancy. Tam bychom strá­vili Štědrý děn. S Casablancy vede další cesta do Dakaru a odtud stejně jako v prvé možnosti. Oba směry a způsoby cesty do rov­níkové Afriky, v nichž se spojují že­leznice s námořními a říčními parní­ky, podtrhují svou časovou délkou obrovské dálky prostoru, které nás dělí od Schweitzerova působiště. Zá­roveň ukazují i kus staré doby. Dnešní cestovatelé sice neopouštějí možnost jet vlakem a lodí, ale daleko rychlejší jsou cesty letadlem. — Abychom se dostali rychle a před nedělí 14. ledna do Lambarene, stačilo by vyjet z ru­zyňského letiště 9. ledna 1962. Ve 14.50 tam, startuje každé úterý letadlo Caravelle společnosti Air France. Za necelé 2 hodiny dopraví cestující do5 Paříže (v 16,35). Hned nato v 18,15 letí z Paříže letadlo Boening do Afri­ky. V Doualle přistává ve středu, 10. ledna v časných hodinách ranních (v 5,30). Zde bychom měli možnost od­počinku a dvoudenní aklimatizace, která je tolik potřebná. Z Doually vy­jíždí pak každý pátek Jediné přímé le­tadlo Douglas DC do Lambarene. Mnoho z nás by jistě rádo přálo A. Schweitzerovi k 87. narozeninám osobně. Námořní spojepí jsme Již zmeškali v každém přípaúě. Letadlem nepojedeme. Cena za pouhou letenku by nebyla nízká. Dobrých 7000 Kčs jen na cestu tam. Vlakem a lodí to může být lacinější až o polovinu. Ale i to je na výlet spíše mnoho, než málo. Obě­tovali bychom to jistě rádi, kdybychom měli odvahu a schopnosti nejen jet a na A. Schweitzera se usmát, ale po­stavit se mu po bok ve službě nemoc­ným. To však každý nemůže. Ostatně služba bližním nás poutá také zde, doma. Posíláme A. Schweitzerovi alespoň vřelý pozdrav do dálek a ví­me, že mu i přes hory, lesy, moře a řeky můžeme být blízko svou věrnou službou bratřím a sestrám doma, svou věrnou službou lidskosti a míru ve světě. — 87 let není jistě maličkostí. I život, velkých lidí se chýlí ke konci. Přejeme však A. Schweitzerovi a všem, jimž slouží, aby Jej Pán Bůh podle své vůle zachoval ve zdraví, ve víře, na­ději í v lásce, v nifhž tak statečně a stále slouží, aby i nás učil myslet a dávat splátky na dluh, kterým jsme povinováni svým bratřím a sestrám v zemích, jež až dosud bývaly většinou jep prostorem útlaku a kořistění. -AM- náboženství jižních Cech před bílou horou Mnoho záleželo kdysi na tom, kam se klonila šlechta. Oldřich z Rožm­berka o sobě řekl, že je věrný syn římské církve (Jirásek, Proti všem). Cuius regio, elus religio — komu pa­tří země, ten určuje i náboženství. Po­tí epsaní se museli spravovat podle pánů. Poslední Rožmberkové, Vilém a Petr Vok, se znakem červené pěti­­listé růže, spoluurčovall i náboženství jižních Čech. Vilém zemřel 1592, Vok 1611; bylo to tedy ne dlouho před Bí­lou horou, kdy se rýsovaly fronty pro­tireformační a protestantská. Je zají­­mavo číst o Vokovi román Jiřího Ma­­řánka Barbar Vok (vydalaDružstevní práce 1945, 4. vydání) a porovnat se životopisem Vokovým od Václava Bře­­zana, oddaného i důvěrného Vokova služebníka, kronikáře, jenž napsal ži­votopis Vilémův i Vokův. Nás zde za­jímá poslední Rožmberk Petr Vok a jak za jeho Vladaření vypadaly nábo­ženské poměry jižních Čech. Vok by­dlel na Bechyni, v Krumlově, Třeboni a po smrti svého bratra se stal vla­dařem rožmberského domu a měl pan­ství v celých jižních Čechách. Zpra­vodaj francouzského krále Jindřicha IV., současníka Rudolfa II., píše, že Rožmberkové mají tolik země a pan­ství, že mohou až do Lince takřka jeti po svém území. Vok byl podezřelý v náboženství (v religii píše Břežan) u císaře Ru­dolfa a také jeho braitr Vilém byl s ním pro náboženství nespokojen. Ten při­jímal toliko podjednou. V Bechyni v zámku dal Vok vystavět kostelík, při jehož zasvěcení 4. září 1585 bylo 6 kněží z Jednoty bratrské. Vok (Bře­žan píše: pověst šla) 17. května 1587 přijímal v MI. Boleslavi s jinými pány zjevně přede všemi od bratří. Bratrský kněz Matěj Cyrus 12. září 1611 podá­val večeři Páně na Třeboni, nemocný Vok přijímal v pokoji. Tak bylo i v říj­nu. Dne 6. listopadu 1611 zemřel. Ta­ké Jeho žena Kateřina z Ludanic (dří­ve zemřelá) majíc bratrské vychování, od bratří přijímala. V Třeboni nad po­sledním Rožmberkem vykonal prosté obřady kněz Matěj Cyrus. Pochován byl Vok ve Vyšším Brodě do rožmber­ské hrobky, kde už bylo místo jen pro něho.. Přijal ho opat s konventem. Ptáme se, jak bylo v kraji, kde se narodil Štítný, Hus, Žižka, Chelčický. V Březanově kronice čteme: „V Pra­chaticích byl evangelický kněz, také ve Vimperce, .kterýž lidi z bludů pa­pežských pomalu vyvozoval’ “. Když se stal Vok vladařem domu rožmber­ského po smrti svého bratra Viléma, jenž byl na Krumlově, svolal faráře panství krumlovského, aby podali zprávu o podávání večeře Páně. Vši­chni se přiznali, že jsou podjednou, ale že podávají podobojí těm, kdož žá­dají. Jenom Svérazský, Polenský Zelnovský nepodávají jinak než pod­a jednou. V Netolicích však (píše Bře­žan), ve Lhenicích, v Němčících vše­cko podobojí přisluhováno. A ještě jednou si je dal svolat 1 prosince 1602, a to na Třeboň, aby ká zoli před ním podle určeného pořadí Šlo vesměs o faráře katolické, proto že pro mandát královský proti evan gelíkům Vok toho času neužíval slu žeb bratrských správců.' Málokterý z kněží se našel, aby nebyl pius lec­tor (zbožný čtenář: kázání četli). Jiní se prohlásili nemocnými, když na ně přišla řada a jiní zase, že bez nebez­pečenství smrti před takovým pánem kázat! by neuměli. Jak byl Vok špatně zapsán u císaře Rudolfa, patrno z dopisu Volfa z Ko lovrat (1593), v němž ho tajně varuje, aby před císaře nepredstupoval s do­ložením: „Tu cedulku račte hned, strhatí.“ Zaměření Vokovo a vůli lidu žít po evangelicku ukazují některé okolnos­ti. Dne 20. XI. 1595 ustanoveno učení literní a vyzdvižena škola evangelická v Krumlově v Latráně. 15. listopadu 1598 s dovolením Vokovým ctihodný kněz a správce církevní evangelický mistr Andreas Baudisius počal v no­vém kostele kázat a druhou neděli svátostí večeře Páně přisluhoval. Ale když se jednalo s krumlovskými o de­putát pro evangelické kněze a Krum­lovští se k němu neměli, nezbylo pre­­dikantům a preceptorům než odejiti. (Porovnej s postilou- dr. K. Farského č. 156: „Veliký a nápadný nedostatek porozumění pro hmotnou obětavost a účelné vynaložení hmotných prostřed­ků na duchovní úkoly a zájmy je zna­­menati odjakživa v českém , snažení náboženském s výjimkou husitského Tábora prvních let jeho“.) Z kroniky Březanovy dovídáme se naproti tomu o katolické výbojnosti. Dne 17. září 1601 stěžoval si Matěj Cyrus na krumlovského děkana, kte­rýž mu v bráně před množstvím lidí dal políček. Vok se velmi rozhněval a vymohl na arcibiskupovi jeho odchod. Břežan soudí, že děkan byl podroušen* poněvadž jej sládkové v koši ze zém. ku nosívali. Dne 26. února 1610 zemře*, la hradeckému měšťanu Hofmanovi manželka; jezuiti ji nedovolili pocho­vat. Proto zajel Hofman s poctivými sousedy evangelíky na Třeboň o ná­ležitý pohřeb křesťanský. Z toho lze pochopit, proč už 1597 zmocnil Vok Adama a Mikuláše Rydla, aby podali odpor proti držení krumlovské fary rektorem a mistry societa tis Jesu. K to­mu poznamenal Břežan: „Dobře, kdyr by nebylo zmeškáno a promlčeno.“ Ja­kož vůbec Březanovo-smýšlení patrno ze zápisu roku 1579: „10. julii, jinak v pátek po sv. mistru Janovi Husovi.“ Poznámka literární nám vyplývá z Brezanova zápisu 7. listopadu 1600. Vok měl sestru Evu, jež byla vdovou po hrdinném-obránci Sigetu Mikuláši Zrinském proti Turkům. Staří se pa­matují na báseň z čítanky a slova „Mikuláš Zrinský, bán charvatský“. Hraběti Janu ze Šeřinu, synu Zrinské­­ho a Vokovy sestry, vystrojil Vok svatbu, při níž si Šimon Lomnický z Budče svými bystrými dvorskými verši zašimonil a společnost obveselil. Tak píše Břežan. Všímali jsme si zde života z doby „nejposledr.ějšího pána té červené rú­že“, Petra Voka z Rožmberka, bouřli­­váka, náruživého stavitele, marnotrat­níka, pijáka, milovníka žen, vrchního velitele proti Turkům, kterýž potom zase se dlouho modlil. Hlásil se k Čes­kým bratřím (potomek Oldřicha z Rožmberka!) a na hrdle nosil 2 ná­pisy: Memento mori (Pamatuj r.a smrt) a Cogita aeternitatem (Přemýš­lej o věčnosti). Ve své době se lišil od mnohých pánů: ulevoval lidu. (Prameny: Mařánek: Barbar Vok; 1945, 4. vydání. Václav Břežan: Po­slední Rožmberkové; 1941, 17. sva­zek Národní klenotnice.) KAREL CERVENf

Next