Český Zápas, 1963 (XLVI/1-52)

1963-01-03 / No. 1

POVÄNOČNÍ MARGINÁLIE Byly to studené, nuzné vánoce, a přece na né asi co živ budu, nezapo­menu. V kamnech Čmoudilo Jilovlté uhlí, na stromečku vétrové bonbóny v ba­revném papírku, před každým z nás hrstička jalového bramborového salá­tu a kousek mazlavého perníku z umě­lého medu. Několik koled a zpívaný Otčenáš. Pak se vzpomínalo. Mnoho, vytrvale a s hlubokým smutkem. Když přišla určená hodina, otec zapnul rádlo. Vlna přicházela z velké dálky až přes moře, sílila a zase slábla. Nako­nec se z šumivého chaosu zformovala teskná melodie, nesená mužskými hlasy. — Spi, Jezulátko, spi. Za tvé o bratřích naučeni Svět vezme tě zas do mučeni. A než se lidstva pouta zdrtí, bude třeba velkých smrti. A naber v spánku nové síly, máš konat ještě mnohou mill. ke spaseni, té ještě Té cesty lidstva dlouho konec není. Spi, jezulátko, spi. — Přijímač prsknul, jak svíčka než zhasne docela. Protektorátnl noc se propadla do nicoty. Dnes už nevím, zda jsem tako­vý obraz viděl namalovaný, čl zda se ml v tě chvíli vybavil sám od sebe. — Bylo vidět cestu. Sníh, zima, mráz. Poutnici jdou, vlečou se. Po stranách v příkopech se kdosi choulí. Poutnici se neohlížejí, Jdou. Před nimi cesta, nad nimi hvězda. Veliká a světlá. Nikdy jl poutnici nedostihnou, a přece jdou aa nl dnes, zítra, pozítří. 7 dneě­ka do budoucnosti ... Minulost zhasla. Ze vzpomínkových vánoc se stalo očekáváni. Budoucnost se rozzářila jako žhavé železo. Nezformovaná, elementární matérie, z níž sálá energie, sila, dynamika. Nutí chopit se perlíku a kovat, tlouci, dávat tvar. Hle, snad to jsou vánoce: nejen svátky, nad nimiž bliká papírová hvězda starobylého betléma, nýbrž dny potěšeni, vybízející k cestě do budouc­nosti. Tam čeká setkáni s tím, jenž je pravé světlo, jež osvětluje každého člo­věka, přicházejícího na svět. Lidství, znetvořené mamonářstvlm, odcizené pýchou a soběstřednostf, drcené samo­tou a zoufalstvím, zmítané vášni a roz­pory jak roztržený závoj, je ošetřeno, obvázáno, aby se mohlo zcellt a uzdra­vit, upevnit, utvrdit. Pak už se nevzpomíná na stoly plné marcipánu a mlsy krůt a zajíců. Pak bolí hlad, chudoba, tíseň, touha po sp raved 'nos ti bližního, af je kde­koliv. Jsou to vskutku jiné vánoce; padá časový rozdíl mezi betlémskou události a námi: my se stáváme ve víře jejími současníky. Anebo, chce­­te-11, jinak: vánoce jsou součásti na­šich dni. Se svoji radostnou hojivou moci a zaslíbením nového života po­koje a harmonie pro lidský rod i ce­lou zemi. zdenEk kučera Po úvodnlťn pozdravu du­chovního a po odpovědi vě­řících zaznívá v naši litur­­* gii liturgická proklamace: „Blahoslaveno bud 6, Bože, království Tvé v nás a mezi námi po věky věkův.“ Království Boži v Ježíši Kristu je pejvyšší hodnota, o kterou má usilovat jak věřící jed­notlivec, tak i celá církev. Hospodin dává nám toto své království v Ježíši Kristu. Věřící, kteří Pána Ježíše za svého Spasitele přijímají, kteří jdou v něm a s ním k Bohu a jsou posluš­ní Boží vůle, dobře rozumějí slovům, Jež zaznamenává Lukáš: „Království Boži jest již mezi vámi“ (L 17, 21) a mohou na onu liturgickou proklamaci Naše liturgie radostně zvolat: „Bůh v nás a my v Bohu.“ Vánoční doba, kterou právě prožívá­me, připomíná vlom Božího věku do věku lidi. Ježíš Kristus je začátkem nového věku. Všude, kde je ve víře přijímán, přináší pokoj do lidského nitra i pokoj mezi lidi navzájem. V Je­žíši Kristu Boží moc, sila, láska a prav­da vstoupily mezi nás, či jinak řečeno, v Ježíši Kristu se nám přiblížilo krá­lovství Boží. Sám Bůh v Ježíši Kristu přichází, aby mezi námi kralovala láska, ne nenávist, pravda, ne lež, spravedlnost, ne křivda. Když jsme si vykládali první slovo naši liturgie, milost, řekli jsme, že mnohým věřícím toto slovo častým li­turgickým užíváním zevšednělo, a že je třeba je oprášit a zamyslit se nad jeho obsahem, aby vyniklo v plné kráse a sile své duchovni náplně. Ne­jinak Je tomu i se slovy „království Boží“. Ve všedním lidovéip podáni je slovo království obvykle spojováno s místním určeními— jako říše s krá­lovskou residencí, s panovníkem, s ministry, s úřady a se vším tím, co ke království patří. Boží království, o němž je v citované liturgické prokla­maci řeč, nemá však nic společného s takovými pozemskými královskými Institucemi, nýbrž jde v něm o Boží vládu, o Boží kralováni v našich du­ších. Toto kralování nelze srovnávat se žádnými lidskými ustanoveními: není závislé na-lidské vůli a síle, není závislé na přízni čl nepřízni lidi, ne­mění se a nezaniká, protože má moc a sílu v sobě samo. Král tohoto Božího království, ač nemá vojska a moci jako králové pozěmští, svých, absolutním vítězem je králem nad hří­chem i nad smrtí. Třebas mu stéle od­porujeme, třebas jeho moc zastíráme svou vlažností a nevěrností, On stále vládne v nesčetných duších a v bu­doucnosti bude vládnout v plnosti, moci a slávě. O něm platt svědectví apoštola Pavla v epištole Filipským, že „Bůh jej povýšil, udělil mu jméno nad každé jiné jméno, aby před ježí šem se sklánělo každé koleno“, i své dectví v epištole Kolossenským (2, 3), že v něm „jedině v něm jsou skryti všichni pokladové moudrosti a zná­mosti“. Vskutku není jiného jména daní ho lidem, v kterém bychom měli být spaseni, nežli Ježíš Kristus (Sk. 4, 12). Všude, kam přichází a je ve víře a ve svobodné a odpovědné poslušnos­­ttl přijímán, přináší nepřeberné bo­hatstvl pokladů nového života, a kra­lováni Boil se zde začíná uskutečňo­vat. Proto věřící srdce radostně pro­hlašuje: „Blahoslaveno bucf, 6, Bože, království Tvé v nás a mezi námi po věky věkův.“ Bůh sl zajisté svou vládu mezi námi prosazuje sám, ale volá nás k spolupráci, chce plně králová* v na­šich životech, chce, abychom se ochot­ně oddali vládě Jeho pravdy a lásky. Z biblických svědectví víme, že krá­lovství Boží, které na svět přišlo v oso­bě a díle Pána Ježíše Krista, je zatím v skrytosti a v počátcích. V budouc­nosti však přijde v plnosti, moci a slá­vě. Svým úsilím je nezískáme, je to Boží dar, ale můžeme po něm vroucně toužit a o ně prosit. TI, kdož tak činí a jsou poslušní Boži vůle, mají život plný, radostný, šťastný a mohou vskut­ku prohlásit slova odpovědi na litur­gické provoláni duchovního: „Bůh v nás a my v Bohu.“ Příchod Božího království je tedy Božím darem, ale současně je pro nás ľ závazkem pro celý život. To vše si uvědomujeme, když slyšíme onu li­turgickou proklamaci o království Bo­žím v nás a mezi námi. Pokorně mu­síme přiznat, že si daru Božího krá­lovství vždy nevážíme, že nejednou se kralováni Božímu vzpíráme, nechce­me žit v obecenství s Bohem a chce­me sl žit podle svých sobeckých tu­žeb a přání. Vždyť kolik je mezi námi pýchy, nadutosti, tvrdosti srdce, ne­návistí, zloby a různých vášni i Hřích v nejrůznějšl podobě staví se jako propast mezi nás a Hospodina. Tuto propast je možno odstranit jedině u­­přímným pokáním. Proto zcela správ­ně všechny další modlitby naši litur­gie, modlitby tolik podobné po strán­ce slovní 1 melodické liturgii Jana Zlatoústého, vyznívají prosbami ža od­puštění hříchů, za probuzení duší k upřímnosti, aby „duch náš viny prost mohl se k Bohu povznést! čistou obě­ti“. RUDOLF HORSKÝ POKOJ NA ZEMI — bylo hlavni téma japonského všekřesfanského mírového shromážděni, které se konalo počát­kem září t. r. v Tokiu. Počtem účast­níků to byla dosud největší křesťanská mírová konference, která se konala v Japonsku, jejím výsledkem bylo zří­zeni Stálého výboru japonského křes­­(anského mírového shromážděni. PROTI ANALFABETISMU se rozhodl bojovat Svaz evangelických církví v Brazílii. Od nového roku započne kampaň, jejímž cílem Je naučit čist a psát nejméně pět miliónů obyvatel země. Tato služba je rozplánována tak, že každý člen církve má za po­moci svého sboru naučit čist a psát alespoň jednoho negramotného spolu občana. DĚJINY FRANCOUZSKÉHO PROTES­TANTISMU z lét 1515—1685 zachycuje hugenotské muzeum v Berlíně. Jeho správcem je pastor K. Menoury, po íomek emigrantského hugenotského rodu. EKUMENICKÁ RADA NEKATOLÍC KÝCH ClRKVl v Polsku začala vydáve novou Skumenickou revui v něm« ;ém a anglickém jazyce. Č Z 2 i DO NOVÉHO ROKU v církevním hospodaření Rok 1963 je v hospodařeni naší círk­ve mezníkem velmi důležitým, pro­tože počátkem tohoto roku dojde k uskutečnění všech těch usnesení V. řádného sněmu z roku 1901 a církevní­ho zastupitelstva z roku 1962, které znamenají novou organizaci hospoda­ření v celé církvi. Nová organizace se proti dosavad­nímu stavu projeví v hlavních bodech takto: Především budou náklady běžného hospodařeni všech církevních jedno­tek uhrazovány jen z prostředků cír­kevních. Žádná náboženská obec ani diecézni rada ani ústřední rada ne­rozpočtuj! také na rok 1903 již žádný požadavek státního příspěvku. Náklady mimořádného hospodařeni budou rovněž v největším rozsahu uhrazovány z prostředků církevních až na případy výjimečné, jako například u objektů pomátkových. Všechny náklady, kťeré církevní jednotky nebudou moci uhradit z vlast­ních příjmů, budou uhrazovány ze spo­lečného celoclrkevnlho zdroje — Bra­trské svépomoci. Příjem této Bratrské svépomoci bude plynout především z cirkevní daně ústřední. Jubilejní stavební základ bude dnem 1. ledna 1903 zrušen, takže náboženské obce ani diecézni rady nebudou Již platit splátky, které by připadaly na dobu po 1. lednu 1963 a všechny tyto zbytky dluhů budou odepsány. Toto opatřeni bude znamenat pro nábožen­ské obce oddluženi v někollkamilíono­­vé výši. Výslovně je však třeba pro pořádek poznamenat, že se oddluženi týká jen splátek za dobu po i. lednu 1903, protože jinak všechny splátky za dobu od 1. ledna 1959 do 31. prosince 1902 musí být splaceny. Kdyby mimo nadáni nebylo možno v některém kon­krétním případě vypořádat splátky za dobu do konce roku 1902 ještě v roce 1902, budou tyto nedoplatky převedeny pod zárukou příslušných diecézi na rok 1963 jako pohledávky Bratrské své­pomoci. Splátky dluhů do Vyrovnávacího fondu, připadající na dobu po 1. lednu 1963 a úroky za rok 1902 převezme dnem 1. ledna 1903 celé církev a bude Je umořovat z Bratrské svépomoci. I zde platí obdobně jako u Jubilejního stavebního základu, že případné nedo­platky splátek a úroků, které měly být zaplaceny do konce roku 1902, musí být zaplaceny dosavadními dlužníky nebo příslušnými diecézemi třeba až v roce 1963, nebylo-li to dříve možno. Také zde dochází k oddlužení nábo­ženských obci, které sice není tak vy­soké jako u Jubilejního stavebního zá­kladu, ale zadluženi bylo zde v někte­rých případech ještě tíživější než u Ju­bilejního stavebního základu. Na rok 1963 nebudou již předepiso­vány : Ústřední účelové dávka, církev­ní daň diecézni a diecézni účelová dávka. Dosavadní církevní daň ústřed­ní zůstane v názvu zachována, ale bu­de mit zcela novou náplň, neboť za­tímco dosud sloužila jen k úhradě čás­ti nákladů běžného hospodařeni ústřed­ní rady, bude napříště sloužit k úhra­dě všech nákladů Bratrské svépomoci a ústřední rada bude dostávat schvá­lené částky z Bratrské svépomoci stejným způsobem Jako diecézni rady nebo schodkové náboženské obce. Všechny dosavadní oddlužovacl akce diecézni (amortizační příspěvek) v ro­ce 1963 zcela odpadnou. Studijní sbírka dra K. Farského zů­stane zatím beze změny, Všechna reorganizační opatřeni sie dovala jednak ten účel, aby hospoda­řeni v církvi bylo přizpůsobeno daným podmínkám a jednak, aby finanční za tíženi náboženských oftcl bylo rozdě léno co nejrovnoměrněji. V prvních fázích příprav návrhu prt sněm působilo v některých případech právě oddluženi náboženských obr vůči Jubilejnímu stavebnímu základ: 1 Vyrovnávacímu fondu značné rozpa ky, protože vedoucí myšlenkou novř organizace hospodaření bylo nejei spravedlivé a bratrsky odůvodnitslné rozděleni očekávaných budoucích né kladů, ale i spravedlivé vypořádáni zá­vazků z minulých dob. Při prvním po­hledu se zdálo, že celá nová organi­zace bude mit zřetelný stín v tom, že některé oddlužené náboženské obce budou mit trvalou výhodu proti těm náboženským oTjcím, které si bucf niče­ho z Jubilejního stavebního základu nebo z Vyrovnávacího fondu nevypůj­čily, nebo si sice také vypůjčily, ale celý takový dluh již vlastními silami zaplatily. Bylo proto nutno uvážit ce­lou věc v co největší šíři a jít na její kořen nejen při zjišťováni, kdy a za jakých okolnosti k uzavřeni půjčky došlo, ale také, zda a jak se hospodář­ská situace dlužníka od té doby změ­nila. Tento možný stín však byl za­žehnán jednak tím, že zde zůstává možnost zatížit oddlužené náboženské obce vyšší částkou církevní daně ústřední a jednak reálnou úvahou, že v posledních letech nebyla veliká vět­šina náboženských obcí schopna své splátkové povinnosti plnit, takže nej­větší část splátek stejně již platily 1 ostatní náboženské obce prostřed­nictvím diecézních oddlužovacích akci. Některé další námitky nebo připo­mínky menšího významu zmizely auto­maticky, když se projednáváni dosta­lo do vážnějšího stadia. Po zváženi celého dosavadního průběhu připrav je však třeba zdůraznit, že řešeni celé věci zásadně a rozhodujícím způsobem usnadnily právě ty náboženské obce, na kterých bude spočívat největší bře­meno celé akce, a nejsou to vždy jen ty, které mají svou hospodářskou si­tuaci bez většího přičinění lepší než obce jiné. 1 v tomto případě, jako již v celé řadě případů v minulosti se ukázalo, že veliká většina nábožen­ských obci pochopila velmi dobře ce­lou situaci a že v nich je i pro bu­doucnost možno počítat s pomoci všu­de tam, kde se bude jednat o potřebu celé církve. Nejlepší prověrkou po této stránce bylo rozdělování kvót církevní daně ústřední na rok 1963, kde obce hospodářsky silnější velmi často ini­ciativně vzaly na sebe větší finanční závazek než by na ně byl jinak při­padl a ukázaly tak zároveň plné po­rozumění i pro potřeby a situaci svých hospodářsky slabších sester. Budiž jim za to srdečný dík i Během roku 1962 se podařilo v pří­pravách nové organizace hospodaření odstranit, až na nepatrné výjimky, všechny finanční závady z let minu­lých. Můžeme proto také po této stránce pohlížet na práci, vykonanou v celé církvi na poli hospodářském v právě uplynulém roce s klidným svě­domím a na práci, která nás očekává v novém roce, s jistotou, že na dobře vybudovaných základech bude další stavba již snadnější. JAN TUREK K 8. lednu 1963 Před 43 roky byla naše církev pro­hlášena v Praze o Mikulášském chrá­mě na Staroměstském náměstí čtyřmi bývalými knětímt římskokatolické círk­ve dr. Karlem farským, Ferdinandem Sttborem, Gustavem Adolfem Procház­kou a Bohumilem Zahradnlkem-Brod­­ským. Tt se manifestem obrátili k lidu českému, aby podpořil jejich snahy a přihlašoval se do národní církve, kte­rá má základy v náboženském hnutí husitském a českobratrském, v němí l v našem věku chce pokračovat. Desetitisíce a statisíce věrných Ce­chů tehdy s nadšením poslechlo výzvy těchto duchovních, z Prahy, středních Cech, severovýchodních Cech, ze Slán­ská, Rakovnicka, Plzeňska i Budějo­vická, z Moravy a z Vstravska. tě­kalo se, le se přihlásí k nově zalo­žené církvi mnozí z těch duchovních římskokatolických, kteří horlili pro reformy v římskokatolické církví, „katolická moderna" s vynikajícími básníky a spisovateli. Svému úsilí však zůstal věren jen úzký kruh kolem Far­ského, který neohroleně se dal do slu­žeb ducha Kristova, jenž zůstal se za­kladatelem nového sboru Páně. Vánoční nálada a zrození nové círk­ve vedly nás k starobylé písni: Na­rodil se Kristus Pán, veselme se, z rú­že kvítek vykvet nám, radujme se. — Růže nemívá jen jeden květ. Proč by tedy církev Kristova nemohla mít ně­kolik květů, z nichž jeden vypučel I mezi námi, dar nového života, pokoje a radostné evagelní zvěsti? Proto radostně, s nadšením a s obě­tavostí jsme se hlásili do husitské čes­koslovenské církve. Nebyli to jen kně­­žt osvícení Duchem svátým, ve měs­tech a na vesnicích a v zapadlých vesničkách, jako na Příbramsku v Tmáni u Zdic nebo ve Lnářích u Blat­né. Tu duchovní nedbali ani hospo­dářských těžkostí, ani prokletí starých římských úřadů, a jen služba vyššímu Ideálu ducha Kristova a reformační tradici pobádala a posilovala je k čin nostt „na národa roli dědičné". Ze skromných počátků vzešli, at z ven kovských nebo městských far a kláš terů. I Kdo v Praze viděl krámek CCS o Josefské ulici v Josefově, s bratrem Antonínem Procházkou a Farským, ne ubránil se dojmu betlémského domo­­>a Ježíšova.) Vedli je profesoři ná­boženství dr. K. Farský a na Moravě Alois Sptsar, spolupracovník Matěle Pavlíka, v jehož stopách však dále ne­šel, ale přiklonil se k Farskému a a jeho díle pokračoval. Stejně jako na Uherskobrodsku Oskar Malý a VI- libald Růžička a jiní. Na Kroměřížsku pevně, ostražitě a uvědoměle stál AI. Splsar, na Brněnsku inženýr Karas a na Olomouckú biskup Rostislav Stej­skal. K těmto se přidružili i jiní: např. v Plzni Alois Tuháček, profesor češtiny z hornické rodiny příbramské, vlast­ně březovské, prof, českobudějovického učitelského ústavu žlábek, profesor dějepisu na ředíce příbramské Kalous a četní učitelé, jako nuselský Vaněk, zdický František Procházka, lochovic­­ký — pak v Praze —- Jaroslav Halb­­huber-Habr, Václav lemberk v Jtčíně, horlivý literární propagátor CCS. A hlásila se i mladší generace, např. z příbramského gymnasia Jiří Vítek, z příbramské reálky Josef Novotný, dosud působící farář v Plzni. Bohoslužby byly konány, než jsme si vystavěli sbory, na veřejných pro­stranstvích, u různých památníků a křížků, v různých místnostech spolko­vých, tělocvičnách, hostinských míst­nostech, mezí tělocvičným nářadím a nábytkem. Bratrskou pomoc nám po­skytovali i Čeští bratři, jako profeso­ři Fr. Žílka, Ferd. Hrejsa, F. M. Bar­toš. Po duchovních, učitelích přicházeli a v církvi v různých institucích pra­covali i jiní laikové, odborníci ve vě­cech hospodářských, finančních, sta­vebních i ve věcech politických. Vše­cky Farský vítal, nebot v nich viděl praktické znalce-života. Bylo třeba če­lit l odpůrcům a nepřátelům. Vše by­lo třeba uspořádat moudře a rozum­­ně. Duch Hospodinův, duch Ježíše Krista, duch otců a matek našich bděl s námi. A tak kráčíme i letos ve stopách svých předchůdců: patriarchů Karla Farského, G. A. Procházky, Františka Kováře, jenž při ukončení svého úřadu zůstavil nám šěsttsvazkovou Malou biblí — a ruku v ruce s nynějším pa­triarchou Miroslavem Novákem. Zpí­vejme si t letos vesele a radostně: Národíl se Krtstus Pán. Nám, nám na­­•odtl sel FRANT. KALOUS Redakční uzávěrka tohotc čísli byl* 27. 12. 1962. PANE NÁS A OTCE, Jak jsme nesmírně nepatrní pod velikou moct Tvé lásky. Připomínáme sl to v tento čas, kdy z Tvé mtlostt začínáme psát ntový letopočet. Je nám tak, jako by byl čas živou bytostí a my sly­šeli Její kroky. Zrajeme k novému poznání, k nové odvaze, k novým příležitostem. Věříme v Tvá zaslíbení, v sílu Tvého slova, které má svou moc nad námi. Patříme k Tobé, který jsi Pán všeho a udržuješ všechno živé ve věčném rytmu příchodu a odchodu. Jak jst šel s Abrahámem do země, kterou jsi mu ve snách zaslí­bil, a s Mojžíšem, když po dnech egyptského soužení vracel Tvůj lid domů. tak věříme, že jde t s námi do dnů nového roku. Naše srdce pochopila, že jsi nás neopustil, ač jsme si to často zasloužili. Jako nejživější skutečnost vnímáme hlas bible, že jst přítomen v každém okamžiku a že na nás hledíš. Přicházíš s Ježíšem Kristem do našich příbytků a my Tě v tento novoroční čas s dětinskou důvěrou prosíme: Přijď a zůstaň s ná­mi. Nedej v nás umřít svému vzkazu, že jst nás miloval a dosud miluješ milováním věčným. At toto Tvé slovo zachováme jasné a pravdivé. Posvěť naše dny požehnáním pokoje a míru. Požehnej našemu úsilí ? proměnění zbraní v pluhy a proměň člověka-sobce v člověka druha a bratra. Vzdáváme se Tobě, Lásko, 'hceme být vidoucími, slyšícími, běžícími a rozdávajícími Tvé poselství o člověčenství, které se v Ježíši Kristu znova a znova obnovuje. Vylaď Ty sám naše porušené hlašy v čisté zvuky a učiň ■ nás užitečný ná­stroj své vůle. Vítáme tento nový rok ve jménu našeho Pána Ježíše Krista a vzhlížíme k Tobě v pohon i nadějemi, že Tvé svaté a milu/ící otcovství bude v míru a pokoji s námi. íohuslav lohniský

Next