Český Zápas, 1963 (XLVI/1-52)
1963-01-03 / No. 1
POVÄNOČNÍ MARGINÁLIE Byly to studené, nuzné vánoce, a přece na né asi co živ budu, nezapomenu. V kamnech Čmoudilo Jilovlté uhlí, na stromečku vétrové bonbóny v barevném papírku, před každým z nás hrstička jalového bramborového salátu a kousek mazlavého perníku z umělého medu. Několik koled a zpívaný Otčenáš. Pak se vzpomínalo. Mnoho, vytrvale a s hlubokým smutkem. Když přišla určená hodina, otec zapnul rádlo. Vlna přicházela z velké dálky až přes moře, sílila a zase slábla. Nakonec se z šumivého chaosu zformovala teskná melodie, nesená mužskými hlasy. — Spi, Jezulátko, spi. Za tvé o bratřích naučeni Svět vezme tě zas do mučeni. A než se lidstva pouta zdrtí, bude třeba velkých smrti. A naber v spánku nové síly, máš konat ještě mnohou mill. ke spaseni, té ještě Té cesty lidstva dlouho konec není. Spi, jezulátko, spi. — Přijímač prsknul, jak svíčka než zhasne docela. Protektorátnl noc se propadla do nicoty. Dnes už nevím, zda jsem takový obraz viděl namalovaný, čl zda se ml v tě chvíli vybavil sám od sebe. — Bylo vidět cestu. Sníh, zima, mráz. Poutnici jdou, vlečou se. Po stranách v příkopech se kdosi choulí. Poutnici se neohlížejí, Jdou. Před nimi cesta, nad nimi hvězda. Veliká a světlá. Nikdy jl poutnici nedostihnou, a přece jdou aa nl dnes, zítra, pozítří. 7 dneěka do budoucnosti ... Minulost zhasla. Ze vzpomínkových vánoc se stalo očekáváni. Budoucnost se rozzářila jako žhavé železo. Nezformovaná, elementární matérie, z níž sálá energie, sila, dynamika. Nutí chopit se perlíku a kovat, tlouci, dávat tvar. Hle, snad to jsou vánoce: nejen svátky, nad nimiž bliká papírová hvězda starobylého betléma, nýbrž dny potěšeni, vybízející k cestě do budoucnosti. Tam čeká setkáni s tím, jenž je pravé světlo, jež osvětluje každého člověka, přicházejícího na svět. Lidství, znetvořené mamonářstvlm, odcizené pýchou a soběstřednostf, drcené samotou a zoufalstvím, zmítané vášni a rozpory jak roztržený závoj, je ošetřeno, obvázáno, aby se mohlo zcellt a uzdravit, upevnit, utvrdit. Pak už se nevzpomíná na stoly plné marcipánu a mlsy krůt a zajíců. Pak bolí hlad, chudoba, tíseň, touha po sp raved 'nos ti bližního, af je kdekoliv. Jsou to vskutku jiné vánoce; padá časový rozdíl mezi betlémskou události a námi: my se stáváme ve víře jejími současníky. Anebo, chcete-11, jinak: vánoce jsou součásti našich dni. Se svoji radostnou hojivou moci a zaslíbením nového života pokoje a harmonie pro lidský rod i celou zemi. zdenEk kučera Po úvodnlťn pozdravu duchovního a po odpovědi věřících zaznívá v naši litur* gii liturgická proklamace: „Blahoslaveno bud 6, Bože, království Tvé v nás a mezi námi po věky věkův.“ Království Boži v Ježíši Kristu je pejvyšší hodnota, o kterou má usilovat jak věřící jednotlivec, tak i celá církev. Hospodin dává nám toto své království v Ježíši Kristu. Věřící, kteří Pána Ježíše za svého Spasitele přijímají, kteří jdou v něm a s ním k Bohu a jsou poslušní Boží vůle, dobře rozumějí slovům, Jež zaznamenává Lukáš: „Království Boži jest již mezi vámi“ (L 17, 21) a mohou na onu liturgickou proklamaci Naše liturgie radostně zvolat: „Bůh v nás a my v Bohu.“ Vánoční doba, kterou právě prožíváme, připomíná vlom Božího věku do věku lidi. Ježíš Kristus je začátkem nového věku. Všude, kde je ve víře přijímán, přináší pokoj do lidského nitra i pokoj mezi lidi navzájem. V Ježíši Kristu Boží moc, sila, láska a pravda vstoupily mezi nás, či jinak řečeno, v Ježíši Kristu se nám přiblížilo království Boží. Sám Bůh v Ježíši Kristu přichází, aby mezi námi kralovala láska, ne nenávist, pravda, ne lež, spravedlnost, ne křivda. Když jsme si vykládali první slovo naši liturgie, milost, řekli jsme, že mnohým věřícím toto slovo častým liturgickým užíváním zevšednělo, a že je třeba je oprášit a zamyslit se nad jeho obsahem, aby vyniklo v plné kráse a sile své duchovni náplně. Nejinak Je tomu i se slovy „království Boží“. Ve všedním lidovéip podáni je slovo království obvykle spojováno s místním určeními— jako říše s královskou residencí, s panovníkem, s ministry, s úřady a se vším tím, co ke království patří. Boží království, o němž je v citované liturgické proklamaci řeč, nemá však nic společného s takovými pozemskými královskými Institucemi, nýbrž jde v něm o Boží vládu, o Boží kralováni v našich duších. Toto kralování nelze srovnávat se žádnými lidskými ustanoveními: není závislé na-lidské vůli a síle, není závislé na přízni čl nepřízni lidi, nemění se a nezaniká, protože má moc a sílu v sobě samo. Král tohoto Božího království, ač nemá vojska a moci jako králové pozěmští, svých, absolutním vítězem je králem nad hříchem i nad smrtí. Třebas mu stéle odporujeme, třebas jeho moc zastíráme svou vlažností a nevěrností, On stále vládne v nesčetných duších a v budoucnosti bude vládnout v plnosti, moci a slávě. O něm platt svědectví apoštola Pavla v epištole Filipským, že „Bůh jej povýšil, udělil mu jméno nad každé jiné jméno, aby před ježí šem se sklánělo každé koleno“, i své dectví v epištole Kolossenským (2, 3), že v něm „jedině v něm jsou skryti všichni pokladové moudrosti a známosti“. Vskutku není jiného jména daní ho lidem, v kterém bychom měli být spaseni, nežli Ježíš Kristus (Sk. 4, 12). Všude, kam přichází a je ve víře a ve svobodné a odpovědné poslušnosttl přijímán, přináší nepřeberné bohatstvl pokladů nového života, a kralováni Boil se zde začíná uskutečňovat. Proto věřící srdce radostně prohlašuje: „Blahoslaveno bucf, 6, Bože, království Tvé v nás a mezi námi po věky věkův.“ Bůh sl zajisté svou vládu mezi námi prosazuje sám, ale volá nás k spolupráci, chce plně králová* v našich životech, chce, abychom se ochotně oddali vládě Jeho pravdy a lásky. Z biblických svědectví víme, že království Boží, které na svět přišlo v osobě a díle Pána Ježíše Krista, je zatím v skrytosti a v počátcích. V budoucnosti však přijde v plnosti, moci a slávě. Svým úsilím je nezískáme, je to Boží dar, ale můžeme po něm vroucně toužit a o ně prosit. TI, kdož tak činí a jsou poslušní Boži vůle, mají život plný, radostný, šťastný a mohou vskutku prohlásit slova odpovědi na liturgické provoláni duchovního: „Bůh v nás a my v Bohu.“ Příchod Božího království je tedy Božím darem, ale současně je pro nás ľ závazkem pro celý život. To vše si uvědomujeme, když slyšíme onu liturgickou proklamaci o království Božím v nás a mezi námi. Pokorně musíme přiznat, že si daru Božího království vždy nevážíme, že nejednou se kralováni Božímu vzpíráme, nechceme žit v obecenství s Bohem a chceme sl žit podle svých sobeckých tužeb a přání. Vždyť kolik je mezi námi pýchy, nadutosti, tvrdosti srdce, nenávistí, zloby a různých vášni i Hřích v nejrůznějšl podobě staví se jako propast mezi nás a Hospodina. Tuto propast je možno odstranit jedině upřímným pokáním. Proto zcela správně všechny další modlitby naši liturgie, modlitby tolik podobné po stránce slovní 1 melodické liturgii Jana Zlatoústého, vyznívají prosbami ža odpuštění hříchů, za probuzení duší k upřímnosti, aby „duch náš viny prost mohl se k Bohu povznést! čistou oběti“. RUDOLF HORSKÝ POKOJ NA ZEMI — bylo hlavni téma japonského všekřesfanského mírového shromážděni, které se konalo počátkem září t. r. v Tokiu. Počtem účastníků to byla dosud největší křesťanská mírová konference, která se konala v Japonsku, jejím výsledkem bylo zřízeni Stálého výboru japonského křes(anského mírového shromážděni. PROTI ANALFABETISMU se rozhodl bojovat Svaz evangelických církví v Brazílii. Od nového roku započne kampaň, jejímž cílem Je naučit čist a psát nejméně pět miliónů obyvatel země. Tato služba je rozplánována tak, že každý člen církve má za pomoci svého sboru naučit čist a psát alespoň jednoho negramotného spolu občana. DĚJINY FRANCOUZSKÉHO PROTESTANTISMU z lét 1515—1685 zachycuje hugenotské muzeum v Berlíně. Jeho správcem je pastor K. Menoury, po íomek emigrantského hugenotského rodu. EKUMENICKÁ RADA NEKATOLÍC KÝCH ClRKVl v Polsku začala vydáve novou Skumenickou revui v něm« ;ém a anglickém jazyce. Č Z 2 i DO NOVÉHO ROKU v církevním hospodaření Rok 1963 je v hospodařeni naší církve mezníkem velmi důležitým, protože počátkem tohoto roku dojde k uskutečnění všech těch usnesení V. řádného sněmu z roku 1901 a církevního zastupitelstva z roku 1962, které znamenají novou organizaci hospodaření v celé církvi. Nová organizace se proti dosavadnímu stavu projeví v hlavních bodech takto: Především budou náklady běžného hospodařeni všech církevních jednotek uhrazovány jen z prostředků církevních. Žádná náboženská obec ani diecézni rada ani ústřední rada nerozpočtuj! také na rok 1903 již žádný požadavek státního příspěvku. Náklady mimořádného hospodařeni budou rovněž v největším rozsahu uhrazovány z prostředků církevních až na případy výjimečné, jako například u objektů pomátkových. Všechny náklady, kťeré církevní jednotky nebudou moci uhradit z vlastních příjmů, budou uhrazovány ze společného celoclrkevnlho zdroje — Bratrské svépomoci. Příjem této Bratrské svépomoci bude plynout především z cirkevní daně ústřední. Jubilejní stavební základ bude dnem 1. ledna 1903 zrušen, takže náboženské obce ani diecézni rady nebudou Již platit splátky, které by připadaly na dobu po 1. lednu 1963 a všechny tyto zbytky dluhů budou odepsány. Toto opatřeni bude znamenat pro náboženské obce oddluženi v někollkamilíonové výši. Výslovně je však třeba pro pořádek poznamenat, že se oddluženi týká jen splátek za dobu po i. lednu 1903, protože jinak všechny splátky za dobu od 1. ledna 1959 do 31. prosince 1902 musí být splaceny. Kdyby mimo nadáni nebylo možno v některém konkrétním případě vypořádat splátky za dobu do konce roku 1902 ještě v roce 1902, budou tyto nedoplatky převedeny pod zárukou příslušných diecézi na rok 1963 jako pohledávky Bratrské svépomoci. Splátky dluhů do Vyrovnávacího fondu, připadající na dobu po 1. lednu 1963 a úroky za rok 1902 převezme dnem 1. ledna 1903 celé církev a bude Je umořovat z Bratrské svépomoci. I zde platí obdobně jako u Jubilejního stavebního základu, že případné nedoplatky splátek a úroků, které měly být zaplaceny do konce roku 1902, musí být zaplaceny dosavadními dlužníky nebo příslušnými diecézemi třeba až v roce 1963, nebylo-li to dříve možno. Také zde dochází k oddlužení náboženských obci, které sice není tak vysoké jako u Jubilejního stavebního základu, ale zadluženi bylo zde v některých případech ještě tíživější než u Jubilejního stavebního základu. Na rok 1963 nebudou již předepisovány : Ústřední účelové dávka, církevní daň diecézni a diecézni účelová dávka. Dosavadní církevní daň ústřední zůstane v názvu zachována, ale bude mit zcela novou náplň, neboť zatímco dosud sloužila jen k úhradě části nákladů běžného hospodařeni ústřední rady, bude napříště sloužit k úhradě všech nákladů Bratrské svépomoci a ústřední rada bude dostávat schválené částky z Bratrské svépomoci stejným způsobem Jako diecézni rady nebo schodkové náboženské obce. Všechny dosavadní oddlužovacl akce diecézni (amortizační příspěvek) v roce 1963 zcela odpadnou. Studijní sbírka dra K. Farského zůstane zatím beze změny, Všechna reorganizační opatřeni sie dovala jednak ten účel, aby hospodařeni v církvi bylo přizpůsobeno daným podmínkám a jednak, aby finanční za tíženi náboženských oftcl bylo rozdě léno co nejrovnoměrněji. V prvních fázích příprav návrhu prt sněm působilo v některých případech právě oddluženi náboženských obr vůči Jubilejnímu stavebnímu základ: 1 Vyrovnávacímu fondu značné rozpa ky, protože vedoucí myšlenkou novř organizace hospodaření bylo nejei spravedlivé a bratrsky odůvodnitslné rozděleni očekávaných budoucích né kladů, ale i spravedlivé vypořádáni závazků z minulých dob. Při prvním pohledu se zdálo, že celá nová organizace bude mit zřetelný stín v tom, že některé oddlužené náboženské obce budou mit trvalou výhodu proti těm náboženským oTjcím, které si bucf ničeho z Jubilejního stavebního základu nebo z Vyrovnávacího fondu nevypůjčily, nebo si sice také vypůjčily, ale celý takový dluh již vlastními silami zaplatily. Bylo proto nutno uvážit celou věc v co největší šíři a jít na její kořen nejen při zjišťováni, kdy a za jakých okolnosti k uzavřeni půjčky došlo, ale také, zda a jak se hospodářská situace dlužníka od té doby změnila. Tento možný stín však byl zažehnán jednak tím, že zde zůstává možnost zatížit oddlužené náboženské obce vyšší částkou církevní daně ústřední a jednak reálnou úvahou, že v posledních letech nebyla veliká většina náboženských obcí schopna své splátkové povinnosti plnit, takže největší část splátek stejně již platily 1 ostatní náboženské obce prostřednictvím diecézních oddlužovacích akci. Některé další námitky nebo připomínky menšího významu zmizely automaticky, když se projednáváni dostalo do vážnějšího stadia. Po zváženi celého dosavadního průběhu připrav je však třeba zdůraznit, že řešeni celé věci zásadně a rozhodujícím způsobem usnadnily právě ty náboženské obce, na kterých bude spočívat největší břemeno celé akce, a nejsou to vždy jen ty, které mají svou hospodářskou situaci bez většího přičinění lepší než obce jiné. 1 v tomto případě, jako již v celé řadě případů v minulosti se ukázalo, že veliká většina náboženských obci pochopila velmi dobře celou situaci a že v nich je i pro budoucnost možno počítat s pomoci všude tam, kde se bude jednat o potřebu celé církve. Nejlepší prověrkou po této stránce bylo rozdělování kvót církevní daně ústřední na rok 1963, kde obce hospodářsky silnější velmi často iniciativně vzaly na sebe větší finanční závazek než by na ně byl jinak připadl a ukázaly tak zároveň plné porozumění i pro potřeby a situaci svých hospodářsky slabších sester. Budiž jim za to srdečný dík i Během roku 1962 se podařilo v přípravách nové organizace hospodaření odstranit, až na nepatrné výjimky, všechny finanční závady z let minulých. Můžeme proto také po této stránce pohlížet na práci, vykonanou v celé církvi na poli hospodářském v právě uplynulém roce s klidným svědomím a na práci, která nás očekává v novém roce, s jistotou, že na dobře vybudovaných základech bude další stavba již snadnější. JAN TUREK K 8. lednu 1963 Před 43 roky byla naše církev prohlášena v Praze o Mikulášském chrámě na Staroměstském náměstí čtyřmi bývalými knětímt římskokatolické církve dr. Karlem farským, Ferdinandem Sttborem, Gustavem Adolfem Procházkou a Bohumilem Zahradnlkem-Brodským. Tt se manifestem obrátili k lidu českému, aby podpořil jejich snahy a přihlašoval se do národní církve, která má základy v náboženském hnutí husitském a českobratrském, v němí l v našem věku chce pokračovat. Desetitisíce a statisíce věrných Cechů tehdy s nadšením poslechlo výzvy těchto duchovních, z Prahy, středních Cech, severovýchodních Cech, ze Slánská, Rakovnicka, Plzeňska i Budějovická, z Moravy a z Vstravska. těkalo se, le se přihlásí k nově založené církvi mnozí z těch duchovních římskokatolických, kteří horlili pro reformy v římskokatolické církví, „katolická moderna" s vynikajícími básníky a spisovateli. Svému úsilí však zůstal věren jen úzký kruh kolem Farského, který neohroleně se dal do služeb ducha Kristova, jenž zůstal se zakladatelem nového sboru Páně. Vánoční nálada a zrození nové církve vedly nás k starobylé písni: Narodil se Kristus Pán, veselme se, z rúže kvítek vykvet nám, radujme se. — Růže nemívá jen jeden květ. Proč by tedy církev Kristova nemohla mít několik květů, z nichž jeden vypučel I mezi námi, dar nového života, pokoje a radostné evagelní zvěsti? Proto radostně, s nadšením a s obětavostí jsme se hlásili do husitské československé církve. Nebyli to jen kněžt osvícení Duchem svátým, ve městech a na vesnicích a v zapadlých vesničkách, jako na Příbramsku v Tmáni u Zdic nebo ve Lnářích u Blatné. Tu duchovní nedbali ani hospodářských těžkostí, ani prokletí starých římských úřadů, a jen služba vyššímu Ideálu ducha Kristova a reformační tradici pobádala a posilovala je k čin nostt „na národa roli dědičné". Ze skromných počátků vzešli, at z ven kovských nebo městských far a kláš terů. I Kdo v Praze viděl krámek CCS o Josefské ulici v Josefově, s bratrem Antonínem Procházkou a Farským, ne ubránil se dojmu betlémského domo>a Ježíšova.) Vedli je profesoři náboženství dr. K. Farský a na Moravě Alois Sptsar, spolupracovník Matěle Pavlíka, v jehož stopách však dále nešel, ale přiklonil se k Farskému a a jeho díle pokračoval. Stejně jako na Uherskobrodsku Oskar Malý a VI- libald Růžička a jiní. Na Kroměřížsku pevně, ostražitě a uvědoměle stál AI. Splsar, na Brněnsku inženýr Karas a na Olomouckú biskup Rostislav Stejskal. K těmto se přidružili i jiní: např. v Plzni Alois Tuháček, profesor češtiny z hornické rodiny příbramské, vlastně březovské, prof, českobudějovického učitelského ústavu žlábek, profesor dějepisu na ředíce příbramské Kalous a četní učitelé, jako nuselský Vaněk, zdický František Procházka, lochovický — pak v Praze —- Jaroslav Halbhuber-Habr, Václav lemberk v Jtčíně, horlivý literární propagátor CCS. A hlásila se i mladší generace, např. z příbramského gymnasia Jiří Vítek, z příbramské reálky Josef Novotný, dosud působící farář v Plzni. Bohoslužby byly konány, než jsme si vystavěli sbory, na veřejných prostranstvích, u různých památníků a křížků, v různých místnostech spolkových, tělocvičnách, hostinských místnostech, mezí tělocvičným nářadím a nábytkem. Bratrskou pomoc nám poskytovali i Čeští bratři, jako profesoři Fr. Žílka, Ferd. Hrejsa, F. M. Bartoš. Po duchovních, učitelích přicházeli a v církvi v různých institucích pracovali i jiní laikové, odborníci ve věcech hospodářských, finančních, stavebních i ve věcech politických. Všecky Farský vítal, nebot v nich viděl praktické znalce-života. Bylo třeba čelit l odpůrcům a nepřátelům. Vše bylo třeba uspořádat moudře a rozumně. Duch Hospodinův, duch Ježíše Krista, duch otců a matek našich bděl s námi. A tak kráčíme i letos ve stopách svých předchůdců: patriarchů Karla Farského, G. A. Procházky, Františka Kováře, jenž při ukončení svého úřadu zůstavil nám šěsttsvazkovou Malou biblí — a ruku v ruce s nynějším patriarchou Miroslavem Novákem. Zpívejme si t letos vesele a radostně: Národíl se Krtstus Pán. Nám, nám na•odtl sel FRANT. KALOUS Redakční uzávěrka tohotc čísli byl* 27. 12. 1962. PANE NÁS A OTCE, Jak jsme nesmírně nepatrní pod velikou moct Tvé lásky. Připomínáme sl to v tento čas, kdy z Tvé mtlostt začínáme psát ntový letopočet. Je nám tak, jako by byl čas živou bytostí a my slyšeli Její kroky. Zrajeme k novému poznání, k nové odvaze, k novým příležitostem. Věříme v Tvá zaslíbení, v sílu Tvého slova, které má svou moc nad námi. Patříme k Tobé, který jsi Pán všeho a udržuješ všechno živé ve věčném rytmu příchodu a odchodu. Jak jst šel s Abrahámem do země, kterou jsi mu ve snách zaslíbil, a s Mojžíšem, když po dnech egyptského soužení vracel Tvůj lid domů. tak věříme, že jde t s námi do dnů nového roku. Naše srdce pochopila, že jsi nás neopustil, ač jsme si to často zasloužili. Jako nejživější skutečnost vnímáme hlas bible, že jst přítomen v každém okamžiku a že na nás hledíš. Přicházíš s Ježíšem Kristem do našich příbytků a my Tě v tento novoroční čas s dětinskou důvěrou prosíme: Přijď a zůstaň s námi. Nedej v nás umřít svému vzkazu, že jst nás miloval a dosud miluješ milováním věčným. At toto Tvé slovo zachováme jasné a pravdivé. Posvěť naše dny požehnáním pokoje a míru. Požehnej našemu úsilí ? proměnění zbraní v pluhy a proměň člověka-sobce v člověka druha a bratra. Vzdáváme se Tobě, Lásko, 'hceme být vidoucími, slyšícími, běžícími a rozdávajícími Tvé poselství o člověčenství, které se v Ježíši Kristu znova a znova obnovuje. Vylaď Ty sám naše porušené hlašy v čisté zvuky a učiň ■ nás užitečný nástroj své vůle. Vítáme tento nový rok ve jménu našeho Pána Ježíše Krista a vzhlížíme k Tobě v pohon i nadějemi, že Tvé svaté a milu/ící otcovství bude v míru a pokoji s námi. íohuslav lohniský