Český Zápas, 1964 (XLVII/1-52)
1964-01-02 / No. 1
Má smlouva je život & /$. Při vstupu do nového roku zvolil jsem slova z knihy Malachiášovy (2, 5), jež budou hlavním tématem druhého Všekřesťanského mírového shromážděni v Praze: „Má smlouva je život a pokoj“. Nechť jsou před námi po celý rok 1964. Nechť jsou v našich modlitbách i jupomluvách, aby pronikla celým naším životem. Nechť umocňují naše úsilí o novou podobu vztahů mezi národy a především mezi věřícími. Druhé VMS bude nejdňležitější událostí v životě církví v Československu, ono však také znovu obrátí k Praze zraky křesťanského světa v očekávání, že křesťané dají dobrý příklad jednoty a spolupráce. Máme naději že mezinárodní vývoj půjde i nadále směrem uvolňování napětí mezi Západem a Východem, k němuž po dlouhé době přispěly první kroky, jako moskevská dohoda o částečném zastavení pokusů s jadernými zbraněmi, jež vedla k ozdravění ovzduší, zřízení přímé telefonní linky mezi Moskvou a Washingtonem, snížení vojenského rozpočtu Sovětského svazu na rok 1S64 o šest set miliónů rublů i návrh na snížení počtu ozbrojených sil. V minulém roce došlo k většímu semknutí a aktivizaci mírových sil. Zasedání Světové rady míru ve Varšavě se vyznačovalo nebývalým zastoupením celosvětových organizací. Manifestačné přijatá „Výzva k akci“ se obrací ke všem lidem dobré vůle na světě s jasnými slovy: „Jednejte všichni! Jednejte svorně!“ Rok 1964, v němž světové mírové hnutí vzpomíná patnáctého výročí svého založení, bude svědkem rozsáhlých a dosud největších mírových akcí. Ošili o mír se dostalo do vědomí lidí a dostalo konkrétní podobu a je zásluhou Světové rady míru, že národy poznaly sílu svorného postupu proti nebezpečí války. V roce 1964 se přičiněním UNESCO svět dozví o velkolepém návrhu českého krále Jiřího z Poděbrad na zřízení mírové organizace států, která by vyloučila válku jako prostředek k řešení mezinárodních sporů. Před pěti stv lety poslal král Jiří poselstvo s tímto návrhem do Francie ke králi Ludvíkovi XI. (v květnu 1464). Bohužel vzpomeneme také krvavých výročí. Bude to padesát let od vzniku první světové války a dvacet pět let od začátku druhé. Sám patřím ke generaci, která byla zasažena dvojí tragédií lidstva. Budeme-li vzpomínat, pak jistě ne proto, abychom znovu jitřili zacelené rány a obnovovali bolest. Prožili jsme dvě války a poznali jejich nelidské stránky. Je naší povinností, abychom dalším generacím vydali svědectví o ceně života a o ceně pokojné práce a odstraňovali lhostejnost k nebezpečí nové katastrofy, zvláště mezi mladými, kteří nemají vlastní zkušenosti. Aby už nikdy lidstvo nekleslo tak hluboko! Dívám se do budoucích dnů a měsíců s důvěrou. V duchu obzírám daleké žerně, které jsem navštívil, a myslím na rychlý vzestup svobodných nezávislých států, na touhu po rozvoji života člověka. Děkujme Pánu Bohu, že nám dává — jako dar i jako poslání — žít v této době závratných proměn, směřujících ke spolupráci všech lidí, rovnoprávných dítek Božích, aby se tento svět stal domovem šťastných pokolení, „jež se nebudou více učiti boji“. Člověk dosáhne dalších vítězství v boji proti nemocem a proti hladu, pronikne dál do nitra hmoty i do dálav vesmíru. „Co je člověk, že jsi naň pamětliv? ... učinil jsi ho málo menšího andělů, slávou a ctí korunoval jsi jej. Pánem jsi ho učinil nad dilem rukou svých, všecko jsi podložil pod nohy jeho“ (Žalm 8,5—7). Co tedy ještě přát člověku, jemuž dává Bůh tolik možností a požehnání? Snad jen to, aby těchto možností využíval a stával se opravdu člověkem tím, že žije v obecenství s jinými lidmi. Pak je možno přát: Více lásky do našich lidských vztahů, více ochoty žít jeden pro druhého a více radosti z dobře vykonané práce. Ve tváři bližního poznávejme Krista, jenž je zosobněním Boži lásky k člověku. Říkám to I do našich řad, do církve, která chce být společenstvím viry, lásky a naděje. Napomínejme se navzájem, abychom se nedali ovládnout hmotnými věcmi a hmotnými zájmy. Je velmi neradostné vidět, jak lidé v honbě za penězi neznají bratra a ztrácejí všechny ohledy. „Vždyť kořenem všeho zlého je láska k penězům; z touhy po nich někteří lidé zbloudili od víry a zapletli se do mnohých strastí“ (1. Timot. 6, 10). Sháflka po penězích, pokud možno lehce získaných, je nemocí doby. Rozleptává společnost, staví jednoho proti druhému, závistí odcizuje. Osamocuje člověka s jeho sobectvím. A nikdy nevede k šťastnému životu. Znovu mi v mysli vyvstává vyprávění ze židovské moudrosti. K starému rabínovi přijde nešťastný boháč, který na vrcholu Svého bohatství poznává najednou, jak je sám, opuštěn a osamocen i nenáviděn. Vypoví rabínovi svůj dosavadní život. Rabíti jej zavede k oknu, vedoucímu na náměstí a zeptá se ho, co vidí. „Vidím mnoho lidí,“ odpoví tázaný. Pak ho rabín zavede k zrcadlu a zeptá se: „Co teď vidíš?“ A on odpoví: „Sebe.“ Rabín mu řekne: „To sklo na zrcadle je stejné jako v okně, ale na zadní straně je trochu stříbra. A jakmile je v něčem třeba jen trochu stříbra, nevidí člověk nikoho jiného než sebe a je sám. Přemýšlej o tom!“ Prosme Pána Boha, abychom byli odolní proti této nemoci doby, kterou jeden americký novinář trefně nazval chrysotropismus, aby vystihl vlastnost některých lidí, kteří se obracejí v tu stranu, kde zvoní zlato (chrysos), jako slunečnice otáčí svůj květ stále za sluncem (hellos) a tuto její vlastnost jmenujeme heliotropismem. V naší církvi, která za veliké obětavosti drobných lidí vybudovala tolik Svých sborů, 1 když neměla bohatých mecenášů, by to nemělo být už vůbec. Očištěni prožitím svátků pokoje, jako noví lidé vkročme do nového roku a snažme se o pravou důstojnost člověčenství v plném a radostném životě věřícího srdce, jež jde cestou lásky k Bohu i bližnímu, jak nám tu cestu ukázal Ježíš Kristus. Pokoj vám, bratři a sestry! HUSOV SBOR V BRNE 1. MOŽNOSTI ATOMOVÉHO VĚKU VÁCLAV ŠUSTR Současná mezinárodní situace, i když se poněkud uklidnila v posledním čase, neznamená ještě konec horečného zbrojení, které absorbuje velikou část průmyslového potenciálu i hospodářských sil lidstva, je celkem jasné, že toto ohromné úsilí je naprostu neproduktívni. Ze zbrani nikdy nic produktivního nebude, leda že přijdou du šrotu a jejich kov se přetaví na mírové výrobky. Cenuvý rozdíl rudy a šrotového kovu je však tak nepatrný, že cenová diference na hotovém mírovém výrobku je zpravidla zcela nepatrná. Neznámé, ale jistě fantastické částky pohlcuje atomové zbrojení. Počet hotových atomových pum se odhaduje na desítky tisíců, počet pum termonukleárních s účin misii stokrát až tisíckrát větší na několik tisíc. Hlavní nukleární výbušninou jsou nukleárně štěpné prvky uran 235, plutonium 239 a uran 233. Všechny tři jsou velice drahé. Uran 235 se získává velmi obtížnou separací z přírodního uranu, plutonium se vyrábí nukleární přeměnou přírodního uranu v atomových reaktorech a uran 233 týmž způsobem z přírodního thoria. Cena přírodního uranu je asi 40U Kčs za kilogram, výrobní cena čisté nukleárně štěpné hmoty podle rozsahu a stupně ínechanlzovanosti výroby se udává několik set tisíc až milión Kčs za kg. Zlato je proti tomu ještě velmi levným materiálem. Množství nukleárně štěpné hmoty je udáváno v jedné bombě na 5—100 kg, množství dosud na světě vyrobených štěpných hmot je dnes odhadováno nad 500 tun. V termonukleární bombě jedna nebo několik obyčejných atomuvvch bomb fungují jako zápalky, vlastní výbušninou jsou nejspíše těžké isotopy vodíku, z nich deuterium mívalo Genu kolem 2000 Kčs za 1 kg. Množství těžkého vodíku v termonukleárni bombě je několik set až tisic kg. Váha všeho dosud vyrobeného těžkého vodíku se odhaduje na několik tisic tun. Sečte-li se cena všech dosud vyrobených štěpných a termonukleárních materiálů, nebudeme daleko od bilionu korun. Chcete vědět, co by se za to dalo udělat? Asi deset miliónů čtyřpokO' jových bytových jednotek s ústředním topením pro čtyřicet miliónů lidi. Nebo půl miliónu škol, takže každé třetí dítě na světě by chodilo do nové budovy. Nebo sto tisic nemocnic, jedna na každý okres celého světa. Nebo chcete-li, motorku či pračku pro každou druhou rodinn nebo pračku pro každou rodinu. A to jsou ceny jen atomových výbHšnin, ceny ostatních zbraní, zařízení a vojenských objektů jsou nejméně téhož řádu, ne-li vyšší. I když tento výpočet je jen velmi přibližný, nebot přesná čísla nebyla nikde publikována, přece jen ukazuje, že nebýt atomového a jiného zbrojení, nebyla by na celém světě bída, nouze a zaostalost žádným problémem. Ale zbraní zde jsou a nikdo jtt nevrátí peníze, námahu a Čas do nich vložené. I kdyby došlo ještě dnes k úplnému odzbrojení, sedmnáct let nepředstavitelného úsilí finančního, hospodářského i technického, ba možno říci sedmnáct let zbytečných mozolů a zbytečného potu je pryč. Co jen za těch sedmnáct let mohlo býl? Kdyby došlo k odzbrojeni, mrtvý kov zbraní by mohl hýli přetaven a znovu použit. Co však s nukleárními a termonukleárními výbušninami? I ony by mohly sloužit, a to způsobem vynikajícím. Uran 235 i 233, stejně tak jako plutonium, mohou býti prvořadými pohonnými látkami pro atomové elektrárny. Hodi se totiž výborně do tzv. rychlých reaktorů, což je typ, kterému bezpochyby náleží budoucnost, zatímco ostatní typy budou časem nehospodárne. Počáteční vsádka štěpného materiálu do rychlého reaktoru je asi stejná, jako do atomové bomby. Štěpný materiál dosud vyrobený by tak umožnil stavbu asi 2500 atomových elektráren o výkonu našich velkých elektráren v Mělníku nebo Opatovicích . Ty by mohly zásobili světlem a teplem 75 miliónů stoprocentně elektrifikovaných domácností pro 300 miliónů lidí. Kdyby jich bylo využita jako tepláren, pak by světlem a teplem mohly zásobit skorq miliardu lidí... Kdyby na jejich stavbu byly věnovány dnes (■Pokračováni/, na str. 3-j •9 Každý nový počátek v našem životě “—'i phčátek nového roku — má pro nás. pravý, smysl a význam jen tehdy, prohlédáme-li skrze něj k pravému počátku našeho bytí a bytí celého vesmíru — k Bohu. On je nikoli pomíjejícím počátkem, jako jsou všechny počátky v čase, nýbrž počátkem nepomíjejícím, věčným. Proto je nejen na počátku, ale i v základu a na konci všeho bytí, i našeho bylí osobního. V něm je naše síla a naděje proti všem silám nebytí, nesmyslnosti života, utrpení, hříchu, umírání a smrti. * Bůh je Moc, ale nikoli slepá a násilná, jako jsou síly přírody, nýbrž jě Mocí Ducha, tvořivosti, svatosti a lásky. Nepřichází jako neodolatelná živelná katastrofa, nýbrž jako Slovo rozkazu, varování, hrozby, soudu, ale i potěšení, zaslíbení, odpuštění a milosrdenství. K člověku (a tedy ke každému z hásj, který je rozumově nepochopitelnou tragikou i vlastní vinou jemu odcizen, mluví skrze své proroky, ale v plnosti přichází teprve v člověku Ježíši Nazaretském, aby nás vrátil našemu původnímu určení a bytí, aby nás vyvedl z odcizení a bezdomoví k pravému bytí a životu s Nim. * Slovo, jímž. je vše, i my, vyvoláno k bytí a udržováno v bytí proti všem zdánlivě vítězícím silám nebytí, zejména smrti, je Bůh sám, zjevený v Ježíši 'Kristu. V něxn'poznáváme a skrze1 odpuštění >a duchovní znovuzrozeni uskutečňujeme původní určení a smysl, našeho stvoření a stvoření celého vesmíru. On je alfa a omega', počátek a konec, smysl a, tíí všéhcr stvoření, jě-‘ hož středem je člověk. Jako skrze starého i člověka, nazývaného v bibli Adam, bylo všechno stvoření Bohu' tragicky odcizeno, tak skrze novéhočlověka, v Ježíši .Kristu je celý lidský rod a s ním všechno stvoření Bohu vráceno. • * ' r ' ' " Ježíš Kristus, který sl nás často podivnými cestami svým evangeliem a Duchem povolal za své učedníky, je neustále s námi na palubě naší lidské existence, ohrožované příbojem smrti, rozkladu a nesmyslnosti našeho hříšného života. Dukud však nás nesevře úzkost našich celoživotních vin, nesmyslnost našeho hříchu a hrozba smrti, kterou takový život fakticky je, dokud se k němu každý osobně i spo-’ léčně neobrátíme s úpěnlivou prosbou' 0 pomoc — dotud on mezi námi spí. Teprve naše volání o pomoc z hlubokosti‘pokání jej probouzí 1— a on jedná k naší záchraně. O; Ježíši Kristu jako Spasiteli nestačí v církvi,jen mluvit. Jě vrcholně nutné jej jako Spasitele vzít osobně doopravdy a klesnout před ním na kolena v pokání a prosbě o pomoc. Zde, a nikde jinde, je začátek pravého života věřícího 1 celé církve. * Osobním pokáním před Ježíšem Kristem a osobním přijetím odpuštění od něho, jenž se hlásí v. srdci kajícníků svým ujištěním skrze Ducha svátého, poznává se církev jako tělo vzkříšeného a oslaveného Krista. Ten, který obětoval své historické tělo a prolil svou krev z Boží lásky k nám, tvoří si po svém vzkříšení a oslavení v tomto světě z kajících a jím zachráněných hříšníků nové tělo, jímž je jeho církev. Každý z nás je údem tohoto těla, údem Kristovým. Položme si každý otázku: Nejsem dosud jen mrtvým nebo alespoň ochromeným údem Kristovým? Jen on sám mě může oživit, aby milost a útěcha jeho Ducha mnou pronikla a já se stal živým orgánem jeho záchrany i pro ostatní bližní. ,yt V osobním duchovním spojení s Ježíšem Kristem, které je neustále obnovováno v liturgickém obecenství skrze hlásání Božího slova a účast na stolu Páně, vrůstáme jako jednotlivci i jako celek církve stála více v Krista. On sám jako Hlava je dokonalý a je v něm plnost, života věčného, Bohu n-eodcizeného, s Bohem dokonale sjednoceného. My však jako jeho údy a tělo jsme stále ještě porušeni a Bohu odcizeni. Mánie však naději, že jednou i my jako jeho tělo dorosteme k míře, která odpovídá jeho dokonalosti a plnosti. Záleží na každém z nás. ¥ Ježíš Kristus bez kříže neexistoval a neexistuje. Kříž, který musil od počátku nést a na němž i nakonec zemřel, neby! nešťastnou a nepatřičnou náhodou v jeho osudech, nýbrž nejvlastnějším uskutečněním naší spásy. Byl to důsledek toho, že on se zcela ztotožnil s naší lidskou, Bohu odcizenou existenci, s níž zemřel jako Bohem odsouzený na kříži, aby byt opět s touto naší, soudem a smrtí očištěnou lidskou existencí vzkříšen k novému, ospravedlněnému životu. Jeho kříž má pro nás spásnou moc a vede pás k smířenému životu s Bohem jen tehdy, když také my je] bereme na sebe v každé hodině svého života, v každém protivenství a utrpení, s myšlenkou na něho a v jeho lásce a odpuštění vůči všem.. Jen toto je pravá víra v. Ježíšův kříž, která vede k novému, vzkříšenému životu s ním. 11 Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh (Jan P A Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi... plné milosti a pravdy (Jan 1, 14). r U Všecky věci skrze ně učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest (Jan 1, 3). s a přistoupivše učedlníci jeho, zbudili jej, řkouce: Pane, zachovej nás, hynemeť (Mat. 8, 25). V C Neboť jakož tělo jedno jest a mnoho má oudů, ale všichni ti jednoho těla oudové, mnozí jsouce, jedno tělo jsou; tak i Kristus (1. Kor. 12, 12). P Až bychom se sběhli všickni v jednotu víry a známosti Syna Božího, v muže dokonalého, v míru postavy plného věku Kristova (Ef. 4, 13). s Chce-li kdo za mnou přijití, zapříž sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následuj mne (Mat. 18, 24). Prof. dr. ZDENĚK TRTlK