Český Zápas, 1966 (XLIX/1-52)

1966-01-06 / No. 1

VÍTEJ NÁM, NEBESKÝ KRÁLI! Za 9, 9—10; J 1, 43—50. Některým tlumočníkům a sou­časným interpretům Božího slova dělá dost starostí pojem král a království v biblickém líčení Krá­lovství božího a v označení Ježíše Krista jako Krále, protože se jim zdá tento termín archaický, před­stavující zastaralý a nemoderní řád a vymírající jeho představite­le. Jenomže naši poslední překla­datelé Písma (prof. dr. Mánekaj.) u těchto termínů zůstávají a vy­světlují jejich význam ve, smyslu biblické teologie. My v nové době však pozorujeme, že slovo král stejně dostává nový obsah a nový význam. Pozorujeme, jak skutečně korunovaná hlava státu na trůně, je mnohde jen symbolem, a to jed­noty říše a státu, jako je tomu např. v Anglii. Titul krále je pře­nášen i do jiného světa, světa umě­leckého, estetického, ekonomické­ho, přičemž jeho význam a místo ve světě náboženském zůstal a bude trvalý. Název největšího fil­mu o Pánu Ježíši „Král králů“ je i biblicky výstižný. S charakterem Ježíše Krista ja­ko krále se setkáváme hned v 1. kap. Janova evangelia. Pán Ježíš šel do Galileje. Apoštolský sbor ještě neměl celý pohromadě. Zatím byl jen dvoučlenný, sestával toli­ko z Ondřeje a Petra. Cestou Ježíš nalezl Filipa, kterého znal už dřív jako svého věrného posluchače, a znal i jeho vůli a touhu stát se jeho blízkým učedníkem. Proto mu řekl: „Následuj mne!“ Jistě ho tím pozváním zbavil rozpaků a sta­rostí. A Filip šel. Jenomže nešel sám. Nalezl Natanaele, který patřil také mezi hledající a toužící do­­čkati se Mesiáše. Filip mu s ra­dostí zvěstoval, že nalezl toho pro­rokovaného, o němž iriluvil zákon a proroci a že jím je Ježíš z Naza­­reta. Natanael trochu zapochybo­val, že by z Nazareta mohl přijít Mesiáš, protože u proroků byla zmínka jen o Betlémě. Když se však Natanael s Ježíšem sám pak setkal, končil svůj rozhovor a se­tkání s Pánem krásným vyznáním: „Mistře, ty Jsi Syn Boží, ty jsi Král izraelský!“ Všechna evangelia mluví o Kristu-Králi, ale u Jana nacházíme na tom slově zvláštní důraz. Zůstaneme proto u čtení Janova evangelia. Málokterá země poznala tak do­bře dobro 1 zlo, jež přináší svému lidu a své zemi král, jako právě Izrael. Co on těch králů měl! A ja­kých! Shledal, že i ten nejslavněj­ší a neilepší neukládal svému lidu nic jiného, než nesvobodu a po­­danství.-A Izrael tolik miloval svo­bodu! Královské zřízení ukládalo lidu břemena ve válce i v míru, uvalovalo i na chudé povinnosti daně a práce. Král se považoval za zástupce Boha na zemi a dával si prokazovat božské pocty. Kdo se mu protivil, kdo králi zlořečil, ten nepřežil ani svůj soud. Nadto lidé věděli, že král žije v nádheře a je obklopen zjevy nikoli božskými. I způsob jeho života také nebyl božský. A proto se často stavěl na odpor. Docházelo ke vzpourám, zejména proti králům cizím, ne­bo nevěrným a nehodným. Tato ne­spokojenost s králem pozemským dala vyrůst touze po králi nebes­kém, který splní nejen všechny tužby lidu, ale 1 krásná proroctví o království pokoje a lásky. Toužící zástupy přijaly Ježíše z Nazareta za tohoto krále tím spí­še, když Ježíš o tomto království, o svém království, mluvil, když je vysvětloval a zobrazoval. Titul krále způsobil, že byl odsouzen k smrti. Protože se cítil králem, byl před tím posmíván a s koru­nou na hlavě a se třtinou v ruce a v rouše šarlatovém zesměšňo­ván. Na kříži byl cizojazyčný ná­pis: Král židovský. Měl pravdu ten Natanael, když volal Ježíši vstříc: králi izraelský? Dělaly dobře houfy za branami a po ulicích Jeruzaléma, když mu o svátcích prokazovaly královskou poctu a připravily uvítání vprav­dě královské s palmami a zpě­vem? Má pravdu víra lidu, jak se odráží v písních, Jako v té vánoč­ní: vítej nám, andělský králi? Ne­byl výraz král v ústech Ježíšových jenom obraz? Pán Ježíš byl králem a sám se za krále považoval a nikoliv jen obrazně. Nikoliv však za krále světského, ve funkci a v posta­vení světského panovníka. To by si byl asi při svém slavném vjez­du do Jeruzaléma sedl na koně a nikoliv na oslátko. Na osla sl sedl nejen proto, že to tak předpověděl Zachariáš: „ ... hle, král tvůj při­chází, sedící na mladém oslu,“ ale aby dal výraz svému pokojnému, nepolitickému a jen duchovnímu poslání. „Mé království není z to­hoto světa,“ to bylo řečeno příliš srozumitelně, než aby mu bylo ro­zuměno jenom nábožensky. Ježíš je králem v království Božím, kte­ré už existuje. Ježíš se už jako král narodil, se znamením na ne­bí, s poctami králů či mudrců, za okolností zvláštních a neobvyk­lých. Království Boží pak není ří­še, která vystřídá existující říše a státy světa, ale existuje ve své kvalitativní, neviditelné podobě bez hranic, bez parlamentu, bez vojska. Na druhé straně by ne­mohl Ježíš být hlavou státu, pro­tože on je král, který nevlast­ní ani klasické, ani moderní zbraně, nemohl by být vrchním velitelem branné moci, nemohl by dělat žádné, ani to nejmenší zlo, i kdyby neměl Jiné volby. Jidáš, herodiáni a nacionallsté v něm ovšem takovou hlavu národa vi­děli. Museli být zklamáni a Ježíš se s nimi nemohl shodnout. Albertu Schweltzerovi dalo hodně trpělivé práce, než zbavil nové do­morodé křesťany představy, že Je­žiš Kristus je náčelníkem náčel­níků, ale, že Je králem v králov­ství zcela Jiném. Ježíš Kristus má všechny kladné vlastnosti dobrého krále, ba má jich tolik, že mu není mezi dob­rými rovného. Hlavní vlastnosti, pokud je můžeme my lidé postih­nout jsoU dvě: předně, že žije s námi v jednom domově, v jedné vlasti, v jednom světě a necítí se být ponížen, když se stýká jen s námi. Jen v Jednom je nedostupný, a to ve svém světle, ve své mou­dré lásce, Jako tvůrce pokoje. Kdyby znali staří národové výcho­du tuto skutečnost, nebyli by ří­kali: „Pán Bůh daleko!“ On není daleko, on je blízko, blízko nás, je u nás doma, v našich věřících srdcích. Druhou Jeho vlastností Je, že je nesmrtelný. Jediný nesmrtel­ný král! Jeden z francouzských Ludvíků prý říkal o sobě: Škoda, že musím odejít. Také izraelský král David se bránil dlouho smrti. Churavému a věkem sešlému králi přiváděli denně mladou děvečku sumanskou, aby s ním líhala a dá­vala mu teplo života. Ježíš je ne­smrtelný. Jeho vláda je trvalá, pro­tože on sám Je věčně živý (1 Tím 6, 12—16). Ježíš Kristus je král, který nemá poddaných. On vládne jenom srd­cím všech věřících lidských synů a dcer. Všech! To jest všech dob a všech míst. Neexistovala jenom v jeho době žíznivá srdce. Ta srdce, toužící po lásce, po spra­vedlnosti, po nové zemi, po krá­lovství pokoje, ta jsou i dnes na světě, a ne v malém počtu. I dnes Jsou srdce, jež hledají, komu by uvěřila, koho by poslouchala a koho by milovala. I dnes je mno­ho, přemnoho nemocných srdcí, na jejichž nemoc není léku, není lékaře mezi lidmi, není ordinace. Dnešní statistiky o nemocech srd­ce jsou velmi smutné. I dnes po-třebuje člověk unsta hrazeného, kde by s ním a za ním stál Rek udatný, který by ho sílil v zápase a v boji se zlem, se zlým, proti hříchu a proti vichřici hněvu, so­bectví a války. Teď, v těchto dnech, nedávnič­­ko, přišel znovu, aby některé ty svazky lásky, pokud uvadají, ob­novil, prohloubil a nové založil. Přišel, aby tomu novému času hned na počátku dal vládce a ne­nechal nikoho jit samotného. Tím vládcem je on sám, král i nového roku a král všeho času. Jsme z to­ho naplněni důvěrnou a oddanou radostí, Jejíž projevem je hlas i našich srdcí: vítej nám, nebeský králi! Amen. JOSEF MOJŽÍŠ Pravé světlo již svítí Advent, doba varování před zlem, doba kritiky nesnesitelně starého a špatného, doba přípravy na nový ži­vot, sebezpytování a ochoty k obráce­ní je u konce. Očekávání se naplnilo. Do lidských dějin vstoupil Ježíš. Nic zevně podivuhodného se nestalo. Hvězda nad Betlémem neozářila všech­na lidská srdce. Nepřivedla všechny k jeslím. Neoslní snadno ani dnešní­ho člověka, zvyklého na ostré světlo zářivek a reflektorů. A přece věřící člověk v něm kdysi dávno i dnes zno­vu poznává zdroj světla a dárce nové­ho života. Tak se z nepatrného a po­smívaného Ježíše stává Kristus. Lidské dějiny, naplněné konflikty a sváry, zápasy velkými 1 malichernými, pro­tnula nová dimense života, obracejíc velikost v nicotu, bohatství v prach, vládu v bezmocnost, chudobu v silu a služebnost v hodnost. Nesmazatelný je ten zářez do lidských dějin. Do dě­jin lidského ducha vstoupila nejen myšlenka, ale i zosobnění myšlenky, že svět a člověk v něm může být a je zachráněn ze všech bolestí, ze zbyteč­ného utrpení, ze samoty a odcizeni sobě i druhým, ,ze smrti. Ne cestou magických úkonů a náboženských praktik, nebo mystického vytržení ze souvislosti tohoto světa ke splynutí s božstvím, ale přetvořením člověka samého a jeho vztahů, přetvořením je­ho sociálního bytí. Adventní a vánoční zvěst naznačuje tuto převratnou skutečnost symboli­kou přechodu ze tmy do světla. Vní­mavější pro tuto zvěst nás činí 1 roč­ní čas, v němž v našich podmínkách je více zimy než tepla, více tmy než světla, vlče pocitu opuštěnosti a osa­mocenosti než je tomu v kteroukoliv jmou roční dobu. Víme sice, že v pří­rodním cyklu bude tato tma brzy pře­konána. Fyzickou tmu se nauč!! do­konce člověk dobře zahnat umělým světlem. Tisíciwattové žárovky pro­mění temnou noc v den, aby na pra­covištích mohly vznikat nové hodno­ty, potřebné pro Mdský život. Osvětli operační stůl, aby ani v noci nezůstal člověk bez pomoci. Osvětlují plochu sportovních stadiónů, aby ani v pod­večer neunikl roznícenému publiku jeden pohyb hráčů. Osvětlí silnici před volantem vozu, aby noc nemusela být překážkou v cestě. Do nedohled­ného prostoru nad námi dovede vrh­nout svůj kužel světla světlomet, aby bylo ve tmě odhaleno to, co člověk z toho temného vesmíru potřebuje vi­dět. I když se člověk dostával těžce ke světlu tak, aby mohl podle své vůle disponovat jeho zdrojem, přece tato cesta byla snadnější, než úsilí pro­světlit celý život člověka a lidstva. Fyzická tma je totiž Jen symbolem skutečnosti mnohem horši a nebezpeč­nější, vnější i vnitřní situace člověka, jeho svědomí, srdce a stavu mezilid­­kých vztahů. Symbolika světla a tmy je v biblic­kém svědectví často použita. Vždy ve dvou souvislostech. V souvislosti s Bo­ží přítomností nebo vzdáleností. Bůh sám i Ježíš je nazýván světlem. Člo­věk žije ve světle, žije-li v blízkosti Boží, v blízkosti Ježíšově, tedy přibli­­žuje-li se své vlastní podstatě. Tma je odcizením člověka jeho vlastní pod­statě. To má zcela konkrétní důsledky v životě. Proto život ve světle vždy souvisí s podobou lidských vztahů. Skutky tmy jsou takové skutky, které nás od bližních odpuzují, kterými dru­hým lidem ubližujeme, kterými sebe 1 je vzdalujeme od pravého lidského /Pokračování na str. 3/ Č Z 2 Husitství na Sedlčansku Na Votloku a Sedlčans'ku v XV. sto­letí stály téměř všechny dnešní chrámy a mnohé z nich byly farními, které dnes Již několik set let Jsou pouze filiálními. Mnohé z nich Jsou dosud ve slohu ro­mánském, nebo ranně gotickém. Kostel v Hoštlcich se chlubí nápisem, že Je dru­hým nejstarším chrámem v Čechách. Nakolik Je to pravda, těžko zjistit, dnešní Jeho podoba Je gotika s barokní výzdobou. Zdá se, že život v tomto kraji byl ve středověku velice čilý a mnozí urození t neurození Jméno své proslavili. Zde sluší na místě prvním vzpomenout učen­­ce doby Karlovy Vojtěcha Raňků z Jež­kova u Mladé Vožice. Snad on to byl, Jenž umožnil důkladná studia pozděj­šímu Mistru, Matěji z Janova, nevelké vesničky mezi Ježovem a Vožicí. Matěj důslednou blbllěností při výkladu Sta­rého 1 Nového zákona Je vlastně theolo­gickým učitelem naší reformace. Dnes stojí na návsi v Janově Jeho prostý pa­mátník: Veliký balvan s bronzovou des­kou. Mistr Jan Hus prošel tímto krajem určitě při své cestě na Kozí Hrádek v říj­nu 1412. Rádi bychom sledovali jeho kroky. Snad nocoval první den v Lesně u pana Václava z Dubé. Pak pokračoval přes Bystřici, Bystřické Petrovice, Rado­­šovice, Tožlcí, Zahradnici, Olbramovice, Městečka, Mladoušov. Votice, Hostišov, Buchov, u Oldřichovce minul v těsné blízkosti nejvyšší bod kraje Mezivrata. Pak prošel náměstím v Miličíně, násle­dovalo Mezno, Borottn a kolem tehdy Ještě zbořeného Vítkovického Hradiště (pozdějšího Tábora] dojel na Kozí. Sta­rá zemská stezka už leckde zanikla. Někde zmizela v polích, jinde pod že leznlcí, u Miličína a Mezna ji zaorall předloni. Jen několik set metrů před Olbramovicemi a za Mlltčínem a celý úsek mezi Hostišovem a Buchovem ni dnešní státní silnici Praha Tábor je s ní totožný. Na Kozím Hrádku Mistr Jan Hus ne­užil mnoho klidu. Vozlvali jej vozem téměř každé neděle, aby někde kázal. Historicky je dosvědčeno jen Vlašimsko a Choustník, ale sám doznává, že kázal stále. Tradice klade jeho kázání ke kapli Svatého Vojtěcha u Votic, na Sedl­­fcansku pak do Chlumu, Úklidu a na hrad Zvěřinec u Kvasejovlc. Lípa, pod níž mél Hus kázat, stávala také v Pohořelic! u Sedlce. Byla již valně sešlá, ale starý hospodář jl choval ve veliké úctě. Odcházeje na výměnek, vy­­mlnil si, že lípa nesmí být poražena za jeho života. Po nějaké rozmíšce jl však mladý hospodář zapálil. Huisovu lípu najdete 1 ve Vlásenlct u Jlstebntce rov­něž bez označení. Jiné místo je tzv. Hu­sova kazatelna u Petrovic. Je to ohrom­ný balvan podoby vrchního dílu kali­cha, stojící na špičce, s dutinou snad uměle prohloubenou. Stačil krátký že­bříček a vstup byl pohodlný. Chrámy byly Mistrovi většinou zavřeny, snad někdo navrhl toto místo. Dnes tu ve větvích lísek a borovic hvízdá vítr, slu­neční j paprsek se sveze po kamenech okolní přírodní reservace, mír a klid přírody dýchá na vás z každého kouta. Ale zavřete očí a snadno si představíte zástupy po stráni a burcující hlas nad nimi. Již tehdy měl zde Huš bezpočet stou­penců. Jeho proces v Kostnici vzbouřil celý kraj. Na stížných listech čteme čet­ná jména odtud. Jsou to Jména panská, rytířská 1 zemanská, ale záhy se uká­zalo, že za Mistrem ještě pevněji stojí lid. V době, kdy Václav IV. začíná ko­lísat, Jan Zižka a Mikuláš z Husí svo­lávají skoro na každou neděli někde v Čechách „pouti na horách“, kam míří desetitisíce poutníků. I v tomto krajt bylo takové shromáždění na vrchu Be­ránek mezi Vožicí a Chotovlnaml. Mnozí jistě zašli 1 na vrch Tábor u Bechyně a mnozí bylí jistě t na největším shromáž­dění „na Křížkách“ při nynější státní silnici Praha—Tábor východně od Jílo­vého. V listopadu 1419 se sešel v Praze zem­ský sněm. Václav IV. Je mrtev. Nezako­­llsají někteří a nepřijmou Zikmunda? Na podporu husitského programu svo­lávají Žlžka a pan Mikuláš pouť přímo do Prahy. Poutníci ze Sezlmova Ústí jdou podél Vltavy. Vyhýbají se zřejmě Benešovu a Konopišti, které jsou v ru­kou rozhodného nepřítele kalicha, pana Petra ze Šternberka. Nejkratší spoj, zemská stezka, vede právě kolem. Proto ta oklika. Bohužel někde u Zivhoště, Radíce nebo Nahorub pan Petr přece udeřil. Asi stovka poutníků padla na bojlštl, 93 zajatců sít on čil o později kutnohorských šichtách a' jen asi stov­V ka se zachránila dík statečné pomoct z druhého břehu. Válka husitská byla velikou zkouškou charakterů. Mnozí kolísali. Mladý pan Oldřich z Rožmberka, jemuž v době smrti Václava IV. bylo teprve 18 let, se vlivem matky a poručníka pani Čeňka z Vartemberka přiklonil ke kalichu a do­konce podáván! Večeře Páně pod obojí způsobou na svých statcích nařídil. Když Heřman Nlkopolský, světící biskup praž­ský, na naléhání pana Čeňka z Virten­­berka dne 8. 3. 1417 na hradě Lipnici v kapli, která dnes naší církvi slouží, ně­kolik husitských studentů na kněze vy­světil, byl o týden později arcibiskupem Konrádem sesazen a dán do klatby. Aby jej odškodnil, dal mu pan Oldřich nej­­bohvtší a nejvýznamnější faru, které byl patronem, a to v Miličíně. Zde bylo sí­dlo děkanátu vltavského, který měl 41 far a byla tu snad 1 škola latinská. Ale pan Oldřich po smrti Václava IV. došel k názoru, že asi přece jen Zikmund bu­de českým králem. Snad také nevěřil li­dovým proudům — revoluce se valila zdola. Kolísavý mladfk přešel na dru­hou stranu a kalich na svých statcích zakázal. Teprve trpké porážky jej do­nutily ke kompromisům, a tak aspoň severní državy rožmberské, zřejmě ni­koliv proti své vůli, při kalichu zůstaly. Tak se stal husitským Mlličín 1 Sedlča­ny. Jak zde věrnost reformaci zakoře­nila ukázalo se v době pobělohorské. Když Lobkovlcové zde začali provádět protireformaci, deset předních měšťanů Sedlčanských bylo pro víru jeden a čtvrt roku vězněno na Vysokém Chlumci. Nešť-astný Heřman Nlkopolský, kolí­sající stejně jako jeho ochránce, padl 13. listopadu 1420 na Příběntclch do ru­kou Táborů i skončil v chladných vlnách Lužnice. Na Votlcku byl v té době jediný kláš­ter v Ltmňovlcích, tehdy stojící Již třetí staletí. Těžko sl představit jeho bohat­­sví — patřila mu sta čverečních merů v povodí Blaníce. Těžko si kilo­­také představit sociální a duchovní napjetí, které vládlo mezi představiteli kláštera a poddanými. V dubnu 1420 bouře vy­buchla. Zdá se, že spíše lidé tohoto kra­je nežil branná moc Tábora právě zalo­ženého spálili Louňovický klášter i s je-ho chrámem, takže dnes se z Jeho zdí nenajde nad povrchem země prakticky nic. Je však zajímavo, že celkem ne­dotčen zůstal před klášterem stojící far­ní chrám, jenž ve své presbyteři nese dosud znaky starobylé gotiky. Těžko ří­ci. jakou úlohu hrál v oné bouři Miku­láš z Pelhřimova, tehdy farář v Kondra­­ci na severní straně BI vniká. listé je, že odešel po oné události s houfy lidu na Tábor, kde zvolen biskupem strany tá­borské. Později sídlel v Písku. Do Čech se vevaltly houfy křižácké. Dne 18. května 1420 Zižka v čele 9 000 bojovníků táhl Praze na pomoc. První noc strávili v zavření vozovém u Mla­­doušova mezi Voticemi a Olbramovice­mi. Druhý den přímo z pochodu dobýva­jí město pana Petrv ze Sternberka-Be­­nešov a večer již vítězí v bitvě o pře­chod přes řeku Sázavu u Poříčí. Ale tím není kraj pro kalich ještě zajištěn. Dne 6. července 1420 probíjí se tudy ku Praze vojsko Habsburka Albrechta a den poté upaluje v Bysřlcl na hrázi rybníka Spálu faráře Václvva z Arneš­­tovlc u Votic 1 s jeho kaolanem a sedmi dalšími. V listopadu Táboří dobývají Leštno na panu Václavu z Dubé, jenž kdysi Husa do Kostnice provázel a teď přešel na stranu Zikmundovu. Několi­kráte se na východě bojuje o Mladou Vožici. V tomto kraji hrozí i prvé střet­nutí strany pražské a táborské v místní válce o tvrz Kříženec, ležící dvě hodiny cesty od Vožice, roku 1423. Zde dojde k neslanému nemastnému míru, jenž brzo porušen Prahou a pomstěn kata­strofou jej! armády u Malešova r. 1424. Tvrz Kříženec je dávno v rozvalinách, je však zajímavé, že rod Kříženeckých z Křížence v místě 1 okolí dosud existuje. Na západě dobývají Táboři pevného hra­du Ostromeče a činí tak Vltavu a její pobřežní cesty nepoužitelnými pro stra­nu pod jednou. Po smrtí Zižkově s« objevuj* jako přední muž Tábora rytíř Jan Hvězda z Vicemlllc. Snad mohl aspirovat na mís­to, které kdysi Žižkovi náležtro, ale vše dopadlo jinak. Roku 1425 zajato Rožm­berskými několik drobných šlechticů z okolí Sedlčan a oběšeno na Sedlčan­­skéri Šibeničním vrchu. Táboři odpově­děli útokem na Mladou Vožici. Při do­bývání hradu Jan Hvězda byl těžce po­střelen a v čase. kdy hrad padl, na zra­nění u Vožice zemřel. Od té doby hrad nikdy obnoven nebyl. Těžko říci, kolikrát v té době armády krajem táhly, kolik hradů a tvrzí bylo dobýváno, kolik vsí a městeček bylo spá­leno. Roku 1438 se zde znovu objevuje Albrecht a jeho vojsko pleni Votice a celé okolí za to, že přilnuly ke kalichu. Sotva je pravdivou historka, která vedla v protireformační dobé k založení slavnosti „Rosa“ v Sedlčanech. Posel tá­borský měl podle ní vyzvat v Benešově táborskou posádku na příští jitro ke společnému útoku na Sedlčany, spletl si však cestu, omylem přišel do Sedlčan a zde — nevěda o svém omylu — vše vyzradil a umožnil obranu. Sotva by byli Táboří vybrali posla tak hloupého a neznalého krajiny, den cesty vzdále­né. Mohlo snad jít o zradu nebo vynu­cenou výpověď zajatce. Soudobé prame­ny mlčí, pravděoodobně je celá historka jezuitský výmysl. Faktem je, že po vál­kách husitských byly Sedlčany 1 celý kraj pod obojí. Lipanská katastrofa zničila polní voj­ska Táborů. O rok později dobyt na Tá­borech hrad Ostromeč. Tábor se pokou­šel ještě nějaký čas o samostatnou poli­tickou úlohu, ale jeho moc klesala. Za časů krále Jiřího svoji úlohu dohrál. Všude v celém kraji převládl mírný kompromisní utrakvismus, jisté je, že důsledným duchům nestačil a že hleda­li jiné radikálnější řešení. Záhy se v našem kraji objevují Mikulášenci, na­zvaní podle svého zakladatele Mikuláše z Vlásenice u Pelhřimova. Žijí ještě na okraji církve podobojí, zúčastňují se bohoslužeb 1 svátostí, ale mají vedle toho vlastní shromáždění. Jejich uvažo­vání je plno vidin a mystické symboli­ky. Mikuláš jako první mluví o vojsku zmizelém v Blaníku, které odtud vyjde, až bude v Čechách nejhůře. Ale u Mi­kuláše je to vojsko husitské. Kde vzal podklad k této věštbě? Bvl jím neúspěš­ný pokus husitských radikálů za vedení rytíře ze Zásmuk někdy po roce 1420 opevnit se na Malém Blaníku? Nebo zbytky vojska T4boritů poraženého * Lipan? jejich jediná ústupová cesta ve­dla k jihu, a nejkratší spoj k Táboru vedl nutně kolem Blaníka. Kdož víl Velmi záhy se však na Votlcku obje­vuje mnohem důslednější hnutí husitské — jednota bratrská. To však je už jiná kapitola__ VÁCLAV ŠUSTR ■4

Next