Český Zápas, 1966 (XLIX/1-52)
1966-01-06 / No. 1
VÍTEJ NÁM, NEBESKÝ KRÁLI! Za 9, 9—10; J 1, 43—50. Některým tlumočníkům a současným interpretům Božího slova dělá dost starostí pojem král a království v biblickém líčení Království božího a v označení Ježíše Krista jako Krále, protože se jim zdá tento termín archaický, představující zastaralý a nemoderní řád a vymírající jeho představitele. Jenomže naši poslední překladatelé Písma (prof. dr. Mánekaj.) u těchto termínů zůstávají a vysvětlují jejich význam ve, smyslu biblické teologie. My v nové době však pozorujeme, že slovo král stejně dostává nový obsah a nový význam. Pozorujeme, jak skutečně korunovaná hlava státu na trůně, je mnohde jen symbolem, a to jednoty říše a státu, jako je tomu např. v Anglii. Titul krále je přenášen i do jiného světa, světa uměleckého, estetického, ekonomického, přičemž jeho význam a místo ve světě náboženském zůstal a bude trvalý. Název největšího filmu o Pánu Ježíši „Král králů“ je i biblicky výstižný. S charakterem Ježíše Krista jako krále se setkáváme hned v 1. kap. Janova evangelia. Pán Ježíš šel do Galileje. Apoštolský sbor ještě neměl celý pohromadě. Zatím byl jen dvoučlenný, sestával toliko z Ondřeje a Petra. Cestou Ježíš nalezl Filipa, kterého znal už dřív jako svého věrného posluchače, a znal i jeho vůli a touhu stát se jeho blízkým učedníkem. Proto mu řekl: „Následuj mne!“ Jistě ho tím pozváním zbavil rozpaků a starostí. A Filip šel. Jenomže nešel sám. Nalezl Natanaele, který patřil také mezi hledající a toužící dočkati se Mesiáše. Filip mu s radostí zvěstoval, že nalezl toho prorokovaného, o němž iriluvil zákon a proroci a že jím je Ježíš z Nazareta. Natanael trochu zapochyboval, že by z Nazareta mohl přijít Mesiáš, protože u proroků byla zmínka jen o Betlémě. Když se však Natanael s Ježíšem sám pak setkal, končil svůj rozhovor a setkání s Pánem krásným vyznáním: „Mistře, ty Jsi Syn Boží, ty jsi Král izraelský!“ Všechna evangelia mluví o Kristu-Králi, ale u Jana nacházíme na tom slově zvláštní důraz. Zůstaneme proto u čtení Janova evangelia. Málokterá země poznala tak dobře dobro 1 zlo, jež přináší svému lidu a své zemi král, jako právě Izrael. Co on těch králů měl! A jakých! Shledal, že i ten nejslavnější a neilepší neukládal svému lidu nic jiného, než nesvobodu a podanství.-A Izrael tolik miloval svobodu! Královské zřízení ukládalo lidu břemena ve válce i v míru, uvalovalo i na chudé povinnosti daně a práce. Král se považoval za zástupce Boha na zemi a dával si prokazovat božské pocty. Kdo se mu protivil, kdo králi zlořečil, ten nepřežil ani svůj soud. Nadto lidé věděli, že král žije v nádheře a je obklopen zjevy nikoli božskými. I způsob jeho života také nebyl božský. A proto se často stavěl na odpor. Docházelo ke vzpourám, zejména proti králům cizím, nebo nevěrným a nehodným. Tato nespokojenost s králem pozemským dala vyrůst touze po králi nebeském, který splní nejen všechny tužby lidu, ale 1 krásná proroctví o království pokoje a lásky. Toužící zástupy přijaly Ježíše z Nazareta za tohoto krále tím spíše, když Ježíš o tomto království, o svém království, mluvil, když je vysvětloval a zobrazoval. Titul krále způsobil, že byl odsouzen k smrti. Protože se cítil králem, byl před tím posmíván a s korunou na hlavě a se třtinou v ruce a v rouše šarlatovém zesměšňován. Na kříži byl cizojazyčný nápis: Král židovský. Měl pravdu ten Natanael, když volal Ježíši vstříc: králi izraelský? Dělaly dobře houfy za branami a po ulicích Jeruzaléma, když mu o svátcích prokazovaly královskou poctu a připravily uvítání vpravdě královské s palmami a zpěvem? Má pravdu víra lidu, jak se odráží v písních, Jako v té vánoční: vítej nám, andělský králi? Nebyl výraz král v ústech Ježíšových jenom obraz? Pán Ježíš byl králem a sám se za krále považoval a nikoliv jen obrazně. Nikoliv však za krále světského, ve funkci a v postavení světského panovníka. To by si byl asi při svém slavném vjezdu do Jeruzaléma sedl na koně a nikoliv na oslátko. Na osla sl sedl nejen proto, že to tak předpověděl Zachariáš: „ ... hle, král tvůj přichází, sedící na mladém oslu,“ ale aby dal výraz svému pokojnému, nepolitickému a jen duchovnímu poslání. „Mé království není z tohoto světa,“ to bylo řečeno příliš srozumitelně, než aby mu bylo rozuměno jenom nábožensky. Ježíš je králem v království Božím, které už existuje. Ježíš se už jako král narodil, se znamením na nebí, s poctami králů či mudrců, za okolností zvláštních a neobvyklých. Království Boží pak není říše, která vystřídá existující říše a státy světa, ale existuje ve své kvalitativní, neviditelné podobě bez hranic, bez parlamentu, bez vojska. Na druhé straně by nemohl Ježíš být hlavou státu, protože on je král, který nevlastní ani klasické, ani moderní zbraně, nemohl by být vrchním velitelem branné moci, nemohl by dělat žádné, ani to nejmenší zlo, i kdyby neměl Jiné volby. Jidáš, herodiáni a nacionallsté v něm ovšem takovou hlavu národa viděli. Museli být zklamáni a Ježíš se s nimi nemohl shodnout. Albertu Schweltzerovi dalo hodně trpělivé práce, než zbavil nové domorodé křesťany představy, že Ježiš Kristus je náčelníkem náčelníků, ale, že Je králem v království zcela Jiném. Ježíš Kristus má všechny kladné vlastnosti dobrého krále, ba má jich tolik, že mu není mezi dobrými rovného. Hlavní vlastnosti, pokud je můžeme my lidé postihnout jsoU dvě: předně, že žije s námi v jednom domově, v jedné vlasti, v jednom světě a necítí se být ponížen, když se stýká jen s námi. Jen v Jednom je nedostupný, a to ve svém světle, ve své moudré lásce, Jako tvůrce pokoje. Kdyby znali staří národové východu tuto skutečnost, nebyli by říkali: „Pán Bůh daleko!“ On není daleko, on je blízko, blízko nás, je u nás doma, v našich věřících srdcích. Druhou Jeho vlastností Je, že je nesmrtelný. Jediný nesmrtelný král! Jeden z francouzských Ludvíků prý říkal o sobě: Škoda, že musím odejít. Také izraelský král David se bránil dlouho smrti. Churavému a věkem sešlému králi přiváděli denně mladou děvečku sumanskou, aby s ním líhala a dávala mu teplo života. Ježíš je nesmrtelný. Jeho vláda je trvalá, protože on sám Je věčně živý (1 Tím 6, 12—16). Ježíš Kristus je král, který nemá poddaných. On vládne jenom srdcím všech věřících lidských synů a dcer. Všech! To jest všech dob a všech míst. Neexistovala jenom v jeho době žíznivá srdce. Ta srdce, toužící po lásce, po spravedlnosti, po nové zemi, po království pokoje, ta jsou i dnes na světě, a ne v malém počtu. I dnes Jsou srdce, jež hledají, komu by uvěřila, koho by poslouchala a koho by milovala. I dnes je mnoho, přemnoho nemocných srdcí, na jejichž nemoc není léku, není lékaře mezi lidmi, není ordinace. Dnešní statistiky o nemocech srdce jsou velmi smutné. I dnes po-třebuje člověk unsta hrazeného, kde by s ním a za ním stál Rek udatný, který by ho sílil v zápase a v boji se zlem, se zlým, proti hříchu a proti vichřici hněvu, sobectví a války. Teď, v těchto dnech, nedávničko, přišel znovu, aby některé ty svazky lásky, pokud uvadají, obnovil, prohloubil a nové založil. Přišel, aby tomu novému času hned na počátku dal vládce a nenechal nikoho jit samotného. Tím vládcem je on sám, král i nového roku a král všeho času. Jsme z toho naplněni důvěrnou a oddanou radostí, Jejíž projevem je hlas i našich srdcí: vítej nám, nebeský králi! Amen. JOSEF MOJŽÍŠ Pravé světlo již svítí Advent, doba varování před zlem, doba kritiky nesnesitelně starého a špatného, doba přípravy na nový život, sebezpytování a ochoty k obrácení je u konce. Očekávání se naplnilo. Do lidských dějin vstoupil Ježíš. Nic zevně podivuhodného se nestalo. Hvězda nad Betlémem neozářila všechna lidská srdce. Nepřivedla všechny k jeslím. Neoslní snadno ani dnešního člověka, zvyklého na ostré světlo zářivek a reflektorů. A přece věřící člověk v něm kdysi dávno i dnes znovu poznává zdroj světla a dárce nového života. Tak se z nepatrného a posmívaného Ježíše stává Kristus. Lidské dějiny, naplněné konflikty a sváry, zápasy velkými 1 malichernými, protnula nová dimense života, obracejíc velikost v nicotu, bohatství v prach, vládu v bezmocnost, chudobu v silu a služebnost v hodnost. Nesmazatelný je ten zářez do lidských dějin. Do dějin lidského ducha vstoupila nejen myšlenka, ale i zosobnění myšlenky, že svět a člověk v něm může být a je zachráněn ze všech bolestí, ze zbytečného utrpení, ze samoty a odcizeni sobě i druhým, ,ze smrti. Ne cestou magických úkonů a náboženských praktik, nebo mystického vytržení ze souvislosti tohoto světa ke splynutí s božstvím, ale přetvořením člověka samého a jeho vztahů, přetvořením jeho sociálního bytí. Adventní a vánoční zvěst naznačuje tuto převratnou skutečnost symbolikou přechodu ze tmy do světla. Vnímavější pro tuto zvěst nás činí 1 roční čas, v němž v našich podmínkách je více zimy než tepla, více tmy než světla, vlče pocitu opuštěnosti a osamocenosti než je tomu v kteroukoliv jmou roční dobu. Víme sice, že v přírodním cyklu bude tato tma brzy překonána. Fyzickou tmu se nauč!! dokonce člověk dobře zahnat umělým světlem. Tisíciwattové žárovky promění temnou noc v den, aby na pracovištích mohly vznikat nové hodnoty, potřebné pro Mdský život. Osvětli operační stůl, aby ani v noci nezůstal člověk bez pomoci. Osvětlují plochu sportovních stadiónů, aby ani v podvečer neunikl roznícenému publiku jeden pohyb hráčů. Osvětlí silnici před volantem vozu, aby noc nemusela být překážkou v cestě. Do nedohledného prostoru nad námi dovede vrhnout svůj kužel světla světlomet, aby bylo ve tmě odhaleno to, co člověk z toho temného vesmíru potřebuje vidět. I když se člověk dostával těžce ke světlu tak, aby mohl podle své vůle disponovat jeho zdrojem, přece tato cesta byla snadnější, než úsilí prosvětlit celý život člověka a lidstva. Fyzická tma je totiž Jen symbolem skutečnosti mnohem horši a nebezpečnější, vnější i vnitřní situace člověka, jeho svědomí, srdce a stavu mezilidkých vztahů. Symbolika světla a tmy je v biblickém svědectví často použita. Vždy ve dvou souvislostech. V souvislosti s Boží přítomností nebo vzdáleností. Bůh sám i Ježíš je nazýván světlem. Člověk žije ve světle, žije-li v blízkosti Boží, v blízkosti Ježíšově, tedy přibližuje-li se své vlastní podstatě. Tma je odcizením člověka jeho vlastní podstatě. To má zcela konkrétní důsledky v životě. Proto život ve světle vždy souvisí s podobou lidských vztahů. Skutky tmy jsou takové skutky, které nás od bližních odpuzují, kterými druhým lidem ubližujeme, kterými sebe 1 je vzdalujeme od pravého lidského /Pokračování na str. 3/ Č Z 2 Husitství na Sedlčansku Na Votloku a Sedlčans'ku v XV. století stály téměř všechny dnešní chrámy a mnohé z nich byly farními, které dnes Již několik set let Jsou pouze filiálními. Mnohé z nich Jsou dosud ve slohu románském, nebo ranně gotickém. Kostel v Hoštlcich se chlubí nápisem, že Je druhým nejstarším chrámem v Čechách. Nakolik Je to pravda, těžko zjistit, dnešní Jeho podoba Je gotika s barokní výzdobou. Zdá se, že život v tomto kraji byl ve středověku velice čilý a mnozí urození t neurození Jméno své proslavili. Zde sluší na místě prvním vzpomenout učence doby Karlovy Vojtěcha Raňků z Ježkova u Mladé Vožice. Snad on to byl, Jenž umožnil důkladná studia pozdějšímu Mistru, Matěji z Janova, nevelké vesničky mezi Ježovem a Vožicí. Matěj důslednou blbllěností při výkladu Starého 1 Nového zákona Je vlastně theologickým učitelem naší reformace. Dnes stojí na návsi v Janově Jeho prostý památník: Veliký balvan s bronzovou deskou. Mistr Jan Hus prošel tímto krajem určitě při své cestě na Kozí Hrádek v říjnu 1412. Rádi bychom sledovali jeho kroky. Snad nocoval první den v Lesně u pana Václava z Dubé. Pak pokračoval přes Bystřici, Bystřické Petrovice, Radošovice, Tožlcí, Zahradnici, Olbramovice, Městečka, Mladoušov. Votice, Hostišov, Buchov, u Oldřichovce minul v těsné blízkosti nejvyšší bod kraje Mezivrata. Pak prošel náměstím v Miličíně, následovalo Mezno, Borottn a kolem tehdy Ještě zbořeného Vítkovického Hradiště (pozdějšího Tábora] dojel na Kozí. Stará zemská stezka už leckde zanikla. Někde zmizela v polích, jinde pod že leznlcí, u Miličína a Mezna ji zaorall předloni. Jen několik set metrů před Olbramovicemi a za Mlltčínem a celý úsek mezi Hostišovem a Buchovem ni dnešní státní silnici Praha Tábor je s ní totožný. Na Kozím Hrádku Mistr Jan Hus neužil mnoho klidu. Vozlvali jej vozem téměř každé neděle, aby někde kázal. Historicky je dosvědčeno jen Vlašimsko a Choustník, ale sám doznává, že kázal stále. Tradice klade jeho kázání ke kapli Svatého Vojtěcha u Votic, na Sedlfcansku pak do Chlumu, Úklidu a na hrad Zvěřinec u Kvasejovlc. Lípa, pod níž mél Hus kázat, stávala také v Pohořelic! u Sedlce. Byla již valně sešlá, ale starý hospodář jl choval ve veliké úctě. Odcházeje na výměnek, vymlnil si, že lípa nesmí být poražena za jeho života. Po nějaké rozmíšce jl však mladý hospodář zapálil. Huisovu lípu najdete 1 ve Vlásenlct u Jlstebntce rovněž bez označení. Jiné místo je tzv. Husova kazatelna u Petrovic. Je to ohromný balvan podoby vrchního dílu kalicha, stojící na špičce, s dutinou snad uměle prohloubenou. Stačil krátký žebříček a vstup byl pohodlný. Chrámy byly Mistrovi většinou zavřeny, snad někdo navrhl toto místo. Dnes tu ve větvích lísek a borovic hvízdá vítr, sluneční j paprsek se sveze po kamenech okolní přírodní reservace, mír a klid přírody dýchá na vás z každého kouta. Ale zavřete očí a snadno si představíte zástupy po stráni a burcující hlas nad nimi. Již tehdy měl zde Huš bezpočet stoupenců. Jeho proces v Kostnici vzbouřil celý kraj. Na stížných listech čteme četná jména odtud. Jsou to Jména panská, rytířská 1 zemanská, ale záhy se ukázalo, že za Mistrem ještě pevněji stojí lid. V době, kdy Václav IV. začíná kolísat, Jan Zižka a Mikuláš z Husí svolávají skoro na každou neděli někde v Čechách „pouti na horách“, kam míří desetitisíce poutníků. I v tomto krajt bylo takové shromáždění na vrchu Beránek mezi Vožicí a Chotovlnaml. Mnozí jistě zašli 1 na vrch Tábor u Bechyně a mnozí bylí jistě t na největším shromáždění „na Křížkách“ při nynější státní silnici Praha—Tábor východně od Jílového. V listopadu 1419 se sešel v Praze zemský sněm. Václav IV. Je mrtev. Nezakollsají někteří a nepřijmou Zikmunda? Na podporu husitského programu svolávají Žlžka a pan Mikuláš pouť přímo do Prahy. Poutníci ze Sezlmova Ústí jdou podél Vltavy. Vyhýbají se zřejmě Benešovu a Konopišti, které jsou v rukou rozhodného nepřítele kalicha, pana Petra ze Šternberka. Nejkratší spoj, zemská stezka, vede právě kolem. Proto ta oklika. Bohužel někde u Zivhoště, Radíce nebo Nahorub pan Petr přece udeřil. Asi stovka poutníků padla na bojlštl, 93 zajatců sít on čil o později kutnohorských šichtách a' jen asi stovV ka se zachránila dík statečné pomoct z druhého břehu. Válka husitská byla velikou zkouškou charakterů. Mnozí kolísali. Mladý pan Oldřich z Rožmberka, jemuž v době smrti Václava IV. bylo teprve 18 let, se vlivem matky a poručníka pani Čeňka z Vartemberka přiklonil ke kalichu a dokonce podáván! Večeře Páně pod obojí způsobou na svých statcích nařídil. Když Heřman Nlkopolský, světící biskup pražský, na naléhání pana Čeňka z Virtenberka dne 8. 3. 1417 na hradě Lipnici v kapli, která dnes naší církvi slouží, několik husitských studentů na kněze vysvětil, byl o týden později arcibiskupem Konrádem sesazen a dán do klatby. Aby jej odškodnil, dal mu pan Oldřich nejbohvtší a nejvýznamnější faru, které byl patronem, a to v Miličíně. Zde bylo sídlo děkanátu vltavského, který měl 41 far a byla tu snad 1 škola latinská. Ale pan Oldřich po smrti Václava IV. došel k názoru, že asi přece jen Zikmund bude českým králem. Snad také nevěřil lidovým proudům — revoluce se valila zdola. Kolísavý mladfk přešel na druhou stranu a kalich na svých statcích zakázal. Teprve trpké porážky jej donutily ke kompromisům, a tak aspoň severní državy rožmberské, zřejmě nikoliv proti své vůli, při kalichu zůstaly. Tak se stal husitským Mlličín 1 Sedlčany. Jak zde věrnost reformaci zakořenila ukázalo se v době pobělohorské. Když Lobkovlcové zde začali provádět protireformaci, deset předních měšťanů Sedlčanských bylo pro víru jeden a čtvrt roku vězněno na Vysokém Chlumci. Nešť-astný Heřman Nlkopolský, kolísající stejně jako jeho ochránce, padl 13. listopadu 1420 na Příběntclch do rukou Táborů i skončil v chladných vlnách Lužnice. Na Votlcku byl v té době jediný klášter v Ltmňovlcích, tehdy stojící Již třetí staletí. Těžko sl představit jeho bohatsví — patřila mu sta čverečních merů v povodí Blaníce. Těžko si kilotaké představit sociální a duchovní napjetí, které vládlo mezi představiteli kláštera a poddanými. V dubnu 1420 bouře vybuchla. Zdá se, že spíše lidé tohoto kraje nežil branná moc Tábora právě založeného spálili Louňovický klášter i s je-ho chrámem, takže dnes se z Jeho zdí nenajde nad povrchem země prakticky nic. Je však zajímavo, že celkem nedotčen zůstal před klášterem stojící farní chrám, jenž ve své presbyteři nese dosud znaky starobylé gotiky. Těžko říci. jakou úlohu hrál v oné bouři Mikuláš z Pelhřimova, tehdy farář v Kondraci na severní straně BI vniká. listé je, že odešel po oné události s houfy lidu na Tábor, kde zvolen biskupem strany táborské. Později sídlel v Písku. Do Čech se vevaltly houfy křižácké. Dne 18. května 1420 Zižka v čele 9 000 bojovníků táhl Praze na pomoc. První noc strávili v zavření vozovém u Mladoušova mezi Voticemi a Olbramovicemi. Druhý den přímo z pochodu dobývají město pana Petrv ze Sternberka-Benešov a večer již vítězí v bitvě o přechod přes řeku Sázavu u Poříčí. Ale tím není kraj pro kalich ještě zajištěn. Dne 6. července 1420 probíjí se tudy ku Praze vojsko Habsburka Albrechta a den poté upaluje v Bysřlcl na hrázi rybníka Spálu faráře Václvva z Arneštovlc u Votic 1 s jeho kaolanem a sedmi dalšími. V listopadu Táboří dobývají Leštno na panu Václavu z Dubé, jenž kdysi Husa do Kostnice provázel a teď přešel na stranu Zikmundovu. Několikráte se na východě bojuje o Mladou Vožici. V tomto kraji hrozí i prvé střetnutí strany pražské a táborské v místní válce o tvrz Kříženec, ležící dvě hodiny cesty od Vožice, roku 1423. Zde dojde k neslanému nemastnému míru, jenž brzo porušen Prahou a pomstěn katastrofou jej! armády u Malešova r. 1424. Tvrz Kříženec je dávno v rozvalinách, je však zajímavé, že rod Kříženeckých z Křížence v místě 1 okolí dosud existuje. Na západě dobývají Táboři pevného hradu Ostromeče a činí tak Vltavu a její pobřežní cesty nepoužitelnými pro stranu pod jednou. Po smrtí Zižkově s« objevuj* jako přední muž Tábora rytíř Jan Hvězda z Vicemlllc. Snad mohl aspirovat na místo, které kdysi Žižkovi náležtro, ale vše dopadlo jinak. Roku 1425 zajato Rožmberskými několik drobných šlechticů z okolí Sedlčan a oběšeno na Sedlčanskéri Šibeničním vrchu. Táboři odpověděli útokem na Mladou Vožici. Při dobývání hradu Jan Hvězda byl těžce postřelen a v čase. kdy hrad padl, na zranění u Vožice zemřel. Od té doby hrad nikdy obnoven nebyl. Těžko říci, kolikrát v té době armády krajem táhly, kolik hradů a tvrzí bylo dobýváno, kolik vsí a městeček bylo spáleno. Roku 1438 se zde znovu objevuje Albrecht a jeho vojsko pleni Votice a celé okolí za to, že přilnuly ke kalichu. Sotva je pravdivou historka, která vedla v protireformační dobé k založení slavnosti „Rosa“ v Sedlčanech. Posel táborský měl podle ní vyzvat v Benešově táborskou posádku na příští jitro ke společnému útoku na Sedlčany, spletl si však cestu, omylem přišel do Sedlčan a zde — nevěda o svém omylu — vše vyzradil a umožnil obranu. Sotva by byli Táboří vybrali posla tak hloupého a neznalého krajiny, den cesty vzdálené. Mohlo snad jít o zradu nebo vynucenou výpověď zajatce. Soudobé prameny mlčí, pravděoodobně je celá historka jezuitský výmysl. Faktem je, že po válkách husitských byly Sedlčany 1 celý kraj pod obojí. Lipanská katastrofa zničila polní vojska Táborů. O rok později dobyt na Táborech hrad Ostromeč. Tábor se pokoušel ještě nějaký čas o samostatnou politickou úlohu, ale jeho moc klesala. Za časů krále Jiřího svoji úlohu dohrál. Všude v celém kraji převládl mírný kompromisní utrakvismus, jisté je, že důsledným duchům nestačil a že hledali jiné radikálnější řešení. Záhy se v našem kraji objevují Mikulášenci, nazvaní podle svého zakladatele Mikuláše z Vlásenice u Pelhřimova. Žijí ještě na okraji církve podobojí, zúčastňují se bohoslužeb 1 svátostí, ale mají vedle toho vlastní shromáždění. Jejich uvažování je plno vidin a mystické symboliky. Mikuláš jako první mluví o vojsku zmizelém v Blaníku, které odtud vyjde, až bude v Čechách nejhůře. Ale u Mikuláše je to vojsko husitské. Kde vzal podklad k této věštbě? Bvl jím neúspěšný pokus husitských radikálů za vedení rytíře ze Zásmuk někdy po roce 1420 opevnit se na Malém Blaníku? Nebo zbytky vojska T4boritů poraženého * Lipan? jejich jediná ústupová cesta vedla k jihu, a nejkratší spoj k Táboru vedl nutně kolem Blaníka. Kdož víl Velmi záhy se však na Votlcku objevuje mnohem důslednější hnutí husitské — jednota bratrská. To však je už jiná kapitola__ VÁCLAV ŠUSTR ■4