Český Zápas, 1967 (L/1-52)
1967-01-05 / No. 1
ROČNÍK Český zápas NEBOJ SE, JEN VĚŘ! „Nebo já, Hospodin Bůh tvůj, ujal jsem tě za tvou pravici, a pravímť: Neboj se, já tobě pomáhati budu.“ (Izaiáš 41, 13 j Znovu vyhlížíme kupředu, do nového roku, do léta Páně 1967. Vy, Čtenáři Českého zápasu, si všimnete, že je nový ročník vyznačen jako padesátý. Ano, jubilejní ročník časopisu Československé církve, starší než sama církev) protože jako čtrnáctideník reformních kněží pod názvem Právo národa, připravoval půdu pro vznik nové církve. Jubilejní ročník bude mít pravidelné postily založené na textech Starého zákona a já jsem dostal první text z knihy proroka Izaiáše pro tento úvodník. Tak slova Boží lásky k člověku a důvěry člověka v Boží pomoc nechť předznamenávají vstup do nového roku. Neboj se, já tobě pomáhati budu! Toto slovo nestojí v Písmu osamoceně. Člověk mnohokrát poklesl v hříchu a ztrácel víru, a bez víry se bál až k beznaději. Pokaždé znovu se ozývá Slovo, od starozákonního: Neboj se, Abrame; já budu pavéza tvá (Gen. 15, 1) až po novozákonní: Neboj se, já jsem ten první i poslední (Zjevení 1, 17). V Novém zákoně přichází Slovo v Ježíši Kristu a stává se nadějí lidstva. Píši tyto řádky na počátku vánočních svátků. Po adventní přípravě očekáváme Spasitele. Jeho příchodem začíná se rok spásy, rok nového stvoření. Jsme čisti, abychom se mohli dokořán otevřít přicházejícímu? Jsme ještě schopni zastavit se na chvíli v neklidném proudu svých zájmů a starostí o mnoho věcí a ztišit se, abychom mohli posoudit, co je pro nás vzácné a potřebné a co je jen cetkou bez ceny? Požehnané obecenství víry, lásky a naděje, které pomáhá, abychom netápali a nedali se strhnout vypjatým ruchem všemožného nakupování, které už i u nás, se zvýšenou životní úrovní, proměňuje vánoce ve velký „trh marnosti“ s množstvím darů, jídla a pití. Případně řekl jeden americký farář, že „Ježíšek v chudých jesličkách byl unesen bohatými obchodníky. (I církve však nesou kus viny na tom, že obraz vánoc je neskutečný, vysněný a mimosvětný. Proto vydrží tak krátce. Ježíš Kristus se nespokojí se sentimentální náladou, on nás staví do odpovědnosti za druhého, do odpovědnosti za církev, za národ, i za život na zemi. Vánoce jen pro sebe, to je málo a málo je i sobectví, rozšířené jen na své v rodině. Vánoční radost nemůže být vykoupena útěkem ze světa do čtyř stěn domova, i když v rodinné modlitbě prosíme za pokoj a mír. Přejde iluze vánočního štěstí a všední dny nového roku nás vrací zpět do syrové skutečnosti a jsme tam, kde jsme byli. Nezasaženi vánoční zvěstí, nenacházíme cestu k Pánu a neslyšíme: Neboj se, já tobě pomáhati budu. Vytrácí se důvěra a lidé jsou bezradní. A někdy se cítí bezmocní. Nedivím se tomu. Celý minulý rok jsme denně četli na stránkách novin a slyšeli v rozhlase nebo viděli v televizi, co se děje ve světě. Denně umírali lidé, naši bratři a sestry ve Vietnamu pod nelidským náporem „křesťanské“ Velmoci, Spojených států, které na protesty a na požadavek zastavení bombardování Vietnamské demokratické republiky bombardování vystupňovali a napadli i hlavní město Hanoj těsně před vánocemi, než dojde k zastavení palby na 48 hodin. Četli jsme o tom, co se událo v Indonésii, co v Ghaně, v Rhodesii; pravicové síly se chopily moci. Ve Spojených státech ukázaly volby posun doprava. U sousedů v Německé spolkové republice došlo ve dvou zemích, Hesensku a Bavorsku, k viditelnému vzestupu novo nacismu volebním úspěchem národně demokratické strany. Takže do nového roku neseme nedobrý základ. Nezapírám, že nebezpečí pro světový mír se zvýšilo. Nezapírám, že z pocitu bezmocnosti se i někteří míroví pracovníci vzdali, zvláště ve Spojených státech a s Kazatelem prohlašují: „marnost nad marnostmi a všecko marnost“. Podle mého máme však z minulého roku povzbudivé příklady, jež byly kroky k dorozumění a k míru. Hned na začátku to byla Taškentská dohoda, která ukončila válku mezi Pákistánem a Indií, dohody o obchodu mezi Západem a Východem, dohoda o spolupráci ve vesmíru. Pro nás křesťany pak bylo povzbudivé, s jakou otevřeností se k otázkám souvisejícím s budoucností lidstva postavila konference „Církev a společnost“ v Ženevě, uspořádaná Světovou radou církví a zasedání Poradního výboru Křesťanské mírové konference v Sofii. Do nového roku jdeme s theologií naděje. Neboj se, já tobě pomáhati budu! V naší Československé církvi budeme vzpomínat na svého lidského zakladatele a prvního pa' triarchu dr. Karla Farského. Před čtyřiceti lety odešel od díla mladičké církve. K výročí jeho úmrtí se sejdeme v červnu v jeho rodném Škodějově, abychom poděkovali za jeho život a práci. O Farském mohu užít slov Jana Ámose Komenského: „Patří k pravému lidství zapalovat! jiným ze svého světla svítilny.“ V novém roce věnujeme pozornost Jednotě bratrské. Před 500 lety se ustavila jako církev volbou svých prvních biskupů. Vyprávění o této významné události, jak je popsal František Palacký ve svých Dějinách národu českého, zařadil bratr patriarcha Farský do obřadu zřizování biskupů Československé církve. Nezapomenu, jak na mne působila prostá slova vyprávění ve vzrušených chvílích mé biskupské ordinace před dvaceti lety: „Ve válkách roku 1467 dne nám neznámého svolali se přední oudové z Čech a Moravy..Český zápas i Náboženská revue budou přinášet základní články k poznání staré Jednoty. S celou naší zemí se budeme snažit, aby zavádění zdokonalené soustavy řízení šlo ruku v ruce s růstem lepších vzájemných vztahů mezi lidmi. A konečně s celým světem budeme účastni na oslavném připomínání největší události novodobých dějin lidstva, Velké říjnové socialistické revoluce v Rusku v roce 1917. S důvěrou chci vstoupit do nového roku se všemi Vámi, bratři a sestry. Kéž nejen ve sboru při shromáždění bohoslužebném, avšak i doma nám stále zní: „... ujal jsem tě za tvou pravici a pravíniť: Neboj se, já tobě pomáhati budu!“ Dr. MIROSLAV NOVÁK 11 ic se nezdá vzdálenější životu víry, než počítání. Je mnoho hluboce věřících lidí, kteří počty pokládají za něco druhořadého, ne-li zbytečného. V oblasti duchovní je přece na prvním místě Slovo a kdesi až na samém konci čísla a všeliká práce s nimi. Je pravda, že sčítání a odčítání, dělení či násobení a podobně se nazývá v souhrnu matematika. Je to samostatný obor lidské činnosti a pravé náboženství se ho nestraní, ani s nim není v žádném rozporu. Naopak, počítání patří k víře a věřící člověk má umět počítat. Proto, že právě ve víře se tak často a lehce přepočítává. Komu z nás již v tomto směru všechno vyšlo, s jakými neočekáva-těz NOVf ROK — celý řednů, nekonečná hladina oceánu věčnosti. A na ní člověk, ty a já. Stojíme před vyplutím na novou cestu, do nového času, za novými úkoly a posláním. Ať chceme Či nechceme. Tu plavbu nesmíme a nemůžeme odmítnout, nebo ji odložit, je to příležitost i povinnost, daná Pánem. A NAŠE LODICE už čeká. Mnohé bereme s sebou; mnohé jako nepotřebnou přítěž nebo závaží, jež strhuje a brzdí, dáváme stranou. Leč na jedno nezapomínejme: na KOTVU. Moře jako život není jen klidný čas, selanka, obetkaná štěstím, úspěchem a spokojeností. Kdo jednou v životě viděl moře, jak svými vzdutými vlnami bije do betonu přístavních hrází, jak noži pěnivých hran otvírá kypré boky ry bářských lodic, jak v šedi orkánů vpisuje vrásky starosti ženám a matkám těch na moři — ten se před ním hluboce zamyslí... A TAKOVÝ je život. Prubuje všechno, co je na dosah. Zkouší vše živé. Zasazuje rány a rve a rozbíjí vše, co není zakotvené. A pevné. Běda lodici, která ztratí kotvu! Běda lidem, jimiž zmítá sem a tam. V trosky obrací všechno, co nebylo pevné, silné a připoutané. I MY vplouváme na moře času. MNOH& můžeme postrá- kdekoli — spojí nás s pev- Text a foto Jiří KOPA • dat, bez mnohého se obejít, ale kotvu života — VlRU, ztratit nesmíme. Na ní záleží naše doplutí, naše všechno. Má jako Křis tův kříž ramena do stran zkovaná Ten kříž je naší záchranou, jistotou, bezpečím i životem. Ať jsme nou a bezpečnou zemí. S Otcovým domovem, ja ká to radost pro nás. Jaký zdroj pokoje do chvil bouřlivých a vzedmutých. Dík za tu jistotu v nejistotě. Dík za podaný život v oceánu umírání... Teden Je první z dvanácti měsíců v roce. Když stojíme na jeho začátku a slyšíme ono obvyklé „tak šťastný a veselý , jímá nás. touha udělat něco zásadního, co by změnilo náš život a přineslo nám opravdu štěstí, veselost a spokojenost. Děláme dobrá předsevzetí. Třeba, že přestaneme kouřit, že se budeme víc věnovat dětem, že se budeme vzdělávat, že začneme v manželství znova, že kdo* ví co ještě. Ale většina těch chvályhodných předsevzetí se za pár týdnů ztratí jako dým a když se rok s rokem sejde, se zahanbením zjistíme, že se vlastně nic nestalo, že nejsme o nic šťastnější než před rokem, že jsme pořád těmi starými lidmi s touhou po novém začátku. A přece je možné znova začít. Nejenom v lednu, ale kdykoliv. Víra je takovým začátkem. V ní už nejsme sami se svými dobrými úmysly. Už nemusíme všecko prohrávat —. Někdo nás nese. Někdo* nás pozbuzuje. Všecko, co bylo tak obtížné, je lehčí. Žijeme nadějí víry. Tu bychom si měli přát víc než „šťastný a veselý“. ZS Linoryt LUDĚK KOCIÁN Novému roku Do vínku roku, který právě z mlh času vyvstal před námi: At jeho dny jsou v plné slávě na slavnost světla přizvány! At nechce jiných mraků z nati, než ty, jež s touhou čeká zem. At starost úzkostlivých zkrátí a spokojenost rozdá všem. At člověk k člověku má blíže a věrnou láskou má ho rád. A komu nelze ubrat tíže, at poznat smí i její klad. A víra, již zde slovo Boží vždy nově k růstu pohání, at v samotě jen neživoří a vzroste v širší poznání. HELENA KOHOUTOVÁ nými výsledky jsme se tu střetli! Děláme chybu za chybou a proto nám ledacos nevychází. Jsme špatnými počtáři a v důsledku toho i stejnými křesťany. Zapomněli jsme důležité poučky a tak se nemůžeme dopočítat. Nezbývá nic jiného, než si Je osvojit natolik, abychom mohli jít dále. Pak i rovnice o mnoha neznámých nám ani ve víře nebude dělat potíže. Není to vpravdě novoroční úkol? Jen si při té příležitosti zopakujme ona základní pravidla víry : Láska, radost, pokoj, tichost, dobrotivost, věrnost, pokora, střídmost. Dobře je všechny ovládajíce, lehce pak vyřešíme i ty nejnesnadnější úlohy, které nás v nastávajícím čase čekají. Počítá co mu to, počítá co mu to vynese... Ta známá slova Kecala z Prodané nevěsty, plně vystihují příčinu toho, že počty a náboženství jsou v představě mnohých naprosto protichůdnými pojmy. Ano, ve světě se nejvíce počítají peníze a velká část lidí jenom s nimi počítá, na nich všechno staví. Pouze peníze mají podle nich cenu. Takové počítání je opravdu překážkou víry, závorou věčného života. Koho ovládla touha po penězích, po bohatství, ten v té chvíli ztratil cestu Božího království. Nikdy do něho nevstoupí, tak jako je nemožné, aby velbloud prošel uchem jehly. Počítání s mamonem je vždycky mylné počítání a jeho výsledek se rovná nule. S přibýváním peněz obvykle člověk neúměrně ztrácí. Jmění se mu hromadí, v své pokladnici má ty nejoslnivější šperky, drahokamy moderní doby: auto, chatu, daleké obzory, a přece je žalostně chudý. Místo kupředu, jde zpátky, jako onen mládenec z evangelia, kterého Ježíš vrátil právě pro jeho počítání. Neznal dělení, neuměl dělit. Peníze ho tak oslepily, že neviděl své bližní. Nechtěl se s-nimi rozdělit a tak odešel od Krista s prázdnou. Počítal převráceně, a proto se nestal učedníkem Páně. Kdyby jeho počítání bylo jiné, získal by to, po čem tolik toužil — život nový, věčný. Na přelomu let se vždycky hodně počítá. Dělají se inventury, sestavují se uzávěrky a předkládají rozpočty. Jaké bude to naše počítání v novény roce? Mělo by být takové, jaké sluší církvi. Stejné, jako v nadpise tohoto zamyšlení. Lid Boží bývá nazýván svátým lidem, a proto i jeho počítání má být svaté. Nehledejme tento výraz v Písmu, není tam. Víme, že Svatý je toliko Bůh. I Kristus tento přívlastek odmítl. Svaté je však všechno, co je Boží. Všechny Boží vlastnosti, Boží skutky. A mezi ně patří i počítání. Ano, Bůh počítá /Pokrač. na str. 3./ Svaté počítání