Český Zápas, 1967 (L/1-52)

1967-01-05 / No. 1

ROČNÍK Český zápas NEBOJ SE, JEN VĚŘ! „Nebo já, Hospodin Bůh tvůj, ujal jsem tě za tvou pravici, a pravímť: Neboj se, já tobě pomáhati budu.“ (Izaiáš 41, 13 j Znovu vyhlížíme kupředu, do no­vého roku, do léta Páně 1967. Vy, Čtenáři Českého zápasu, si všim­nete, že je nový ročník vyznačen jako padesátý. Ano, jubilejní roč­ník časopisu Československé círk­ve, starší než sama církev) proto­že jako čtrnáctideník reformních kněží pod názvem Právo národa, připravoval půdu pro vznik nové církve. Jubilejní ročník bude mít pravidelné postily založené na textech Starého zákona a já jsem dostal první text z knihy proroka Izaiáše pro tento úvodník. Tak slova Boží lásky k člověku a dů­věry člověka v Boží pomoc nechť předznamenávají vstup do nového roku. Neboj se, já tobě pomáhati budu! Toto slovo nestojí v Písmu osamoceně. Člověk mnohokrát po­klesl v hříchu a ztrácel víru, a bez víry se bál až k beznaději. Po­každé znovu se ozývá Slovo, od starozákonního: Neboj se, Abra­­me; já budu pavéza tvá (Gen. 15, 1) až po novozákonní: Neboj se, já jsem ten první i poslední (Zje­vení 1, 17). V Novém zákoně při­chází Slovo v Ježíši Kristu a stává se nadějí lidstva. Píši tyto řádky na počátku vá­nočních svátků. Po adventní pří­pravě očekáváme Spasitele. Jeho příchodem začíná se rok spásy, rok nového stvoření. Jsme čisti, abychom se mohli dokořán otevřít přicházejícímu? Jsme ještě schop­ni zastavit se na chvíli v neklid­ném proudu svých zájmů a sta­rostí o mnoho věcí a ztišit se, aby­chom mohli posoudit, co je pro nás vzácné a potřebné a co je jen cetkou bez ceny? Požehnané obe­cenství víry, lásky a naděje, které pomáhá, abychom netápali a neda­li se strhnout vypjatým ruchem všemožného nakupování, které už i u nás, se zvýšenou životní úrov­ní, proměňuje vánoce ve velký „trh marnosti“ s množstvím darů, jídla a pití. Případně řekl jeden americký farář, že „Ježíšek v chu­dých jesličkách byl unesen boha­tými obchodníky. (I církve však nesou kus viny na tom, že obraz vánoc je neskutečný, vysněný a mimosvětný. Proto vydrží tak krátce. Ježíš Kristus se nespokojí se sentimentální náladou, on nás staví do odpovědnosti za druhého, do odpovědnosti za církev, za ná­rod, i za život na zemi. Vánoce jen pro sebe, to je málo a málo je i sobectví, rozšířené jen na své v rodině. Vánoční radost nemůže být vy­koupena útěkem ze světa do čtyř stěn domova, i když v rodinné modlitbě prosíme za pokoj a mír. Přejde iluze vánočního štěstí a všední dny nového roku nás vrací zpět do syrové skutečnosti a jsme tam, kde jsme byli. Nezasaženi vánoční zvěstí, nenacházíme cestu k Pánu a neslyšíme: Neboj se, já tobě pomáhati budu. Vytrácí se důvěra a lidé jsou bezradní. A ně­kdy se cítí bezmocní. Nedivím se tomu. Celý minulý rok jsme den­ně četli na stránkách novin a sly­šeli v rozhlase nebo viděli v te­levizi, co se děje ve světě. Denně umírali lidé, naši bratři a sestry ve Vietnamu pod nelidským nápo­rem „křesťanské“ Velmoci, Spoje­ných států, které na protesty a na požadavek zastavení bombardová­ní Vietnamské demokratické re­publiky bombardování vystupňova­li a napadli i hlavní město Hanoj těsně před vánocemi, než dojde k zastavení palby na 48 hodin. Čet­li jsme o tom, co se událo v Indo­nésii, co v Ghaně, v Rhodesii; pra­vicové síly se chopily moci. Ve Spojených státech ukázaly volby posun doprava. U sousedů v Ně­mecké spolkové republice došlo ve dvou zemích, Hesensku a Bavor­sku, k viditelnému vzestupu novo nacismu volebním úspěchem ná­rodně demokratické strany. Takže do nového roku neseme nedobrý základ. Nezapírám, že nebezpečí pro světový mír se zvýšilo. Neza­pírám, že z pocitu bezmocnosti se i někteří míroví pracovníci vzdali, zvláště ve Spojených státech a s Kazatelem prohlašují: „marnost nad marnostmi a všecko marnost“. Podle mého máme však z minulé­ho roku povzbudivé příklady, jež byly kroky k dorozumění a k mí­ru. Hned na začátku to byla Taš­kentská dohoda, která ukončila válku mezi Pákistánem a Indií, dohody o obchodu mezi Západem a Východem, dohoda o spolupráci ve vesmíru. Pro nás křesťany pak bylo povzbudivé, s jakou otevře­ností se k otázkám souvisejícím s budoucností lidstva postavila konference „Církev a společnost“ v Ženevě, uspořádaná Světovou radou církví a zasedání Poradní­ho výboru Křesťanské mírové kon­ference v Sofii. Do nového roku jdeme s theologií naděje. Neboj se, já tobě pomáhati budu! V naší Československé církvi budeme vzpomínat na svého lid­ského zakladatele a prvního pa' triarchu dr. Karla Farského. Před čtyřiceti lety odešel od díla mla­dičké církve. K výročí jeho úmrtí se sejdeme v červnu v jeho rod­ném Škodějově, abychom poděko­vali za jeho život a práci. O Far­ském mohu užít slov Jana Ámose Komenského: „Patří k pravému lidství zapalovat! jiným ze svého světla svítilny.“ V novém roce věnujeme pozor­nost Jednotě bratrské. Před 500 lety se ustavila jako církev vol­bou svých prvních biskupů. Vy­právění o této významné události, jak je popsal František Palacký ve svých Dějinách národu české­ho, zařadil bratr patriarcha Far­ský do obřadu zřizování biskupů Československé církve. Nezapo­menu, jak na mne působila prostá slova vyprávění ve vzrušených chvílích mé biskupské ordinace před dvaceti lety: „Ve válkách roku 1467 dne nám neznámého svolali se přední oudové z Čech a Moravy..Český zápas i Ná­boženská revue budou přinášet zá­kladní články k poznání staré Jednoty. S celou naší zemí se budeme snažit, aby zavádění zdokonalené soustavy řízení šlo ruku v ruce s růstem lepších vzájemných vzta­hů mezi lidmi. A konečně s celým světem budeme účastni na oslav­ném připomínání největší udá­losti novodobých dějin lidstva, Velké říjnové socialistické revo­luce v Rusku v roce 1917. S důvěrou chci vstoupit do no­vého roku se všemi Vámi, bra­tři a sestry. Kéž nejen ve sboru při shromáždění bohoslužebném, avšak i doma nám stále zní: „... ujal jsem tě za tvou pravici a pravíniť: Neboj se, já tobě po­máhati budu!“ Dr. MIROSLAV NOVÁK 11 ic se nezdá vzdálenější životu víry, než počítání. Je mnoho hluboce věřících lidí, kteří počty pokládají za něco druhořadého, ne-li zbytečné­ho. V oblasti duchovní je přece na prvním místě Slovo a kdesi až na samém konci čísla a všeliká práce s nimi. Je pravda, že sčítání a odčí­tání, dělení či násobení a podobně se nazývá v souhrnu matematika. Je to samostatný obor lidské činnosti a pravé náboženství se ho nestraní, ani s nim není v žádném rozporu. Naopak, počítání patří k víře a vě­řící člověk má umět počítat. Proto, že právě ve víře se tak často a lehce přepočítává. Komu z nás již v tomto směru všechno vyšlo, s jakými neočekáva-těz NOVf ROK — celý ře­­dnů, nekonečná hla­dina oceánu věčnosti. A na ní člověk, ty a já. Stojí­me před vyplutím na no­vou cestu, do nového ča­su, za novými úkoly a po­sláním. Ať chceme Či ne­chceme. Tu plavbu nesmí­me a nemůžeme odmítnout, nebo ji odložit, je to pří­ležitost i povinnost, daná Pánem. A NAŠE LODICE už če­ká. Mnohé bereme s sebou; mnohé jako nepotřebnou přítěž nebo závaží, jež strhuje a brzdí, dáváme stranou. Leč na jedno ne­zapomínejme: na KOTVU. Moře jako život není jen klidný čas, selanka, obe­­tkaná štěstím, úspěchem a spokojeností. Kdo jednou v životě viděl moře, jak svými vzdutými vlnami bi­je do betonu přístavních hrází, jak noži pěnivých hran otvírá kypré boky ry bářských lodic, jak v šedi orkánů vpisuje vrásky sta­rosti ženám a matkám těch na moři — ten se před ním hluboce zamyslí... A TAKOVÝ je život. Pru­­buje všechno, co je na do­sah. Zkouší vše živé. Za­sazuje rány a rve a roz­bíjí vše, co není zakotve­né. A pevné. Běda lodici, která ztratí kotvu! Běda lidem, jimiž zmítá sem a tam. V trosky obrací vše­chno, co nebylo pevné, sil­né a připoutané. I MY vplouváme na moře času. MNOH& můžeme postrá- kdekoli — spojí nás s pev- Text a foto Jiří KOPA • dat, bez mnohého se obe­jít, ale kotvu života — VlRU, ztratit nesmíme. Na ní záleží naše doplutí, na­še všechno. Má jako Křis tův kříž ramena do stran zkovaná Ten kříž je naší záchranou, jistotou, bezpe­čím i životem. Ať jsme nou a bezpečnou zemí. S Otcovým domovem, ja ká to radost pro nás. Jaký zdroj pokoje do chvil bouřlivých a vzedmutých. Dík za tu jistotu v nejis­totě. Dík za podaný život v oceánu umírání... Teden Je první z dvanácti měsíců v roce. Když stojíme na jeho začátku a slyšíme ono obvyklé „tak šťastný a veselý , jímá nás. touha udělat něco zásadního, co by změnilo náš život a přineslo nám opravdu štěstí, veselost a spokojenost. Děláme dobrá předse­vzetí. Třeba, že přestaneme kouřit, že se budeme víc věnovat dětem, že se budeme vzdělávat, že začneme v manželství znova, že kdo* ví co ještě. Ale většina těch chvályhodných předsevzetí se za pár týdnů ztratí jako dým a když se rok s rokem sejde, se zahanbením zjistíme, že se vlastně nic nestalo, že nejsme o nic šťastnější než před rokem, že jsme pořád těmi starými lidmi s touhou po novém začátku. A přece je možné znova začít. Nejenom v lednu, ale kdykoliv. Víra je takovým začátkem. V ní už nejsme sami se svými dobrými úmysly. Už nemusíme všecko prohrávat —. Někdo nás nese. Někdo* nás pozbuzuje. Všecko, co bylo tak obtížné, je lehčí. Žijeme nadějí víry. Tu bychom si měli přát víc než „šťastný a veselý“. ZS Linoryt LUDĚK KOCIÁN Novému roku Do vínku roku, který právě z mlh času vyvstal před námi: At jeho dny jsou v plné slávě na slavnost světla přizvány! At nechce jiných mraků z nati, než ty, jež s touhou čeká zem. At starost úzkostlivých zkrátí a spokojenost rozdá všem. At člověk k člověku má blíže a věrnou láskou má ho rád. A komu nelze ubrat tíže, at poznat smí i její klad. A víra, již zde slovo Boží vždy nově k růstu pohání, at v samotě jen neživoří a vzroste v širší poznání. HELENA KOHOUTOVÁ nými výsledky jsme se tu střetli! Děláme chybu za chybou a proto nám ledacos nevychází. Jsme špatnými počtáři a v důsledku toho i stejnými křesťany. Zapomněli jsme důležité poučky a tak se nemůžeme dopočí­tat. Nezbývá nic jiného, než si Je osvojit natolik, abychom mohli jít dále. Pak i rovnice o mnoha nezná­mých nám ani ve víře nebude dělat potíže. Není to vpravdě novoroční úkol? Jen si při té příležitosti zopakujme ona základní pravidla ví­ry : Láska, radost, pokoj, tichost, dob­rotivost, věrnost, pokora, střídmost. Dobře je všechny ovládajíce, lehce pak vyřešíme i ty nejnesnadnější úlohy, které nás v nastávajícím čase čekají. Počítá co mu to, počítá co mu to vynese... Ta známá slova Kecala z Prodané nevěsty, plně vystihují příčinu toho, že počty a nábožen­ství jsou v představě mnohých na­prosto protichůdnými pojmy. Ano, ve světě se nejvíce počítají peníze a velká část lidí jenom s nimi počítá, na nich všechno staví. Pouze peníze mají podle nich cenu. Takové počí­tání je opravdu překážkou víry, zá­vorou věčného života. Koho ovládla touha po penězích, po bohatství, ten v té chvíli ztratil cestu Božího krá­lovství. Nikdy do něho nevstoupí, tak jako je nemožné, aby velbloud pro­šel uchem jehly. Počítání s mamonem je vždycky mylné počítání a jeho výsledek se rovná nule. S přibýváním peněz ob­vykle člověk neúměrně ztrácí. Jmění se mu hromadí, v své pokladnici má ty nejoslnivější šperky, drahokamy moderní doby: auto, chatu, daleké obzory, a přece je žalostně chudý. Místo kupředu, jde zpát­ky, jako onen mládenec z evangelia, kterého Je­žíš vrátil právě pro jeho počítání. Neznal dělení, neuměl dělit. Peníze ho tak oslepily, že neviděl své bližní. Nechtěl se s-nimi rozdělit a tak ode­šel od Krista s prázdnou. Počítal převráceně, a proto se nestal učed­níkem Páně. Kdyby jeho počítání by­lo jiné, získal by to, po čem tolik toužil — život nový, věčný. Na přelomu let se vždycky hodně počítá. Dělají se inventury, sestavu­jí se uzávěrky a předkládají rozpo­čty. Jaké bude to naše počítání v no­vény roce? Mělo by být takové, jaké sluší církvi. Stejné, jako v nadpise tohoto zamyšlení. Lid Boží bývá na­zýván svátým lidem, a proto i jeho počítání má být svaté. Nehledejme tento výraz v Písmu, není tam. Ví­me, že Svatý je toliko Bůh. I Kristus tento přívlastek odmítl. Svaté je však všechno, co je Boží. Všechny Boží vlastnosti, Boží skutky. A mezi ně patří i počítání. Ano, Bůh počítá­ /Pokrač. na str. 3./ Svaté počítání

Next