Český Zápas, 1968 (LI/1-52)

1968-01-04 / No. 1

i TU PERLU JSME ZVEDLI NEBESKÝ OTČE NÄŠ, v prvních dnech nového roku si vždycky připomínáme velikou milost, kterou jsi učinil s námi, svým lidem, když jsi stál svým požehnáním a souhlasem u kolébky naší církve. Bezmála půlstoletí jejího života ve službě Tobě a Tvému synu Ježíši Kristu je sdostatek přesvědčivým dokladem, že na hrstce jejích lidských zakladatelů se tehdy prokázaly dary Tvého Ducha, jejich moc a váha. Výročí vzniku naší církve je příležitostí, abychom opět zvážili velikost Tvé milosti i Tvého soudu, kterým provázíš ji z desetiletí do desetiletí. Podepři i v budoucnu naše odhodlání a úsilí, vytvořit ze sebe obecenství Tvého syna Ježíše -Krista; pomáhej nám odstraňovat vše, co nás od Tebe vzdaluje a nakonec odcizuje. Aby Betlémské novorozeně, které přišlo mezi nás, zůstalo natrvalo. Mezi námi a my v něm, amen- Mat. 6,21, Filip. 3,7; Mat. 13,45—46. Perla vznikající jako malý div přírodního tvoření po dlouhá léta v ulitě škeble hluboko na dně mořském, patří od věků mezi nejvzácnější a nejhledanější klenoty na světě. Jest těžko nalezitelná a v hlubinách mořských ještě tišeji dosažitelná. Bývala ozdobou jen nejdrahocennějších šperků a touhou všech, kteří dovedli ocenit její nevtíravou krásu i hodnotu. V Písmu sv. proto, kdykoliv mělo být symbolicky vyjádřeno něco velmi cenného, hovoří se o perle. Známe jak se o perlách mluví např. v knize Přísloví (20,15; 31,10), v Apokalypse (21,211 a také v našem textu evangelia Matoušova (13, 45—46), kde se vyzvedá perla, přirovnávaná ke království nebeskému, za cíl hledání člověka. O perle nebo o perlách se mluví ještě na jiných místech bible a představa perly budí vždy obdiv, touhu a úctu. Biblického příměru „perly“ použil také přední ze zakladatelů naší církve dr. Karel Farský, když chtěl charakterizovat českou zbožnost. Ve své knížce „Z Pode jha“ napsal: „Jdouce přirozenou cestou českého života a majíce zraky pokorně sklopeny k zemi, jak nás učil Řím, zahlédli jsme na té cestě v kalu a blátě, jímž se s nestejnou opatrností brodíme s celou naší společností, třpytivou krásnou drahocennou perlu pravé české zbožnosti, kterou našemu národu odkázali Cyril a Metoděj, Mistr Jan Hus, Chelčický, Komenský a kterou nepřízeň dějin do bláta zašlapala. Tu perlu jsme zvedli a upozorňujeme na ni národ. Ona je jeho.“ Ze slov vůdčího pracovníka Československé církve promlouvá k nám dnes opět něco z oné úcty k české zbožnosti i vědomí touhy po jejím oživení u nás, kterými možno charakterizovat naše církevní úsilí. V církvi Československé jsme vždy pokládali za první svůj úkol „zvednout“ třpytivou, drahocennou, krásnou perlu pravé české zbožnosti, jak se po staletí vytvářela v našich zemích horlivým působením svědků křesťanské víry — hlavně ovšem v české reformaci husitské a bratrské. A za druhý svůj úkol jsme si určili tuto perlu „vrátiti“ všem víře otevřeným srdcím v našem národě jako vzácný kfenot, který jest součástí jeho slavného duchovního dědictví. Ta „perla pravé české zbožnosti“ bývala totiž — jak soudil dr. K. Farský — vždy znovu také u nás, jako ostatně v minulosti i jinde, zašlapávána do bláta a kalu zapomnění pro všeliký jiný poklad, drahocennosti, hodnoty, zisk, marnivost a slávu tohoto světa. „Duchovních hodnot si ne vždycky dosti vážíme... A přece národ nežije z dneška na zítřek. Národ žije z jednoho tisíciletí na druhé. Život národa nesmí být měřen na roky, ten dlužno měřit staletími a tisíciletími..napsal náš první patriarcha v knize „Stát a církev“. Ozval se tu proti takovým „efemerním hodnotám“ a poukazoval, že již „v Písmu sv. ozývá se vždy nové a nové napomínání takového lidského počínání“. Skutečně vizme např. slova u Matouše (6,19) o pokladech, které mol žere a rez kazí, nebo tamtéž (19,21) o bohatém mládenci, kterému Ježíš radil rozdat statek svůj a následovat ho. Budovat na duchovních hodnotách není vskutku snadné. Bylo a jest špatnou lidskou vlastností, že člověk raději nalézá vztah k majetku, srdcem svým touží spíše po pokladech hmotných, jest přitahován k penězům a šperkům, nežli aby se zacílil v svém životním úsilí k duchovním věcem. Jako bychom zapomínali slov Písma sv., že jsme si nic nepřinesli v tento svět a zajisté že nic také z něho neodneseme. Proto již Ježíš varoval důtklivě člověka slovy: Kdež jest poklad váš, tut jest i srdce vaše“ (Mat., 6,21) neboť „žádný zajisté nemůže dvěma pánům sloužiti... Bohu I mamonu zároveň“ (Mat. 6, 24). Na duchovní hodnoty je třeba neustále ukazovat, nutno neustále je připomínat, jest nezbytné se k nim neustále vracet. A toto poslání má také naše Československá církev. Vznikla pro oživení „pravé české zbožnosti“, tedy pro duchovní věci v našem národě. K této zbožnosti, to jest k věcem duchovním, jako k „třpytivé, krásné, drahocenné perle“, kterou vyzvedá z „kalu a bláta“ občasného zapomenutí, vede i dnes jako na počátku své věřící. Učí je již téměř po padesát let témuž, čemu je učila při svém vzniku, aby i v každodenním nutném úsilí o hmotné věci nezapomínali ani usilovat o věci duchovní. Učí je, aby i dnes pochopili a vážili si nevystihlé pravdy slov i osobního příkladu apoštola Pavla, který v listě k Filipenským (3,7) kdysi — splniv vrchovatě svůj úkol v tomto světě — neváhal přesto při úvaze o hodnotách vzhledem k věčnosti o sobě samém napsat: „To, co mi bylo ziskem, položil jsem pro' Krista za škodu!“ Dr. M. KANÁK Č Z 2 TÝDEN SPANÉM Byli jsme minulé týdny oslovováni zvěstí Skutků apoštolských. Skončili jsme Pavlovou cestou do Říma. Pavel jde jako vězeň, aby se dostal tam, kde má být zvěstováno evangelium všem, do hlavního města veliké Římské říše. Ví o církvi, která zde žije a jde tedy mezi své. Této obci již Pavel psal. V Novém zákoně po Skutcích aroštolských začínají tak zvané epištoly právě listem Římanům. Není to Pavlův nejstarší list, ale je to list nejslavnější. Tady Bůh oslovil nejen sbor římský, ale i sv. Augustina, Luthers a Kalvína i mnoho dalších lidmi zapomenutých vyznavačů. Kéž osloví i nás, napomene i potěší svým poselstvím. pondělí Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný apoštol určený pro Boží evangelium ... Ř 1, 1. Pomoc našeho života, naše potěšení v životě i smrti je Ježíš Kristus. Přišel před časy v těle a přijde. Ale stále přichází v čase církve. Přichází nejinak, než skrze apoštolské svědectví zapsané v Písmu, kterému dává nám chatrným lidem porozumět Duch svátý. Pavel má autoritu Bohem povolaného apoštola, který je určen zvěstovat Krista. Do úkolu apoštola se tedy nevnutil, ale byl Bohem v Kristu povolán. O tomto povolání nesvědčí Jen jeho slova. Víme ze svědectví i jiných novozákonních knih, že Pavel patří Kristu cele duší i tělem, proto o sobě plným právem smí vyznat, že je služebník Kristův, že tedy není sám svůj a že nehlásá svoji moudrost, ale zvěstuje slovem i činem Ježíše Krista a ne sám sebe. úterý Evangelium, jež Bůh slíbil skrze své proroky ve svátém Písmě, o jeho Synu, jenž se zradil podle těla z potomstva Davidova a byl ustanoven za Syna Božího v moci podle Ducha svatosti od vzkříšení z mrtvých, o Ježíši Kristu, našem Pánu, skrze kterého jsme přijali milost a apoštolské poslání k poslušnosti víry mezi všemi národy pro jeho jméno, mezi nimiž jste i vy, povolaní Ježíše Krista. Ř 1, 2—6. Slyšíme tady vyznání víry. Kdo je zavolán, ví, komu uvěřil a čemu uvěřil. Víra se umí vyznat a víra má mít jasno. Jinak není možné plnit úkol, ke kterému nás Bůh vyzývá — nést evangelium světu. Pavel ví, komu uvěřil a předesílá to v úvodní zkratce vyznání. Ve vyznání však nejde o nějaký vnitřní pocit, vyjadřovaný navenek, ale o počet z toho, co nám Bůh ve svém zjevení, tj. v Kristu i činem pověděl. A k tomu platí: Pošli to dál, slovem vyznání a činem služby. středa Všem milovaným Božím, povolaným svátým v Římě... Ř 1, 7a. Nebojte se, nejde o minulost, i když slova mají přesně pojmenovaného adresáta. Platí církvi vůbec, plaň i nám jako kdysi obci v Římě. Církev jsou ti milovaní Bohem. Církev jsou povolaní a svati, což znamená oddělení Bohu. Již to, že patří k římské křesťanské obci, je svědectvím, že adresáti jsou v Boží lásce, jsou povoláni k záchraně a odděleni ze světa a jeho temnot. čtvrtek Milost vám a pokoj od Boha našeho Otce a Pána Ježíše Krista. Ř 1, 7b. Apoštolský pozdrav známe I z jiných Pavlových' listů a nám je blízký jako úvodní slovo liturgie dr. Karla Farského. Patří církvi, kterou jako společenství zachráněných svolal Ježíš Kristus. Dopustit se přečinu, znamená bát se soudu a být pronásledován nepokojem srdce, žít ve strachu. Dostojevskij se kdysi zúčastnil spiknutí. Byl uvězněn a odsouzen k smrti. Jaký nepokoj a strach, kdy se ozvou kroky stráže přede dveřmi a bude odveden na popraviště. Kroky se blíží, je odveden a v hrůze stojí před popravčí četou. A tu najednou slyší: Byla ti udělena milost. Člověk Boha urazil svým útěkem a odvratem od Jeho tváře, je pronásledován nepokojem srdce a skrytým zoufalstvím. To Pavel ví. Říká římské obci a také nám: Jste zachráněni, i když jste se jako lidé provinili odpadnutím od Boha a vaše srdce bylo naplněno nepokojem. To ted neplatí, bylí jste přijati na milost a máte pokoj s Bohem. Vy nepřátelé Boží Jste v Kristu amnestováni a přijati jako Jeho přátelé. patek Především děkuji svému Bohu skrze Ježíše Krista za vás za všechny, že se vaše víra rozhlašuje po celém světě. Ř 1, 8. Za to, že údové římského sboru patří Kristu, jak o tom svědčí jejich víra, která je všem zřejmá a za kterou se nestydí, ale nesou ji dále jako slovo i čin, děkuje Pavel Bohu. Ano, víra chce ochotná lidská srdce, ale Bůh ji působí. Víra je Boží dar v Kristu. Jemu sluší děkovat za dar víry vlastní i za dar víry, který obdrželi druzí. Jestlipak umíme děkovat za druhé v církví a jejich víru? sobota Bůh, jemuž sloužíme svým duchem v evangeliu jeho Syna, je mi svědkem, že vás stále vzpomínám a vždycky v svých modlitbách prosím, zdali by se mi již jednou uvolnila cesta a já po vůli Boží přišel k vám. Neboť toužím vás uvidět, abych vám mohl dáti něco z duchovního daru k vaší posile, to jest potěšili se mezi vámi vzájemnou vírou vaší i svou. R 1, 9—12. K rozměru Pavlovy víry patří vzpomínka a modlitba, která má v patrnosti ty, kteří byli Kristem zavolání a patří ke křesťanským obcím. K Pavlově víře patří t touha být osobně přítomen římské obci, o které slyšel, a jejímiž údy je řada Pavlových přátel, obdržet radost z jejich společenství i touha, obdarovat něčím z toho, čím sám byl obdarován. Pavel dýchá Duchem Božím. Kristus v něm a s ním, to je jeho život. Kus tohoto života chce dát římskému sboru, o který má péči. Umíme i my myslet takto na druhé obce své církve? NEDĚLE Jsem dlužníkem Reků, barbarů, moudrých i nerozumných. R 1, 14. Je dlužníkem právě proto, že tolik obdržel od svého Pána, Je dlužníkem vůči římskému sboru, ale i vůči mnohým, kteří na křižovatce tehdejšího světa, v Římě, potřebují pomoci a potěšení, i římský sbor je dlužník, i když o tom apoštol ted otevřeně nemluví. Život jednotlivce i sboru z Krista, není samoúčel. Má smysl a význam, je-li si vědom dlužnictví, je-li nesen dál, těm, kteří jsou zatím mimo — nebo jsou na poloviční cestě do obce — Rekům i barbarům, tedy moudrým dědicům veliké kultury, ale i nemoudrým a zaostalým barbarům. Evangelium je pro všechny — nejen pro církev jako obec Páně. My, jako církev a její členové jsme dlužníky světu. Karel Krásný Rozdělený svět FRANTIŠEK ADÁMEK Vedl jsem pohřební pobožnost při kře mačním rozloučení v obřadní síni na pražských Olšanských hřbitovech. Na jedné straně seděl syn a dcera zesnulého s jejím manželem, na druhé stra ně ostatní příbuzní. Na tom nebylo nic zvláštního, neboť sedadla jsou tam tak rozmístěna. Bylo mi však smutno, když jsme vyšli ze hřbitova. Naráz se ml zdálo, že toto rozdělení rodiny je hlubší, že je asi až v srdci jejích členů. Tu stály obě skupinky každá zvlášť, opodál od sebe. Nechci se rozepisovat o tom, že po hlasitém plačtivém projevu dcery zbyla jen stopa na tváři, že smíchu nebylo málo v obou skupinách, takže se zdálo, jako by tragédie smrti vůbec nezasáhla jejich srdce a jako by šlo jen o tradiční způsob rozloučení. Spíše něčeho jiného si na tom všímám. Jako bych měl před sebou obraz našeho rozděleného světa. Myslel jsem na všechno úsilí, kterého je tolik po všem světě, aby toto rozdělení přestalo. Na padlo mě, jestli v něm není také lec kde neupřímnost, jestli nejde leckdy také jen o hezké řeči, ale srdce o ničem neví. Jestli můžeme takto vůbec po čítat s tím, že se mohou národy tak rozdílné, nejen rozdělené, spolu sejít tak, aby vytvořily velkou světovou rodinu, když ani ty skutečné rodiny v jed nom národě se nedokáží sejít. Ne, nechci psát nekrolog nad jednou velkou touhou a nad jedním velkým úsilím. Chci z toho vyvodit napomenuti. Pro sebe a pro nás. Neměli bychom počítat s tím, že „se“ jednou lidé sejdou. Ono je to velmi pohodlné, dívat se na obtížnost, s jakou se dere kupředu toto světové úsilí, a zůstávat si pěkně za svou hradbičkou dál, jako by se nechumelilo. Měli bychom vědět, že musíme začínat u sebe, mezi sebou, lokálně 1 historicky si tak blízcí. To obecné sejití bychom měli vzít jako osobni posláni. My křesťané máme vědět, že Boži vůle chce dokonce něco víc, než jen být spolu, vedle sebe (koexistence), ale že máme být spolu tak, že jsme jeden pro druhého (proexistence). A také to, že takto být jeden pro druhého nemůžeme sami za sebe, neboť naše přirozené porušení hříchem chce být jenom pro sebe. Že toto bytí pro druhého je dilem sjednocení s Bohem v Ježíši Kristu. Že Kristus je ten, který rozdělené může spojit. A proto že máme Krista přijímat za svého Pána, abychom toto vskutku jedině reálně uskutečnitelné spojeni předkládali světu celou svou existencí v rodinách i v církvi, které žijí viditelně světu na očích. Střípky z vánočního stromku !Dokončeni ze str. 1.) koje. Tyto dary nejsou s věcmi totožné, proto se nedají koupit. Spěchám dál, přátelé na mě čekají. Bude tam teplo a vlídno, ale ten rozbitý střípek v oku mi stále žene slzy do očí. Po celý Štědrý večer ' • Drobná, plachá stařenka. Nedávno jsem se s ní seznámila. Nejdříve jen hlasem, protože volala na pomoc Linku důvěry. Byla bezradná a zoufalá. Jen hlas, který se jí zdál v telefonním drátu dobrý a lidský, jen příslib návště vy a pomoci ji provedl dalšími dny až k onomu, v němž jsem se s ní setkala. Co o ní říci? Překročila 76. rok. Téměř už nevidí. Pomalu se stává stále více na druhých závislou. Má dva sousedy. U jedněch nalezla kus domova. Druhých se bojí. Však to znáte. Starý člověk. Co on už potřebuje? Ani byt by nemusel po třebc-vat, ten by se přece docela dobře hodil mladším a náročnějším. Přítelkyně, také stará paní, která už má své vrtochy, jí vypověděla pomoc a způsobem velmi nezdvořilým. Když jde tato paní po ulici, musí někdy celou hodinu čekat, než ji soucitná ruka převede na druhou stranu nebo ukáže vchod do obchodu. Nabídla se jedná dobrá duše, že jí přijde pomoci. Doma na nic nesáhla, ale za to odnesla řadu lahví od mléka. To jsou přece také pe níže. To se stalo loni v listopadu. Do dnešního dne stařenka čeká na oněch deset korun za láhve. Vzpomíná na celý svůj život. Číst už nemůže rádio umlklo pro nějakou poruchu, a tak celý dlouhý den před ní zeje stále neutěšenější prázdnotou. Ale to vše nejsou bolesti největší. Tu největší má hluboko skrytou v srdcí. Má syna. Musí k její nepatrné penzičce přispívat, aby mohla lidsky žít. Ale více než dva roky jí nenapsal ani řádku, ani pozdrav, ani malou vzpomínku. Nic než mlčení a pravidelný pří spěvek, u něhož není připsáno ani jediné slovo. Nikdy jsem neviděla smutnější lístek, nez poukázku na peníze, kde syn matce nenapíše ani jediné slovo. Za celá léta. A ted jsou vá noce! Napsala jsem mu tedy. S důvěrou, že přijde aspoň malý šedesátihaléřový lístek, na němž jsou šťastné vánoce vytištěny a kde stačí připsat pouze jméno. Obě jsme čekaly marně.1 Já snad dychtivěji než ona. Dnes je však Štědrý den. A tak mezi mnoha pochůzkami a návštěvami, které patří k mému Štědrému večeru od té chvíle, kdy jsem osaměla, je nové malé setkání s touto stařenkou. „Jak nepatrná náhražka za slovo nebo přítomnost syna,1* myslím si cestou. A jak velká radost na konci této cesty. Snad žádný z mých pfátel neměl takovou radost jako ona. Vím, je to radost v nedostatku lásky, nikoliv v její přemíře. Ta je nedobrá, a proto bolí. A zaplavuje mě studem v tuto vánoční chvíli, jež má být pokojná a požehnaná. Vracím se domů dlouho po půlnoci. Lidé už vstali od stolů. Zhasili svíčky na stromcích. Tajemství a očekávání kolem dárků se proměnila v jistotu. Tramvaje se znovu vydaly na pouť městem, aby dopravily domů všechny hosty a tuláky a pozdní návštěvníky půlnočních. Je mezi nimi mnoho mladých. Jsou jich plné ulice. Jsou veselí. Tak trochu jinak, než si představujeme vánoční veselí. Jsou veselí světsky. Hlučí a zpívají, překřikují se mutujícími hlasy, kopají do prázdných plechovek, jsou hraví a divocí. Před chvílí naslouchali koledám v chrámech. Tam ztichli. Mnozí přišli jen ze zvědavosti. Dávno za námi jsou časy, kdy se těchto návštěvníků každý sbor bál. Dnes naslouchají a snad i slyší. Vždyť evangelium zní pro všechny a je to zvěst radostná. A zní spíše pro ty, kteří si nevědí rady ještě se životem, než pro ty, kteří už všechnu moudrost znají. Ted se vyhrnuli na ulici a jsou zase veselí a hluční. A vezou se v přeplněných taxíkách, mávají na řady aut, vracejících se odkudsi kamsi. Tramvaje jsou ještě dlouho přeplněné, ale pak i tento ruch utichne. 1 vzrušená srdce utichnou a všechno přikryje svým rouchem hluboká svátá noc, nad níž je už připraveno svítání. Xovoroc-iií HELENA KOHOUTOVÁ Jak písmem nedotčené listy rok nový vyvstal před námi. Kdo však je jist, že bude čisti, ať rád, či zalit slzami? Hle, ruce, jež se stářím třesou, že ani zpěvník neunesoui A přece — staří jako mladí, jsme naplněni radostí^ Dík, Bože, za to, že jsme tady a účastni Tvé milosti. Dej, a( čas tebou prodloužený pro nás i bližní marný není.