Český Zápas, 1969 (LII/1-52)
1969-01-02 / No. 1
$Český zápas Bxgi n i b w'jmm m 'jti1» mui iiťw S K É ROČNÍK S 2 Dr. JINDŘICH MÄNEK Počátek nového roku je příležitosti, kdy se více než Jindy díváme kupředu a kdy do běhu onoho roku, který je před námi, rozmísťujeme své úkoly. Je dobře, když nežijeme ze dne na den a když služby, jež máme svou prací druhým prokazovat, promýšlíme napřed a konáme je s náležitou přípravou. Moudré hospodaření s časem je neodlučitelnou složkou pravé zbožnosti. Vídáme' přátele, jak na počátku nového roku zapisují do svého ka- Proroctvi ZpohanštĚlá Galileo sténající v útlaku tam za Jordánem na cestě k moři Ne, nezůstaneš o temnotách jako tenkrát kdy potupil Hospodin zemi Zabulon a Neftalím Tvůj lid který se vleče v temnotách uzří světlo veliké jas ozáří zemi pokrytou stínem smrti Tys rozmnožil národ avšak nikoli Jeho radosti ale budou se veselit před Tvojí tváří jak ve dnech žně jak nad podílem kořisti jak za dnů Madiánských zlomíS hůl popoháněčů a sejmeš pouta Spálena bude vojenská bota pod niž se chvěla zem a pláší zválený v proudech krve stane se kořistí ohně Nebo narodilo se dítě darován je nám syn na jeho ramenou vláda spočine a nazván bude jménem: Podivuhodný rádce Bůh — Hrdina Věčný Otec Kníže pokoje Mocné bude jeho panství na trůnu Davidově a v království jež právem zřídí a utvrdí spravedlností bude pokoj bez konce oa dneška až na věky eodle hebrejského originálu Izaiáse proroka 8.23 — 9,6 přeložil dr. V KubáC. Volně přebásnila JINDRA KUBÁČO.VÁ (K 61. Svítání nad Galileou na str. 3) lendáře úkoly, které je čekají. Berou zpravidla v úvahu všecky součinitele, rozhodující o zdaru úkolů, které si ukládají. Počítají se svými silami, se svým zdravím, se svými prostředky i nástroji, se svými znalostmi, s možnými překážkami. Často však vidíme, že 1 příslušníci církve zapomínají brát v úvahu Boha jako činitele nejdůležitějšíl». A právě sem, k tomuto našemu nedostatků, směřuje slovo z epištoly Jakubovy: Nuže tedy, vý, kteří říkáte: „Dnes nebo zítra se odebereme do toho a toho města, pobudeme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat“ — vždyť přec nevíte nic o zítřku! Co je váš život? Vždyť jste mlha, jež se na chvilku objevuje a potom z jevu mizí. Raději byste měli říkat: „Bude-li Pán chtít, budeme živl a učiníme to nebo ono.“ Ale vy se chlubíte v své honosností. Každá taková chlouba je zlá (Jakub 4, 13—16). Jinak hledí k úkolům, které ho čekají, člověk, který počítá s Bohem a jinak k nim přistupuje člověk, doufající jen v sebe. Je každá chlouba zlá, která říká: „Dnes nebo zítra se odebereme do toho a toho města, pobudeme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat.“ Nebo jak bychom to řekli my v'naší situací:' „V kalendářním roce, který je před námi, budeme pracovat a zvládneme ten či onen úkol.“ — Byla-li by taková naše řeč, pak je opravdu třeba slyšet varovná slova Písma: Vždyť přece nevíte nic o zítřku! Co je váš život? Vždyť jste mlha, jež ' se na chvilku objevuje a potom z jevu mizí. Epištola Jakubova přirovnává člověka k dýmu čl k páře, kterou je na chvilku vidět a pak mizí. Staví se proti myšlence, že člověk může ve všem rozhodovat o své budoucnosti. Nemůžeme jednat tak, jako kdyby čas patřil jen nám. Chtěli bychom mít všecko pevné, jisté, bez jakékoli nejistoty. Ale jsou věci, o nichž nerozhodujeme. Sem patři především délka našeho života. Svému životu můžeme rozumět dobře jen tehdy, když počítáme se svou pomíjejícností. Musíme dělat plány do budoucna, bez nich se sotva můžeme obejít, ale je třeba počítat i s Boží vůlí. Proto je sebevědomé disponování budoucností se skutečnou zbožností neslučitelné. Proto také apoštol Pavel, když píše své korintské obci, říká: „Doufám, že u vás zůstanu nějáký čas, dovolí-li mi to Pán“ (1 Kor. 16, 7). Také na jiných místech Nového zákona naplňují křesťanské postavy požadavek, který připomíná epištola Jakubova (sr. Sk. ap. 18, 21; 2ld. 6, 3). Lidé často počítají sami se sebou, ale nepočítají s Bohem. Jsou podobni bohatému muži z Ježíšova podobenství, jemuž pole dobře urodilo (Luk. 12, 16—21). Jeho stodoly nestačily k tomu, aby do nich nečekaně velkou úrodu složil. Postavil si proto stodoly další a radoval se, že je zásoben na mnoho let. Bůh mu však řekl: „Pošetilče, této noci po CENA 60 HA L. žádají od tebe zpět tvůj život, a čí bude to, co jsi připravil?“ — Tento bohatý muž počítal se vším, jen ne s Bohem. Ale jeho záměry se nesplnily. Nepočítal s tím, že smrt může zasáhnout do jeho života. Byl přesvědčen, že budoucnost záleží jen na něm. Bude-li on chtít, musí se všecko podařit. Pro člověka není často jiné cesty k pokoře, než aby v těžké chvíli poznal také vlastní slabost a nemohoucnost. Cas Božího navštívení je často totožný se dnem, kdy člověk pozná sama sebe jako tvora, jehož život je závislý na vůli Boží a kdy stuhou pokory začne ovíjet své srdce. Zbožnv člověk ví, že nestačí jeho nejpevnější předsevzetí. „Nebude-li Hospodin stavětí dům, nadarmo usilují ti, kteří jej stavějí“ (Ž. 127, 1). Všichni velcí stavitelé chrámu života nechtěli jej stavět sami. Prosili Boha, aby jim pomáhal, aby je posiloval. Věděli, že existují proto, poněvadž existuje on. Jsou-li naše smysly upoutány zákonitostí dění, nechť není touto zákonitostí oklamáno naše srdpe. Přes poplatnictví našeho světa řádu zákonů přichází k nám Boží milost cestami, o nichž může vypovídat *en Boží láskou zúrodněný život. Nemusíme zůstat se svými silami sami. Není naším nezměnitelným údělem jít světem v opuštění. Bůh přichází a pomáhá. Ale Bůh také přichází a usvědčuje člověka z domýšlivosti. Všecko, co hodláme vykonat, konejme s vědomím, že Pánem našeho života je Hospodin. Počítejme s ním! A mluvíme-li o budoucnosti, o tom, co od ní očekáváme, o tom, co připravujeme, nezapomínejme v pokoře alespoň v duchu vždy dodat: Bude-li Pán chtít. V NEDELI 15. PROSINCE 1968 byli slavnostně otevřena nová, zvětšená mod litebna v náboženské obci České Budě jovice-Čtyři Dvory. Slovem Božím posloužil ve shromáždění plzeňský biskup |a roslav Fialka, který i poděkoval všem obětavým bratřím a sestrám za příklad nou svépomoc, kterou se zasloužili n vybudování krásné, důstojné modlitebny Dali tím sobě i celé církvi pěkný dar k vánočním svátkům. Pracovali s láskou a Pán Bůh požehnal. Dr. MIROSLAV NOVÄK Podivně zní slovo Písma ze Skutků apoštolských (20, 35) do našich dnů. Z každodenního života máme zkušenost, jak jsou lidé sobečtí ve své honbě za penězi, jak dovede jeden druhému závidět třeba jen to málo navíc, jak závidí postavení, zasloužený příjem za dobrou prácí, nebo i dobrou pohodu. Lidé jsou na sebe v zlí. V tramvaji, ve vlaku a zvláště obchodech dochází denně k hrubostem a tahanicím, doprovázeným hlasitými projevy. Člověk je člověku vlkem. Platí snad biblická slova: „Dávat je blaženější než brát“ jen o vánocích, o svátcích lásky, kdy se vyměňuje takové množství dárků v úzkém okruhu rodin a známých, že se toto období roku stalo vrcholem obchodních zisků? Zamýšlím se nad zvěstí slova do nového roku. V minulém roce jsme bvli obdarováni jarním rozvlažením, jehož proudy se rozlily po celé naší vlasti. Vláda se vrátila do rukou lidu a lid-- začal mluvit do věcí, které byly předtím tabu. Pravda si prorazila cestu na denní světlo. Byla to trpká a někdy hrozná pravda. Ale v té pravdě byla' svoboda pro nové vztahy mezi lidmi, pro nové hodnocení člověka. „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými“ (Jan 8, 32). Otevřela se nám v církvích možnost spoluutvářet podobu společnosti, být solí společnosti, vzít na sebe svůj díl odpovědnosti, vzít na sebe svůj díl práce a úsilí o lepší a pravdivější život. Jako dar i úkol jsme přijali člověka, který dosud stál na druhé straně, jinak věřícího, nebo nevěřícího křesťansky. Učili jsme se umění rozhovoru, dialogu, bez nafoukanosti a sebespravedlnosti. I bez rekriminací. Pro celý svět se naše vlast stala „městem na hoře ležícím, které je vidět ze všech stran“ (Matouš 5. 141. yPocítili isme, že jsme součástí .všelidského bratrstva, .že hlad a bída, nespravedlnost a válka kdekoli na světě jsou i naším hladem, bídou, nespravedlností a válkou. Ježíš Kristus je Pánem nad celým světem. Musíme cítit jako svůj hřích, jestliže náš bratr v Bíafře, ve Vietnamu, v uprchlickém táboře Arabů v Izraeli, či kdekoli jinde odpoví Pánu: „Pane, nemám člověka, který by mně pomohl“ (Jan 5, 7). Rok 1968 byl Organizací spojených národů prohlášen Mezinárodním rokem lidských ^ práv. V prosinci se slavilo dvacáté výročí podepsání Všeobecné deklarace lidských práv, jejíž autor dostal Nobelovu cenu míru. I společnost pro lidská práva v Československu udělila René Cassinovi Cenu za službu lidstvu. Zástupce Francie, když přijímal cenu, řekl: „Tento malý národ v srdci Evropy, který dal světu před půltisíciletím mistra Jana Husa, má v tomto roce plné právo udělit cenu autoru Všeobecné deklarace lidských práv." A přePo bohoslužbách .se připojil k poděkování všem i předseda rady starších br. Václav Polívka. A připojil i prosbu za odpuštění, jestli jako stavbař při spo 'ečné práci někdy zahuboval. Jemu se v oplátkyU dostalo upřímného blahopřá ’í k šedesátinám, kterých se dožil 21 nrosince. Sestře Dagmaře Polívkové by ’o poděkováno za její podíl na celém zdařilém díle, právě tak jako veřejným úřadům za pomoc a pochopení. Celá ce po celý rok byla lidská práva ve všech světadílech pošlapávána.i I my jsme prožili zklamání. O to víc musíme usilovat o pravé hodnoty. osobním, A promýšlet v životě v životě náboženské obce i církve, v národě i ve stá-: tě, co je hlavní a co vedlejší, pro co stojí za to nasadit vše, co člověk má. Dávat je blaženější než brát. Dávat to, co jsme v Kristu přijali. Kdo jde životem s otevřenýma očima, s probuzeným citlivým svědomím a se srdcem plným lásky, ví dobře, komu dávat. Ve školních lavicích sedí před námi při vyučování náboženství už zase tisíce dětí a mládeže. Jsou jiní, než byla dřívější gene-: race. Ale stejně k nám vzhlížejí s očekáváním. Je potřebí veliké lásky, trpělivosti a životní moudrosti, abychom si získali jejich důvěru. Mluvme vždy pravdul Dávejme se cele! Na celý život budeme mít od-’ dané přátele, kteří si nenechají přijatý dar pro sebe. Otevřely se tisíce dveří do rodin, které byly z různých obav před námi zavřené. Kolik se za nimi skrývá bolesti, zármutku, beznaděje i zoufalství. Učme se trpělivě naslouchat. Učme sa mlčet v přítomnosti veliké boles-: ti a modlit se v tichém soustředění, i podržet ve své ruce ruku odcházejícího. Starejme se o lidi opuštěné, všelijak postižené. Kážeme o následování Krista, píšeme o něm, jeho obrazy máma za oltáři. Ale Kristus živý vystupuje z našich řečí i z obrazů, bere na sebe podobu našeho bliž-: ního, který nás potřebuje a praví: „Hle, tu jsem.“ „Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchjto mých nejmenších, mně jste učinili“ (Matouš 25, 40). Se svou vlastí chceme žít v dobách dobrých i nedobrých chceme jí sloužit úsilím o prava divost života v plné svobodě a důstojnosti člověka, zápasem o spravedlnost a mír, s láskou k člověku. Pamatujme, že „jen ten, kdo chce dobro pro všechny zaslouží si ho sám“ (Josef Čapek). Koncem roku 1969 vzpome-: neme půlstoletí od zrození naše-: ho obecenství víry, lásky a naděje, výročí prvního velkého obdarování, jehož se dostalo čes-f kým věřícím českými bohoslužbami. Bez dovolení, ale tím prav-: divěji a vroucněji zaznělo slovo Bpží v liturgii a proměňovalo pří-' tomné v nové lidi. Tehdy zmizela vzdálenost mezi knězem oltáře a mezi shromážděním věu řících a zrodila se jednota lidu Božího. Kněží, kteří prožili ono proměnění, mohli pak za čtrnáct dní 8. ledna dát beze strachu svůj hlas pro založení církve Československé. Neděli co neděli, na každý svátek přicházejí tisíce bratří a ses(Dokončení na str. 2) náboženská obec, pravil br. farář Dušab Pavlík v závěru, projevila potřebnou ochotu k budování místa modliteb. ČÍSLO 1 2. LEDNA 1969 POČÍTAT S VYŠŠÍ SKUTEČNOSTÍ Blaženější je dávat než brát Snímek Jiří Zeman Ze fityřdvorského shromáždění přiná šíme dva snímky — pohled k obětnímu stolu s bratrem biskupem, místním bratrem farářem a ěerstvým šedesátníkem br. předsedou rady starších Polívkou, **pohled do shromáždění. Text a dva snímky Josef ŠOLLE