Český Zápas, 1971 (LIV/1-52)
1971-01-07 / No. 1
Pise nám farář i. stale nová kázaní? Před časem ml položila jedna sestra všetečnou otázku: za kolik let může kazatel otevřít svůj archiv, oprášit v nčm některé z kázání a znovu je přednést? — K tomu se sluší podotkiíOut, že tento dotaz skutečně byl přednesen (živoucí doklad mám po ruce, jde o dobrou křesíankuj a mohl být vznesen pouze proto, že tazatelce bylo známo, že si všechna kázání celá připravuji písemně ještě dnes — po patnácti létech duchovenské služby. Tento fakt má sice neblahý a někdy kritizovaný důsledek v podobě občasného čtení některého úseku kázání na kazatelně, na druhé straně však přináší i určitou výhodu. Když si duchovní kázání píše, vede ho to i pečlivé volbě jednotlivých slov a výrazů, k propracování stavby kázání a přípravě, která je opakem „šití horkou jehlou“. Jsou zajisté i případy, kdy je třeba při některé příležitosti svědčit po minimální přípravě, ano i bez ní, měly by však zůstávat výjimkami. Nevidím žádné hrdinství a zvláštní úspěšnost v tom, kdy duchovní po pěti létech přestane přípravy psát a nechá se slyšet, že už všechno ovládá a má všechno „v hlavě" i bez přípravy. Zdá se totiž, že doba kazatelů, kteří hřímali z' kazatelny a podle okolností vzbuzovali nadšení či zármutek, a to „z jedné vody na čisto“, už nenávratně minula. Obsah evangelní zvěsti jest tím prvořadým,, forma až na druhém místě. Ideální ovšem jest, aby obojí bylo na vysoké úrovni, pokorné avšak strhující k plnění slyšeného slova. Další výhoda psaných kázání spočívá v tom, že tento způsob nahra zuje duchovnímu alespoň částečně magnetofon. Ovšem, z papíru se kazatel nepřesvědčí o kvalitě přednesli a ladění hlasu, avšak spolehlivě může po řadě let zjistit, jak kdysi k němu promlouvalo to či ono místo z Písma svátého, jak tlumočil tu to zvěst posluchačům i jak by ji tlumočil dnes. Věřte, je to docela užitečné a poučné počínání. Většinou se zjistí, že jádro zvěsti bylo podáno správně a že těžko může být po obsahové stránce jiné. To ostatní vša obvykle působí dost zastarale a od tažitě. Nuže, opravdový kazatel nedokáže třebas po deseti létech doslovně použit staré kázání. Může zde nalézt námět, poznat kterou myšlenku biblického textu tenkrát nechal stranou a teď II rozvést. Opakovat nelze už z toho důvodu, že kazatel mluví vždy do jiné situace v obci a ta si žádá vždy nových důrazů. Buďte tedy klidni, neoprašuje se ani po desítce, ani po dvacítce let, nýbrž vždy nové se s modlitbou tvoří. Kde si kazatel nepsal nikdy nic, tam se ovšem může opakovat — ale o tom až někdy jindy. DR. Z. SÁZAVA I 15, 12 Zapadl nenávratní rok 1970. Nevrátí, co jsme v něm učinili dobrého fii zlého. Poslední silvestrovský den nám obzvlášť důrazně připomněl nezadržitelný postup času, který je nám toliko propůjčen. Proto Pavel klade křesťanu podminku vykupovat čas virou a láskou (Ef 5, 16). Na přelomu starého a nového roku děláme ve své církvi velké účtování přes náboženské obce, diecézni rady až po radu ústredni. V této bilanci poznáváme, co se nám zdařilo, ale také kde jsme selhali. Slibujeme si nápravu slabostí a chyb. Připomeňme si úsloví našich předků o cestě do interna, dlážděné sliby a dobrými úmysly, které samy o sobě mají životnost tak do Tří králů. Nová cesta, nový život začíná pokáním. Abychom ve svém předsevzetí vytrvali, potřebujeme pomocníka. Dovolme Pánu Ježíši vstoupit do našich životů! Za svého dětství (ach, kde jsou ty loňské sněhy) jsem jezdíval na prázdniny k dědečkovi do jižních Čech. Kol nízkého stavení zídka. V ní vrata na závoru a dvířka na petlici. Na noc se závora založila a provázek petlici nadzvedávající vtáhl dovnitř. Už nikdo nemohl vejít. Nejsou i naše srdce uzavřena podobnými závorami a petlicemi, takže do nich nemůže proniknout Světlo světa (J 8, 12)? Jestliže nepřijímáme Hosta nejvzácnějšího, jak sami máme být jeho heroldy, reprezentanty, světlem světa (Mt 5, 14)? Rozezvučíte-li na klavíru tón, současně tiše rezonuje tentýž zvuk na vedlejší oktávě. Podobně v lidské společnosti se přenášejí alikvotní city, které jedinec prožívá ve svém nitru. Radost i bolest, veselí i strach. Poslání křesťana a církve je rezonovat cit nejvzácnější — lásku. „My milujeme Boha, nebu On prvé miloval nás“ (1. J 4, 19). Jesle Betléma jsou vánočním důkazem tak velkého a nezaslouženého našeho obdarování, jako skřivan je stvořen pro zpěv, květina dávat vůni a krásu, tak je člověk Naše postila LASKA SLOUŽÍCÍ určen pro lásku. Milovat a být milován. Koho a jak? „Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, i ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého“ (Lk 10, 27). Zde ukazuje Pán Ježíš cíl šípu tvého milování: je to Bůh, náš nebeský Otec, a je to člověk, tvůj bratr, tvá sestra. Boha a člověka milovat celým životem beze zbytku. „Kdež jest poklad váš, tuť bude i vaše srdce“ (tk 12, 34). Láska k Bohu a člověku je jediným prověřením ryzosti naší víry. Je to láska bez podmínek a rezervací. Láska tichá, věrná, sloužící. Nemůžeš ji drobit ani měnit. Buď miluješ z celého srdce — nebo nemiluješ vůbec. Lidské srdce bez lásky k Bohu a bližnímu je puklý vánoční zvon, je spálený reflektor bez majáku, je chléb bez soli, manželství bez věrnosti, dítě bez smíchu, dům bez oken. V záři milujícího srdce hynou zlé žádosti i přízemní touhy, protože podle Petra „láska přikryje množství hříchů“ (I. Pt 4, 8). Láska dává slabým novou sílu a odhodlání překonat i ty největší překážky. „Milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému“ (Ř8, 28), jestliže naším radarem je Ježíš Kristus. Ve světle a vlnách jeho evangelia dozrává moudrost a statečnost naší víry, abychom neztroskotali, přemáhali nejistotu, pochyby a strach. „Strachu není v lásce, ale dokonalá láska vypuzuje strach“ (1. J 4, 18). O tuto lásku vás, své sestry a bratry, dnes církev prosí na prahu novenu runu. i\e o uunive ujisiovani o lásce slovem či písmem. Láska křesťanská o sobě vůbec nemluví, protože je cudná a skromná. Tím více však jedná. Ona vidí a slyší slzy či vzdechy nemocných, opuštěných, zestárlých, osiřelých, ztrápených, raněných na těle či duši. Rozhlédneme se jen dobře po své náboženské obci! V dobré rodině nic nemůže být lhostejno jejím členům. Každý se stará, aby vše bylo v pořádku. Štěstí a radost jedince cele závisí na blahu všech. Jak je to v církevní rodině tvého sboru? Bude obsazeno vždy i tvé místo v lavici před stolem Páně? Uvidí věřící i své starší a jejich rodiny v předních lavicích a u přijímání svátostí? Budeme se modlit za děti a mládež v duchovní péči a hodinách náboženství? Budeme se modlit i za své faráře? Pomůžeme jim třeba vystřihováním a vybarvováním flanelografu? Nebo budeme se starat o květiny ve sboru, postavíme se do chrámové předsíně uvítat každého příchozího upřímným slovem, stiskem ruky a nabídnutím zpěvníku? Řada našich rodin je nfbtorizovaná. Kdo z nás nabídne své sestře farářce ěi bratru faráři dovoz na bohoslužby do střediska na vesnici? Budeme plánovat opravu svého sboru, jeho vymalování, vytápění či dokonce nové varhany nebo harmonium. Povšimněme si i jak bydlí sestra či bratr duchovní se svou rodinou. Nezapomeňme na svou pravidelnou účast v biblických hodinách (kde kéž již se dočkáme ústředního plánu a pomůcek!), zpěvu a pobožnostech. Ve svých modlitbách mějme i ty, kteří vytvářejí podobu Českého zápasu. Jeho poslání netkví v osobních polemikách za každou cenu, ale aby církev byla vždy víc a více poslušná svého Pána, jehož jméno jako nejvzácnější klenot erbovní nese, a navzájem abychom se v úctě snášeli a měli rádi. Modleme se, aby Pán žně vyslal z našich náboženských obcí k studiu bohosloví na Husově fakultě nové dívky, nové chlapce. Denně si na kolenou připomínejme, že každá sedmá náboženská obec postrádá svého duchovního. Hovoříme o své návaznosti na husitství. Neopomeňme si podtrhnout, že značný podíl na krizi církve podobojí spočíval v nedostatku dobrých kněží. Na letošní rok připadá 400. výročí, kdy' Hospodin vzkázal čas a chvíli odchodu v nebeskou vlast Janu Blahoslavu. Co vše vykonal tento vozataj Bratří pro svou Jednotu! Ne na posledním místě to byla právě jeho péče o „mládence“ — bohoslovce Jednoty. Sem by se měla zaměřit církev ve všech svých složkách, sem soustředit své úsilí. Vyprosit, vymodlit nová kněžská povolání. Její radost i její žal jde téměř vždy osobností duchovního té či oné náboženské obce či vyšších orgánů církvs či fakulty. Láska věřícího srdce je vždy velice konkrétní. I po stránce hmotné. Když vidí řadový věřící otevřenu peněženku u člena rady starších, sám rád též přispěje do pokladničky. Vidí též své duchovní a členy jejich rodin, jak odvádí svůj šart? „Vzdejte Hospodinu čest jména jeho, přineste dary a vejděte do sínoí jeho“ [Ž 96, 8) platí jak pro každonedělní bohoslužebnou sbírku, ale taká pro církevní daň. Každá koruna, jíž dáváme církvi, dáváme samému Hospodinu. Měli jsme toto na mysli ve všech náboženských obcích, když sme byli loni vyzváni k Jubilejnímu daru? Mějme rádi svou církev, věrnou, dělnou láskou, která nic neskrývá, ani si nic nezakrývá. Ale která nápravu začíná vždy od vlastního prahu. Svého i svých příslušníků. Jednohokaždéhu z nás. Buďme loajální k své církvi. Pán Ježíš miluje svou nevěstu takovou, jaká je. On jediný ji posvěcuje, je její slávou i nadějí. V tomto rozpoznání překročme s prosbou o Boží milost práh 365 dní nového roku L. P. 1971. Roku VI. církevního sněmu. Oslavujme poslušnou a sloužící láskou jméno jediné, které je nade všechny jména. Aby „ve jménu Ježíše každé koleno klekalo“ (Filip. 2, 9—10). Amen. L. F. BENEŠ Každodenní četba písma • každodenní KAJEME SE, že naopak naše modlitební a svědecké křesťanství nevychází začasté z úzkého kruhu rodinného pokrevenství. 3 21, 1—2; Žd 10, 35—37 e radostí, ale i odpovědností být smluvním partnerem Boha, který vždy ,Činil, jak byl mluvil, a to včas, kterýž předpověděl. JĚKUJEME, že biblické uvěření, jehož jsme podílníky, je nezklamate,íým spolehnutím na Boiha pravdomluvného........................ . ťAJEME SE, že jsme i my, kdy posměšně potřásali hlavami nad těm., «do věřili svému Bohu víc než sobě. , ’ROSÍME, abychom ve své víře byli přesvědčeni nejen o pravdivých, ladostných zaslíbeních, ale 1 soudech a trestech, které Bůh stanovu itejně určitě. 9 % 21, 3—4; 1 J 2, 3—5 x _ ... , tlavenek se víra vyvoleného sotva jinak pozná, než podle toho, že učiní ak, jak mu přikázal Hospodin. JĚKUJEME za každou chvíli, kterou jsme uměli naplnit uctivým reipektem Boží vůle. . (AJEME SE naproti tomu za každou chvíli, která je odečtena od naieho života, jako pošpiněná neposlušností. ■ROSÍME, aby náš život byl v ustavičném souladu s naším vyznáním úry. 3 2h 5—8; Mt 21, 42 b; 1 105, 1—5 _ lůh by nebyl Bohem, kdyby se jeho činy dály toliko v běžných lín[ách zkušenosti. JĚKUJEME Bohu za neočekávaná a nadrozumová dějství v historii pásy. CAJEME SE, že je nám pro naší nedověru tolik nemožného. ’ROSÍME, aby nás v nesnadných a nepřekonatelných starostech obda- 11 mocí z výsosti (L 24, 49). 3 21, 9; Ž 1, 1; L 18, 31—33 Jůh ve svém stvořitelském, zjevitelském a spasitelském díle je Pravda i Láska, která nárokuje naši maximální reverenci. JĚKUJEME za všechny, kdo nám kdy vnukali svátou bázeň před zřeelnostl Boží moci. (AJEME SE, že jsme hodnotili leckteré lidské dílo výš, než stvořiteliké, zjevitelské a spasitelské dílo Nejvyššlho. IROSIME, aby nás svátý Duch Ježíše Krista obdařil darem Boží bázně. C Z 2 Již předložené návrhy pro 6. řádný Ám CČS a důvodové zprávy k nim vzbudily v naší církvi zaslouženou pozornost. Mám za to, že je třeba říci několik slov k návrhu na doplnění názvu církve, který vzbudil v poslední době pozornost - i v kruzích ostatních nekatolických církví. Snad by tedy bylo vhodné pokusU se poukázat z hlediska historie CČS na některé z důvodů, které svědčí pro přijetí tohoto návrhu. Prvý Statut CČS, schválený církevním sjezdem, který se sešel_ v lednu 1921, stanovil charakter CČS takto: „Křesťané, vyznávající Učení Ježíše Krista podle výkladu sedmí prvních všeobecných sněmů církevních a nicejského vyznání víry a řídící se tradicemi slovanských apoštolů Cyrilla a Methoděje a Mistra Jana Husa, tvoří církev československou.“ [ČI. 1. Statutu, ČZ IV 1921, č. 2 [14. 1. 1921), str. 4.] Další teologická práce dospěla k modifikaci tohoto stanoviska a 1. článek Prozatímní ústavy CČS (přijaté ve dnech 21.—31. 8. 1921] vykládá povahu CČS takto: „Křesťané, vyznávající učení Ježíše Krista podle podání sedmi prvních obecných sněmů církevních a Nicejsko-cařihradského vyznání víry a řídí se tradicemi hnutí husitského, vše v duchu nynějšího stavu lidské kultury, tvoři církev československou.“ S tím plně koresponduje (bohužel nerealizovaný) názor biskupské rady, která nadepsala návrh statutu, vypracovaný dne 30. května 1921 navrhovaným názvem církve Husitská církev československá. Článek 1.. Prozatímní ústavy pak jen rozvinula známá formulace úvod ní části preambule Ústavy CČS z r 1931. Je třeba ještě připomenout, žf do rámce Učení CČS z r. 1931 byly pojaty i čtyři pražské artikuly (byť i, ke škodě věci, ve zkrácené úpravě bez cenné argumentace Písmem a církevními otci). Sluší ještě připomenout, že také Český zápas v letech 1920—1921 věnoval zásadní články výkladu čtyř pražských artikulů (í když byly poznamenány tehdejší teologickou interpretací). Shrneme-li tedy, zjistíme, že vůdčí myšlenkou bylo, z české reformace vybírat předevšínj to, co bylo považováno v CČS za hlavní osu jejího celého programu. Nesporně mají prvé dokumenty na mysli zejména čtyři artikuly jako stěžejní programovou formulaci české reformace. Z našeho hlediska pak dodejme, že právem, protože postuláty, v nich vyřčené, náleží k těm, které nemohly být nikdy důsledně naplněny, protož© musí být znovu a znovu vykládány z hlediska konkrétních historických situací, v nichž církev žije. Obraťme nyní svůj zřetel k jiné, neméně závažné otázce — proč lidé vyhledávali novou církev a proč se snažili — byť i lidsky neuměle — s Boží pomocí si v ní vytvářet nový domov. Jejích cesta nebyla jistě motivována mělkou snahou o založení nějakého „náboženského spolku“. Byla určena oslovením, jehož se jim v Evangeliu dostalo. Program, který z tohoto osloveni vyplýval, jim splýval s tím, jak oslovení Evangeliem rozuměla CČS vzhledem k problémům, s nimiž se na své cestě životem potkává mod Brní člověk. Skutečně objektivních dokladů o pohnutkách k vstupu do CČS není mnoho. Přesto však je třeba se jimi obírat, protože jde o velmi významné materiály, které nebyly svého času zcela objektivně Interpretovány. Tehdejší, dobově podmíněné výklady pak měly nemalé důsledky pro hodnocení zakladatelské generace jako takové a mnohdy snad ještě jsou považovány za skutečný Ideový obraz zakladatelské generace, kdy projevy vysloveně apologetického rázu-bývají považovány za závazné teologické výklady. O pohnutkách k vstupu do CČS svědčí soubor 625 odpovědi na dotazník, který sestavil F. M. Hník. Jednotlivé otázky měly podat obraz o tom, proč se lidé rozhodovali pro vstup do CČS (F. M-. Hník, Za lepší církví, Praha 1930, str. 50—51). Tako hlavní pohnutku pro vstup do CČS uvedla zdrcující většina dotazovaných touhu po lepší, opravdovější, upřímnější a svobodnější církvi, která by nanesla chyb a omylů historie-1>. kýchv církevních útvarů. Kritika všech zúčastněných se dotýkala římské církve, kterou spojovali (jistě ne bez důvodu) s rakousko-uhefskou monar- PŘED ctili, poukazujíce také na chování služebníků této církve za války. Tento postoj však nelze spojovat s nacionalismem a planým náboženským negativismem jako takovým. Římská církev je tu spíše personifikací zpronevěřilého křesťanstva. Negativismus, nebo převážné národní pohnutky, byly uvedeny jen ve 22 případech. Zejména je poučné to, že jen jediný z dotazovaných vstoupil do CČS pod vlivem spisů T. G. Masaryka, jeho odpověď však nes© pečeť frázovitostl a povrchnosti (F. M. Hník na uv. m„ odpověď č. 447, str. 116). Výslovně uvedli vztah CČS k husitství jako důvod k vstupu do CČS 34 dotazovaní (ve 4 případech šlo dokonce o úctu k Mistru Janu Husovi jako ke světci). Hned na druhém místě (co do pořadí, ne co do významu) je F. M. Hníkem t jinými přehlédnutý poznatek dr. K. Farského o tom, že nemalý počet věřících [církvi velmi oddaných) je z míst, kde byly pevně zakořeněny skupiny pobělohorských „kacířů“ (K. Farský, Stát a církev, Praha 1924, str. 212), ověřený a podepřený ještě zevrubnými analýzami (M. Kaňák, Blahoslav 1945, str. 47 a 48; D. Škramovská, Náb. Revue XXXIV-1953, str. 98—109). Tato skutečnost je ttm závažnější, že musíme jako s' reálnou skutečnosti počítat s tím, že po vydání tolerančního patentu zůstala řada tajných nekatolíků dále mimo rámec tolerovaných církví, jak to postihl velmi dobře dekret o husitech (vydaný v březnu 1782) konstatová-' ním: „Ježto husitů je v Čechách a na Moravě více, než evangelíků a jelikož se od katolíků in dogmate neliší tak dalece jako protestanti a reformovaní, tedy se má mlčky dopustiti, aby pode jménem luteránů mohli modlitebny stavětí, vlastní učitele ustanovovati a Kalich požívati...“ Dekret však výslovně odmítl veškeré snahy o navázání na českou reformaci. Patrně v důsledku toho nenalezl patřičnou odezvu a neustavila se podle něj žádná obec, protože lidé nedůvěřovali, majíce za sebou více než sto let katolické perzekuce. Jsou pak zcela nesporná svědectví o tom, že se mezi těmito tajnými nekatolíky udržovala husitská tradice, spojená s až dojemnou úctou k Mistru Janu Husovi ještě v druhé polovici 19. století. Z historického rozboru tedy vyplynulo, že se k CČS v řadě míst přihlásili ti, jejichž rody byly původně pod obojí (patrně husitské). V době po vydání tolerančního patentu nemohly rody s touto tradicí najít svůj duchovní domov ani mezi luterány, ani mezi křesťany vyznáni ihelvetského [ač obě tato církevní společenství stojí blízko jak k novoutrakvistům, tak k Jednotě), ba nedovedla si Je získat později ani Jednota bratrská. Není tedy z tohoto hlediska neoprávněn návrh, počítající s doplněním jména církve na Československá církev husitská, protože jiné církve, navazující na českou reformaci, čerpají z jiných pramenů, než z programových formulací husitských. Např. českobratrská evangelická církev navázala pří svém vzniku (v r. 1918) na tuto zásadu: „ ... majíce základem jednotné své církve evangelium jakožto pravidlo svého náboženství, hlásí se k českému vyznání, na němž se r. 1575 církev podobojí a Jednota bratrská sjednotily a r. 1609 v Majestátu sloučily v církev jedinou a k bratrskému vyznání od J. A. Komenského z r. 1662...“ (Zřízení českobratrské církve evangelické v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, přijaté 17. a 18. prostfice 1918, Část I, § 1.) Je třeba tedy konstatovat, že CČS navazuje na jinou část tradic české reformace, tradic starších a dosud nenaplněních. Přiznání se k husitství též ve jméně není jistě pro nás projevem monopolizace husitství pro sebe, ale toliko přihlášením se k sob Ji samým. ůSký PRAHA-ŽIŽKOV vzpomene 50. výročí ustavení náboženské obce a 45. výročí otevření Žižkova sboru v nedělí 10. ledna 1971 při bohoslužbách, které v Žižkově sboru CČS, Praha 3, nám. Barikád 1 vykoná v 9 hod. br. patriarcha dr. M. Novák. Srdečně zveme ostatní příslušníky k účasti. - RST-FÚ v Církev československá - Československá církev husitská