Český Zápas, 1971 (LIV/1-52)
1971-09-19 / No. 37
Husitskou cestou Proč jde někdy člověk do všech dfisledkfl za pravdou? Kde k tomu bere sílu? Biblická odpo věď by asi byla 've slovech Zje vení: Viděl jsem nové nebe a novou zemi. Něco nového nepoznaného se člověku zjevuje... některých národů žije přesvědčeU ní, že člověk, který zemřel ve válce, má otevřenou cestu do rá je ... Slovy hodně obyčejnými a střízlivými by se dalo říci, že ten, kdo nezradí sám sebe a zůstane věrný svému poznání pravdy, má v sobě radostný cit mravní krásy a čistoty. Jinými slovy: Je celým Člověkem podobným Bohu. Můfome my, lidé značně póru šení a vzdálení od pravého života, rozumět, co to je stolovat s Ježíšem? Husité jistě tomu rozuměli, proto tak často slavili Večeři Páně. Dali náplň slovům Písma: Večeřet! budu s Beránkem čistým — a on se mnou. Kde byl v té chvíli papež, král a všechna slá va světa? Byli s Ježíšem, seděli s ním za jedním stolem. Byl to nejdemokratičtější oka.mžik. Všichni byli jedno. Všem se dostalo stejného dílu. To byl Tábor. Znova až do hlubin srdce prožívaná jednota. Kristus nám za škody stojí, stokrát více slibuje, pakli kdo proň život složí, věčný míti bude. bia ze každému, kdo na pravdě se jde... V těchto slovech máme doloženo, v co husité věřili a co bylo náplní jejich víry. Dostalo se někde jinde v 15. století Ježíši Kristu takového holdu lásky? Od apoštolských dob nebylo slyšet slova, takové oddanosti, jaká byla obsažena v hymně husitského lidu. Kde se Ježíši Kristu dostane takového vyznání jedinečnosti, že je člověk ochoten dát i život, tam bledne každá jiná světská chvála. Milovatl budeš... Jak? Husité na tuto otázku dovedli odpové dět. Životem. Později i jich se zmocnila touha diskutovat, deba tovat a přít se o slova. Co bylo v husitech silného, statečného, odvážného, to byla síla, která se rozmnožuje a násobí jen samým životem. V husitském táboře byla nepřemožitelná moc, jaká se dostává ve společenství. V doslovném lámání chleba. V krvavé oběti jeden pro druhého. Kde toto není, tam není Kristus. Kde není Kristus, není ani pravá církev ... LOHN ‘t Bílkův dům v Chýnově . K nedávnému ílánku B. V. Lohniského I týdeník církve československé Ročník 55 19. září 1971 • Cena 60 haléřů 37 Před IV. Všekřesťanským mírovým shromážděním Ve dnech od 30. zářf do 3. října t. r. ae sejde v Praze IV. Všekřesťanské mírové sbromiždénf, jehož hlavním tématem je Naše společná odpovědnost za lepši svět, biblické moto tvoři slova žalmu 85, verš 11. Milosrdenství a víra potkají se spolu, spravedlnost a pokoj daji sobě políbeni. Naši čtenáři už vědí, že se očekává účast asi 300 účastníků mnoha křesťanských vyznání z 51 zemi všech kontinentů. Zahajovací bohoslužby povede biskup anglikánské církve z Nigerie Festus Segun, po nichž budou tři zásadní referáty: 1. Metropolita leningradský a novgorodský Nikodim bude hovořit o teologických základech křesťanské práce pro mir, tarář dr. Herbert Mochalski z NSR o mezinárodni situaci a možnostech křesťanů přispět k řešeni palčivých problémů a farář Richard Andriamanjato z Madagaskaru, který je v současné době také starostou města Ta nanarive, o úloze a významu mirové práce křesfanů v třetím svité. Shromáždění bude pracovat v pěti skupinách. První se pokusí objasnil teologické aspekty tématiky, druhá skupina vypracuje přehled mezinárodni situace a zhodnoceni vzájemných souvislosti, třetí burle studovat souvislosti mezi ekonomii a politikou v zájmu skutečného rozvuje třetího světa, čtvrtá se bode zabývat rozličnými aspekty rasismu a v páté bude diskutovat mládež. Vnitřní souvislosti všech těchto témat a hlavní směr práce IV. VMS je boj proti imperialismu ve všech jeho podobách. Shromážděni bude uzavřeno pk u menickými bohoslužbami a dalšími Vohoslužbami, které povedou někteří zahraniční účastnici IV. VMS v řadě praž(kých kostelů. S dalšími podrobnostmi zasedáni VMS seznámíme svá čtenáře v najbližším čisle. S rozpaky jistě hledíte na tato čísla. Copak asi znamenají? Podivíte se, když vám uvedu, že život v mé náboženské obci. Pochopitelně přibližně, ne zcela přesně. Budu rád, když mi napíšete z různých náboženských obcí a sdělíte, zda tato čísla odpovídají i u vás. Za to první Číslo můžete dát kterékoliv jiné. Ale poměr by měl být stejný. U velkých obcí bude jistě problémem předposlední číslo. První číslo znamená pokřtěné a platící údy náboženské obce. Jsou to dospělí 1 děti. V kartotéce je nás sice o nějakou tu desítku víc, ale tito příslušníci svou církevní aktivitu nevyjádří ani tím minimem zájmu, to jest úhradou církevní daně. Marně je upomínáme, marně jim píšeme, marně je navštěvujeme. Z církve však vystoupit nechtějí. 1000:100:10:1 Dr. RUDOLF HORSKÝ Druhé číslo znamená příslušníky, kteří navštěvují bohoslužby. Ne pravidelně, to by se ono číslo snížilo, ale občas. Jsou mezi nimi i ti „HODOBOŽOVÍ“, kteří přijdou do sboru aspoň na vánoční a velikonoční svátky. Když se blíží výročí úmrtí jejich blízkých příbuzných, přicházejí s žádostí o vzpomínku při bohoslužbách. Faráře mají v úctě a rádi jej přijmou, když k nim přijde na pastorační návštěvu. V jejich knihovně najdete blbli i zpěvník. Kázání sledují s pozorností a občas přicházejí 1 s různými dotazy o otázkách víry. Ti nejhorlivější mezi nimi navštěvují i biblické hodiny. Tvoří asi pětinu tohoto počtu. Jsou vděčni za vyučování dětí v slově Božím a přihlašujť své dětí k vyučování náboženství. Doma vedou děti k modlitbám a touží po tom, aby símě evangelia vydalo požehnaný užitek v srdcích jejich synů a dcer. Čtvrtina z nich pravidelně odebírá náš týdeník Český zápas. A třetí číslo? To jsou členové rady starších a místních odborů, kteří opravdu vážně berou svou volbu a své pověřeni k službě na vinici Páně. Pravidelně přicházejí na bohoslužby, na biblické hodiny, na schůze a pracovní porady. Jsou mezi nimi i takoví, kteří denně docházejí do farní kanceláře a vykonávají nejenom svou funkcí, ale pomohou faráři všude, kde je nutné přiložit ruku k dílu. .Jsou farářovou radosti ta pravou oporou. Jdou ostatním věřícím příkladem i bezúhonností svého života, ve vedeni svých rodin, v upřímné lásce ke všem. Slovem 1 příkladem dove-dou svědčit o své víře v Krist* a sne ží se přivádět do sborového společenství 1 ty bratry a sestry, kteří jsou u víře vlažní a stojí stranou. Maji rádi svého faráře I přes jeho nedostatky a dovedou mu jeho chyby vytknout v pravé pokoře a lásce. Je pravda, Že i mezi nimi se někdy objeví trochu ješitnosti, pýchy a různého stýskání na nedostatky církve. Modlí se však za sebe i za svého kazatele a tak Pán Bůh v Duchu svátém odstraňuje tyto nedostatky i všechno, co by církev pohoršovalo a zarmucovalo. Jsou odevzdáni do vůle Boží a Pán Bůh si z nich činí způsobilé nástroje pro budováni svého království na zemi. Ke všem svým úkolům přistupují s vírou ve vítěznou moc Kristovy pravdy. Ze štědré ruky Boží přijímají sladké 1 trpké, příjemné i odporné a pevně věří, že milujícím Boha všechny věci napomáhají k dobrému. Někteří bratří a sestry z této desítky už jsou velmi pokročilého věku a dobře pamatují mocné přestupové hnuti v počátcích církve československé, kdy bylo bojovné napětí se starou církví a kdy šlo i o zabírání kostelů. Vzpomínají, jak velké zástupy navštěvovaly tábory lidu a jak velká byl.a v církvi obětavost. Bolestně zjišťují, jak řada bratří a sester ze zakladatelů církve se již ztenčila, mnozí zemřeli, mnozf ochladil ve svém prvotním nadšeni a někteří v letech pro církev těžkých ' i opustili její řady. Jejich synové a dcery, byť v církvi pokřtění, se již k ni nehlásí. Doba zkoušek ukázala, že ne všichni, kdož do církve československé vstoupili, volili ji s uvědomělým vyznáním viry a s touhou po obnově církve v duchu Husově. Písmo svaté — studnice pravé obrody — se nestalo pokladem jejich srdce. Zůstali na mělčině víry a když ochladlo národní nadšení, ochladl i jejích vztah k církvi. Církev je bratrstvem společného života z Krista v Kristu. Pán Bůh vyvolal novou církev v život, aby více s Kristem žila a jemu se oddávala, než tomu bylo v církvi staré. Ti bratři a sestry, kteří to nepochopili, bohoslužebné společenství s prožíváním Večeře Páně nenavštěvovali a jenom spoléhali na své organizační schopnosti a na spolkovou činnost, pochopitelně během let odpadli. Naše nejvěrnější údy církve tato skutečnost zajisté trápí, tak jako trápí každého faráře. Cítíme svou vinu na tom, že jsme těmto bratřím a sestrám nedovedli být dost horlivými svědky pro Krista, že jsme nedovedli přemoci jejich zaslepenost. Do budoucnosti každá moudrá obec musí klást ještě větší důraz na službu Božímu slovu. Zdá se, že toto vědomí v naší církvi stále více roste, a že ve všech radách starších je stále větší touha po uvědomělé písmácké přípravě a po slyšení nároků Božího slova k budování církve. V posledních letech bylo mezí námi nebezpečí, že se stáváme až příliš farárskou církví. V mnohých náboženských obcích všechno dělal farář sám. Toto nebezpečí je stále více překonáváno a tak ono poslední číslo, ta jednička na konci řádku, mizí. Je to vskutku radostné zjištění, že stále více a vlče členů rad starších plní nejen úkoly organizační a hospodářské, ale také 1 svědecké a vyznavačské. V řadách věřících se začíná šířit Idea obecného kněžství. Na okrscích a diecézních shromážděních se znova mluví o nutnosti uvést ve všech náboženských obcích v život sbory služby a odbory sociální práce. K realizací to. hoto plánu bude potřebí stovky noa vých pracovníků. K jejich vyhledání získání nestačí naše sebelepší organizační schopnosti. Aby ona desítka se stala stovkou a stovka tisícovkou, k tomu je třeba díla Ducha svátého. On je principem duchovní obrody a nového života. On může způsobit kvetoucí zahradu tam, kde je až dosud dnes poušť. Jedině moc slova Božího a Ducha svátého může získat církvi nové vyznavače a nadšené učedníky Kristovy. Jedině tehdy, když Bůh uslyší naše modlitby za obrodu díla církve v Duchu svátém, změní se onen poměr čísel a naše náboženské obce budou vskutku obcemi živými, kde věřící následují Krista v jeho lásce i milosrdenství, v jeho službě i oběti, a stanou se světlem světu a solí země. Jubilující královéhradecká diecéze I / H O v• v ŕ D en dikuemem a modliteb V neděli 12. září t. r. oslavila druhá největší diecéze naši církve, královéhradecká, padesát let svého díla. V královéhradeckém sboru kněze Ambrože se sešlo k dopoledním bohoslužbám přes půldruhého tisíce věřících, na odpoledních nešporách bylo opět v prostorném shonu plno. Na dvacet autokarů svezlo tyto věřící z rozlehlé oblasti diecéze, mnozí přijeli vlakem; všichni vedeni touhou s vděčnosti Pánu za pomoc a milost, kterou je ve východních Cechách v uplynulých padesáti letech provázel. Dopolední bohoslužby vykonal spolu s královéhradeckým biskupem br. Josefem Pochopem br. patriarcha dir. Miroslav Novák. S nimi bylo na šedesát duchovních, kteří přišli se svými věřícími. V kázání {závěr 5. a začátek 6. kapitoly epištoly ke Galatským; ev. Lukášovo 6, 32—35) poukázal bratr patriarcha na potřebu lásky, služby a věrnosti evangeliu i bratřím; v uvedených textech je církvi nastaveno zrcadlo, v němž se spatřujeme jako hřešící. Návrat k Ježíši Kristu předpokládá v celém životě vyšší spravedlnost, než jakou naplňujeme — nejsouce víc, než hříšníci — své dny. V novém překladu 2. verše za 6. kap. listu ke Galatským (snášejme i to, co sě nám na bližních nelíbí) dovodil, že křesťan nežije sám; nehledá chválu, nezávidí; Bůh, kterého člověk neoklame, bude posledním soudcem jeho víry t skutků. Shromáždění pozdravili po bohoslužbách i hosté — mj. pražský biskup dr. Josef Kupka a ses. prof. dr. Anežka Ebertová z Husovy fakulty, která spolu s dalšími fakultními učiteli je původem z jubilující diecéze. Ve svém pozdravném přípise se k tomu přihlásil i děkan Husovy fakulty dr. Rudolf Horský. Shromáždění uvítalo 1 pozdrav náboženské obce v Kutné Hoře, která byla v počátcích diecéze jejím prvním sídlem. Odpolední hudební nešpory uvedl pobožností br. biskup ij. Pochop. Po čtení ze Žalmu 95 připomněl, že Boží člověk vždycky zpíval, starozákonní i dnešní křesťané. Píseň byla od počátku modlitbou a rozmluvou s Pánem. Křesťan zpívá i tenkrát, když mu není do zpěvu; píseň je mu každodenním výrazem živé víry a úzké jednoty s Bohem. V bohatém hudebním pořadu zpíval spolu se sólisty stočlenný diecézni smíšený pěvecký sbor za řízení sbormistrů JUDr. K. Červeného, J. Háska, ]. Metyše a E. Relffa. Pořad (šest Biblických písní Antonína Dvořáka a mj. skladba J. Metyše na text P. Zachařové Hlas Božích proudů, věnovaná k nedávným šedesátinám bratra biskupa J. Pochopa) uváděl slovem br. farář F. Adamec, dlec. inspektor náb. výuky. Vstupním činem bylo pásmo dětí z duchovní péče ve Skutči. PM ranních bohoslužbách zpívali shromáždění, písně č. 158, 43 a 160, při odpoledních nešporách pak č. 149 a 165. V diecézni budově instalovali Hradečtí výstavku archivních dokumentů z uplynulého půl století diecéze: fotografie, diagramy, plakáty, kroniku náboženské obce v Hradci Králové, o kterou pečuje kronikář br. Matyášek. Návštěvníkům poskytla nejen příležitost ke vzpomínání, ale 1 mnohou příležitost ke srovnávání a k zamyšlení. Reprodukovaná hudba se skladbami našich autorů byla vhodným doplňkem výstavky. Za skončeným dnem modliteb, v němž měla i své místo Improvizovaná schůze diecézni rady spolu s hosty, s četbou prvního zápisu o schůzi diecézni rady v onom roce 1921, nelze dobře udělat tečku s představou, že příchozí se rozešli a vše skončilo. (Naopak: mělo by se začínat lépe, nově — s novou písní o které věříme, že ji Pán vyslyší, bude me-11 jej hledat; že 1 na nás uvidí kdekdo předivnou Boží moc — na lidu zvláštním, vyvoleném. Tradice těch prvních v nové církvi je ve věřících královéhradecké diecéze živá. Bylo to dobře patrné na zástupech, které v tuto zářijovou neděli přišly poděkovat Pánu Bohu. Nejen zavzpomínat, nejen poděkovat — i slíbit, že zůstanou. Věrni evangeliu, věrni církvi. Tato jubilující diecéze má v nich vklad do budoucích desetiletí, který Pán jistě podepře svou pomocí, kterému bude žehnat. t Tobě, Bože, dík a čest... • Dva snímky M. Rajzik