Český Zápas, 1971 (LIV/1-52)
1971-05-16 / No. 19
T/D c sSÍ IK ČESKOSLOVENSKÉ CÍRKVE Ročník 54 • 16. května 1971 • Ceria 60 hal. 19 Husitské prvky v učení naší církve Řekli jsme, že zásada svobody svědomí má v Československé církvi, stejně jako u husitů, co Činit s rozumem, s Písmem a s Duchem Kristovým. Pro Husa a celé husitství je ve věcech víry příznačný určitý raciona- * lismus. Racionalismus v dob/ém slova smyslu, jako právo i povinnost rozumu o věcech víry přemýšlet a pracovat k tomu, aby víra nebyla něco nejasného, mlhavého, nějaký neurčitý cit, touha nebo tucha, ale aby to bylo jasné, rozumové poznání, žádná mystika, klam nebo pověra. Tento racionalismus je možno doložit citáty z Husa i jiných husitských autorů. Nejzřetelněji však vynikne při studiu jejích teologické práce, z toho, jak oni k teologické látce přistupují a jak ji zpracovávají. Není totožný se scholastickým intelektualismem, jak ho známe z římskokatolické církve, a není ná sledován protestantskou reformací, ve které má Luther pro rozum slova nejvyššího opovržení (die Hure Vernunft — ta nevěstka Rozum). Tento husitský racionalismus je však následován y Československé církvi a pro její teologickou práci je rovněž příznačný. Vyznačuje ji od samého jejího počátku a je zřetelný jak ve výkladech naukových, tak i ve výkladech biblických, v kázání a ve způsobu nábožen- Skutečnost živé církve Diecézni shromáždění olomoucké diecéze v Přerově v sobotu 24. dubna 1971 bylo zahájeno úvodní pobožností chudobínského br. faráře a předsedy okrsku Olomouc Aloise Volkmana na slova z Agg 2, 1—10. Prorocké slovo přes klenbu staletí zvěstuje stále živou a přítomnou pravdu, že Bůh neponechává ty, kteří jej vyznávají a uctívají, v jejich nouzi. Může ovšem i mlčet, ale obec neopouští a posílá jí í v dobách nejtrpčích pochybností své posly. Pochybnost a malomyslnost jsou známkou nevěry a neměly by vznikat tam, kde Bůh se svou obcí je a skrze ducha svého v ní působí. Tam odpadá každý důvod k bázni. Boží slovo vysvobozuje z úzkostí, zahání bázeň, ukazuje na nové, jež má přijít. Bohu totiž patří stříbro i zlato, a má moc pohnout nebem i zemí. Může i nový chrám vyzdobit a propůjčit mu větší slávu než starému. Chce však především obci darovat spásu a pokoj, hodnoty, jež jistě mohou přijít od Boha. Kazatel pak volně a vhodně interpretoval obsah starozákonního prorockého slova pro situaci i naší církve při pohledu zpět a do budoucnosti. Při pobožnosti zpívalo 89 přítomných členů, které pozdravil br. biskup Leo Marceluch, píseň čís. 76. Lituje, že musí omluvit větší počet členů diec. shromáždění, duchovních i laických spolupracovníků pro nemoc či neodkladné funkce, a po obvyklých volbách zapisovatelů, ověřovatelů a sčitatelů hlasů a schválení zápisu z minulého shromáždění, začína svou biskupskou zprávu za předcházející rok. Vyšel rovněž v úvodu ze starozákonního prorockého slova Iz 61, ln, proslulého tím, že evangelista Lukáš (4, 18) jím zahajuje první veřejné vystoupení Ježíšovo v nazaretské synagóze. Minulý jubilejní rok CČs byl vzácnou příležitostí, abychom se zamýšleli nad tím, jak udržet dílo našich otců zakladatelské generace a jaký je pohled na současný stav církve a diecéze především. Je naše vini- Dokončenl na str. S ské výuky. Právo rozumu ve věcech víry husité uplatňují v požadavku, že věřící mohou, ano, že musí, že je to povinnost jejích, aby zkoumali, zda slova církevních učitelů a kazatelů se zakládají na pravdě, zda souhlasí s Písmem, zda rozkazy biskupů, papeže a prelátů jsou s duchem Kristovým ve shodě či zda mu odporují. Tento požadavek vznáší na své příslušníky i církev Československá a stejně jako husité uvádí tak rozum do přiměřeného a pro rozum důstojného vztahu k Písmu a k duchu kristovu. Vzájemný poměr těchto dvou. dalších složek principu svobody svědomí v husitství a v církvi Československé pochopíme na výkladu o „pramenech křesťanské víry“. Podle katolického učení prameny křesťanské víry jsou dva: Písmo svaté jako pramen první a církevní tradice jako pramen druhý. Učení katolické církve říká, že oba ty prameny křesťanské víry jsou si rovnocenné, že mají pro život a víru křesťanského společenství stejnou váhu. Pravda je však taková, že Písmo a tradice si tu rovnocenné nejsou, ale že tradice je Písmu nadřazena a zejména v době Husově v nejednom tématě platila více než Písmo. Mistr Jan Hus a pozdější husité ještě zřetelněji tento poměr obrátili. Tak např. v latinské disputaci o odpustcích Jana XXIII. (Disputatio adversus indulgentias papales) Hus argumentuje způsobem, který v tehdejší církvi byl neslýchaný a působil jako puma. Nejprve říká, že z toho, že biskupové, kněží a mniši schválili odpustky Jana XXIII., nijak neplyne, že odpustky jsou podle vůle Boží, protože toto množství hlasů není důkazem o jejich správnosti podobně jako množství židů a herodiánů, kteří svědčili proti Pánu Ježíši, nebylo důkazem pro jeho skutečnou vinu. Především, říká Hus, je třeba ptáti se Písma. Povstane-li nějaká vážná otázka v oblasti víry, tu moudří a obezřetní lidé pilně se snaží, aby vyzkoumali, co o té věci říká Písmo. Jestliže ta otázka je v Písmě rozhodnuta, platí toto rozhodnutí a jest mu třeba věřit. Jestliže však Písmo o takové otázce mlčí, jestliže se o ní nevyslovuje kladně ani záporně, tu moudří a obezřetní mužové se takové otázky vzdávají a nic se nehádají, která strana byla by v pravdě. Podobně říká v latinském spisu proti osmi doktorům teologické fakulty v Praze (Ad scripta octo doctorum), že křižáckou bullu Jana XXIII. není možno uznat za příkaz Boží, protože mlčí o ní Písmo, ve kterém všecko se nalézá, co je užitečno, a kde Bůh co nejúplněji složil celou víru. Z té příčiny nechce Hus držet žádného článku, že jest ke spáse nezbytný, leč by byl zřejmě (explicite) nebo zavinuté (implicite) obsažen v Písmě. Písmo je v těchto výrocích zřetelně postaveno nad jakékoliv mínění jiné, ba dokonce je vysloven názor, že Písmo Obsahuje veškerou pravdu, která je ke spáse potřebná. Kde ale potom zůstala tradice? Je zcela podřízena Písmu jako jedinému zdroji veškeré náboženské pravdy a vůbec o ní neplatí katolické učení, že „tradicí se Písmo doplňuje“. V otázkách víry a života z víry dávají husité Písmu prvořadé a svrchované místo, jak činí i církev Československá, která je následuje i v tom, že ve svém respektu k Písmu nezabíhá až k čirému, výstřednímu (extrémnímu) biblicismu, jak ho známe z některých kruhů evangelických. Tento extrémní biblicismus podceňuje rozum, církev a tradici, zatímco Československá církev stejně jako husité právo rozumu a církevní tradice uznává, ale dává Jim jiné místo. Biblické zakotvení Československé církve je zřetelné už z prvního pohledu na Základy víry CČS. Každá z jeho 348 tezí je doprovázena takovým množstvím biblických dokladů, že tento biblickí materiál představuje čtyři pětiny celého textu. Je uveden pod každou tézí a symbolicky tak napovídá, Dokončení na str. 2 Dr. RUDOLF MEDEK Domuv • Snímek Jan Hamgl(2) KRISTOVI RYTÍŘI Dr. RUDOLF HORSKÝ Rytíři byli původně ve starém Římě příslušníci jezdeckého stavu. Ve středověku to byli bojovníci, kteří měli zachovávat určitá pravidla křesťanské lásky, zdvořilosti a čestného způsobu vedení boje. Později názvem rytíř byl označován nižší šlechtic. Dnes už není rytířů, ale slova rytíř v obrazném smyslu užíváme dosud a označujeme jím člověka jemného a statečného, průvodce a ochránce žen a dětí. I v Písmě svátém je řeč o rytíři. V druhé epištole Timoteovi (2, 2—3) pisatel Timotea vyzývá, aby pokračoval v jeho svědectví ó Kristu, aby je svěřoval věrným lidem, kteří budou schopni vyučovat jiné a aby jako „ctný rytíř Ježíše Krista“ statečně snášel protivenství. Tato výzva „být Kristovým rytířem“ však neplatila jen Timoteovi, ale platí dodnes každému křesťanu, který slyšel „zdravou řeč u víře a v lásce, která jest v Kristu Ježíši“ (1, 13). Kdyby Timoteus neslyšel tuto zdravou řeč a nerozuměl tomu, co mu bylo o víře a lásce v Kristu zvěstováno, asi by těžko mohl pokračovat v apoštolském svědectví. První podmínkou toho, aby se křesťan stal rytířem Kristovým, tedy jest slyšet a rozumět tomu, co je v kázání a ve vyučování o Kristu zvěstováno. Vidíme, jak velkou odpovědnost mají všichni křesťanští kazatelé a učitelé, aby jasně a srozumitelně Krista zvěstovali, ale jak velkou odpovědnost majf ! všichni posluchači, aby nebyli těmi, kteří „slyšíce neslyší“. Jsou bohužel takoví. Celá léta chodí na bohoslužby a biblické hodiny, ale jejich život se přitom ani trochu nezmění. K čemu takové křesťanství? Naši faráři a kazatelé nám přece proto zvěstují evangelium, aby na nás pracovalo, aby naše životy měnilo a abychom je jako vodu života, čerpanou ze studnic prorockých a apoštolských, dále nesli. Činíme tak? Jsme ctnými rytíři Ježíše Krista? Jsme ochotni pro Krista snášet i různá protivenství? Nevymlouváme se, že k tomu nejsme dosti způsobilými? Neměli bychom zapomínat, že žádný člověk sám ze sebe není k svědectví o Kristu způsobilý. Apoštol Pavel v II. epištole do Korintu (3,5) správně píše, že naše „dostatečnost z Boha j e s t“. Jemu je třeba být věrný a on nás v Kristu učiní novými lidmi, schopnými onoho „rytěřování“ pro Krista. On dává zbraň ducha, kterou možno konat práci pro evangelium. Faktem jest, že ve s\é církvi mnoho „ctných rytířů pro Krista“ nemáme. Naše sbory služby, kde by se tito „rytířové“ měli shromažďovat a k evangelizační a misijní práci připravovat, stůňou na nedostatek ochotných pracovníků. Na II. řádném církevním sněmu bylo stanoveno, že sbor služby, jehož úkolem jest aktivní služba evangelizační a pastorační, má být v každé náboženské obci, neboť jde vskutku o „pomoc nejvzácnější“, jak případně uvádí i název metodické příručky pro práci sborů služby z pera prof. dr. O. Rutrle. Skutečnost je však taková, že tato sněmovní ustanovení jenom v malém počtu náboženských obcí došla ohlasu. Ze zpráv bratří biskupů na diecézních shromážděních je patrno, že v každém okrsku to bývá jen jedna nebo dvě nábož. obce, kde sbor služby skutečně aktivně pracuje. Mnohde jsou sbory a služby jenom na papíře a práce pastorační a evangelizační je zcela ponechána jen faráři, který pochopitelně, zvláště ve velkých náboženských obcích, při plnění řady jiných povinností nemůže náležitě plnit tento úkol. Důsledky jsou ovšem patrny. Počet vlažných a matrikových údů v církvi roste, vědomí příslušnosti k církvi slábne, účast na bohoslužbách je neuspokojující a církevní kázeň není na takové výši, jak by se u církve navazující na husitskou a bratrskou reformaci oče' kávalo. Zkušenost z jiných církví dosvědčuje, že k duchovnímu oživení sborů a k probuzení hlubšího duchovního života věřících vede především obětavá pastorační práce a cesta vnitřní misie. V návrhu pastoračního poselství jiro nastávající sněm je správně uvedeno, že „biblicky orientovaná evangelizace a misie spolu s pastorací činí u těch, kteří jsou uvnitř, i z těch, kteří stojí vně, n ov é lidi, sloužící božímu poslání“ Zajisté ovšem nezáleží na formách církevní práce, ale na věrnosti vůči božímu poslání, kterým jsme zavázáni a k němuž jsme povoláni. Není-li v náboženské obci or ganízovaného sboru služby, pak by poslání sboru služby především měly převzít naše rady starších. Starší církve by měli konat evangelizační a pastorační úkoly z pověření svého křtu a z přijetí svátosti biřmování. Z rady starších by především měli vycházet Kristovi rytíři schopní jiné vést a vyučovat, vlažné a matrikové údy získávat, nemocné utěšovat a sociálně slabé ochraňovat a účinně jim pomáhat. Svůj úkol členové rady starších mají plnit ne jenom návštěvou schůzí a prací v různých jim svěřených funkcích, ale také a tím, především tím, že jdou spolu se svými rodinami všem členům náboženské obce napřed příkladem Dokončení na str. 2 Pise nám farář PŘÍLOHA K POČETNÍM VÝSLEDKŮM Diecézni shromáždění, která ve všech diecézích proběhla v uplynulých dnech (o dvou jsme přinesli zvláštní zprávy), poskytla přítomným už tradiční přehled o činnosti náboženských obcí: početní výkaz úkonů v r. 1970, počet bohoslužeb, pobožností, manželských požehnání, křtů, první Večeře Páně, pohřbů, ale i návštěv nemocných, pastoračních návštěv, biblických hodin, ale i počet schůzí rad starších. V těchto přehledech o celoroční práci se pochopitelně nelze vyhnout zprávě o hospodaření diecézí a jejich náboženských obcí. Dovídáme se například o příspěvcích nesoběstačným náboženským obcím na jejich hospodaření, o příspěvcích z Bratrské svépomoci, o opravách a údržbových pracích — náboženské obce opracují jary, malují sbory, dávají nrvá okna, zařizují a přestavují topení; jsou to nepochybně značné položky, na které musí být úhrada. K těmto vydáním patří tedy nutně odpovídající příjmy. A tak se dovídáme t o obětavosti věřících: výběr a výše církevní daně, sbírky při bohoslužbách, účelové sbírky, sbírky na Studijní fond dr. Karla Farského. Nejde nám dnes a přesná čísla, která ostatně ani ne máme v potřebném rozsahu k dispozici; lze však říci, že — aspoň v některých diecézích jistě — obětavost má již dnes své místo, nepodceňované, ale samozřejmé, v životě víry. Bez okázalosti, bez zvláštního, farizejského halásu, bez nezvyklých nových forem obětavosti, věřící stále — jako před desetiletími — dají své církvi co potřebuje. Dejme tomu. že tyto řádky mohou být rekapitulací letošních diecézních shromáždění. Proč ne, shodneme-lt se, že necháme čísla čísly a spokojíme se velmi hrubým nárysem situace, která má — a nikdo z nás o tom nepochybuje — stále daleko k obecné spokojenosti. Je mezi námi dcst malátnosti, nedověry, rozpaků, nejistoty, slábnutí víry. Ale jako ne’ze generalizovat v pozitivních rysech letošní bilancování v diecézích, ani zde nesmí být řeč, malomyslná a tlumená řeč, o problémech, které budou nad naše síly. Nad ty lidské možná. Ale copak nepočítáme především t v posledu s pomocí Pána? Na závěr pak pronesme poděkování t za služby, které dnes už tradičně patří k průběhu diecézních shromáždění (někde i dvoudenních), za služby u společného stolu; vzali je na sebe neznámé a neznámí. Jejich jména nejsou nikdy na programech zasedání, ale jeho lidem už bezpečně patří — především sestry. Viděli jsme je na pražském diecézním shromáždění v Nuslích, ochotné, úsměvné^ měli jsme na redakčním stole jeden nebo dva obrázky z plzeňského tíiecézního shromáždění, pořízené českobudějovickým bratrem Šollem. A do třetice — dopis z náboženské obce Velké Hamry z královéhradecké diecéze. „Delegátky náboženské obce Velké Hamry,“ čteme v něm, „děkují sestrám v Jaroměři za milé prostředí, které připravily s nevšední obětavostí a vpravdě sesterskou láskou všem na diecézním shromáždění dne 24. dubna t. r.“ Marty, starající se o mnohé věci? Jejich služba je však odvozena z pečlivých naslouchání Marií u nohou Ježíšových. Končíce, prohlašujeme opět, že tyto řádky nechtějí být vážnou a poslední přehlídkou výsledků dubnových shromáždění diecézí; považují se pouze za pokus upozornit na leccos, co by už dnes se mohlo zapomenout. 1** Husitskou cestou V bibli je — ve Starém i Novém zákoně — mnoho míst, která nám horlení pro Boha a jeho království vystihují. Eliáš horlil pro Boží zákon, Amos slyšel hlas Hospodinův a, Ježíš? svého starého domova Na adresu řekl noa vým lidem: Vy jste moji bratři sestry. Na jiném místě: A ť mrtví pochovávají mrtvé. A zvláště silná je výzva: Pojď a následuj mne. Kdo se ohlíží zpět — není způsobilý pro Boží království. Tato slova jsou samý příkaz rozhodnout se, opustit staré, co už přestalo dávat život a co muselo být vystřídáno něčím novým. • Všecko, co nese člověka k lepšímu poznání, má své skryté souvislosti. ježíš měl své předchůdce, Hus měl své předchůdce Duchovní růst bývá dlouho ukrytý, až pak náhle vyrazí na povrch. Husitství mělo hluboké kořeny. Svědčí o tom rychlý vzmach, který zachvátil celý národ. To nemohlo byt bez přípravy. Mluvčí husitského hnutí vyjádřili skryté smýšlení všeho lidu. Oni slyšeli dunění nového života v celé šíři a proto byli tak rozhodní a plní ohně. • Husitství potvrzuje, že Baží slovo, je li zvěstováno v ryzí čistotě, je ostrým mečem. SIdvo přestalo byt slovem a stalo se zbraní a ohněm. • Někdy slyšíme, že by bylo třeba obnovit husitské nadšení. Tak mohou mluvit jenům ti, kteří se dívají na vnitřní převraty jen povrchním pohledem. Husitství nebylo nadšení, ale zasažení člověka, který pak už musel jít novou cestou, ať chtěl nebo nechtěl. LOHN